Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola XVIII.

8. 1. 2007

XVIII

Center je hezká planeta, podobá se Zemi, ale nemá její nedostatky. V průběhu tisíciletí byla přetvářena tak, aby z ní vznikla Země Nikdy-nikdy. Poušť a sníh a džungle byly zachovány jen pro radost; potopy a další katastrofy byly vymýceny.

Tahle planeta není přelidněná, ale na svou velikost má poměrně vysoký počet obyvatel – je velká asi jako Mars, ale má oceány. Povrchová gravitace je skoro stejná jako zemská. (Chápu, že má vyšší konstantu.) Asi tak polovina obyvatel tu žije přechodně, protože s ohledem na svou krásu a jedinečnou kulturu – centrum dvaceti vesmírů – je rájem turistů. Všechno se tu dělá pro pohodlí turistů s důkladností Švýcarů, ale za použiti techniky na Zemi nepoznané.

My se Star jsme měli rezidence na tuctu míst kolem planety (a nekonečné množství dalších v ostatních vesmírech); od paláců po maličkaté rybářské chatky, kde Star sama vařila. Většinou jsme žili v obydlích v umělé hoře, v níž bylo uloženo Vejce a jeho obsah; k nim přiléhaly sály, konferenční místnosti, sekretariát atd. Když se Star chtělo pracovat, měla ráda tyhle věcí při ruce. Ale způsob přijímání velvyslanců nebo návštěvy vládců ze stovek systémů skýtal možnost pozvat do našeho soukromého domu vagabunda asi stejně tak snadno, jakoby vagabunda od zadních dveří sídla v Beverly Hills pozvali do salónu.

Ale kdyby se Star náhodou zalíbil, mohla ho přivést na půlnoční svačinku. To jednou udělala – legrační mužíček se čtyřma rukama, který měl ve zvyku stepem doprovázet svá gesta. Ale sama nepořádala žádnou oficiální zábavu a necítila žádnou povinnost účastnit se společenského života. Nepořádala tiskové konference, nepronášela projevy, nepřijímala delegace dívčích skautských oddílů, nepoklepávala základní kameny, nevyhlašovala zvláštní „Dny“, nepořádala ceremoniály, nepodepisovala papíry, nedementovala pomluvy ani nedělala nic z toho, co zabírá spoustu času vladařům a významným osobnostem na Zemi.

Hovořila s jednotlivci, často si je svolávala z jiných vesmírů a měla k dispozici všechny zprávy odevšad, což bylo výsledkem systému, který se vyvinul v průběhu staletí. Právě za použití tohoto systému se rozhodovala, kterým problémům bude věnovat pozornost. Neustálé stížnosti se týkaly toho, že Říše ignoruje „životní problémy“ – a byla to pravda. Její Moudrost rozhodovala pouze o problémech, které si sama vybrala; základem systému bylo, že většina problémů se vyřeší sama.

Často jsme se účastnili společenských podniků; oba jsme měli rádi večírky, pro Její Moudrost a jejího chotě byl výběr nekonečný. Protokol byl takový, že Star nepřijímala ani neodmítala pozvání, účastnila se, kdy se jí zachtělo a odmítala být zahrnována pozorností. Pro místní společnost to byla obrovská změna, protože její předchůdce zavedl protokol, mnohem oficiálnější než je ve Vatikánu.

Jedna hostitelka si mi postěžovala, jak hloupou se společnost stala za nových pravidel – možná bych v tom mohl něco udělat?

Udělal jsem. Vyhledal jsem Star a tu poznámku jsem jí přetlumočil, načež jsme odešli a šli jsme na ples opilých umělců – elá hop!

Center je takovou spletí kultur, ras, zvyků a stylů, že má jen málo pravidel. Jeden neměnný zvyk je; Nevnucuj své zvyky mně. Lidé nosili na sobě, co si doma udělali nebo experimentovali s jinými styly; na každé společenské události to vypadalo jako na plese s volnou volbou kostýmu. Host se mohl na luxusním večírku ukázat úplně nahý a nikomu to nevadilo – a někteří to tak dělali, jen menšina. Nemám na mysli nelidské bytosti nebo sprosté lidi. Myslím lidské bytosti, které by byly jako doma v New Yorku v americkém oblečení – a jiné, kteří by upoutali pozornost i v I‘llé du Levant, protože neměli vůbec žádné vlasy, dokonce ani obočí. Pro ně je to druh pýchy; znamená to jejich „nadřazenost“ nad námi, chlupatými opicemi. Jsou pyšní jako cracker Georgia na nepřítomnost melaninu. Takže chodí nahatí častěji než ostatní lidské rasy. Napřed jsem na ně zíral, ale zvykl jsem si.

Star nosila šaty jako u nás doma a já taky. Nikdy nepromarnila příležitost vyparádit se, tahle roztomilá slabůstka dávala sem tam zapomenout na její říšský statut. Nikdy se neoblékla dvakrát stejně a vždycky zkoušela něco nového – a byla zklamaná, když jsem si toho nevšiml. Někdy měla takové nápady, že by z toho měli infarkt i na Riviéře. Věřila tomu, že oblečení ženy se nepovedlo, dokud muži nemají chuť ho z ní strhnout.

Jeden z jejích nejefektnějších kostýmů byl nejjednodušší. Rufo byl náhodou s námi a ona dostala najednou nápad obléci se do kostýmů, které jsme měli na sobě při hledání Vejce – a bum bac, kostýmy tu byly, možná ušité na objednávku; nevijské oblečení je v Center nejneobvyklejší.

Luky, šípy a toulce byly vyrobeny stejně rychle a my byli zase šťastný lidi. Bylo mi moc dobře, když jsem zase měl připnutou Lady Vivamus; visela nedotčená na zdi mé studovny, od té doby, co jsem bojoval ve velké černé Věži, jsem se jí nedotkl.

Star si stoupla, nohy rozkročené, pěsti na bocích, hlavu zvrácenou dozadu, oči jasné a zrůžovělé tváře. „No, to je legrace! Je mi bezvadně, cítím se mladá! Miláčku, slib mi, doopravdy mi slib, že se někdy znovu spolu vydáme za dobrodružstvím! Mám plné zuby toho být rozumná.“ Mluvila anglicky, protože jazyk planety Center má na taková vyjádření velmi malou slovní zásobu. Je to lámaný jazyk, výsledek tisíciletého importu a změn, nemá skloňování, je to situační jazyk a je plochý.

„Slibuji,“ souhlasil jsem. „Co ty tomu říkáš, Rufo? Chceš taky projít Cestou slávy?“

„Až bude dlážděná.“

„Kecy. Půjdeš, já tě znám. Kam a kdy, Star? Nevadí 'kam' – jen mi řekni 'kdy'. Vykašlem se na ten večírek a jdeme hned teď!“

Najednou byla nešťastná. „Miláčku, víš, že nemůžu. Nejsem ani ne ve třetině svého výcviku.“

„Měl jsem to Vejce rozkřápnout, hned jak jsem ho našel.“

„Nezlob se, miláčku. Pojď na ten večírek, užijem si legrace.“

Tak jsme šli. Po planetě Center se cestuje pomocí levitace, umělými „Bránami“, které nevyžadují žádné „kouzlo“ (nebo možná tím víc kouzel); cíl se určuje stlačením knoflíků ve výtahu, takže ve městech nejsou problémy s dopravou – není tam spousta dalších nepříjemných věcí. Star si dneska večer vybrala blízký cíl, pyšně si vykračovala parkem a vstoupila. Ví moc dobře, jak jí sluší přilnavé legginy na jejích dlouhých nohách a pevném zadečku; kroutila boky jako hinduistické ženy.

Lidičky, řeknu vám, vyvolali jsme rozruch, stali jsme se senzací! Na Center se nenosí meče, možná, že je mají jen někteří návštěvníci. Luky a šípy tu jsou taky velkou zvláštností. Byli jsme nápadní jako rytíř v brnění na Páté avenue.

Star byla šťastná jako dítě. Já taky. Cítil jsem se strašně silný a měl jsem chuť bojovat s draky.

Nebyl to ples jako na Zemi. (Podle Rufa se všechny naše rasy všude baví stejně: scházejí se do houfů, aby tančili, pili a kecali. Prohlásil, že pánská jízda a babinec jsou symptomy scestné kultury. Nehádám se.) Vykračovali jsme si po velkém schodišti, hudba ztichla, lidé zírali a zajíkali se – a Star dělalo dobře, že si jí všimli. Muzikanti začali znovu hrát a hosté se vrátili k té záporné zdvořilosti, na které obvykle Vládkyně trvala. Ale pořád nám věnovali pozornost. Měl jsem za to, že historie hledání Vejce byla státním tajemstvím, protože jsem o ní doposud neslyšel ani zmínku. Ale i kdyby to vešlo ve známost, předpokládal bych, že podrobnosti budeme znát jen my tři.

Nebylo to tak. Každý věděl, co ty kostýmy znamenají. Byl jsem u baru, popíjel jsem koňak a jedl Dagwood, který jsem sám vymyslel, když mě do rohu zahnala sestra Šeherezády, moc hezká. Byla humanoidní, ale ne naší rasy. Byla oblečena do rubínů o velikosti palce a v rozumně neprůhledném oblečení. Byla asi tak pět stop pět palců vysoká, bosá. vážila možná sto dvacet liber a v pase neměla víc než patnáct palců, což zvýrazňovalo další dvě míry, které to vůbec nepotřebovaly. Byla to brunetka a měla nejšikmější oči, jaké jsem kdy viděl. Vypadala jako krásná kočka a dívala se na mě tak, jak se kočka dívá na ptáčka.

„Já,“ ohlásila.

„Mluv.“

„Sverlani. Svět–“ (Jméno a kód – nikdy jsem takový neslyšel.) „Studentka gastronomického designu, matematicko – požitkářský.“

„Oscar Gordon. Země. Voják.“ Vynechal jsem identifikaci Země; věděla, kdo jsem.

„Otázky?“

„Ptej se.“

„Je meč?“

„Je.“

Podívala se na něj a zřítelnice se jí rozšířily. „Je–byl meč zničení umělý hlídač Vejce?“ („Je tady ten meč přímý nástupce v následné změně vesmírného času bez ohledu na teoretické anomálie, které ovlivňují mezivesmírné tranzity, toho meče, který zabil Nenarozeného?“ Dvojitý slovesný čas přítomný–minulý určoval a zavrhoval pojem, že totožnost je nesmyslná abstrakce – je tohle ten meč, který jsi skutečně použil, ve všedním smyslu, a nedělej si ze mně legraci, vojáku, nejsem dítě.)

„Byl–je,“ souhlasil jsem. („Byl jsem tam a zaručuji, že jsem to absolvoval všechno až sem, takže to pořád je.“)

Trochu se zajíkla a vztyčily se jí bradavky. Kolem každé měla namalovaný, možná i vytetovaný ornament, kterému my říkáme „trójská stěna“ – a její reakce byla tak silná, že ochranná stěna lilia se zase rozpadávala.

„Dotknout se?“ řekla prosebně.

„Dotknout se.“

„Dotknout se dvakrát?“ („Mohla bych si ho, prosím, vyzkoušet tak, abych ho pořádně ucítila? Hezky prosím, moc slaďoučce prosím! Chci toho příliš a máš právo mě odmítnout, ale přisahám, že s ním nic neudělám.“ – používala slova, ale barva a chuť spočívala ve způsobu.)

Nechtěl jsem, hlavně ne Lady Vivamus. Ale letím na hezký holky. „Dotknout se… dvakrát,“ zdráhal jsem se. Vyndal jsem meč a podal jsem jí ho chráničem dopředu, byl jsem ve střehu, abych ho uchopil dřív, než někomu vypíchne oko nebo se bodne do nohy.

Přijala ho opatrně, oči a pusu dokořán, uchopila ho za chránítko místo za rukojeť. Musel jsem jí to ukázat. Její ruka byla na něj příliš maličká; její ruce a nohy, stejně tak jako pas, byly enormně štíhlé. Všimla si nápisu. „Znamená?“

Dum vivimus, vivamus se nepřekládá dobře, ne proto, že by nepochopili tu myšlenku, ale protože to je nošení dříví do lesa. Jak jinak by měl člověk žít? Ale zkusil jsem to. „Život dvojí dotyk. Jíst. Pít. Smát se.“

Zamyšleně přikývla, potom píchla do vzduchu, zápěstí ohnuté a loket od těla. To jsem nemohl vydržet, tak jsem jí ho vzal, pomalu jsem se snížil do fleretového obranného postoje, udělal jsem vysoký výpad a narovnal jsem se – tenhle pohyb je tak ladný, že velcí chlupatí muži při něm vypadají moc hezky. Proto se baletky učí šerm.

Pozdravil jsem a vrátil jsem jí ho, narovnal jsem jí pravý loket a zápěstí a levou ruku – to je důvod, proč baletky dostávají poloviční body, pro šermíře je to legrace. Udělala výpad a skoro bodla jednoho hosta do pravé šunky.

Vzal jsem ho od ní, očistil čepel, uložil ho do pochvy. Shromáždili jsme slušnou sbírku. Vzal jsem z barového pultu svůj Dagwood, ale ona se nedala podvést. „Sám skákal meč?“

Zarazil jsem se. Pokud pochopila ten význam – nebo pokud jsem ho pochopil já – předložila mi návrh, nejelegantněji, jak mi kdy kdo v Centeru cokoli předložil. Obvykle bývá návrh odměřený. Ale určitě Star nemluvila o podrobnostech našeho svatebního obřadu. Rufo? Já jsem mu o tom neřekl, ale Star mu o tom říci mohla.

Když jsem neodpovídal, bylo jí to jasné a mluvila dál. „Sám zbavil panenství nematku netěhotnou plodnou.“

Vysvětlil jsem jí co nejzdvořileji, jak to v tom jazyce šlo, že jsem zadán. Už se k tomu nevracela, podívala se na Dagwood. „Kousnout dotek chuť?“

To bylo něco jiného; podal jsem jí to. Pořádně si ukousla, zamyšleně žvýkala, vypadala potěšeně. „Xenický. Primitivní. Masivní. Silná disonance. Dobré umění.“ Potom zmizela a nechala mě tam celého udiveného.

Během dalších deseti minut se mě další ptaly na totéž. Přednesly mi mnohem víc návrhů, než na jiných večírcích v Centeru a jsem si jist, že takovouhle poptávku měl na svědomí ten meč. Při každé společenské události mi byly předkládány návrhy; byl jsem choť Její Moudrosti. Mohl bych být orangutan a stejně by mi nejrůznější kočky dělaly návrhy. Někteří zarostlíci vypadali jako orangutáni a byli sociálně přijatelní, ale mohl jsem i smrdět jako jeden z nich. A chovat se mnohem hůř. Pravda je, že mnoho dam spíš zajímalo, koho si to Vládkyně vzala do postele a fakt, že jsem divoch nebo přinejlepším barbar, jejich zvědavost jen stupňoval. Neexistovalo tabu ptát se na takové věci a docela dost se jich i rovnou zeptalo.

Ale já pořád ještě prožíval líbánky. Stejně, kdybych přijal všechny ty návrhy, zbyl by ze mně jenom stín. Ale dělalo mi dobře ty návrhy slyšet, než jsem z toho vycouval tak, že jsem se zeptal: „Sodu nebo zázvorové pivo?“; vždycky je lepší se zeptat.

Když jsme se v noci svlékali, řekl jsem „Bavila ses dobře?“

Star zívla a zasmála se: „Já opravdu ano. A ty taky, ty starý Orlí skaute. Proč jsi to koťátko nepřivedl domů?“

„Jaký koťátko?“

„Ale ty víš, jaký koťátko. Tu, cos ji učil šermovat.“

„Mňau!“

„Ne, ne, miláčku. Měl bys pro ni poslat. Slyšela jsem, jaká je její profese a existuje těsné spojení mezi vařením a dobrým –“

„Ženo, příliš mnoho mluvíš!“

Přešla z angličtiny do nevijštiny. „Ano, milorde muži. Už neřeknu ani slovo, když mi to tvé milované rty zakázaly.“

„Milady ženo, milovaná… vílo, přízraku Zpívajích vod –“

Nevijštma je mnohem použitelnější než žargon, kterým se mluví v Centeru.

Center je legrační místo a choť Její Moudrosti má pohodlný život. Po první návštěvě rybářského domku Star jsem se zmínil o tom, jak by to bylo krásné, kdybychom se někdy mohli vrátit a chytit zase několik pstruhů na tom krásném místě, u Brány, kterou jsme vstoupili do Nevie. „Přál bych si, aby to místo bylo na Centeru.“

„Bude.“

„Star. Ty to přemístíš? Vím, že některé Brány, obchodní, jsou hmotné, ale i tak–“

„Ne, ne. Ale bude to stejně dobré. Počkej. Bude mi trvat tak asi den nebo dva, než udělám stereoskopickou fotografii a změřím a zjistím složení vzduchu a tak dále. Průtok vody, tyhle věci. Ale zatím… Na druhé straně téhle stěny není nic moc, jen elektrárna a tak. Takže tady budou dveře a to místo, kde jsme si nad ohněm pekli ryby, sto yardů od nich. Bude to hotovo tak asi za týden, nebo si vezmeme nového architekta. Vyhovuje ti to?“

„Star, takovou věc neuděláš.“

„Proč ne, miláčku?“

„Zničit celý tenhle dům, abys mi dala potok se pstruhy? To je fantastický!“

„To bych neřekla,“

„Ale je. Ale stejně, lásko moje sladká, neměl jsem na mysli přestěhovat ten potok sem, ale jít tam. Udělat si prázdniny.“

Povzdechla si. „Jak ráda bych si udělala prázdniny.“

„Ty jsi dnes zase měla vtisk. Máš jiný hlas.“

„To přejde, Oscare.“

„Star, bereš je moc rychle. Vyčerpá tě to.“

„Možná. Ale musím o tom rozhodovat já, jak víš.“

„Jak nevím! Můžeš soudit třeba celý ten zatracený vesmír – což děláš a já to vím – ale jo, tvůj muž, musím usoudit, kdy jsi přepracovaná – a zastavit to.“

„Miláčku, miláčku!“

Měli jsme hodně takových roztržek.

Nežárlil jsem na ni. Ten duch mé divošské minulosti zůstal v Nevii, už mě to nikdy nestrašilo.

A ani Center není takové místo, kde by se mohl duch tohoto druhu procházet. Center má v manželství tolik zvyků, jako má kultur – tisíce. Vylučují se. Někteří jedinci jsou monogamní instinktivně, stejně jak se to říká o labutích. Takže to nelze označit za „mravně čisté“. Odvaha je udatnost tváří v tvář strachu, mravní čistota je správné chování tváří v tvář svodu. Neexistuje-li svádění, nemůže existovat ani mravní čistota. Ale tihle neoblomní monogamisté nepředstavovali žádné nebezpečí. Pokud někdo i přes zřejmou nevšímavost něco těmto cudným dámám navrhl, neriskoval ani ránu ani říznutí nožem; mohla ho položit na zem a jít na to rovnou. Ani by nevadilo, kdyby její manžel něco zaslechl; žárlivost nikdy nebyla vlastní rase automaticky monogamní. Já jsem to nezkoušel; podle mě vypadali – a byli cítit – jako zkažená chlebová střídka. Tam, kde není žádný svod, není ani mravní čistota.

Ale já měl možnost ukázat svou mravní čistotu. To koťátko s vosím pasem mě svádělo – a já se dověděl, že pochází z kultury, kde se ženy nemohou vdávat, dokud nedokáží, že jsou těhotné, tak jako v oblasti Jižních moří a někde v Evropě; neporušila žádné tabu svého vlastního kmene. Ještě víc mě sváděla jiná holka, byla sladká, s hezkou postavou, okouzlujícím smyslem pro humor a jedna z nejlepších tanečnic v celém vesmíru. Nemluvila o tom všude, prostě mi jen dala vědět, že nemá ani tolik moc práce a že není tak netečná, používala svůj žargon se šikovnou bezcílností.

To bylo osvěžující. Pravý „Američan“. Ptal jsem se (někde jinde) na zvyky jejího kmene a dověděl jsem se, že zatímco byli velmi úzkoprsí na všechno, co se týkalo manželství, v ostatních ohledech byli velmi benevolentní. Nechoval bych se jako zeť, ale okno bylo otevřené, dokonce i když dveře byly zamčené.

Tak jsem ztratil nervy. Udělal jsem si sebeanalýzu a připustil jsem si zvědavost; stejně morbidní jako byla zvědavost žen, které mi činily návrhy jenom proto, že jsem byl Stařin manžel. Sladká malá Zhai–ee–van byla jedna z těch, co nenosí šaty. Pěstovala si je přímo na těle. Od špičky nosu až k palcům na nohou měla tělo pokryté jemným, lesklým stříbrným kožíškem, který byl nápadný jako činčila. Nádherný!

Neměl jsem to srdce, bylo to příliš krásné dítě.

Ale o tomhle svádění jsem řekl Star – a Star mi jemně naznačila, že musím mít svaly mezi ušima; Zhai–ee–van byla ve vlastní zemi vynikající artistka; byli to lidé, kteří byli považováni za nejtalentovanější oddané vyznavače Erose.

Nechal jsem toho. Dovádění s tak sladkým dítětem by mohlo vyvolat lásku, alespoň lásku určitého druhu, a nebyla to láska, jen ten nádherný kožíšek – spolu se strachem, že dovádění se Zhai–ee–van se může zvrtnout v lásku a že se za mě nebude moci vdát, dokonce ani když mě Star opustí.

Nebo mě neopustí – Center nemá žádné zákony proti polygamii. Některá náboženství mají pravidla pro a proti a tahle směsice kultur má nekonečné množství náboženství a jedno ruší druhé zase jinak, než je tomu v případě konfliktních zvyků. Kulturologové ustavili „právo“ svobody vyznání, které je, jak tvrdí, neměnné: Svoboda vyznání je v kulturním komplexu v opačném poměru k sile nejvlivnější církve. Za jeden příklad obecné stálosti se pokládá, že všechny svobody pocházejí z kulturních konfliktů, protože zvyk, který nemá opozici, je povinný a vždycky je pokládán za „přírodní zákon“.

Rufo nesouhlasil; tvrdil, že jeho kolegové ustanovili jako srovnáni záležitosti, které se nedají změřit a nedají se definovat – hlavy děravý! – a že svoboda nikdy nebyla ničím jiným než šťastnou náhodou, protože obecná tahanice, všechny lidské rasy, nenávisti a strachy všechny svobody nejen s ohledem na své sousedy, ale i na sebe sama udupávají, kdykoli se to hodí.

Vraťme se k tématu „A“. Centristé vždycky uzavírají určitý druh manželské smlouvy. Nebo žádný. Praktikují partnerství v jedné domácnosti, sexuální život, rozmnožují se, pěstují přátelství a lásku – ale to všechno není nezbytné absolvovat najednou a pouze s jednou osobou. Smlouvy mohou sloužit jako komplex společných splynutí, určovat trvání, záměry, povinnosti, zodpovědnosti, počet a pohlaví dětí, genetické selektivní metody, zda mohou být najímány hostitelské matky, podmínky pro zrušení a možnost volby pro prodloužení trvání svazku – všechno, jenom ne „manželskou věrnost“. Je to matematické a nevyhnutelné, a proto smluvní.

Ale manželská věrnost je tam běžnější jev, než je tomu na Zemi; jenom prostě není nařízena zákonem. Mají staré přísloví, které říká ženy a kočky. Znamená to: „Ženy a kočky dělají všechno podle svého a muži a psi toho mohou využívat“. Má to i svůj protipól: Muži a počasí, což je neomalenější a nejméně stejné staré, protože počasí je už hodně dlouho ovládáno.

Obyčejná smlouva není žádná smlouva; on si do jejího domu přestěhuje svoje šaty a zůstane u ní – dokud je ona nevyhodí před dveře. Tato forma je velmi promyšlená s ohledem na stálost: Žena, která „hodí jeho boty“ si potom jen těžko hledá jiného muže dostatečně smělého, aby riskoval její nálady.

Moje „smlouva“ se Star nebyla ničím víc než právě tímhle, pokud se smlouvy, práva a zvyky týkaly i Vládkyně, což se netýkaly a ani se jí týkat nemohly. Ale tohle nebylo to, co stupňovalo moji stísněnost.

Věřte mi, nebyl jsem žárlivý.

Ale pořád víc mě rozčilovali ti mrtví lidé, kteří okupovali její mysl.

Jednou večer, když jsme se oblékali a chystali jsme se na nějaký mejdan, na mě vyštěkla. Žvanil jsem o tom, jak jsem strávil celý den, měl jsem tehdy zrovna soukromou hodinu matematiky, a nepochybně jsem jí připadal zábavný asi tak, jako když dítě vykládá matce, jaké to bylo ve školce. Ale já byl nadšený, otevíral se přede mnou nový svět – a Star byla vždycky trpělivá.

Ale teď na mě hlubokým hlasem vyštěkla.

Zůstal jsem jako opařený. „Ty jsi dneska zase brala vtisk!“

Úplně jsem cítil, jak se uvnitř mění. „Miláčku, odpusť mi to. Já nejsem já. Jsem Jeho Moudrost CLXXXII.“

Rychle jsem si to v hlavě spočítal. „Takže od hledání jsi už absolvovala čtrnáct vtisků – a za všechny ty roky před tím všeho všudy sedum. Co to se sebou chceš, sakra, udělat? Chceš se vevnitř totálně vypálit? Zbláznit se z toho všeho?“

Zpražila mě pohledem. Potom vlídně odpověděla: „Nic takového neriskuju.“

„Zatím mi to tak nepřipadá.“

„To, co jsi slyšel, nemá žádný význam, Oscare, protože tohle nemůže nikdo jiný posoudit – ani moji kapacitu; nebo co to vlastně znamená přijímat vtisk. Pokud jsi nemluvil s mým dědicem.“

„Ne, s ním jsem zatím nemluvil.“ Věděl jsem, že si ho vybrala, a měl jsem za to, že také bral jeden nebo dva vtisky – to bylo běžné zajištění proti zavraždění. Ale já ho nepotkal, nechtěl jsem ho potkat, a ani jsem nevěděl, kdo to je.

„Tak zapomeň na to, co jsi slyšel. Je to úplně bezvýznamné.“ Vzdechla, „Ale miláčku, kdyby ti to nevadilo, tak dneska večer raději nikam nepůjdu; nejlepší bude, když si půjdu lehnout a budu spát. Starý Smraďoch CLXXXII. je nejošklivější osoba, s jakou jsem se kdy setkala – měl veliký úspěch v kritickém věku, musíš si o něm přečíst. Ale v nitru to bylo nerudné zvíře plné nenávisti ke všem lidem, kterým pomohlo. Je ve mě ještě příliš živý, musím ho držet na řetězu.“

„Dobře, tak jdeme do postele.“

Star potřásla hlavou. „Řekla jsem 'Spát'. Použiju autosugesci a do rána už nebudu vědět, že tu je. Běž na ten večírek. Prožij nějaké dobrodružství a zapomeň na to, jak problematickou máš manželku.“

Šel jsem, ale měl jsem moc špatnou náladu – dokonce i na to, abych si dopřál „dobrodružství“.

Starý Ošklivec nebyl nejhorší. Já se mu směle vyrovnám – a Star, i přes to, že je Amazonka, není dost silná na to, aby mě zvládla. Jestli bude divoká, tak jí fakt naplácám. Nebudu se obávat ani toho, že by mi v tom mohly zabránit stráže; bylo to zařízeno takhle: Když jsme spolu byli sami, měli jsme soukromí. Žádná třetí osoba to nezměnila, jinak Star sama soukromí neměla, dokonce ani při koupeli. Nevím, jestli její stráže byli muži nebo ženy a ani ona by tomu nevěnovala velkou pozornost. Stráže nikdy nebylo vidět. Takže naše půtky byly soukromé a snad nám oběma dělaly dobře jako občasné uvolnění.

Ale vyjít se „Svatým“ bylo ještě horší, než se Starým Ošklivcem. Byla to Jeho Moudrost CXLI. a byl tak proklatě urozený a oduševnělý a svatější než kdokoli jiný, že jsem raději odejel na tři dny na ryby. Star sama byla zdatná a plná elánu a radosti ze života; tenhle blboun nepil, nekouřil, nežvýkal a ani nepoužíval neslušná slova. Když byla Star pod jeho vlivem, tak jsem někdy mel pocit, že nad její hlavou vidím svatozář.

A co hůř, zřekl se sexu, když se zasvětil Vesmírům, a tohle mělo na Star šokující vliv; sladká poslušnost nebyla její styl. Tak jsem raději jel na ty ryby.

Ale o Svatém musím říct jednu dobrou věc. Star říká, že byl nejneúspěšnějším vládcem v celé dlouhé radě, měl dar dělat špatné věci ze zbožných pohnutek, takže ona se od něho naučila víc, než od kohokoli jiného; každou chybu si zaznamenával do knihy. Zabilo ho znechucené individuum za pouhých patnáct let vlády, což není dostatečně dlouhá doba na to, aby zmordoval něco tak nemotorného jako je multivesmírná říše.

Jeho Moudrost CXXXVII. byla Ona – a Star jsem dva dny neviděl. Když se vrátila domů, vysvětlila mi to. „Musela jsem, miláčku. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem sprostá děvka – ale ona šokovala dokonce i mně.“

„Jak?“

„To ti neřeknu. Absolvovala jsem intenzívní léčbu, abych ji pohřbila tam, kde ji nikdy nenajdeš.“

„Jsem zvědavej.“

„Já vím, že jsi zvědavej a proto jsem jí probodla srdce kůlem – drsná práce, je mou přímou předkyní. Ale bála jsem se, že by se ti líbila víc než já. Ta nevyslovitelná děvka!“

Zvědavej jsem pořád.

Většina z nich nebyli špatný lidi. Ale naše manželství by bylo klidnější, kdybych se nikdy nedozvěděl, že jsou. Je jednodušší mít manželku, která je tak trochu netopýr, než takovou, která je vlastně celým davem lidí – většina z nich jsou muži. Obavy z jejich přízraků, dokonce i v době, kdy Star byla sama sebou, nedělaly dobře mému libidu. Ale musím připustit, že Star znala mužský přistup ke všemu mnohem lépe než kterákoli jiná žena kdykoli v dějinách. Nemusela se domýšlet, co mne jako muže potěší; věděla toho ještě víc než já ze „zkušenosti“ – a zcela bez zábran se o své zkušenosti dělila.

Nemohl jsem si stěžovat.

Ale já si stěžoval, vinil jsem ji z toho, že byla těmi jinými lidmi. Moje neoprávněné stížnosti snášela lépe, než jsem snášel já pocit nespravedlnosti ve své situaci, kdy jsem byl vis–á–vis celému tomu pluku duchů.

Ti duchové ale nebyli to nejhorší.

Neměl jsem práci. Nemyslím takový ten režim od devíti do pěti a pak po sobotách sekat trávu a opít se večer ve venkovské hospodě; chci říct, že jsem neměl žádný cíl. Viděli jste někdy lva v zoologický? Čerstvý maso na čas, samice k dispozici, žádný lovci, kterých by se mel obávat – ten se ale má, co?

Tak proč teda vypadá tak znuděně?

Zpočátku jsem ani nepoznal, že mám nějaký problém. Měl jsem krásnou milující manželku; byl jsem tak bohatý, že se to nedalo nijak spočítat; bydlel jsem v nejluxusnějším domě ve městě krásnějším než kterékoli jiné město na Zemi; každý, koho jsem potkal, byl na mě velmi milý; byl jsem ten nejlepší hned po mé nádherné ženě, měl jsem stoprocentní možnost „jít studovat na kolej“ v nádherném a nepozemském smyslu, aniž bych se musel štvát. Nikdy jsem se nemusel zastavit a žádat o případnou pomoc. Myslím to tak, že jsem byl v situaci, kdy s algebrou by mi strašně rád pomáhal Albert Einstein nebo že by Rand Corporation a General Electric vybraly pro chlapečka team poradců, kteří by pro něj sestavili nějakou názornou pomůcku, aby mu něco usnadnili.

To je luxus větší než je bohatství.

Brzy jsem přišel na to, že oceán nevypiju, i když mi ho budou držet u úst. Jen znalosti o Zemi měly takové parametry, že žádný člověk neměl dost kapacity na to, aby je pojmul – a teď si zkuste představit, jak obrovských je Dvacet vesmírů, každý má svá práva, svou historii a snad jenom Star ví, kolik civilizací.

V čokoládovně nutí zaměstnance, aby jedli, co se jim zlíbí. Brzy toho nechají.

Nikdy jsem toho nenechal úplně; znalosti mají mnohé varianty. Ale moje studium postrádalo záměr. Tajné jméno Boha lze ze všech dvaceti vesmírů najít jen v jednom – a všechny subjekty jsou stejně velké, dokud k nim nemáte nějaké přirozené pouto.

Já neměl pouto žádné, byl jsem diletant – a to jsem si uvědomil, když jsem viděl, že se se mnou moji soukromí učitelé nudí. Tak jsem většinu z nich nechal odejít, byl jsem v koncích s matematikou a multivesmírnou historií, už jsem se to všechno nechtěl naučit.

Myslel jsem si, že bych se mohl věnovat obchodu. Ale abyste měli radost z bysnysu, musíte být obchodníkem v srdci (a to já nejsem) anebo musíte potřebovat prachy. Já prachy měl; všechno, co jsem mohl dělat, bylo, jen je utrácet – nebo, kdybych vyhrál, tak bych se nikdy nedověděl, jestli někdo za mě neztratil slovo (z nějaké vlády): Nevzpírejte se choti naší Vládkyně, vaše ztráty vám bohatě vynahradíme.

Totéž bylo s pokerem. Zavedl jsem tu hru a hned se to uchytilo – a já poznal, že už ji hrát nemůžu. Poker se musí brát vážně, jinak to není k ničemu – ale když máte moře peněz, tak těch pár kapek navíc nebo těch pár kapek, o které přijdete, neznamená naprosto nic.

Měl bych vám vysvětlit – osobní výdaje Její Moudrosti asi nebyly tak velké jako výdaje mnoha velkých utracečů na Centeru; to místo je bohaté. Ale náklady byly tak vysoké, jak chtěla Star, bezedná studnice bohatství. Nevím, kolik světů na účet přispívalo, ale řekněme dvacet tisíc se třemi miliardami obyvatel v každém z nich – a to bylo ještě víc.

Když každý ze 60 000 000 000 000 lidí dá penci, je to šest set miliard dolarů. Čísla neznamenají nic, kromě toho, že ukazují, že ten rozpočet byl krytý z prostředků tak se rozplývajících, že to na sobe nikdo ani nepoznal a pořád to bylo víc peněz, než bych já mohl potřebovat. Starina nevláda v její neříši byla drahá, aspoň si to myslím – ale její a moje osobní výdaje, ať byly sebehýřivější, byly naprosto bezvýznamné.

Král Midas ztratil zájem o svoje prasátko, do kterého si šetřil. Stejné to bylo i se mnou.

Já utrácel peníze. (Nikdy jsem na ně nesáh, pokud to nebylo potřeba.) Náš „byt“ (nebudu tomu říkat palác) – náš domov měl tělocvičnu mnohem dokonalejší než kdekterá univerzita; pro mě byl přistavěn salle d'armes a šermu jsem se hodně věnoval, skoro každý den se všemi druhy zbraní. Nechal jsem si udělat fleret, který by odpovídal Lady Vivamus a nejlepší mečíři v několika světech se dali do práce, aby mi pomohli. Taky jsem si doplnil sbírku a získal jsem zpátky svůj luk z té jeskyně u Brány v Karth-Hokesh a trénoval jsem lukostřelbu a i s dalšími zbraněmi, kterými je třeba mířit. Utrácel jsem peníze, jak se mi zlíbilo.

Ale moc velká legrace to nebyla.

Jednou jsem seděl ve své studovně, nedělal jsem vůbec nic, jen jsem se hluboce zamyslel, a při tom jsem si hrál s miskou plnou šperků.

Po nějakou dobu jsem se věnoval navrhování šperků. Měl jsem o to zájem na střední škole; jedno léto jsem pracoval u klenotníka. Umím udělat návrh a byl jsem fascinován krásnými kameny. Ten klenotník mi půjčil knížky, další jsem si půjčil v knihovně – a jednou ten člověk vyrobil šperk podle jednoho z mých návrhů.

Měl jsem Povolání.

Ale klenotníci nejsou zbavováni vojenské povinnosti, tak jsem toho nechal – dokud jsem se nedostal na Center.

Víte, když jsem chtěl dát Star dárek, neměl jsem jinou možnost než ho udělat. Tak to taky dopadlo. Vyrobil jsem jí oděv se šperky z pravých drahých kamenů, studoval jsem to (jako obvykle mi při tom pomáhali odborníci), nechal jsem si poslat bohatý výběr drahých kamenů, maloval jsem návrhy, rozesílal jsem kameny a náčrty, aby šperky podle nich zhotovili.

Věděl jsem, že Star má ráda oděvy se šperky; věděl jsem, že se jí líbilo, když byly „zlobivé“ – ne v tom smyslu, že by se uskupovaly na tabuizovaných partiích, tam jsem ani žádné neumisťoval – ale když provokovaly, pozlacovaly zlato, zdůrazňovaly to, co vůbec nepotřebovalo být jakkoli zdůrazněno.

Věci, které jsem navrhl, vypadaly jako z francouzské revue – jen byly z pravých drahokamů. Safíry a zlato Star k její blonďaté kráse slušely a právě zlato a safíry jsem použil. Ale ona mohla nosit jakoukoli barvu a já používal i jiné drahokamy.

Star byla nadšená mým prvním pokusem a hned večer si ho oblékla. Byl jsem na to velmi pyšný. Návrh jsem vlastně šlohnul ze své vlastní paměti, šlo o kostým jedné showgirl ve frankfurtském nočním klubu – tehdy tu první noc, co jsem přišel od armády – byla to bederní rouška, dál průhledná dlouhá sukně na jedné straně s rozparkem až k boku, posetá flitry (já použil safíry), další věc – podprsenka ne, ale „zdůrazňovač“ posetý šperky a pak ještě taková věcička ve vlasech, co se jí k tomu všemu náramně hodila. Vysoké zlaté boty se safírovými podpatky. Star měla radost i z těch dalších šatů, co přišly po těchhle. Ale jedno jsem pochopil. Nejsem návrhář šperků. Neměl jsem sebemenší naději soupeřit s profesionály, kteří obhospodařovali bohatství na Center. Brzy jsem si uvědomil, že Star nosí moje návrhy proto, že to byly dárky ode mne, asi tak, jako když si matka pověsí na zeď výkresy ze školky, které jí přinese synáček domů. Tak jsem toho radši nechal.

Tahle miska plná drahokamů byla v mojí pracovně už několik týdnů – ohnivé opály, sardonyxy, diamanty a tyrkysy a rubíny, měsíční kameny a safíry a granáty, peridoty, smaragdy, chryzolity – mnohé ani neměly v angličtině svoje jméno. Pohrával jsem si s nimi a díval jsem se, jak vrhají mnohabarevné paprsky a sám sebe jsem litoval. Říkal jsem si, kolik tak asi můžou tyhle hezký kamínky stát na Zemi. Pod milión bych to neodhadoval.

Neobtěžoval jsem se ani je na noc zamykat. A já byl ten ubožák, co musel z univerzity odejít proto, že neměl na placení výuky a na hamburgry.

Odsunul jsem drahokamy na stranu a šel jsem k oknu – bylo tam proto, že jsem řekl Star, že nechci mít studovnu bez okna. To bylo tehdy, když jsme přijeli a po celé měsíce jsem nevěděl, co všechno se muselo udělat, aby mi vyhověla; myslel jsem si, že prostě jen udělají díru do zdi.

Byl to krásný výhled; spíš na park než na město, posetý, ale ne bez ladu a skladu, hezkými budovami. Jen stěží si člověk uvědomoval, že to bylo město větší než Tokio; jeho „kosti“ se nevystavovaly a jeho obyvatelé pracovali i víc než o půl planety dál.

Slyšel jsem bzukot, byl jemný jako včelí, bylo to jako ten němý halas, kterému nelze v New Yorku nikdy uniknout – ale jemnější, tak akorát, abych si uvědomil, že kolem mně jsou lidi, každý z nich má svou práci, svůj cíl, svoji funkci.

Moje funkce? Manžel.

Gigolo!

Aniž by si to Star uvědomovala, zavedla do světa, který to nikdy neznal, prostituci. Nevinný svět, kde muž a žena spolu spali jen proto, že se oběma chtělo.

Princ manžel není prostitut. Má svou práci a ta je často únavná, reprezentuje svou panovnickou družku, poklepává základní kameny, pronáší projevy. Kromě toho plní i funkci královského chovného samce, aby zajistil pokračování rodu.

Nic z toho se mě netýkalo. Dokonce jsem neměl ani povinnost bavit Star – do prčic, v okruhu deseti mil byly milióny mužů, kteří by po takové šanci skočili ihned.

Noc, která mě čekala, byla špatná. Začal jsem špatně a v podobném duchu jsem pokračoval v těch omletých diskusích v posteli, které někdy manželské páry mívají a které nejsou zdaleka tak zdraví prospěšné jako prvotřídní bengál. Měli jsme jeden takový, stejný, jako má dělňas, co se bojí účtů a svýho šéfa.

Star udělala něco, co nikdy před tím neudělala: vzala si práci domů. Pět mužů, kteří se plně věnovali nějakým intergalaktickým těžkostem – za celou dobu diskuse, která trvala čtyři hodiny, jsem nepochopil, o co se vlastně jedná a někdy mluvili jazykem, který jsem neznal.

Ignorovali mě, byl jsem pro ně kus nábytku. Na planetě Center se lidé navzájem představují jen výjimečně. Pokud chcete s někým mluvit, tak prostě řeknete „Já,“ a čekáte. Když vám ten druhý neodpoví, tak odejdete. Když na vás promluví, tak se představíte navzájem.

Nikdo z nich to neudělal a já bych se spíš propad, než abych začal. Oni byli cizí v mém domě, a tak to bylo na nich. Ale oni se nechovali, jako by byli v mém domě.

Seděl jsem tam, Neviditelný muž a byl jsem pořád zuřivější a zuřivější.

Pořád se hádali a Star je poslouchala. Po nějaké době zavolala služebné a ty ji začaly svlékat a kartáčovat jí vlasy. Center není Amerika, neměl jsem proč být šokován. To, co dělala, bylo s ohledem na ně strašně neslušné, chovala se k nim jako ke kusu nábytku (všimla si, jak se ke mně chovali oni).

Jeden z těch chlápků řekl nasupeně: „Vaše Moudrosti, přál bych si, abyste nás vyslechla, jak jste přislíbila.“ (Rozšířil jsem si slovní zásobu.)

Star řekla ledově: „Své chování posuzuji jen já sama. Nikdo jiný.“

Měla pravdu. Ona mohla posuzovat své chování, ne oni. Ani já, uvědomoval jsem si trpce. Zlobil jsem se na ni (i když jsem věděl, že je to k ničemu) za to, že zavolala svoje služebné a že se připravovala do postele za přítomnosti těch troubů – a chtěl jsem jí říct, aby se to už nikdy neopakovalo. Pak jsem se rozhodl o tom nezačínat.

Za chvíli je Star uťala. „On má pravdu. Vy se mýlíte. Zařiďte to takhle. Odejděte.“

Ale rozhodl jsem se, že jí řeknu svoje připomínky k tomu, že si přivedla „obchodní partnery“ domů.

Star mí vzala vítr z plachet. V okamžiku, kdy jsme osaměli, mi řekla: „Lásko moje, odpusť mi to. Souhlasila jsem s tím, že vyslechnu jejich pomatené projevy a táhlo se to strašně dlouho. Pak jsem si řekla, že to brzy skončí, když je zvednu ze židlí, přinutím je, aby přišli sem a názorně jim předvedu, že mě nudí. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se budou hádat další hodinu, než se mi podaří vyřknout závěr. A bylo mi jasné, že pokud bych to přesunula na zítřek, tak se to prodlouží na hodiny. Ale ten problém byl důležitý, nemohla jsem to nechat plavat.“ Povzdechla si. „Ten komický muž. Pořád se takový lidi derou na nejvyšší místa. Rozhodla jsem se, že ho otrávím. Místo toho ho musím nechat, aby napravil svoji chybu, nebo se to bude opakovat.“

Nemohl jsem ani jen naznačit, že se rozhodla jen z rozmrzelosti; ten člověk, co ho seřvala, byl právě ten, v jehož prospěch nakonec rozhodla. Tak jsem řekl: „Pojď do postele. Jsi unavená,“ A potom jsem neměl dostatek citu k tomu, abych se vyhnul posuzování jejího rozhodnutí.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA