Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola IX.

26. 9. 2006

IX

Rufo mě vzbudil tak, že se mnou třásl. „Šéfe! Vstávej! Honem!“

Zabořil jsem hlavu do polštářů. „Jdi pryč!“ V puse jsem měl chuť zkaženého zelí, v hlavě mi hučelo a uši jsem měl zalehlé.

„Hned! Ona to chce!“

Vstal jsem. Rufo byl oblečen v našich veselých pánských šatech a měl meč, takže jsem se oblékl stejné a připjal jsem i svůj meč. Moje služebné nebyly v dohledu, ani moje vypůjčená paráda. Doklopýtal jsem za Rufem do velké jídelny. Tam byla Star, oblečená na cestu a vypadala zachmuřeně. Všechno to krásné módní zboží z minulé noci bylo to tam; teď to byla ponurá opuštěná stodola. Stůl byl bez ubrusu, na stole ležel kus masa, studeného, ve ztuhlém tuku, a vedle něj nůž.

Bez zalíbení jsem se na něj podíval. „Co to je?“

„Snídaně pro tebe, jestli chceš. Ale já pod touhle střechou nesním už ani nudli.“ Byl to tón, způsob, který jsem od ní nikdy neslyšel.

Rufo mě chytil za rukáv. „Šéfe. Jdeme odtud. Radši hned.“

Tak jsme šli, Nikde nebylo živé duše. Ani v domě ani kolem domu, dokonce tu nebyly ani děti ani psi. Ale na nás čekali tři elegantní oři. Byli to ti osminozí poníci, řekl bych, že to byla koňská varianta jezevčíka, byli osedlaní a připravení na cestu. Výstroj sedla byla úplná; na každém páru nohou viselo kožené jho a náklad byl rozložen na tyčích po obou stranách, nahoře bylo připevněno sedátko s opěradlem, polstrovaným sedadlem a s opěrkami na paže. Ke každé opěrce byla připevněna kormidlová otěž.

Páka na levé straně byla brzda i plyn a nechce se mi ani popisovat, jak jsme zvířeti dávali pokyny. Ale nezdálo se, že by to „koním“ vadilo.

Nebyli to koně. Hlavy měli trochu koňské, ale měli spíš tlapy než kopyta a byli to všežravci, nikoli senožravci. Ale člověk roste jako tahle zvířata. Ten můj – byla to klisna – černá s bílými skvrnami – byla krásná. Dal jsem jí jméno „Ars Longa“. Měla oduševnělé oči.

Rufo přivázal můj luk a toulec na nosič za sedátkem a ukázal mi, jak se dostanu nahoru, nastavil mi pás na sedátku a zařídil mi pohodlnou polohu nohou v opěrkách – byly to spíš opěrky než třmeny – a do správného úhlu nastavil i opěradlo. Nakonec jsem byl usazen pohodlně jako v první třídě v letadle. Vydali jsme se na cestu rychlostí deset mil za hodinu (jediná rychlost, kterou byli tihle dlouzí koně schopni vyvinout), ale protože měli osm nohou, pohyb byl rovnoměrný, jako bychom jeli po štěrkem sypané cestě.

Star jela vepředu a nepromluvila ani slovo. Pokoušel jsem se s ní mluvit, ale Rufo mě zabrzdil. „Šéfe, nedělej to,“ řekl tiše. „Když je taková, tak jediný, co můžeme udělat, je čekat.“

Jeli jsme, Rufo a já vedle sebe a Star na doslech před námi a já řekl: „Rufo, co se proboha stalo?“

Zamračil se. „To se nikdy nedovíme. Ona a Doral se pohádali, to je jasné. Ale nejlepší bude dělat, jako že se to nestalo.“

Zmlkl a já taky. Choval se Doral ke Star urážlivě? Byl opravdu opilý a možná, že se rozvášnil. Ale nedovedl jsem si představit, že by si Star neporadila s mužským tak, aby ji mohl znásilnit, aniž by mu dala co proto.

To mě přivedlo na další ponuré myšlenky. Kdyby ta starší sestra přišla sama… Kdyby Miss Tiffany neodešla… Kdyby ta moje služebná s ohnivými vlasy naznačila, že se mám svléknout, a jak jsem pochopil, dokázala by to… Do háje!

Po chvíli si Rufo uvolnil pás na sedadle, snížil si opěradlo, dal si nohy nahoru, aby si odpočinul, obličej si přikryl šátkem a začal nahlas chrápat. Potom jsem já udělal totéž; měl jsem za sebou krátkou noc, nesnídal jsem a měl jsem děsnou kocovinu. Můj „kůň“ nepotřeboval být ovládán; oba dva se řídili podle koně, na kterém jela Star.

Když jsem se probudil, cítil jsem se lépe, až na to, že jsem měl hlad a žízeň; Star se svým ořem byla pořád asi tak padesát kroků před námi. Krajina byla stále svěží a před námi, asi tak půl míle, byl dům – nebylo to panské sídlo, ale chalupa. Viděl jsem cestu, která se klikatila k domu a myslel jsem na mechem porostlé džbery, chladné a vlhké a plné tyfu – no, ale já jsem byl očkován v Heidelbergu; chtěl jsem se napít. Myslím vody. Anebo ještě líp – piva – tady ho uměli vařit bezvadně.

Rufo zívnul, sundal si šátek a zdvihl svoje sedadlo. „Asi jsem usnul,“ řekl a hloupě se při tom usmíval.

„Rufo, vidíš ten dům?“

„No. A co má být?“

„No co, oběd. Už jsem urazil dost dlouhou cestu s prázdným žaludkem. A mám takovou žízeň, že bych byl schopnej vymačkat kámen a vypít z něj tu syrovátku.“

„To bude nejlepší, jestli to dokážeš.“

„Co?“

„Milorde, je mi líto – já mám taky žízeň – ale tady se nezastavíme. Ona nebude chtít.“

„Jo, tak ona nebude chtít? Rufo, já ti to řeknu na rovinu. Jenom proto, že milady Star je otrávená, nebudu celej den bez jídla a vody. Ty si dělej co chceš; já se tu zastavím na oběd. Jo, máš nějaký peníze? Místní měnu?“

Zavrtěl hlavou. „Tady to takhle nezařídíš. Počkej ještě hodinu. Prosím tě.“

„Proč?“

„Protože ještě pořád jsme na Doralově území, proto. Nevím, jestli nedal předem avízo, aby nás zastřelili, hned jak nás uvidí; Jock je dobrosrdečný starý ničema. Ale raději bych se úplně ozbrojil; déšť šípů by mě vůbec nepřekvapil. Nebo kdyby na nás někdo hodil síť, sotva dojedeme tamhle mezi ty stromy.“

„To si vážně myslíš?“

„To záleží na tom, jak moc se zlobí. Vím jedno: když Dorala jeden chlápek opravdu naštval, tak toho ubohýho dacana svlíknul a přivázal ho rodinnými šperky a dal ho – ne, nebudu ti to radši říkat.“ Rufo polkl naprázdno a vypadalo to, že je mu špatně. „Včera to byla velká noc, nejsem ve své kůži. Bude lepší, když si popovídáme o příjemnějších věcech. Mluvil jsi o ždímání kamene. Nepochybně jsi měl na mysli Silného Muldoona.“

„Vykašli se na to, co měníš téma rozhovoru!“ V hlavě mi hučelo. „Nepojedu pod ty stromy a jestli někdo na mě vystřelí šíp, tak ať si radši chrání vlastní kůži proti probodnutí. Mám žízeň.“

„Šéfe,“ prosil mě Rufo. „Ona nebude jíst ani pít na Doralově půdě – ani kdyby ji prosili. A má pravdu. Neznáš zdejší zvyky. Tady se přijímá jen to, co ti nabídnou… ale dokonce i dítě je příliš hrdé na to, aby se jen dotklo něčeho, co mu není přáno. Ještě pět mil. Copak hrdina, který zabil Igliho, nevydrží před snídaní všeho všudy pět mil?“

„No… tak dobře, dobře! Ale musíš uznat, že je to pěkně praštěná země. Naprosto šílená.“

„Mmmm…“ odpověděl. „Byl jsi někdy ve Washingtonu, D.C.?“

„No –“ usmál jsem se ironicky. „Touché! A zapomněl jsem, že je to tvoje rodná hrouda. Nemám v úmyslu ho obhajovat.“

„Ale to vůbec není pravda. Proč si to myslíš?“

„Proč–“ pokoušel jsem se přemýšlet. Ani Rufo ani Star o tom nemluvili. „Znáš zvyky, mluvíš, jako by ses tam narodil.“

„Milorde Oscare, už jsem zapomněl, kolik jazyků vlastně umím. Když slyším jazyk, umím ho.“

„Dobře, tak nejsi Američan. Myslím, že ani Francouz.“

Vesele se zašklebil.

„Můžu ti ukázat certifikáty z obou států – nebo mohl jsem, než jsme ztratili zavazadlo. Ale ne, nejsem ze Země.“

„Tak odkud teda jsi?“

Rufo váhal. „Nejlepší bude, když ti fakta řekne Ona.“

„Sakra! Mám obě nohy svázané a pytel přes hlavu. To je směšný.“

„Šéfe,“ řekl naléhavě, „Ona ti odpoví na všechno, na co se zeptáš. Ale musíš se ptát.“

„To se teda zeptám!“

„Tak pojď mluvit o něčem jiném. Zmínil ses o Silném Muldoonovi –“

„Ty jsi se o něm zmínil.“

„No, možná, že já. Já sám jsem ho nikdy neviděl, i když jsem v té části Irska byl. Krásná země a jediný logicky uvažující lidi na celé zeměkouli. Fakta je tváří v tvář vyšší pravdě nevyvedou z míry. Obdivuhodní lidé. O Muldoonovi jsem slyšel od svého strýce, pravdomluvnýho chlapa, co hodně let pracoval jako námezdní literát politických projevů. Ale tentokrát, protože shodou špatných okolností psal projevy pro dva rivaly, užíval si místa jako nezávislý korespondent jednoho americkýho syndikátu, co se specializoval na nedělní historky. Slyšel o Silném Muldoonovi a vystopoval ho. Napřed jel vlakem z Dublinu, potom místním autobusem a nakonec šel po svých. Narazil na člověka, který oral pole pluhem pro jednoho koně… ale on postrkoval pluh dopředu sám, toho koně nepotřeboval a za ním zůstávala perfektní osm palců hluboká brázda. 'Aha,' řekl si můj strýc a zavolal 'Pane Muldoone!'

Ten člověk se zastavil a odpověděl: 'Požehnán buď tvůj omyl, příteli!' – zvedl pluh jednou rukou, ukázal jím směr a řekl: Tímhle směrem najdeš Muldoona. Ten je silný.'

Tak mu můj strýc poděkoval a šel dál, dokud nenarazil na dalšího muže; ten stavěl plot a sloupky zarážel do země holýma rukama… do kamenitý půdy, to je pravda. Tak ho můj strýc zase pozdravil jako Muldoona.

Ten člověk byl tak překvapenej, že upustil těch deset nebo dvanáct sloupků, co držel pod paží. 'Ale jdi s tím nesmyslem!' odpověděl. 'Musíš přece vědět, že Muldoon žije o kus dál na téhle cestě. On je silný.'

Další muž, kterého můj strýc viděl, stavěl kamenný plot. Pracoval nasucho a jeho práce byla velmi přesná. Otesával kámen bez jakéhokoliv nástroje, bez kladiva nebo lopaty. Kameny ulamoval hřbetem dlaně a do hladka je oštipoval prsty. Takže zase ho můj strýc oslovil jako muže toho slavného jména.

Ten muž chtěl promluvit, ale v krku měl prach z těch kamenů; nemohl mluvit. Vzal obrovský kámen, stiskl ho, jako ty Igliho – vyždímal z něj vodu, jakoby to byla kozinka a napil se. Potom řekl: 'Já nejsem Muldoon, příteli. On je silný, to ví každý. Už je to nějaký ten pátek, co jsem ho viděl, jak vsunul malíček –'“

Byl jsem skoro šílený z toho řetězu lží a navíc jsem v příkopu uviděl služku, jak sbírala seno. Měla velká prsa a tělo jí zakrýval jen oblek lava–lava. Všimla si, jak se na ní dívám, zahleděla se na mé taky a zatřásla prsy.

„Co jsi říkal?“ zeptal jsem se.

„Co? – hned do té nejbližší pukliny… a držel se tam na vzdálenost paže celé hodiny!“

„Rufo,“ řekl jsem, „nemohlo to být dýl než několik minut. Ve hře je přece napětí tkání a tak.“

„Šéfe,“ odpověděl uraženě, „můžu té dovést na to místo, kde to Mighty Dugan udělal.“

„Říkal jsi, že se jmenuje Muldoon.“

„Z matčiny strany byl Dugan a byl na ni pyšný. Asi tě potěší, že hranice Doralovy země je na dohled. Za pár minut se najíme.“

„To si dám líbit. S galonem něčeho k pití, i kdyby to byla voda.“

„Přijímám s nadšením. Opravdu, šéfe, dneska na tom nejsem nejlíp. Potřebuju se najíst, napít a udělat si dlouhou siestu, než začneme bojovat s hvězdami, nebo místo abych útočil, budu zívat. Ta noc byla příliš obrovská.“

„Na banketu jsem tě vůbec neviděl.“

„Byl jsem tam v duchu. V kuchyni je jídlo teplejší, je tam lepší výběr a společnost není tak formální. Ale neměl jsem v úmyslu takhle strávit celou noc. Brzy do postele – to je moje heslo. Střídmost ve všech ohledech. Epiktét. Ale ta cukrářka… Víš, připomíná mi jednu holku, co jsem kdysi znal, byla mojí partnerkou v jedné legitimní záležitosti, podloudné. Ale jejím heslem bylo, že cokoli, co stojí za to provozovat, by se mělo až nadoraz – a toho hesla se držela. Pašovala na vrcholu pašeráctví. Všechno to provozovala těsně vedle mě a nikdy mi o tom neřekla a já na to nebral ohled – protože já dělal seznam všech položek s celníky, dával jsem jim úplatky, aby věděli, že jsem čestný člověk.

Ale ta dívka, která byla tak tlustá, že nemohla projít dveřmi, jako vykrmená husa, během dvaceti minut zhubla – ne, nebyla taková, bylo to jen tím, jak mluvila – bez zamyšlených pohledů. Nebýt toho, co udělal tu noc ten pes, tak by nás ti čmuchalové nečapli.“

„Co tak zvláštního tu noc ten pes udělal?“

„Přesně to, co jsem dělal já včera v noci. Hluk nás probudil, utekli jsme na střechu a byli jsme sice volní, ale za šestiměsíční pracovní úsilí jsme získali jen otlačená kolena. Ale ta cukrářka… Viděl jsi ji, milorde. Hnědé vlasy, modré oči, vlasy jí rostly s vybíhající špičkou dopředu, to prý znamená, že bude vdova. A všechno ostatní měla jako Sophia Lorenová.“

„Na takové věci mám špatnou paměť.“

„Tak to jsi ji neviděl, protože na Nalii není nic špatného. Původně jsem měl v úmyslu strávit včerejší noc zdravě, protože jsem věděl, že nás dneska čeká krveprolití. Víš, jak se říká:

'Večer, aby se dobře spalo, ráno aby se nezapomělo.‘

Jak nám radí učenec. Ale nepočítal jsem s Nalií. Takže teď jsem skončil takhle – nevyspalej, bez snídaně a jestli před slunce západem zahynu v tratolišti vlastní krve, tak to bude zčásti i Naliino dílo.“

„Oholím tvoji mrtvolu, Rufo; to ti slibuju.“ Minuli jsme hranici dalšího panství, ale Star nezpomalila. „Mimochodem, kde ses naučil tuhle hrobnickou práci?“

„Co? Jo. To je tady odtud docela daleko. Tamhle nahoře, až skončí ten výstup, za těmi stromy je dům a tam budeme jíst. Jsou tam příjemný lidi.“

„Dobře!“ Myšlenka na jídlo byla světlým okamžikem a znovu jsem litoval svého skautského chování předešlé noci. „Rufo, mýlil ses v té divné věci, kterou dělal pes včera v nocí.“

„Milorde?“

„V noci pes nedělal vůbec nic. To byla ta divná věc.“

„No, takhle to skutečně neznělo,“ řekl Rufo pochybovačně.

„Jiný pes, jiné místo. Promiň. Co jsem chtěl říct, je tohle: Včera se mi cestou do postele stala legrační věc – a já opravdu strávil zdravou noc.“

„Skutečně, milorde?“

„Ve skutečnosti, pokud ne v myšlenkách.“

Potřeboval jsem to někomu říct a Rufo byl přesně ten typ lumpa, kterému jsem mohl důvěřovat. Vyprávěl jsem mu ten příběh tří nahých žen.

„Měl jsem to risknout,“ uzavřel jsem to. „Měl jsem to udělat, kdybych tu malou měl v posteli samotnou, kdybysme byli sami. Nebo si myslím, že bych to udělal bez ohledu na to, že to bylo z povinnosti. Rufo, proč ty nejhezčí holky mají vždycky otce nebo manžely? Ale řeknu ti to otevřeně, byly… Velká nahá, Střední nahá a Nejmenší nahá, byly blízko, na dotek, a všechny strašně chtěly zahřát moji postel – a já neudělal naprosto nic. Můžeš se klidně smát. Zasloužím si to.“

Nesmál se. Podíval jsem se na něj a jeho výraz byl žalostný. „Milorde! Oscare, kamaráde! Řekni, že to není pravda!“–

„Je to pravda,“ řekl jsem podrážděně. „Hned jsem toho litoval. Ale bylo pozdě. A ty si stěžuješ na svou noc!“

„Proboha!“ Zkřivil ústa a odejel. Ars Longa se ohlédla přes rameno, a pak pokračovala.

Rufo dohonil Star; zastavili se nedaleko domu, kde jsme měli jíst. Čekali na mě a já je dohonil. Star neměla ve tváři naprosto žádný výraz; Rufo byl nesnesitelné v rozpacích.

Star řekla: „Rufo, jdi nám vyprosit jídlo. Přines to sem. Potřebuji s milordem mluvit o samotě.“

„Ano, milady!“ Rychle se vzdálil.

Star mi řekla, pořád ještě bezvýrazně: „Milorde hrdino, je to pravda? To, co mi říkal tvůj sluha?“

„Já nevím, co ti říkal.“

„Týkalo se to tvého selhání – tvého údajného selhání – včera v noci.“

„Nevím, co máš na mysli pod pojmem 'selhání'. Pokud chceš vědět, co jsem dělal po banketu… Spal jsem sám. Tečka.“

Povzdechla si, ale její výraz se nezměnil. „Chtěla jsem to slyšet Ke tvých úst. Abych byla spravedlivá.“ Potom se její výraz změnil a nikdy jsem neviděl takovou zlobu. Hlubokým hlasem, téměř bez vášně mi začala nadávat:

„Ty hrdino. Ty neuvěřitelnej tupče! Nemotornej hulváte poďobanej! Ty kriple svalnatej, blbej!–“

„Přestaň!''

„Bud ticho, ještě jsem neskončila! Takhle ublížit třem nevinným ženám! Urazit jejich poctivost–“

„DRŽ HUBU!!!''

To jí zabrzdilo. Začal jsem dřív, než se znovu vyhecovala. „Nikdy se mnou takhle nemluv, Star. Nikdy.“

„Ale –“

„Drž jazyk za zuby, ty náladovej spratku! Nemáš naprosto nejmenší právo se mnou takhle mluvit! Žádná holka ho nemá. Vždycky, rozumíš, vždycky se ke mně budeš chovat slušně a s respektem. Ještě jedno slovo takhle hnusný drzosti a naplácám ti na zadek, co se do tebe vejde!“

„To by sis nedovolil!“

„Pusť ten meč nebo ti ho vezmu, stáhnu ti kalhoty rovnou tady na cestě a zmlátím tě tím mečem! Až budeš mít prdel červenou a budeš žebrat o slitování. Star, já se s ženskými neperu – ale trestám zlobivé děti. S dámami jednám jako s dámami. S rozmazlenými spratky jako s rozmazlenými spratky. Star, i kdybys byla královnou Anglie a celé galaxie nebo to všechno dohromady – JEŠTĚ JEDNO SLOVO – stáhnu ti kalhoty a tejden si nesedneš. Jasný?“

Nakonec řekla potichu: „Jasný, milorde.“

„A kromě toho se zříkám svojí práce hrdiny. Takový řeči nebudu poslouchat dvakrát, nebudu pracovat pro někoho, kdo se mnou třeba jen jednou jedinkrát takhle mluvil.“ Povzdechl jsem si, uvědomil jsem si, že jsem zase přišel o desátnické výložky. Ale vždycky jsem se bez nich cítil lehčeji a svobodněji.

„Ano, milorde.“ Sotva jsem ji slyšel. Napadlo mne, že zpátky do Nice je to dost dlouhá cesta. Ale nebral jsem na to ohled.

„Ano, milorde.“ A tiše dodala. „Ale můžu ti vysvětlit, proč jsem tak mluvila?“

„Ne.“

„Ano, milorde.“

Po dlouhém tichu se vrátil Rufo. Zastavil se kus od nás, aby byl na doslech, dal jsem mu pokyn, aby k nám přišel.

Jedli jsme v tichosti, já jsem ani moc nejedl, ale pivo bylo moc dobré. Rufo chtěl zase začít tlachat o nemožnostech, které zažil další z jeho strýců. Dopadlo to bledě.

Po jídle Star otočila svého oře. Rufo řekl: „Milady?“

Řekla apaticky: „Vracím se k Doralovi.“

„Milady! Prosím, nedělej to!“

„Drahý Rufo,“ řekla vroucně, ale smutně. „Můžeš počkat tady v tom domě – a když se do tří dnů nevrátím, jsi volný.“ Podívala se na mě, odvrátila oči. „Doufám, že milord Oscar uzná za vhodné mě doprovodit. Ale nebudu ho o to žádat. Nemám na to právo.“ Vydala se na cestu.

Pomalu jsem nasedl na Ars Longu a otočil jsem ji; nechápal jsem to. Star už byla dost daleko; vydal jsem se za ní.

Rufo čekal, než jsem se otočil, kousal si nehty, potom najednou naskočil a dohonil mě. Jeli jsme vedle sebe, tak padesát kroků za Star. Nakonec řekl: „To je sebevražda. Předpokládám, že jsi to pochopil.“

„Ne, to jsem nepochopil.“

„No, tak to teda je sebevražda.“

Řekl jsem: „Proto se neobtěžuješ říkat mi 'pane'?“

„Milorde?“ Krátce se zasmál a řekl: „Řek bych, že jo. Nemá to cenu, když brzy zemřeš.“

„Mýlíš se.“

„Co?“

„'Co, milorde', když už. Jen tak pro pořádek. Ale od téhle chvíle napořád, i kdyby nám zbývalo posledních třicet minut. Protože teď to všechno řídím já – a ne tak jako ta hloupá partnerka. Chci, aby ti bylo jasno, kdo je tady šéf, až začne boj. Jinak otoč svýho koně a já ho plácnu přes zadek, aby šel. Slyšíš?“

„Ano, milorde Oscare.“ Dodal zamyšleně: „Věděl jsem, že jsi šéf, hned jak jsem se vrátil. Ale nechápu, jak jsi to udělal. Nikdy jsem ji neviděl tak pokornou. Můžu se zeptat, jak to?“

„Jo, to můžeš. Ale napřed jí řekni o souhlas. Pokud si myslíš, že je to bezpečný. Tak, a teď mi řekni o ty 'sebevraždě' – a neříkej mi, že ona nechce, abys mi radil. Odteďka mi budeš radit, kdykoli ti o to řeknu – a budeš mlčet, když se ptát nebudu.“

„Ano, milorde. Dobře, tak tedy problém sebevraždy. Záleží to na tom, jak moc je Doral rozzlobený. Ale žádný boj nebude. Nemůže být. Buď nás zničí, hned jak tam strčíme nos… nebo budeme v bezpečí do té doby, než zase opustíme jeho panství, dokonce i když nám řekne, abychom se otočili a odjeli.“ Rufo vypadal velmi zamyšleně. „Milorde, jestli chceš slyšet můj názor – no, řekl bych, že jsi urazil Dorala nejhůř, jak se to kdy za jeho celej dlouhej nedůtklivej život komu podařilo. Takže je to devadesát ku deseti, že jakmile ujedeme dva kroky zpátky, sesype se na nás víc šípů než na svatýho Sebastiana.“

„Na Star taky? Neudělala nic. Ani ty.“ (Ani já, řekl jsem si v duchu. To je ale země!)

Rufo si povzdychl: „Milorde, každý svět má svoje zvyky. Jock nebude chtít zranit Ji. Líbí se mu. Má ji příšerně rád. Dá se říct, že Ji miluje. Ale pokud zabije tebe, musí zabít i Ji. Cokoli jinýho by bylo podle jeho měřítek nehumánní – a on je velmi morální; tím je proslulý. A mně samozřejmě zabije taky, ale já se nepočítám. Musí Ji zabít, i když se potom spustí celá lavina událostí, které ho zničí. Otázkou zůstává: Musí zabít tebe? Já bych řekl, že ano. Jak ty lidi znám. Promiň… milorde.“

Dumal jsem o tom. „Tak proč jsi tady, Rufo?“

„Milorde?“

„Na hodinu můžeš těch 'pánů' nechat. Proč jsi tady? Pokud odhaduješ správně, tvůj jeden meč a jeden luk nezmůžou nic. Dala ti férovou šanci uniknout. Tak co je? Je to pýcha? Nebo ji miluješ?“

„Ale, proboha, to ne!“

Zase jsem viděl šokovaného Rufa. „Promiň,“ pokračoval. „Nachytal jsi mě absolutně bez obrany.“ Přemýšlel o tom. „Jsou dva důvody, řekl bych. První je, že když vám Jock dovolí s ním mluvit – no, Ona je dobrý řečník. A za druhý–“ podíval se na mě. „Jsem pověrčivej, to přiznávám. Ty jsi chlap, co má štěstí. To jsem viděl. Chci být blízko tebe, až mi rozum napoví, že mám utíkat. Můžeš třeba spadnout do žumpy a –“

„Nesmysl. Vždyť víš, co jsem provedl.“

„Možná předtím. Ale teď se vsadím, o co chceš.“ Zmlkl.

O chvíli později jsem řekl: „Zůstaň tady.“ Přidal jsem a dohonil jsem Star. „Mám plán,“ řekl jsem jí. „Až tam dojedeni, zůstaneš s Rufem na cestě. Půjdu tam sám.“

Vyjekla: „Ale milorde, to ne!“

„Ano.“

„Ale –“

„Star, chceš, abych se vrátil? Jako tvůj šampión?“

„Z celého srdce!“

„Dobře. Tak dělej, co ti říkám.“

Počkala chvilku, než mi odpověděla. „Oscare–“

„Ano, Star.“

„Udělám, co řekneš. Ale necháš mě vysvětlit ti něco, než uděláš, co řekneš?“

„Tak do toho.“

„Tenhle svět je místo, kde žena má jet po boku svého šampióna. A to je přesně to místo, kde chci být, můj hrdino, v nebezpečí. Hlavně, když budeme v nebezpečí. Ale neloudím o sentiment ani o prázdnou formalitu. Vím co vím a s jistotou můžu říci, že pokud půjdeš první, zahyneš hned a já zahynu, i Rufo, hned jak nás dohoní. To bude rychle. Naši koně jsou unavení. Na druhé straně, když tam půjdu já sama –“

„Ne.“

„Prosím, milorde. Já jsem to nenavrhovala. Pokud bych tam šla já sama, tak pravděpodobně zahynu hned, stejně jako ty. Nebo možná, místo toho, aby ze mě udělal potravu pro prasata, tak mě prostě jen dá k prasatům, aby mě měla na hraní – to je milostivý osud ve srovnání s představou nesmírného a absolutního ponížení, když bych se vrátila bez tebe. Ale Doral mě má rád a myslím, že mě nechá žít… mezi prasaty, ne líp než prase. To bych riskovala, pokud by to bylo nutné, a čekala bych na vhodnou příležitost k útěku. Nemůžu si dovolit pýchu; nejsem pyšná, jsem jen věcná.“ Její hlas byl zdušený slzami.

„Star, Star!“

„Miláčku!“

„Co? Říkala jsi –“

„Můžu to říkat? Možná, že už nemáme moc času. Můj Hrdino… miláčku.“ Napřáhla ke mně ruce, vzal jsem ji za ruku; položila se mi na mou ruku a přitiskla si ji k hrudi.

Potom se narovnala, ale mou ruku nechala na místě. „Už jsem v pořádku. Jsem žena v okamžiku, kdy to nejmíň očekávám. Ne, miláčku, je jen jediná cesta, jak se tam dostat – společně, hrdě. Je to nejen nejbezpečnější, je to jediný způsob, jak si to mohu přát – pokud si můžu dovolit být hrdá. Pokud si vůbec můžu něco dovolit. Můžu si dovolit koupit ti Eiffelovku jako cetku a vrátit ji, když ji rozbiješ. Ale ne hrdost.“

„Proč je to nejbezpečnější?“

„Protože můžeme – možná – mluvit. Pokud budu mít možnost říci deset slov, dá mi možnost říct jich sto. Potom tisíc. Možná se mi podaří zahladit tu urážku.“

„Dobře. Ale Star, jak ty jsi ho urazila ? Já ne! Měl jsem spoustu problémů, abych ho neurazil.“

Chvíli byla ticho, potom – „Jsi Američan.“

„Co to s tím má společného. Jock to neví.“

„Možná, že to s tím má všechno společné. Ne, Amerika je pro Dorala v nejlepším případě jméno, protože, i když studoval vesmír, nikdy necestoval. Ale – nebudeš se na mě znovu zlobit?“

„No, tak místo toho říkej třeba král X. Řekni všechno, co potřebuješ říct, ale vysvětli mi to. Ale jen mi nenadávej. Anebo mi třeba i nadávej, když chceš – pro tentokrát. Jen si na to nezvykni… miláčku.“

Stiskla mi ruku. „Nikdy to už neudělám! Je to moje chyba, že jsem si neuvědomila, že jsi Američan. Neznám Ameriku a ani Rufo ji nezná. Jestli tam Rufo byl – ale nebyl. Byl v kuchyni. Předpokládala jsem, že když ti nabídli střechu, stůl a postel, že se zachováš jako Francouz. Nikdy mě nenapadlo, že odmítneš. Netušila jsem, že se ti budu muset moc omluvit. Přísahám. Svatý den ve tvé víře. Jock by byl zklamán, ale ne uražen; je to čestný muž.“

„Ale, sakra, já pořád nevím, proč mě chce zabít za to, že jsem neudělal něco, za co by mě doma zabili právě, kdybych to udělal! V téhle zemi musí chlap přijmout každej návrh od holky? A proč si hned běžela stěžovat? Proč si to nenechala pro sebe! Doprčic, ani to nezkusila. Přivedla si i dcery.“

„Ale, miláčku, to nikdy nebylo tajemství. On se tě veřejně ptal a ty jsi veřejně přijal. Jak by bylo tobě, kdyby tě tvoje nevěsta o svatební noci vyhodila z ložnice? 'Stůl, střecha a lože.' Ty jsi přijal.“

„'Lože'. Star, v Americe jsou postele víceúčelový nábytek. Někdy v nich spíme. Jenom spíme. To jsem nepochopil.“

„Teď to vím. Neznala jsem ten idiom. Je to moje chyba. Ale teď vidíš, že byl absolutně – a veřejně – pokořen.“

„Ale zasloužil si to sám. Zeptal se mě veřejně. Bylo by horší, kdybych v tu chvíli odmítl.“

„Ale vůbec ne. Nemusel jsi to přijímat. Mohl jsi elegantně odmítnout. Možná je pro hrdinu nejelegantnější, i kdyby to byla společenská lež, postěžovat si na svou tragickou neschopnost – stálou nebo dočasnou – způsobenou zraněními, jež utržil právě v té bitvě, která mu vynesla titul hrdiny.“

„To si budu pamatovat. Ale pořád stejně nechápu, proč byl především tak úžasně šlechetný.“

Otočila se a podívala se na mě. „Miláčku, já mám právo říkat, že ty jsi mě ohromil, kdykoli jsem s tebou mohla mluvit. A já jsem si už několik let myslela, že mě nemůže nic překvapit.“

„Je to vzájemné. Ty jsi mě vždycky ohromovala. Ale líbí se mi to – až na jednu záležitost.“

„Můj hrdino, co myslíš, jak často má obyčejný venkovský vladyka možnost získat pro svou rodinu hrdinova syna? Chápeš to jeho hluboké zklamání nad tím, že jsi ho o tuhle možnost připravil? O tu laskavost, kterou jsi mu přislíbil? Chápeš tu jeho hanbu? Ten jeho hněv?“

Uvážil jsem to.

„To bych byl lump. V Americe se to stává taky. Ale nikdo se tím nechlubí.“

„Jiný kraj, jiný mrav. Přinejmenším si myslel, že má tu čest, že s ním hrdina jedná jako s bratrem. A očekával, že s trochou štěstí získá hrdinu pro Doralův dům.“

„Počkej! Proto mi poslal tři? Aby šance byla větší?“

„Oscare, on by ti jich klidně poslal i třicet… kdyby jsi jen naznačil, že jsi natolik hrdina, že se o to pokusíš. A stalo se to, že ti poslal svou hlavní manželku a dvě nejoblíbenější dcery.“ Zaváhala. „Co pořád nemůžu pochopit –“ Zastavila se a zeptala se mě rovnou.

„Proboha ne!“ Protestoval jsem. „Od patnácti se mi to nestalo. Ale vykolejila mě jedna věc – to dítě. Řekl bych, že je to ještě dítě.“

Star pokrčila rameny. „Možná. Ale není dítě; v Nevii je žena. A i když je zatím nenačatá, řekla bych, že tak během jednoho roku bude matkou. Ale když jsi na ni nechtěl sahat, proč jsi si nevybral její starší sestru? Ta už není panna od té doby, co jí začala růst prsa, pokud vím.“

Něco jsem zamumlal. Myslel jsem si totéž. Ale nechtěl jsem o tom mluvit se Star.

Řekla: „Pardonne–moi, mon cher? Tu as dit?“

„Řekl jsem, že jsem nechal sexuální násilí na období půstu před velikonocemi!“

Vypadala zmateně. „Ale půst už není, ani na Zemi. A tady to už vůbec neplatí.“

„Promiň.“

„Stejně jsem ráda, že sis nevybral před Letvou Muri; Muri by se po takovéhle věci strašně vytahovala před matkou. Ale chápu, že to chceš napravit, pokud se mi to podaří urovnat.“ Dodala: „Bude to velký rozdíl, když využiji svých diplomatických schopností.“

(Star, Star – ty jsi ta, kterou chci do postele!) „To si přeješ… miláčku?“

„Víš, jak by to pomohlo?“

„Dobře. Ty jsi lékařka. Jedna… tři… třicet – Budu se k smrti snažit. Ale jen ne malé děti!“

„To není problém. Pokud mi Doral dá možnost říct pět slov –“ Zmlkla. Její ruka byla příjemně teplá.

Taky jsem přemýšlel. Tyhle divné zvyky mají své následky, některé mí pořád vadily. Jak to vlastně bylo, když Letva hned řekla svému muži co jsem to za balíka –

„Star? Kde jsi spala ty?“

Ostře se podívala. „Milorde… pokud tě můžu o něco poprosit, buď tak laskav a hleď si svého.“

„To jsem si myslel. Ale nějak mi připadá, že si všichni hledí mého.“

„Promiň. Ale já se strašně bojím a ty moje největší obavy ještě neznáš. Tvoje otázka byla přímá a zaslouží si přímou odpověď. Pohostinnost je vždycky v rovnováze a pocty jsou na obou stranách. Spala jsem v Doralově posteli. Ale jestli ti to vadí – a tobě to asi vadí; pořád ještě nechápu Američany – včera jsem byla zraněná a pořád ještě nejsem docela v pořádku. Jock je sladká a něžná duše. Spali jsme. Jen spali.“

Snažil jsem se brát to nonšalantně. „Je mi líto. že jsi zraněná. Ještě to bolí?“

„Ne, už ne. Do zítra to bude naprosto v pořádku. Ale včera to nebylo poprvé, kdy jsem přijala pohostinnost pod střechou, u stolu a na loži v Doralově domě. Jock a já jsme staří přátelé, milovaní přátelé – proto si myslím, že mohu riskovat, že mi dá pár vteřin, než mě zabije.“

„No, většina z toho mi došla.“

„Oscare, podle tvé stupnice hodnot – podle toho, jak jsi byl vychován – jsem v tvých očích děvka.“

„Ne, nikdy! Princezna.“

„Děvka. Ale já nejsem od vás a byla jsem vychována jinak. Podle mé stupnice hodnot, a ta se mi zdá správná, jsem morální žena. A teď… jsem pořád ještě 'tvůj miláček'?

„Miláčku!“

„Miláčku, hrdino. Můj šampióne. Nakloň se ke mně a polib mě. Jestli zemřeme, budu mít na ústech teplo tvých rtů. Vchod je tady za tou zatáčkou.“

„Já vím.“

Za okamžik jsme vjížděli k Doralovi s meči v pochvách a nenapjatými luky.

next

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA