Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola XXII.

8. 1. 2007

XXII

Vrátil jsem se k rýsovacímu prknu, po večerech jsem se povaloval nad knížkami, trochu jsem se díval na televizi, o víkendech jsem šermoval.

Ale pořád jsem mel tenhle sen.

Poprvé se mi zdál, hned jak jsem přijal tu práci, a teď se mi zdá každou noc.

Jdu po dlouhé, dlouhé cestě, jdu zátočinou a nahoře přede mnou je zámek, je krásný, na věžičkách vlají klubovní vlajky a k jeho padacímu mostu vede klikatá cesta. Ale já vím, já prostě vím, že tam v hlavní věži je zajatá princezna.

Tahle část snu je vždycky stejná. Liší se jen v detailech. Později ten klidný mužíček z Internal Revenue vstoupí na cestu a říká mi, že se tady musí platit – o deset procent víc, než jsem kdy dostal.

Jindy je to zase policajt, který se naklání k mému koni (někdy má čtyři nohy, někdy osm) a vypisuje mi blokovou pokutu za narušování plynulosti dopravy, za to, že mám propadlý řidičák, že jsem nerespektoval stopku a za to, že prostě hrubě narušuju pravidla. Ptal se mně, jestli vůbec mám povolení na řidičák – a říká, že pravidla hry vyžadují, abych označil visačkou každého zabitého draka.

Jindy tou zatáčkou projdu a proti mně se rozjede v pěti proudech doprava na dálnici. To je nejhorší.

Začal jsem psát po té, kdy jsem začal mít tyhle sny. Nemůžu jít k psychiatrovi a říct mu: „Hele, doktore, já jsem hrdina z povolání a moje žena je vládkyně v jiném vesmíru –“ Dokonce jsem se neodvážil ani lhát tomu instruktorovi o tom, jak mě rodiče jako dítě zkazili (nezkazili mě) a jak jsem se dověděl o holčičkách (to je moje věc).

Rozhodl jsem se, že to všechno řeknu psacímu stroji.

Zlepšilo to sice moje pocity, ale ty sny mám pořád dál. Ale naučil jsem se nové slovo: „asimilovaný v kultuře“. To je to, co se stane, když se příslušník jedné kultury dostane do kultury jiné a nastává smutné období, kdy nikam nezapadá. To jsou ti Indiáni, které vídáte v arizonských městech. Nedělají nic, dívají se do výloh nebo prostě jen stojí. Asimilace v kultuře. Nezapadají.

Jel jsem autobusem, abych navštívil svého ušního, nosního a krčního specialistu. Star mi slíbila, že její terapie a terapie na Centem mě zbaví obyčejné rýmy – a tak to skutečně i bylo; nechytím nic. Ale ani léčitel, který naordinovává Dlouhý život, nemůže ochránit lidské tkáně před jedovatým plynem; smog LA mě dostal. Oči mě pálily, nos se mi zacpal – dvakrát týdně jsem docházel na ty příšerné zákroky s nosem. Obvykle jsem auto odložil a jel jsem do Wilshiru autobusem, protože se nikde blízko nedalo zaparkovat.

V autobuse jsem slyšel, jak si dvě zeny povídaly: ,,–ať jimi opovrhuji jak chci, člověk prostě nemůže pořádat koktejl, aniž by nepozval Sylvesterovy.“

Bylo to pro mě, jako by mluvily cizím jazykem. Pak jsem si to v duchu zopakoval a porozumněl jsem těm slovům.

Ale proč musela ty Sylvesterovy zvát?

Když jimi opovrhovala, proč je buď neignorovala nebo se na ně nevybodla?

Ve jménu božím, proč pořádat „koktejl party“? Lidi, kteří se navzájem zrovna nemilujou, postávají (nikdy nestačí židle), povídají si o věcech, které je nezajímají, pijí to, co pít nechtějí (stanovují si čas, kdy pijí?) a opijí se tak, že si neuvědomují, že se vůbec nebaví. Proč?

Uvědomil jsem si, že tu zdomácněla asimilace v kultuře. Nezapadal jsem.

Od té doby jsem se vyhýbal autobusům, dostal jsem pětkrát pokutu a rozbil jsem blatník. A taky jsem nechal studia. Zdálo se mi, že knížky jsou beze smyslu. Nebyl to ten styl, jakým jsem studoval na Centeru.

Ale zabral jsem se do práce projektanta. Vždycky jsem dobře rýsoval a brzy jsem se dostal k velkým pracem.

Jednou si mě zavolal vedoucí projektant. „Tady, Gordone, ten tvůj projekt –“

Na tuhle práci jsem byl zvlášť pyšný. Pamatoval jsem si něco z toho, co jsem viděl na Centeru a namaloval jsem to, vyloučil jsem pohyblivé části a vylepšil jsem neobratný design, který se mi nelíbil. Bylo to záludné a já k tomu přidal ještě speciální nákres.

„No?“

Podal mi to. „Předělej to. Udělej to správně.“

Vysvětlil jsem mu to vylepšení, a že jsem ten výkres dělal proto, abych zlepšil –

Přerušil mě. „My nechceme, aby to bylo uděláno líp, my chceme, aby to bylo děláno našim způsobem.“

„Jak si přejete,“ souhlasil jsem a odešel jsem.

Můj byt se mi v té době v pracovní dny zdál divný. Začal jsem studovat Sílu materiálů – a odložil jsem knížku. Potom jsem vstal a díval jsem se na Lady Vivamus.

„Dum vivimus, vivamus!“ Pískal jsem si, připnul jsem si ji, sáhl jsem na čepel a pocítil jsem, jak celou mojí paží proběhl záchvěv.

Vrátil jsem meč do pochvy, vzal jsem si pár věcí, cestovní šeky a hlavně hotovost a vyšel jsem ven. Nešel jsem nikam přesně. Prostě jen tak.

Procházel jsem se asi tak dvacet minut, když mě sebral policejní hlídkový vůz a odvezli mě na stanici.

Proč nosím takovou věc? Vysvětlil jsem, že gentlemani nosí meče. Kdybych jim řekl jméno filmové společnosti, se kterou jsem přijel, její telefonní číslo by to všechno vyjasnilo. Nebo to byla společnost televizní? Oddělení spolupracovalo, ale bylo by rádo, aby si ho někdo všiml.

Mám vůbec povolení na nošení tajné zbraně? Řekl jsem, že to není žádná tajná zbraň. Řekli mi, že to tajná zbraň je – podle té pochvy. Zmínil jsem se o Ústavě; vysvětlili mi, že v Ústavě nikde není psáno, že by občané byli oprávněni flákat se po ulicích s takovými žabikuchy. Policajt zašeptal seržantovi: „Něco na něj máme, seržante. Ta čepel je delší než –“ Myslím, že byla asi třípalcová. Nedělal jsem potíže, když mi Lady Vivamus brali. Nakonec mě zamkli, meč a všechno.

Za dvě hodiny přišel právník a ohodnotil to všechno jako „neoprávněné jednání“, byl jsem propuštěn a ještě se mi omluvili.

Zaplatil jsem mu, poděkoval jsem, vzal jsem si taxíka na letiště a letěl jsem do San Francisca. Na letišti jsem si koupil velikou tašku, takovou, do níž by se dala diagonálně uložit Lady Vivamus.

Tu noc v San Franciscu jsem šel na večírek. Potkal jsem tam tohodle chlápka v baru a koupil jsem mu pití a on koupil mně a já ho zdržel na oběd, pak jsme koupili gallon vína a šli jsme na ten večírek. Vysvětloval jsem mu, proč je nutné učit se ve škole něco, co se ve skutečnosti dělá jinak a líp. Je to tak hloupý, jako kdyby se Indián učil volat na buvola. Buvoli jsou v zoologické zahradě! Asimilace v kultuře – to bylo ono!

Charlie mi říkal, že se mnou naprosto souhlasí a že jeho kamarádi to taky rádi uslyší. Tak jsme šli a já zaplatil řidiče, aby na mě počkal, ale vzal jsem si s sebou zavazadlo.

Charlieho kamarádi nechtěli slyšet moje teorie, ale víno uvítali, sedl jsem si na podlahu a poslouchal jsem lidové písně. Muži měli vousy a nečesali se. Ty vousy mi pomohly rozeznat kluky od holek. Jedny vousy vstaly a začaly recitovat báseň. Starý Jock by udělal líp, kdyby se upil, ale já to neřekl.

Nebyl to večírek jako v Nevii a určitě ne jako na Centem, až na tohle: Dávaly mi nemravné návrhy. Možná bych se i nechal zlákat, kdyby ta holka neměla na nohách sandály. Měla špinavé palce. Vzpomněl jsem si na Zhai–ee–van a na její křehký čisťoučký kožíšek, ty holce jsem pak poděkoval a řekl jsem jí, že jsem pod přísahou.

Vousy, co recitovaly báseň, vstaly a zůstaly stát přede mnou. „Kámo, v jaký rvačce jsi přišel k ty jizvě?“

Řekl jsem mu, že to bylo v jihovýchodní Asii. Podíval se na mě s pohrdáním.

„Námezdní voják!“

„No, ne vždycky,“ řekl jsem mu. „Někdy bojuju i zadarmo. Jako třeba teď.“

Hodil jsem ho ke zdi, vzal jsem si zavazadlo a vydal jsem se na letiště – a pak Seattle a Anchorage, Aljaška a skončil jsem v Elmendorfu AFB, čistý, střízlivý a s Lady Vivamus maskovanou jako rybářské náčiní.

Matka byla ráda, že mě vidí, a i děti vypadaly docela potěšeně –nakoupil jsem dárky na letišti, než jsem odletěl ze Seattlu – můj nevlastní táta taky a popovídali jsme si spolu.

Na Aljašce jsem udělal jednu důležitou věc; letěl jsem do Point Barrow. Tam jsem našel něco z toho, co jsem hledal: žádný tlak, žádný pot, ne příliš mnoho lidí. Rozhlížíte se po ledu a uvědomujete si, že v tu stranu je jenom Severní pól a pár Eskymáků a ještě míň bílejch lidí. Eskymáci jsou vždycky tak hezký, jak je vídáte na obrázcích. Jejich děti nikdy nebrečí, dospělí asi nikdy nejsou naštvaný – špatnou náladu mají jen psi, kteří hlídají mezi chatrčemi.

Ale Eskymáci jsou dneska „civilizovaní“; starý způsob života se vytrácí. V Barrow si můžete dát čokoládový likér a letadla lítají denně po obloze, která už zítra může být plná raket.

Pořád se plaví v ledové tříšti, vesnice je bohatá, když uloví velrybu, napůl hladoví, když se jim nepodaří ji ulovit. Neměří čas a zdá se, že je nic nerozhází – zkuste se zeptat některého muže, kolik mu je let, odpoví vám: „No, už mám svoje roky.“ Tak jako Rufo. Místo na shledanou říkají „Někdy zase!“ Někdy, v nějakém blíže neurčeném čase se zase uvidíme.

Nechali mě s nimi tancovat. Musíte mít rukavice (svým způsobem jsou formální jako Doral) a tak tančíte a zpíváte s bubny – zjistil jsem, že brečím. Nevím proč. Byl to tanec o malém starém muži, který nemá ženu a teď vidí tuleně.

Řekl jsem: „Někdy zase!“ – a jel jsem zpátky do Anchorage a Kodaně. Z výšky 30 000 stop vypadá Severní pól jako prérie pokrytá sněhem, až na ty černé pruhy – to je voda. Nikdy jsem si nemyslel, že uvidím Severní pól.

Z Kodaně jsem jel do Stockholmu, Majatta nebyla u svých rodičů, ale jen o kousek dál. Uvařila mi tu švédskou večeři a její manžel je príma chlap. Ze Stockholmu jsem zavolal na „osobní“ inzerát do pařížského vydání Herald Tribune, pak jsem jel do Paříže.

Dal jsem ten inzerát do deníku a sedl jsem si naproti Dvěma červům a naskládaným párkům a snažil jsem se nedělat si starosti. Pozoroval jsem slečny a přemýšlel jsem, co bych mohl dělat.

Když se člověk chce usadit tak na čtyřicet let, nebyla by Nevia ideální místo? Dobře, jsou tam draci. Nejsou tam mouchy, komáři, žádný smog. Žádný problémy s parkováním, žádný dálniční komplexy, co vypadají jako diagramy před operací břicha. Žádny semafory nikde.

Muri by byla ráda, kdyby mě zase viděla. Možná bych si ji vzal. A možná tu, jak se jmenovala, její sestru taky. Proč ne? Zvyky kolem svatby nejsou všude stejné jako v Paducahu. Star by měla mít radost; ráda by byla s Jockem spřízněna sňatkem.

Ale napřed bych měl navštívit Star (nebo v každém případě brzy) a vyhodit tu hromadu novejch bot pryč. Ale nezůstanu u ní. Bude to „zase někdy“, to Star bude vyhovovat. Je to fráze, jedna z mála, která se do jazyka na Centeru dá přesně přeložit – a znamená naprosto totéž.

„Někdy zase“, protože jsou jiní sluhové nebo pěkné přesné kopie, někde jinde, které je třeba zachránit. Někde. A muž musí ve svém oboru pracovat, to ví každá moudrá manželka.

„Nemůžu toho cestování nechat; vypiju život do dna.“ Dlouhá cesta, cesta lesem, „Tramp Royal“ bez jakékoli jistoty, že se najíš, kde, a jak nebo kde, a jak budeš spát, ani s kým. Ale někde je Helena Trójská a všechny její sestry a pořád je nějaká vznešená práce, kterou je třeba udělat.

Člověk si může za měsíc koupit celou hromadu párků a já místo snění začal soptit. Proč se, do prčic, ten Rufo neukáže? To datum jsem si vypočítal jen tak odhadem. Přijel Rufo? Nebo je mrtvý?

Nebo se „nikdy nenarodil“? Jsem skutečně případ pro psychiatra a když, tak co budu dělat? Vezmu meč. Bojím se pozorovat, co dělám – a teď se bojím se ptát. Jednou jsem potkal starýho seržanta, třicetiletýho chlápka, který byl přesvědčen o tom, že mu patří všechny diamantový doly v Africe; celé večery trávil tak, že o tom schraňoval stohy dokumentů. Jsem taky tak šťastně klamán? Jsou to franky, co mi zbylo po měsíční neschopnosti?

Dostává někdo někdy šanci dvakrát? Zavřou se vždycky ty Dveře ve Stanu, když se na ně přímo nedíváš? Kde se dá chytit loď do Bridgadoonu? Brácho, je to jako pošta v Brooklynu: Nemůžeš se tam tady odtud dostat!

Dám Rufovi ještě dva týdny –

Rufo se ozval! Výstřižek mého inzerátu se k němu dostal, ale měl menší potíže. Víc toho do telefonu neřekl, ale říkám si, že ho asi dostala nějaká masožravá Fraulein a přešla přes hranice skoro sans culottes. Ale dneska večer přijede. Docela souhlasí se změnou planet a vesmírů a říká, že ho napadá něco moc zajímavýho. Možná je to trochu riskantní, ale není to hloupé. Určitě má v obou ohledech pravdu. Rufo vám může ukradnout cigarety a docela určitě holku, ale věci kolem něho nejsou ani trochu hloupé – a je schopen zemřít, když vás zezadu brání.

Takže zítra se vydáme na Cestu slávy, kamení a všeho možného!

Nepotřebujete zabít nějaké draky?


--// KONEC \\--
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA