Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola XIV.

8. 1. 2007

 

XIV

Rufo mi třásl ramenem. „Šéfe, snídaně!“ Do jedné ruky mi dal sendvič a do druhé pivo. „Tohle bude na ten boj stačit a oběd máme zabalený. Připravil jsem ti čisté šaty a zbraně a obleču tě, hned jak se najíš. Ale pospěš si, za pár minut vyrážíme.“ On sám byl už oblečen a měl i pás. Zívnul jsem a zakousl se do sendviče (ančovičky, šunka a majonéza s něčím, co nebylo tak docela rajče a salát) – a rozhlédl jsem se. Okolí bylo pusté, ale zdálo se, že Star právě vstávala; nebyla ještě oblečená. Klečela na kolenou uprostřed jeskyně a na podlahu kreslila něco velikého.

„Dobré ráno, treperendo,“ řekl jsem. „Pentagram?“

„Mmm…“ odpověděla a ani se na mě nepodívala.

Přišel jsem k ní a díval se, co dělá. Ať už to bylo cokoli, základem nebyla pěticípá hvězda. Mělo to tři středy a bylo to velmi složité, sem tam byly nějaké znaky – nepoznal jsem ani jazyk ani písmo – a jediné, co jsem z toho všeho odhadl, bylo to, že je to hyperkrychle z přímého pohledu. „Snídala jsi, miláčku?“

„Dnes ráno se postím.“

„Jsi strašně hubená. Je to čtyřrozměrný ekvivalent krychle?“

„Nech toho!“

Odhrnula si vlasy, podívala se nahoru a smutně se na mé usmála. „Promiň, miláčku, čarodějnice je sice jen fena, to docela jistě. Ale, prosím tě, nedívej se mí přes rameno. Všechno to dělám zpaměti; v té bažině se utopily i moje knížky – a je to strašně těžký. A teď se mě, prosím tě, na nic neptej. Mohl bys otřást mojí sebedůvěrou a já si teď musím být jistá.“

Uklonil jsem se. „Omlouvám se, milady.“

„Nebuď tak komisní, miláčku. Nepřestávej mě milovat, dej mi jen rychle pusu – a pak mě nech být.“

Tak jsem se nad ni naklonil, dal jsem jí vysoce kalorický polibek, s majonézou, a nechal jsem ji na pokoji. Když jsem dojídal sendvič a dopíjel pivo, tak jsem se oblékl, potom jsem vyhledal přírodní altánek, jen kousek od ochran na cestě, ten, který byl pánský. Když jsem se vrátil, čekal na mě Rufo s pásem a mečem. „Šéfe, zmeškáš svojí vlastní popravu.“

„To doufám.“

Po několika minutách jsme stáli v tom obrazci, Star na mohyle a my s Rufem před ní a za ní u úpatí. Byli jsme oba hrozně ověšení – já měl dva kanystry a pás s mečem, který patřil Star (zapnutý na poslední dírku) a ještě jsem měl svůj pás, Rufo měl na sobě zavěšený její luk a dva toulce, pak ještě její lékárničku a oběd. Oba dva jsme měli své luky napjaté pod levou paží a drželi jsme meč. Stariny kamaše jsem měl bez ladu a skladu nacpané pod pásem, Rufo měl pod pásem zase nachmoucaný její kabátec a boty a klobouk v kapsách, atd. Vypadali jsme jako prodavači partiového zboží.

Ale zase jsme měli volné ruce, Rufo levou a já pravou. Rozhlíželi jsme se kolem, ruku připravenou na meči mezi námi a Star nás oba pevně uchopila rukama. Stála přesné uprostřed, rozkročila se o stopu na každou stranu, stála pevně a oblečená byla tak, jak to vyžaduje profesionální čarování při realizaci něčeho moc těžkého – neměla na sobě ani sponku do vlasů. Vypadala nádherně, měla rozpuštěné vlasy, oči jí svítily a obličej jí zčervenal, bylo mi líto, že se od ní musím odvrátit.

„Připraveni, pánové?“ zeptala se vzrušeným hlasem.

„Připraven,“ odpověděl jsem.

„Ave, Imperatrix, nos morituri te –“

„Nech toho, Rufo. Ticho!“ Začala počítat v jazyce, který jsem neznal. Brnělo mě v šíji.

Přestala, stiskla nám ruce silněji a zavolala: „Teď!“

Bylo to tak rychlé jako bouchnutí dveří, najednou jsem zjistil, že jsem hrdina Bootha Tarkingtona v situaci Mickey Spillaneho.

Nemám čas naříkat. Přede mnou je nějaká věc, která se snaží mě podseknout, takže probodávám její vnitřnosti mečem a meč vytahuji z toho těla, zatímco ta věc se rozhoduje, na kterou stranu upadne; pak to nandávám jeho kámošovi úplně stejně. Další sedí v dřepu a snaží se mě střelit do nohy skrz nohy skupiny jeho kamarádů. Mám strašně práce, asi jako jednoruký bobr s papírovými plakáty, a jen stěží vnímám škubnutí pásu, jak Star vyndává svůj meč.

Pak si všimnu toho, že zabíjí nepřítele, který mě chce zastřelit. Star je okamžitě všude, úplně nahá a strašně živá. Při transferu jsem měl pocit padajícího výtahu, najednou se zmírnila gravitace, což mohlo být nepříjemné, ale zase jsme měli čas se obrátit.

Star toho využila. Když bodla toho mládence, co se mě snažil zabít, mává mi nad hlavou a hlava novýho otrapy dostala ránu do krku; jen se mihla kolem a otrapa už není.

Myslím, že pomáhá Rufovi, ale nemůžu se přestat dívat. Slyším za sebou jeho vrčení a to mi napovídá, že pořád štědře rozdává víc ran, než sám inkasuje.

Najednou řve: „K zemi!“ a něco mi podseklo kolena a padám – zem je jaksepatří měkká, padám na nohy a uvědomuji si, že za to může Rufo. Leží na břiše vedle mě a střílí na něco, co vypadá jako dělo na sestřelení pohyblivého cíle na planině, sám se kryje mrtvým tělem jednoho toho darebáka.

Star je taky na zemi, ale nebojuje. Něco jí prostřelilo pravou paži mezi loktem a ramenem.

Nic dalšího kolem nevypadalo živé, ale byly tam nějaké terče, čtyři sta nebo pět set stop daleko a rychle se otevíraly. Viděl jsem jeden padat, slyšel jsem Zzzzt a blízko u sebe jsem cítil spálené maso. Jedno z těch děl leželo přes tělo vlevo ode mne. Vzal jsem za to a snažil jsem se si to prohlídnout. Byla tam podpěra na rameno a trubice, která mohla být i hlaveň; nic jiného jsem nepoznal.

„Takhle, můj hrdino.“ Star se připlazila ke mně a táhla za sebou zraněnou paži. Zůstávala za ní krvavá stopa. „Drž to jako pušku a stejně tak se skrz to dívej. Pod tvým levým palcem je výčnělek. Stiskni ho. To je všechno – vítr na to nemá vliv, dráha se nezmění.“

A žádné škubnutí zpátky, jak jsem zjistil, když jsem sledoval jednu z letících figur zaměřovačem a stiskl jsem spoušť. Následovala exploze kouře a bylo po něm. „Paprsek smrti“ nebo laserový paprsek nebo co – namiř, stiskni spoušť a kdokoli hodně daleko od tebe se poroučí s propálenou dírou v těle.

Dostal jsem dva nebo možná i víc, střílel jsem zprava doleva a potom mi Rufo ukradl všechny cíle. Nic se nepohnulo, kam až jsem dohlédl, nikde.

Rufo se rozhlédl. „Bude lepší zůstat na zemi, šéfe.“ Dokotoulel se ke Star, otevřel její lékárničku na svém pásu a přiložil jí improvizovaný rychlý obklad na ránu.

Potom se otočil ke mně. „Jak jsi zraněn, šéfe?“

„Já? Nemám ani škrábnutí.“

„A co to máš na tunice? To je kečup, jo? Jednou ti někdo dá šňupnout. Podívám se na to.“

Nechal jsem ho, aby mi rozepnul kabátec. Někdo mi ostrým zubem a pilou udělal díru do těla na levé straně pod žebry. Vůbec jsem si toho nevšiml a ani jsem to necítil – dokud jsem to neviděl. Pak to začalo bolet a udělalo se mi zle od žaludku. Jsem hluboce proti násilí, které je na mně pácháno. Když mi to Rufo ošetřoval, díval jsem se kolem a snažil jsem se vyhnout se pohledu na tu ránu.

Zabili jsme asi tak tucet těch potvor kolem nás a ještě asi tak šest dalších, co stačily utéct – a zastřelili jsme všechny, co prchly, řekl bych. Jak? Jak může šedesátilibrový pes ozbrojený jen svými zuby složit a zajmout ozbrojeného muže? Odpověď: Totálním útokem.

Myslím, že jsme se dostavili ve chvíli, kdy si měnili stráže v místě, kterému se říká Brána – a protože jsme přijeli dokonce s meči v pochvách, mohli jsme být pěkně popraveni. A tak se stalo, že jsme jich spoustu pobili ještě dřív, než začal boj. Rozprášili jsme je, demoralizovali a pobili zbytek, včetně těch, co se snažili vzít roha. Karate a další formy boje (box a všechno, co má nějaká pravidla, je k ničemu) – všechny fungují naprosto stejně: zlikvidovat, totální útok – a bez rozčilování. Nechce to žádné zvláštní umění, jen dobrý přístup.

Měl jsem čas prohlédnout si naše mrtvé nepřátele, jeden byl otočen obličejem ke mne – měl rozpárané břicho. Dalo by se říct, že to byli „Igli“, jen trochu ekonomičtější model. Žádná krása, žádné knoflíky na břiše a žádný velký mozek – podle všeho byli vyrobeni jen k jednomu účelu: bojovat a snažit se přežít. Tak bychom mohli popsat i sebe – ale my byli rychlejší.

Když jsem se na ně díval, zvedal se mi žaludek, tak jsem se radši koukal na nebe. Žádný pokrok – nebyla to hezká obloha a nevyjasnilo se. Jako by se to plazilo, barvy byly špatné a neladící jako na abstraktní malbě. Ohlédl jsem se po našich obětech, které v porovnání s tou „oblohou“ vypadaly vyloženě zdravě.

Zatímco mě Rufo ošetřoval, Star si oblékala kamaše a obouvala se. „Můžu si sednout a obléct si kabátec?“ zeptala se.

„Ne,“ řekl jsem. „Třeba si myslí, že jsme mrtví.“ Rufo a já jsme jí pomáhali obléknout se, aniž bychom se zvedli nad barikádu z mrtvých těl. Určitě ji ta ruka musela bolet, ale ona řekla jenom: „Uvaž mi meč na levou stranu – Co teď, Oscare?“

„Kde jsou podvazky?“

„Vem si je. Ale nejsem si jistá, jestli budou fungovat. Tohle je strašně divný místo.“

„Víra,“ řekl jsem jí. „To je to, co jsi mi před několika minutami říkala. Jen docela málo pomysli na to, že věříš, že to zvládneš.“ Seřadili jsme se a svoji kořist jsme obohatili o tři „pušky“ a jakési boční zbraně, potom jsme vystřelili dubový šíp na vrchol Věže vysoké jednu míli. Tvořila dominantu celé té oblasti, byla to spíš hora než budova, černá a obrovská.

„Připravena?“ zeptal jsem se Star.

„Teď taky věříš!“ Psala prstem do písku. „Jdem!“

Šli jsme. Když jsme byli ve vzduchu, tak jsem si uvědomil, jak snadný cíl jsme byli – ale na zemi jsme byli taky dobrý terč, pro kohokoli z té věže, a bylo by horší, kdybysme šli pěšourem. „Rychleji!“ křičel jsem Star do ucha. „Zařiď, abysme letěli rychleji!“

Letěli jsme. Vzduch nám svištěl kolem uší a vzepřeli jsme se, pak jsme klesli a dostali boční smyk, když jsme míjeli ty gravitační změny, před nimiž mě Star varovala – a možná, že nás to zachránilo; stali jsme se nepolapitelným cílem. Ale kdybychom se dostali mezi celou skupinu těch hlídačů, možná by ani nikdo z věže nepoznal, že jsme tam.

Půda pod námi byla šedočerná poušť obklopená valem hor jako lunárním kráterem a věz byla ve středu na vrcholu. Ještě jednou jsem se podíval na oblohu a snažil jsem se něco rozpoznat. Žádné slunce. Žádné hvězdy. Obloha nebyla ani černá, ani modrá – světlo přicházelo odevšad a „obloha“ byly jen čáry a rozbouřené odstíny a temné skvrny všech barev.

„Proboha, jak se tahle planeta jmenuje?“ zeptal jsem se. „To není planeta,“ křičela Star. „To je místo v jiném druhu vesmíru. Není vhodné pro život lidí.“

„Někdo tady žije.“ Ukazoval jsem na věž.

„Ne, ne, nikdo tu nežije. To bylo postaveno jen pro strážení toho Vejce.“

Hrůznost téhle myšlenky mi v tu chvíli nedošla. Najednou jsem si uvědomil, že se tady nemůžeme ani najíst ani napít – a začal jsem si dělat starosti, jak tady budeme dýchat vzduch, když chemické složení je tu pro nás jedovaté. Hrudník jsem měl stažený a začalo mě pálit na prsou. Tak jsem se zeptal Star. Rufo sténal. (Napočítal jsem tak jeden nebo dva vdechy; nezvedl se, myslím, že ne.)

„Asi tak dvanáct hodin,“ řekla. „Zapomeň na to, to není důležité.“

Hned potom mě začal hrudník skutečně pálit a naříkal jsem taky.

Za chvíli jsme přistáli na vrcholu Věže; Star sotva stačila říct „Antech!“ včas, abychom se s hukotem nepřehnali někam dál.

Vrcholek byl plochý, zdálo se, že je z černého skla, bylo to asi tak dvě stě čtverečních yardů – a nebylo tam naprosto nic, za co by se dal uvázat provaz. Počítal jsem aspoň s ventilačním kanálem.

Fénixovo Vejce bylo asi tak sto yardů přímo dole. Měl jsem v hlavě dva plány pro případ, že se na Věž dostaneme. Byly tam tři vchody (ze stovek), které nás mohly dovést (správnou cestou) k Vejci – a k Nenarozenému, Pojídači duší, jeho hlídači. Jeden vchod byl na úrovni země a s tím jsem nepočítal. Druhý byl pár set stop nad zemí a tak mě napadlo vystřelit šíp s lanem tak, aby se lano napjalo přes tu díru, použít jakýkoli výstupek k jeho upevnění a potom šplhat po laně – což pro zkušeného alpinistu nepředstavuje nijak zvláštní výkon. Já žádnej horolezec nejsem, ale Rufo jo.

Ale ukázalo se, že ta Věž nemá žádné výstupky; skutečně moderní jednoduchost designu – dotažená až příliš k dokonalosti.

Třetí plán počítal s alternativou, že pokud se nám podaří dosáhnout vrcholu, dostaneme se dolů po laně ke třetímu vchodu, který je téměř v jedné rovině s Vejcem. Tak teď jsme tam byli, všechno bylo připraveno, vymyšleno, ale nebylo, kde se zachytit.

Pozdní nápady jsou skvělé nápady – proč jsem nepřiměl Star, aby s námi letěla rovnou do toho otvoru ve zdi?

No, ale to by chtělo přesně zamířit šíp, mohl dopadnout taky ke špatnému otvoru. Ale především jsem na to nepomyslel.

Star seděla a ošetřovala si zraněnou paži. Řekl jsem: „Miláčku, nemůžeš s námi přeletět pomalu a zlehka o několik přepážek níž a do toho otvoru, kam potřebujeme jít?“

Podívala se na mě se strhaným obličejem. „Ne.“

„No, to je moc špatný.“

„Strašně nerada ti to říkám, ale spálili jsme tou rychlostí podvazky. Takže teď nebudou fungovat, dokud si je nevyměníme. Ale tady nezískám vůbec nic. Potřebovala bych zelenou haluz, králičí krev – takové věci.“

„Šéfe,“ řekl Rufo, „co kdybysme k připevnění lana využili celý vršek věže?“

„Jak to myslíš?“

„To lano je dost dlouhý.“

To se dalo udělat – obepnout lano kolem celé věže, někdo by ho držel na konci a pak bysme ho přivázali a spustili se po něm. Udělali jsme to a pak nám zbylo jen sto stop lana, to bylo moc málo na vzdálenost tisíce yardů.

Star se na nás dívala. Když jsem potom musel uznat, že krátký lano je stejně špatný jako žádný lano, řekla mi zamyšleně: „Nevím, jestli by nám Aaronův jezdecký bičík pomohl.“

„Určitě, kdybysme ho zahákli za vršek tohodle přerostlýho pingpongovýho stolu. Co to je ten Aaronův jezdecký bičík?“

„Dělá to měkké věci z tvrdých a tvrdé z měkkých. Ne, tak ne. No, to umí sice taky, ale to, co mám na mysli, je položit to lano pres střechu tak, aby na vzdálené straně viselo dolů asi tak deset stop. Pak ten převislý konec ocelově zpevnit – jako takový hák.“

„Můžeš to udělat?“

„Nevím, je to ze Solomonova klíče a je to zaříkadlo. Záležíte na tom, jestli si na něj vzpomenu – a jestli takové věci fungují v tomto vesmíru.“

„Víra, víra! To víš, že to dokážeš.“

„Nemůžu si ani vzpomenout, jak to začíná. Miláčku, umíš hypnotizovat? Rufo to neumí – alespoň ne se mnou.“

„Nevím o tom absolutně nic.“

„Dělej to přesně tak, jak to dělám já při hodině jazyka. Dívej se mi do očí, mluv něžně a říkej mi, abych si vzpomněla na slova. Možná bys měl napřed to lano dát na místo.“

Udělali jsme to a místo deseti stop jsem na ten hák připravil sto stop; podle pravidla čím víc tím líp. Star si lehla a já na ni začal něžně mluvit, sice bez přesvědčení, ale pořád dokola.

Star zavřela oči a vypadala, jako když spí. Najednou začala něco mumlat.

„Hej, šéfe! Ta věc je tvrdá jako skála a pevná jako rozsudek smrti!“

Řekl jsem Star, aby se vzbudila a sjeli jsme dolů co možná nejrychleji a modlili jsme se, aby to pod námi nezměklo. Lano jsme neposouvali, prostě jsem jen Star přiměl k tomu, aby toho naškrobila víc a potom jsem se spustil dolů a ubezpečil jsem se, že jsem se dostal ke správnému vchodu, tři řady dolů a čtrnáct ze strany, potom sjela dolů Star a já ji chytil do náruče; Rufo spustil zavazadla, většinou zbraně, a pak sjel i on sám. Byli jsme ve Věži a byli jsme na planetě – opravuji, na „místě“ – byli jsme na místě, které se jmenovalo Karth-Hokesh ani ne za čtyřicet minut.

Zastavil jsem se, porovnal si v duchu tu budovu s náčrtkem, vybavil jsem si směr a umístění Vejce a „červenou cestu“ k němu – tu správnou. Tak dobře, jde se na to. Za pár set yardu vezmeme Fénixovo Vejce a jdem! Hrudník mě přestal pálit.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA