Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola VI.

26. 9. 2006

VI

Zpěv ptáků je lepší než budík a Barsoom takový nikdy nebyl. Šťastně jsem se protáhl a ucítil jsem kávu a v duchu jsem si říkal, jestli bude čas dát si před snídaní koupel. Byl další perfektní den. modrý a jasný a slunce pravě vyšlo a cítil jsem se silný tak, že bych mohl zabíjet draky před jídlem. Ale jen malé.

Zadusil jsem zívnutí a postavil se na nohy. Ten krásný stan tu už nebyl a černá bedna byla skoro sbalená; nebyla větší než bedna na piáno. Star klečela před ohněm a vařila kávu. Dneska ráno z ní byla jeskynní žena, oblečená byla do kůže. Byla sice moc hezká, ale ne tak krásná jako ta její. Asi byla z ocelota. Nebo z du Pont.

„Nazdárek, princezno,“ řekl jsem. „Copak bude k snídani? A kde je tvůj šéf?“

„Snídaně bude později,“ řekla. „Teď dostaneš jen šálek kávy, je příliš horká a příliš hořká – nejlepší způsob, jak ti přičarovat špatnou náladu. Rufo začíná rozhovor s Iglim.“ Dala mi kávu v papírovém kalíšku.

Vypil jsem ji do poloviny, spálil jsem si pusu a vyplivl jsem ji na zem. Kávu je možné podle kvality rozdělit do pěti stupňů: Kafíčko, káva, culifinda, švestková voda a břečka. To, co mi Star předložila, se blížilo čtvrté hodnotě.

Přestal jsem to pít, a pak jsem zachytil Rufův pohled. A další, mnohé další. U kraje naší terasy někdo vyložil Noemovu archu. Bylo tam všechno, od aardvarků po zebu, a většina z nich měla žluté zuby.

Rufo stál čelem k téhle řadě demonstrantů, deset stop stranou a proti skutečně obrovskému a hromotluckému stvoření. Naklonil jsem ten papírový kalíšek a opařil jsem si prsty.

„Chceš ještě?“ zeptala se Star.

Foukal jsem si na prsty. „Ne, díky. Tohle je Igli?“

„Jen ten uprostřed, co ho Rufo škádlí. Ti ostatní se přišli jen podívat. Těch si nevšímej.“

„Některý vypadají, že mají hlad.“

„Většinou jsou to býložravci. Ti přerostlí lvi by nás mohli sežrat – pokud v té hádce zvítězí Igli. Ale to jen v tomhle případě. Problémem je právě Igli.“

Prohlédl jsem si Igliho bedlivěji. Připomínal mi potomka muže z Dundce, obrovská brada, žádné čelo a byl kombinací nechutně vyhlížejících obrů a lidožravých oblud z Červené knihy pohádek. Ta knížka se mi nikdy moc nelíbila.

Byl nedefinovatelně lidský, použiju-li tenhle termín volně. Byl o pár stop vyšší než já a vážil o tri, čtyři sta liber víc než já, ale já jsem hezčí. Vlasy mu rostly v chumáčích jako neupravený trávník; a sami byste poznali, aniž by vám to někdo řekl, že nikdy nepoužíval deodorant pro pořádný chlapy. Uzly svalů byly zauzlované a nehty na nohou neměl ostříhané.

„Star,“ řekl jsem, „o čem s ním vlastně máme diskutovat?“

„Musíš ho zabít, milorde.“

Znovu jsem se na něj podíval. „Nemůžeme se domluvit na mírovém soužití? Vzájemné kontrole, kulturní výměně, a tak dále?“

Potřásla hlavou. „Na to není dost chytrý. Je tady, aby nám zabránil vstoupit do údolí – buď zemře on, nebo my.“

Zhluboka jsem se nadechl. „Princezno, dospěl jsem k rozhodnutí. Člověk, který vždycky dodržuje zákon, je dokonce hloupější než ten, který jej při každé příležitosti překračuje. Teď není čas zabývat se místním Sullivanovým zákonem. Chci plamenomet, bazooku, pár granátů a tu nejtěžší střelnou zbraň z celé výzbroje. Ukážeš mi, jak se k nim dostanu?“

Prohrábla oheň. „Můj hrdino,“ řekla pomalu, „je mi to strašně líto – ale není to tak jednoduché. Všiml jsi si včera večer, když jsme kouřili, že Rufo zapaloval cigarety od svíček? Že nepoužíval ani kapesní zapalovač?“

„No… ne. Vůbec jsem na to nemyslel.“

„To pravidlo proti střelným zbraním a výbušninám není takové právo, jak ho znáš ze Země. Je to mnohem víc; není možné tady tyhle věci používat. Jiné takové věci by mohly být použity proti nám.“

„Chceš říct, že nebudou fungovat?“

„Nebudou fungovat. Třeba to pravé slovo je 'začarované'.“

„Star. Podívej se na mě. Možná, že věříš na kouzla. Já ne. A vsadím se s tebou sedum ku dvěma, že samopaly nejde začarovat. Trvám na tom, abys je našla. Pomůžeš mi vybalit?“

Poprvé vypadala skutečně rozčilená. „Milorde, já tě zapřísahám, nedělej to!“

„Proč ne?“

„I pouhý pokus by nás mohl zničit. Věříš mi, že o nebezpečích a zákonech tohoto světa vím víc než ty? Uvěříš mi, když ti řeknu, že tě nechci mít mrtvého, když ti řeknu hlubokou pravdu o tom, že můj vlastní život a bezpečí závisí na tvém? Prosím!“

Nešlo jí nevěřit.

Řekl jsem zamyšleně: „Asi máš pravdu, jinak by asi támhleta kreatura měla po ruce šestipalcový minomet. Star, mám ještě lepší nápad. Najdeme cestu zpátky a usadíme se na tom místě, kde jsme lovili ryby. Za pět let budeme mít hezkou malou farmu. Za doset let se sem dostane svět a my budeme mít taky malý motel s bazénem a cvičným paloukem na golf.“

Neznatelně se usmála. „Milorde Oscare, cesta zpátky neexistuje.“

„Proč ne? Já ji najdu i se zavřenýma očima.“

„Ale oni nás najdou. Ne Igli, ale takoví, co se mu budou podobat, pošle je, aby na nás zaútočili a aby nás zabili.“

Znovu jsem vzdychl. „Jak myslíš. Stejně se říká, že motely mimo hlavní tahy jsou moc riskantní. V té výzbroji je válečná sekera. Třeba se mi podaří useknout mu nohu, než si mě všimne.“

Znovu potřásla hlavou. Zeptal jsem se: „A teď je zase problém v čem? Musím s ním snad bojovat s jednou nohou v kyblíku? Já myslel, že všechno, co řeže nebo bodá – všechno, k čemu potřebuju svaly – je v pohodě.“

„To ano, milorde. Ale nefunguje to.“

„Proč ne?“

„Igliho není možně zabít. Je to konstrukce a je postaven k tomuto účelu tak, aby byl nezničitelný. Meče nebo nože, dokonce ani sekery ho nezraní; odrazí se od něj. Já jsem to viděla.“

„Chceš říct, že je to robot?“

„Ne, pokud si ho představuješ jako soustavu koleček, ozubených kol a plošných spojů. Lepší termín je asi 'golem'. Igli je imitace života,“ dodala Star. „V jistém smyslu lepší než život, protože neexistuje způsob, alespoň já o něm nevím, jak ho zabít. A navíc, Igli není moc chytrý a vyrovnaný. Jedná bez uvážení. Rufo teď pracuje na tom, aby ho tak naštval, že ty ho pak dostaneš tak zblázněného, že přestane uvažovat úplně.“

„Jo? A kruci! Za to musím Rufovi tutově poděkovat. Moc poděkovat. No, princezno, a co mám dělat teď?“

Rozpřáhla ruce, jako by to bylo samo sebou. „Až budeš připraven, připravím ho o stráže – a pak ho zabiješ.“

„Ale vždyť jsi teď říkala –“ nechal jsem toho. Když byla zrušena francouzská cizinecká legie, pro nás, romantické typy, zbylo několik pohodlných míst, kde se dá žít. Tohle by zařídil Umbopa. Conan určitě. Nebo Hawk Carse. Nebo dokonce Don Quijote, protože tahle věc mi připomínala větrný mlýn. ,,Dobře, princezno. Tak jdeme na to. Můžu si plivnout do dlaní? Nebo to nebude fungovat?“

Usmála se bez dolíčku ve tváři a řekla chraplavě: „Milorde Oscare, všichni si plivneme do dlaní; Rufo a já budeme bojovat s tebou. Buď vyhrajeme… nebo zahyneme.“

Přešli jsme dál a připojili jsme se k Rufovi. Dělal na Igliho oslí uši a křičel; „Kdo je tvůj táta, Igli? Tvoje máma byla popelnice, to je jasný, ale kdo je tvůj táta ? Podívejte se na něj! Nemá žádnej pupík. Chachá!“

Igli odseknul: „Tvoje máma štěká! A tvoje setra dělá zelený stopy!“ – ale myslím, že to bylo chabé. Bylo jasné, že poznámka o pupíku ťala do živého – žádný neměl. Řek bych, že to bylo rozumný.

To, co bylo řečeno výše o Iglim, není pravda, kromě té poznámky o pupíku. Chtěl bych to říct v originálním jazyce, v nevijštině, kde napadání je lingvistické umění rovnající se přinejmenším poezii. Ve skutečnosti je podstatou literární grácie oslovit svého nepřítele (veřejně) nějakou složitou veršovanou formou, kdy z každého slova kape vitriol.

Rufo se škodolibě uchechtával. „Ukaž jedna, Igli! Zdvihni prst a ukaž jedna. Nechali tě na dešti a ty jsi utekl. Zapomněli tě dokončit. Dá se tyhle věci vůbec říkat nos?“ Koutkem úst mi řekl anglicky: „Jak ho chceš, šéfe? Syrovýho? Nebo dobře vypečenýho?“

„Pokračuj, já se zatím budu dívat. On nerozumí anglicky?“

„Ani slovo.“

„Dobrá. Jak blízko k němu můžu jít, aby mě nechňapnul?“

„Jak chceš, dokud jsou hlídky na stráži. Ale šéfe, hele, já tady nejsem od toho, abych ti radil, ale až se do toho dáme, tak dej pozor, aby tě nechytil za to nejdůležitější.“

„Zkusím to.“

„Bud opatrnej.“ Rufo otočil hlavu a křičel: „Jááá! Igli sbírá nos a žere ho!“ Dodal: „Ona je dobrá doktorka, nejlepší, ale stejně si dej pozor.“

„Budu opatrný.“ Přistoupil jsem blíž k neviditelné bariéře a podíval jsem se nahoru na tu kreaturu. Zpražil mě pohledem a vydal bručivý zvuk. Zacpal jsem si nos a jasně jsem mu dal pohybem najevo, že na něj kašlu. Stál jsem proti větra a měl jsem pocit, že se ta kreatura posledních třicet, čtyřicet let nemyla; byl to smrad, jak když se zuje rota vojáků.

A tak jsem dostal nápad. „Star, umí tenhle andělíček plavat?“

Podívala se na mě překvapeně. „To tedy opravdu nevím.“

„Třeba ho na to zapomněli naprogramovat. A co ty, Rufo, umíš plavat?“

Vypadal samolibě. „Zkus to, jen to se mnou zkus. Moh bych učit ryby plavat. Igli! Řekni nám, proč ti svině nedá pusu?“

Star uměla plavat jako lachtan. Já spíš plavu stylem pramice, ale svedu to. „Star, možná, že ta věc se nedá zabít, ale dýchá. Má tedy nějaký druh kyslíkového metabolismu, dokonce i kdyby fungoval na petrolej. Když mu podržíme hlavu pod vodou na nějakou dobu, tak dlouho, jak bude třeba, vsadím se, že bude po něm.“

Dívala se na mě s rozšířenýma očima. „Milorde Oscare… můj šampióne… nemýlila jsem se v tobě.“

„Tak, teď musíme něco udělat. Hrál jsi někdy vodní pólo, Rufo?“

„Já jsem ho vymyslel.“

Doufal jsem, že je to pravda. Já jsem ho hrál – jednou. Je to jako když vás někdo honí po kolejích, je to taky zajímavá zkušenost – pro jednou. „Rufo, můžeš nalákat našeho kamaráda tamhle dolů ke břehu? Myslím to místo, které je jen pro naše chlupaté a okřídlené přátele. Dostaneme ho na ten nejvyšší bod na břehu, kde je dole hloubka – víš, Star, tam kde jsi mě poprvé potopila.“

„To nic není,“ řekl Rufo. „Budeme se pohybovat a on se za námi vydá.“

„Byl bych raději, kdyby se rozběhl. Star, jak dlouho trvá, než odstraníš strážce?“

„Můžu hlídky odpojit okamžitě, milorde.“

„Dobře, mám plán. Rufo. Chci, abys to zařídil tak, aby tě Igli honil. Co možná nejrychleji. Namíříš si to k tomu břehu a v poslední chvíli skočíš. Star, až Rufo tohle udělá, hned odpojíš bariéru – hlídky. Nečekej na můj pokyn. Rufo, ty se potopíš a budeš plavat co nejrychleji; nesmí tě chytit. S trochou štěstí, když se Igli bude rychle pohybovat, jak je velký a nemotorný, tak spadne dolů, ať chce nebo nechce. Ale budu tě sledovat, budu tě chránit a budu jen kousek za tebou. Kdyby Igli stačil zabrzdit, tak ho dolů shodím. Pak budeme všichni hrát vodní pólo.“

„Já jsem nikdy vodní pólo ani neviděla,“ řekla pochybovačně Star.

„Nebude tam žádný rozhodčí. Naším úkolem bude, abychom všichni tři skočili do vody na něj a drželi ho pod vodou a vzájemně si pomáhali, aby nepotopil nás. Je hrozně velkej, takže nás nepřeplave. V tom má velkou nevýhodu. Budeme ho držet pod vodou tak dlouho, dokud nebude bezvládný, nenecháme ho ani nadechnout. Potom, abychom se pojistili, ho zatížíme kamením – to je jedno, jestli bude doopravdy mrtvý nebo ne. Otázky?“

Rufo se zubil jako obluda.

„To bude sranda!“

Oba pesimisti vypadali, jako by začali uvažovat o tom. že by to mohlo vyjít, tak jsme se do toho pustili. Rufo křičel a vyčítal Iglimu jeho osobní zvyky, že by to dokonce ani Olympia Press nepustila přes cenzuru, pak vyzval Igliho, aby s ním závodil a za odměnu mu sliboval nejrůznější nepravděpodobnosti.

Iglimu trvalo dlouho, než celý ten kolos rozpohyboval, ale když už se dostal do pohybu, byl rychlejší než Rufo a za ním zůstávali zvířata a ptáci úplně zpanikaření. Běhám dost rychle, ale měl jsem co dělat, abych s tím obrem držel krok, byl jsem jen kousek od něho a doufal jsem, že Star dosud neodpojila hlídky, když zjistila, že Igli by mohl Rufa chytit na souši.

Ale Star odpojila hlídky hned, jak se Rufo dostal za bariéru, Rufo doběhl na břeh a perfektně závodnicky skočil aniž by se zastavil, přesně podle plánu.

Ale nic víc se nestalo.

Myslím, že Igli byl příliš hloupý na to, aby mu hned došlo, ze bariéra už nefunguje. Ještě několik kroků pokračoval za Rufem, ale pak najednou prudce zabočil vlevo. Tím ztratil rychlost a neměl žádné potíže, aby zastavil na suché zemi.

Praštil jsem do něj potápěčským nářadím, bylo to proti zákonu a bylo to podlé, ale spadl dolů, ne však do vody. A najednou jsem musel bojovat s tím smradlavým golemem, který byl ode mne jen na dvě paže daleko.

Ale hned mi přišla na pomoc divoká kočka a chvilku po ní i Rufo. Kapala z něj voda.

Ale byl to pat, nesměli jsme ztrácet čas. Igli byl těžší než my všichni dohromady a zdálo se, že je to jen hromada svalů, smradu, nehtů a zubů. Měli jsme všichni modřiny, pohmožděniny a otevřené rány – a Iglimu jsme vůbec neublížili. Rval jako když chrochtá a úpí televize, pokaždé, když jsme mu zakroutili ucho nebo obrátili prst na druhou stranu, ale nijak vážně jsme ho nezranili a on nás zraňoval pořád dál. Neměli jsme vůbec šanci dostat toho kolohnáta do vody.

Stál jsem, držel jsem ho pažemi okolo kolen a stál jsem tak tak dlouho, dokud to šlo, zatímco Aster se snažila zatížit jednu jeho ruku a Rufo druhou. Ale pořád to situaci neřešilo. Igli kolem sebe tloukl jako poděs, měl poraněná záda a vždycky si jeden úd uvolnil a snažil se štípat a kousat. Tak jsme se dostávali do různých poloh a najednou jsem zjistil, že visím na jeho otlačené noze, snažím se ji zkroutit a přitom zírám do jeho otevřené držky, byla široká jako past na medvěda a neméně nechutná. Potřeboval by vyčistit zuby.

Tak jsem mu vrazil palec jeho nohy do chřtánu.

Igli řval, tak jsem směle pokračoval, takže za chvíli už nemohl křičet. Pořád jsem mu tam tu nohu cpal.

Když spolknul celou svoji levou nohu až ke koleni, podařilo se mi vytrhnout Star jeho pravou ruku a zaklesnout ji za mizící nohu – uchopil jsem ho za zápěstí. „Pomoz mi!“ Řval jsem na Aster. „Tlač!“

Pochopila, o co jde, a pomáhala mi. Ta paže mu do držky zajela po loket a noha ještě dál, už tam měl i stehno. Potom nám začal pomáhat i Rufo a nacpal mu mezi čelisti levou ruku. To už Igli příliš nebojoval, asi mu chyběl vzduch, takže palec pravé nohy jsme mu do držky vpravili náležitým směrem pohodlně. Rufo mu roztáhl ty jeho chlupaté nozdry, já jsem mu klekl na bradu, a Star tlačila.

Krmili jsme ho, palec po palci, a nepřestávali jsme. Pořád se třásl a snažil se uvolnit, když jsme mu do chřtánu cpali boky, a pak zmizelo i jeho smradlavé podpaží.

Bylo to, jako když si děláte sněhovou kouli, jenže naopak: čím víc jsme tlačili, tím víc se zmenšoval a tím víc se mu otvírala držka – nejošklivější, co jsem kdy viděl. Brzy byl velký jako medicinbal… potom jako fotbalový míč… pak jako baseballový míč a koulel jsem si ho v dlaních a pořád jsem ho hodně tiskl.

– golfový míček, kulička, hrášek… a nakonec z něj zbyla jen mazlavost na mých dlaních.

Rufo se zhluboka nadechl. „Myslím, že jsme ho naučili, že nejlepší, co může udělat, je, že si nemá cpát nohy do držky. Kdo má chuť na snídani?“

„Chci si napřed umýt ruce,“ řekl jsem.

Všichni jsme se vykoupali, použili jsme spoustu mýdla, potom nám Star ošetřila rány a Rufo ošetřil její podle pokynů, které mu dávala.

Rufo má pravdu; Star je nejlepší doktorka. Prostředek, který používala, neštípal, rány se zavíraly, plastické obinadlo, co měla k dispozici, nebylo třeba měnit, odpadlo, když nehrozila žádná infekce a nezůstávaly nám žádné jizvy. Rufo měl na těle jeden ošklivý kousanec. Z levé poloviny hýždí mu chybělo asi tak čtyřicet centimetrů masa, ale když ho Star ošetřila, mohl si bez potíží sednout a nevypadalo to, že by měl bolesti. Rufo nás nakrmil zlatými lívanci a velkými buřty, ze kterých prskal tuk, a napojil nás galony dobrého kafíčka. Bylo skoro poledne, když Star znovu odpojila stráže a vydali jsme se zvolna dolů na útes.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA