Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hvězdná pěchota - kapitola XI.

5. 6. 2006

Nemám nic, co bych vám nabídl,
kromě krve, slz a potu.

W. Churchill, XX. století
voják a státník


KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Když jsme se vrátili zpátky na loď po tom nájezdu na Hubeňoury – nájezdu, kdy to koupil Louda Flores, první výsadek seržanta Jelala jako velitele čety – lodní střelec, který dohlížel na uzavření člunu, se mě zeptal:

„Jak to šlo?“

„Rutina,“ odpověděl jsem krátce.

Předpokládám, že jeho poznámka byla míněna přátelsky, ale cítil jsem se dost zmateně a neměl jsem náladu mluvit – byl jsem smutnej kvůli Loudovi, šťastnej, že jsme ho přesto vyzvedli, šílenej, že to bylo zbytečný, a to všechno promícha­ný s tím utahaným, ale šťastným pocitem, že jsem zpátky na lodi, schopnej spočítat ruce a nohy a zjistit, že jsou všechny na místě.

Kromě toho, jak chcete vykládat o výsadku chlápkovi, kterej se nikdy žádnýho nezúčastnil?

„Jo?“ odpověděl. „Vy hoši jste to pěkně vyžrali. Flákáte se třicet dní, makáte třicet minut. Já stojím na hlídce od tří a ještě musím sem.“

„Jo, hádám, že jo,“ souhlasil jsem a šel pryč. „Někteří z nás mají holt štěstí.“

„Vojáku, ty se nemusíš starat vo vákuum,“ řekl mým zá­dům.

A přesto byla spousta pravdy v tom, co střelec od ná­mořnictva říkal. My, barety, jsme jako letci v dřívějších me­chanizovanejch válkách. Dlouhá a nabitá vojenská kariéra může obsahovat jenom pár hodin opravdového boje tváří v tvář nepříteli, zbytek je: zaměřit, připravit se, vlítnout tam – pak návrat, vyčistit tu spoušť, připravit se na další, a cvičit, cvičit, cvičit, mezitím.

Další seskok jsme dělali až skoro za tři týdny, a to na ji­né planetě kolem další hvězdy – kolonie Brouků. Dokonce i s Čerenkovovým pohonem jsou hvězdy daleko od sebe.

V mezičase jsem dostal desátnický prýmky, navrhl mi je Jelly a potvrdila kapitán Deladrier vzhledem k nepřítomnosti našeho vlastního důstojníka. Teoreticky hodnost nebude trvalá, dokud ji pro uprázdnění funkce neschválí hlavouni M. P. Flotily, ale to nic neznamenalo, protože ztráty byly takové, že v jednotkách bylo víc prázdných míst než těl, kterými by se daly zaplnit. Byl jsem desátník, když Jelly řekl, že jsem de­sátník, zbytek byl úřednickej šiml. Ale střelec neměl zas tak úplnou pravdu s tím „flákáním“, bylo tu třiapadesát sad silo­vých obleků ke kontrole, údržbě a opravám mezi výsadky, a to se nezmiňuju o zbraních a speciálním vybavení. Občas Migliaccio vyřadí oblek, Jelly to potvrdí a lodní zbrojní inže­nýr poručík Farley se rozhodne, že ho nemůže opravit bez zařízení na základně – pročež se musí ze zásob vytáhnout novej oblek a převíst ze „studenýho“ do ,horkýho“ stavu, přesnej proces, kterej vyžaduje šestadvacet pracovních hodin, nepočítaje v to čas toho, kterýmu se musí upravit na míru. Měli jsme napilno.

Ale taky jsme si užili legrace. Vždycky probíhá pár sou­těží, od člověče, nezlob se po čestný družstvo, a měli jsme ta­ky nejlepší jazzband v několika krychlovejch světelnejch letech (no, nejspíš taky jedinej), seržant Johnson s trubkou je vedl buď čistě a jemně jako při hymnech, nebo přímo trhal ocel z paluby, podle okolností.

Po onom mistrovském (nebo by to mělo být „mistrynním“?) setkání lodi a návratného člunu bez napro­gramované balistiky udělal kovář naší čety, VPT Archie Campbell, pro kapitána model Rodger Young a my všichni jsme se podepsali a Archie naše podpisy vyškrábal na podsta­vec: Ostrému pilotovi Yvette Deladrier s díky Rasčakovi Rváči, a pozvali jsme ji, aby s náma pojedla, kombo Drsná taktovka hrálo během večeře a pak jí mladší vojín předal mo­del. V očích se jí objevily slzy a ona ho políbila – a políbila taky Jellyho a on se začervenal.

Po tom, co jsem dostal svý prýmky, jsem si prostě musel s Esem ujasnit pár věcí, protože Jelly si mě nechal jako zá­stupce velitele oddílu. To není dobrý. Muž by měl při svý cestě nahoru stoupnout na každou příčku. Já jsem měl dostat velitele družstva, místo abych skočil ze svobodníka a zástup­ce velitele družstva na desátníka a zástupce velitele oddílu. Jelly to samozřejmě věděl, ale já moc dobře vím, že se, jak jen to bylo možný, snažil jednotku vést tak, jako kdyby byl poručík naživu – což znamenalo, že nechal svý velitele družstev a velitele oddílů beze změny. Ale mně to zanechalo choulostivej problém: všichni tři moji podřízení desátníci ja­ko velitelé družstev byli ve skutečnosti služebně starší – a kdyby to seržant Johnson při příštím seskoku koupil, nejenom že bychom přišli o zatraceně dobrýho kuchaře, ale já bych se stal velitelem oddílu. Když vydáte rozkaz, nesmí v tom být ani stín pochybností, ne v boji, takže jsem před dalším sesko­kem musel vyčistit každej možnej stín.

Eso byl ten problém. Nejenže byl z těch tří služebně nejstarší, ale byl taky desátníkem z povolání a starší než já. Kdyby mě přijal Eso, neměl bych s druhejma dvěma družst­vama žádný trable.

Na palubě jsem s ním opravdu neměl žádný problémy. Po tom, co jsme spolu vyzvedli Florese, byl docela zdvořilej. Na druhý straně nebylo nic, kvůli čemu by měly nastat problémy, naše práce na lodi nás nesváděla dohromady kromě denního hlášení a strážní služby, což je všechno přesně dáno řádama. Ale mohli jste to cítit. Nebral mě jako někoho, od koho dostává rozkazy.

Takže jsem se po něm ve volnu poohlídl. Ležel na svý pryčně a četl knížku Kosmičtí Rangeři proti Galaxii – doce­la dobrá historka, akorát pochybuju, že někdy měla nějaká vojenská jednotka tolik dobrodružství a tak málo kopanců. Na lodi byla dobrá knihovna.

„Eso. Musím s tebou mluvit.“

Vzhlédl. „No a? Právě jsem opustil loď, mám volno.“

„Musím s tebou mluvit teď hned. Odlož tu knížku.“

„Co je sakra tak nutný? Musím si dočíst kapitolu.“

„Hele, nech toho, Eso. Jestli nemůžeš počkat, řeknu ti, jak to dopadne.“

„Uděláš to a já tě přetrhnu.“ Ale odložil knížku, posadil se a poslouchal.

Řekl jsem: „Eso, kolem tý záležitosti s organizací oddílů – jsi služebně starší než já, měl bys být zástupcem velitele oddílu.“

„Ó, takže zase tohle!“

„Jo. Myslím, že ty a já bysme měli zajít za Johnsonem a požádat ho, aby to vyřídil u Jellyho.“

„Myslíš, jo?“

„Ano, myslím. Takhle by to mělo být.“

„No a? Koukni, Prcku, já ti to vysvětlím. Vůbec nic proti tobě nemám. Ve skutečnosti jsi byl tenkrát, když jsme vyzve­dávali Loudu, po ruce, dlužím ti to. Ale jestli chceš družstvo, vyhrabej si vlastní. Nekoukej po mým. No, moji hoši by pro tebe ani neloupali brambory.“

„To je tvý poslední slovo?“

„Moje první, poslední a jediný.“

Povzdechl jsem si. „Myslel jsem si to. Ale musel jsem se ujistit. No, takže tím je to hotový. Ale chtěl jsem ještě něco. Čistě náhodou jsem si všim, že umývárna potřebuje uklidit … a myslím, že možná ty a já bysme se o to měli postarat. Takže odlož tu knížku… jak říká Jelly, poddůstojníci jsou po­řád ve službě.“

Nejdřív se ani nepohnul. Tiše řekl: „Dovopravdy si my­slíš, že je to nutný, Prcku? Jak jsem říkal, nic proti tobě ne­mám.“

„Vypadá to tak.“

„Myslíš, že to zvládneš?“

„Určitě se můžu pokusit.“

„Prima. Tak se dejme do toho.“

Šli jsme na záď do umývárny, vyhodili odtamtud vojína, co si chtěl dát sprchu, kterou doopravdy nepotřeboval, a za­mkli jsme dveře. Eso řekl: „Máš na mysli ňáký pravidla, Prc­ku?“

„No… nechtěl bych tě zabít.“

„Souhlas. A žádný zlomený kosti, nic, co by jednoho z nás vyřadilo z příštího výsadku – kromě snad nehody, to je jasný. Vyhovuje ti to?“

„Jasně,“ souhlasil jsem. „Á, myslím, že si asi sundám košili.“

„Nechtěl bych ti ji zasvinit krví.“ Uvolnil se. Začal jsem si ji sundávat a on vyrazil kopem na mý koleno. Nic vážnýho. Plochou nohou a nic rychlýho.

Akorát moje koleno tam nebylo – poučil jsem se. Opravdový boj většinou trvá tak vteřinu dvě, protože to­lik času je potřeba k zabití člověka nebo k jeho sražení do bezvědomí nebo zneschopnění do té míry, že nemůže bojo­vat. Ale my jsme souhlasili, že se vyhnem způsobení trvalých škod, to věci změnilo. Oba jsme byli mladí, ve vrcholné kondici, skvěle vycvičení a zvyklí potlačit bolest. Eso byl větší, já jsem byl možná o fous rychlejší. Za takových okol­ností musí tohle jednoduše pokračovat, dokud jeden nebo oba nejsou ztlučeni tak, že nemůžou pokračovat – pokud to ne­vyřídí náhodná šťastná rána.

Ale ani jeden z nás nedával šanci na šťastný rány, oba jsme byli profíci a ve střehu.

Takže to pokračovalo dlouho, únavně a bolestivě dlouho. Podrobnosti by byly nezajímavý a bezpředmětný, mimo to jsem neměl čas si dělat poznámky.

Takže za nějakou, dost dlouhou dobu jsem ležel na zá­dech a Eso mi lil vodu do obličeje. Podíval se na mě, pak mě zdvihl na nohy, šoupnul mě proti stěně a přidržel mě vstoje. „Vraz mi jednu!“

„Cože?“ Byl jsem omámenej a viděl jsem dvakrát. „Johnnie… vraz mi jednu.“

Jeho obličej se přede mnou vznášel ve vzduchu, zaostřil jsem na něj a praštil vší silou, dost na to, abych rozplácl kaž­dýho nemocnýho komára. Jeho oči se zavřely a on se svezl na podlahu a já jsem se musel chytit sloupu, abych nešel za ním. Pomalu se zvedl. „Dobrý, Johnnie,“ řekl a potřásal hla­vou, „dostal jsem lekci. Už ode mě neuslyšíš žádný odmlou­vání… ani od nikoho z oddílu. Dobrý?“

Přikývl jsem a hlava mě bolela. „Ruku?“ zeptal se.

Potřásli jsme si rukama a to bolelo taky.

Skoro každý věděl líp než my, jak válka probíhá, líp než my, i když my jsme v ní byli. Tohle bylo období po tom, co Brouci přes Hubeňoury zaměřili naši domovskou planetu a napadli ji, zničili Buenos Aires a převedli „problematická setkání“ na všeobecnou válku, ale před tím, než jsme dobu­dovali naše síly, a před tím, než Hubeňouři změnili stranu a stali se přátelsky nakloněnými neutrály a de facto spojenci.

Částečně účinná obrana pro Terru byla vybudována z Luny (to jsme nevěděli), ale otevřeně řečeno, Terranská fede­race prohrávala válku.

To jsme taky nevěděli. Ani jsme nevěděli, že bylo vyvi­nuto ohromné úsilí o rozbití nepřátelského spojenectví a pře­vedení Hubeňourů na naši stranu, nejblíž jsme se k této informaci dostali, když nám bylo řečeno, před nájezdem, při kterém zabili Florese, abychom na Hubeňoury šli zlehka, zničili co nejvíc jejich majetku, ale obyvatele zabíjeli, jen když to bude nezbytné.

Co člověk neví, nemůže prozradit, když padne do zajetí; ani drogy, ani mučení, ani vymývání mozku nebo nekonečný nedostatek spánku z něj nemůže vymáčknout tajemství, které nezná. Takže nám řekli, akorát co jsme potřebovali vědět k taktickým účelům. V minulosti se stávalo, že to armády složi­ly a vzdaly se, protože lidé nevěděli, za co bojujou nebo proč, a proto neměli vůli zvítězit. Ale M. P. tuhle slabost nemá. Každej z nás byl ostatně dobrovolník, každej z nějakýho urči­týho důvodu – dobrýho nebo špatnýho. Ale teď jsme bojo­vali proto, že jsme byli M. P. Byli jsme profesionálové s es­prit de corps. Byli jsme Rasčakovi Rváči, nepochybně nej­lepší jednotka v celý prašivý M. P., lezli jsme do svých kap­slí, protože nám Jelly řekl, že nastal čas to udělat, a bojovali jsme, když jsme se dostali dolů, protože to je to, co dělají Rasčakovi Rváči.

Rozhodně jsme nevěděli, že prohráváme.

Tihle Brouci snášejí vajíčka. A nejenom to, oni je skla­dujou a líhnou podle potřeby. Když jsme zabili vojáka – ne­bo tisíc nebo deset tisíc – jeho nebo jejich náhrada byla vylíhnutá a ve službě skoro ještě dřív, než jsme se vrátili zpátky na základnu. Můžete si představit, pokud máte náladu, něja­kýho Brouka dohližitele nad populací, jak žhaví telefon ně­kam dolů a říká: „Joe, ohřej deset tisíc vojáků a měj je při­pravený na středu… a řekni inženýrům, aby zaktivovali re­zervní inkubátory N, O, P, Q a R, poptávka roste.“

Neříkám, že to dělali přesně takhle, ale takovýhle byly výsledky. Ale nemyslete si, že jednali čistě instinktivně, jako termiti nebo mravenci. Jejich akce byly stejně inteligentní ja­ko naše (hloupý rasy nestaví vesmírný lodě) a mnohem líp koordinovaný. Trvá nejmíň rok vycvičit vojína k boji a sehrát ho s ostatníma. Brouk voják se líhne bojeschopnej.

Vždycky, když jsme zabili tisícovku Brouků za cenu jednoho M. P., bylo to čistý vítězství pro Brouky. Zjišťovali jsme, a draze, jak výkonnej může totální komunismus být, když ho používají lidi vývojově na něj adaptovaní. Broučí komisaři se nestarali o spotřebovaný vojáky víc, než se my staráme o spotřebovanou munici.

Možná jsme si tohle o Broucích mohli spočítat, kdyby­chom si všimli, jaký trable způsobila čínská Hegemonie rus­ko–anglo–americké Alianci, nicméně problém s „historickejma lekcema“ je ten, že jim obvykle rozumíme nejlíp, když dopadnem z výšky na hubu.

Ale učili jsme se. Technické instrukce a taktické rozkazy zpracovávaly každou srážku s nima a byly šířeny po celé Flotile. Naučili jsme se rozlišovat dělnice od vojáků – pokud máte čas, můžete to poznat podle tvaru krunýře, ale nej­rychlejší pravidlo pravý ruky bylo: Jestli jde po vás, je to bo­jovník; jestli prchá, můžete se k němu obrátit zády. Naučili jsme se neplýtvat municí ani na vojáky kromě sebeobrany. Místo toho jsme šli po jejich líhních. Najdete díru, hodíte tam nejdřív plynový granát, který jemně bouchne po pár vteřinách a uvolní olejovitou tekutinu, která se odpařuje jako nervový plyn ušitý Broukům na míru (pro nás je neškodný), je těžší než vzduch a pokračuje dolů – pak použijete druhý granát, vysoce explozivní, na zavření díry.

Pořád jsme ještě nevěděli, jestli se dostaneme dost hlu­boko, aby to zabilo královny – ale věděli jsme, že se tahle taktika Broukům nelíbí, naše zprávy, získané od Hubeňourů a přes ně od Brouků samotných, byly v tomto bodě zcela jasné. Kromě toho jsme takhle úplně smetli jejich kolonii z Šeolu. Možná se jim povedlo evakuovat královny a mozky… ale při nejmenším jsme se učili, jak způsobit, aby je to bolelo.

Ale co se týkalo Rváčů, tyhle plynové granáty byly prostě další typ výcviku, který se musí udělat podle rozkazů a okamžitě.

Konečně jsme se vrátili na Sanktuarium pro další kapsle. Kapsle jsou spotřební zboží (no, to jsme byli my taky), a když dojdou, musíte se vrátit na základnu, i když Čerenkovovy generátory vás pořád ještě můžou svízt dvakrát kolem Galaxie. Krátce před tím dostal Jelly povýšení na poručíka, Rasczako­va náměstka. Jelly se to snažil ututlat, ale kapitán Deladrier to rozhlásila a pak žádala, aby jedl vepředu s ostatními důstojní­ky. Pořád ale trávil zbývající čas na zádi.

V té době už jsme prodělali pár dalších výsadků s ním jako velitelem čety a jednotka si zvykla obejít se bez poručíka – pořád ještě to bolelo, ale už jsme si zvykali. Po Jelalově povýšení se mezi náma pomalu šířil a přežvykoval názor, že nadešel čas a my bychom se měli pojmenovat podle našeho šéfa, jako ostatní jednotky.

Johnson byl služebně nejstarší, a tak šel promluvit s Jel­lym, vzal mě s sebou jako morální oporu.

„Jo?“ zavrčel Jelly.

„Á, seržo – chci říct poručíku, mysleli jsme si –“

„Co?“

„No, hoši to tak nějak probírali a myslej si – no, říkaj, že by se jednotka měla pojmenovat: Jellyho Jaguáři.“

„Oni si myslej, jo? Kolik z nich by tomudle měnu dávalo přednost?“

„Je to jednomyslný,“ řekl Johnson prostě.

„Jo? Dvaapadesát ano… a jedno ne. Nevyhrávaj.“ Nikdo už tohle téma nikdy nenadnesl.

Krátce po tom jsme zaparkovali na oběžné dráze u Sanktuaria. Byl jsem rád, že jsme tam, protože lodní umělé pseudogravitační pole bylo vypnuto už skoro dva dny, a zatímco si s tím šéfinženýr hrál, my jsme byli v beztížném stavu – což nesnáším. Nikdy nebudu pravej kosmonaut. Cítím se dobře s hlínou pod nohama. Celá četa vyrazila na desetidenní volno a přesunula se do ubytoven na základně.

Nikdy jsem nezjistil souřadnice Sanktuaria, ani jméno nebo katalogové číslo hvězdy, kolem které obíhal – protože co nevíte, nemůžete vyzradit. Umístění je ultratajné, znají ho akorát kapitáni lodí, kormidelníci a takoví… a, jak jsem po­chopil, každý z nich má rozkaz a je hypnoticky stimulován, aby spáchal sebevraždu v případě, že mu hrozí zajetí. Takže jsem to ani nechtěl vědět. Protože existovala možnost, že by Lunární základna mohla padnout a Terra sama být obsazená, Federace si držela na Sanktuariu pokud možno co nejvíc lid­ský svaloviny, takže katastrofa tam doma by nemusela ne­zbytně znamenat kapitulaci.

Ale můžu vám říct, co je to za planetu. Jako Země, ale zaostalá.

Doslova zaostalá jako dítě, kterému zabere deset let, než se naučí zamávat sbohem a nikdy nezvládne upíct pirožky. Je to planeta tak podobná Zemi, jak si dvě planety můžou být vůbec podobné, stejně stará, podle planetologů, a její hvězda je stejně stará jako Slunce a stejného typu, jak říkají astrofy­zici. Má spoustu rostlinstva a zvířectva, stejnou atmosféru ja­ko Země, skoro, a skoro stejné počasí. Dokonce má docela velký měsíc a jinak vzácný zemský příliv a odliv.

Se všema těmahle výhodama se skoro nehnula od starto­vacího boxu. Víte, je tu málo mutací; nemá výhodu, jakou má Země ve vysoké hladině přirozené radioaktivity.

Její typická a nejvyvinutější rostlina je primitivní obrov­ská plavuň, vrcholem její živočišné říše je jakýsi protohmyz, který dokonce ještě nezačal tvořit kolonie. Nemluvím o transplantované terranské flóře a fauně – náš materiál se tam nahrnul a odsunul původní stranou.

S jejím evolučním procesem téměř na nule kvůli nedo­statku radiace a následně skoro nezdravě nízkým poměrem mutací neměly přirozený životní formy na Sanktuariu slušnou šanci na vývoj a nejsou schopné soutěžit. Jejich genová výba­va zůstává beze změn po poměrně dlouhou dobu, nejsou adaptabilní – jako kdyby musely hrát se stejnou kartou pořád a pořád dokola, celé eóny, bez naděje na získání lepší.

Dokud soutěžily jen mezi sebou, tak to tolik nevadilo – tupci mezi tupci, abych tak řekl. Ale když sem byly přineseny druhy, které se vyvinuly na planetě přizpůsobené vysoké ra­diaci a tvrdé konkurenci, původní druhy byly odepsané.

Tohle všechno je úplně jasné ze středoškolský biologie… ale ten hlavoun z výzkumné stanice, který mi o tom vykládal, nanesl ještě jeden bod, o kterém jsem nikdy nepřemýšlel.

Co lidské bytosti, které Sanktuarium kolonizovaly?

Ne návštěvníci jako já, ale kolonisti, kteří tam žijí, spousta z nich se tam narodila a jejich potomci tam budou žít až do x-té generace – co tihle potomci? Nikomu neuškodí, když na něj nic nezáří, ve skutečnosti je to i kapku zdravější – leukémie a některé druhy rakoviny tam jsou skoro nezná­mé. Kromě toho jim v současnosti hraje ekonomická situace dokonale do ruky, když zasejou pole (terranské) pšenice, do­konce se ani nemusí starat o plevel. Terranské pšenice vytlačí cokoliv místního.

Ale potomci těchhle kolonistů se nebudou vyvíjet. Roz­hodně ne moc. Ten chlápek mi řekl, že se můžou kapku vy­lepšit díky mutacím z jiných příčin, díky nové krvi dodané přistěhovalci a díky přirozenému výběru mezi genovou výba­vou, kterou už mají – ale to je všechno úplné nic ve srovnání s rychlostí evoluce na Teřře a na kterékoliv obvyklé planetě. Takže co se stane? Ustrnou na své nynější úrovni a zbytek lidské rasy se kolem nich bude vyvíjet, až z nich zůstanou ži­vé fosilie, tak mimo jako pithecantropus ve vesmírném korá­bu?

Nebo se budou obávat o osud svých potomků a budou se pravidelně dávkovat rtg zářením nebo možná nechají každý rok vybuchnout hromadu nukleárních náloží špinavého typu, aby si v atmosféře vybudovali zásobu spadu? (A samozřejmě přijali okamžité nebezpečí radiace pro sebe, aby si obstarali zásobu mutací pro dobro svých potomků.)

Ten chlap předpovídal, že neudělají nic. Prohlašoval, že lidská rasa je příliš individualistická, příliš egocentrická, než aby se nějak moc starala o budoucí generace. Říká, že genetické ochuzení vzdálených generací kvůli nedostatku radiace je něco, kvůli čemu si většina lidí ani nedokáže dělat starosti. A samozřejmě je to vzdálená hrozba, evoluce pracuje pomalu, dokonce i na Teřře, takže vývoj nových druhů je záležitostí mnoha a mnoha tisíciletí.

Nevím. Salcra, nevím, co udělám já sám ve víc než po­lovině případů, jak můžu předpovědět, co udělá kolonie ci­zinců? Ale jistej jsem si tímhle: Sanktuarium bude plně osídlený, buď náma, nebo Broukama. Nebo někým. Je to poten­ciální ráj a vzhledem k tomu, že na tomhle konci Galaxie jsou vhodný nemovitosti strašně vzácný, nebude ponechaná ve vlastnictví primitivních životních forem, které nesložily zkoušku.

Je to nádherný místo, v mnoha směrech lepší pro pár dní volna, než většiny Terry.

Za druhý, i když je tu šílený kvantum civilistů, víc než milion, tak na civilisty nejsou špatní. Vědí, že je válka. Plná polovina je jich zaměstnaná buď na Základně, nebo ve válečném průmyslu, zbytek vyrábí potraviny a prodává je Flotile. Mohli byste říct, že mají na válce dost velký zájem, ale ať už jsou důvody jakékoliv, mají úctu k uniformě a nad jejich nositeli neohrnují nos. Ba naopak. Když M. P. vstoupí do ob­chodu, majitel mu říká „pane“ a opravdu vypadá, že to tak myslí, i když se mu snaží prodat nějakou bezcennost za příliš vysokou cenu.

Ale za prvý je polovina z těch civilistů ženská.

Musíte být na hodně dlouhý hlídce, abyste to správně ocenili. Musíte být ve stavu, kdy se těšíte na svůj strážní den, na privilegium stát dvě hodiny z každých šesti opřeni o palubu třicet a uši našpicovaný i jen na zvuk ženskýho hlasu. Předpokládám, že na lodích s výhradně mužskou posádkou to musí být lehčí… ale beru Rodger Young. Je dobrý vědět, že konečný důvod vašeho boje doopravdy existuje a že to není jen výtvor představivosti.

Kromě civilních báječnejch 50 procent je kolem 40 pro­cent lidí z Federální služby na Sanktuariu taky ženských. Dejte to dohromady a dostanete nejkrásnější obraz v celým prozkoumaným vesmíru.

Kromě těchhle nepřekonatelných přirozených výhod bylo hodně uděláno uměle, abyste volno jen tak nepromarnili. Většina civilistů si drží, zdá se, dvě práce: mají kruhy pod očima od nocí probdělých kvůli tomu, aby opušťák sloužícího člověka byl co nejhezčí. Churchill Road, vedoucí od Základ­ny do města, je po obou stranách lemovaná zábavními podni­ky, který mají člověka bezbolestně zbavit peněz, pro který stejně zrovna nemá žádný použití, za roztomilýho doprovodu občerstvení, zábavy a hudby.

Pokud jste schopni projít kolem těchto pastí, protože z vás už vysály všechno oběživo, jsou ve městě další místa, skoro stejně uspokojivá (myslím tím, že tam jsou taky dívky), kam je volný vstup zajištěn vděčnými obyvateli – dost se podobají společenskému centru ve Vancouveru, ale jsou ještě pohostinnější.

Sanktuarium a zvlášť Espiritu Santo, město, mi připadá jako tak dokonalý místo, že jsem si pohrával s nápadem po­žádat o propuštění sem, až mi skončí služební závazek – koneckonců, doopravdy se nestarám, jestli moji potomci (pokud nějací) za nějakých pětadvacet tisíc let budou mít dlouhý zelený anténky jako všichni ostatní, nebo jenom vy­bavení, se kterým jsem si musel vystačit já. Ten profesorskej týpek z výzkumný stanice mě nemohl vystrašit těmi kecy o hrozbě nulový radiace, zdá se mi (kvůli tomu, co jsem tu vi­děl kolem sebe), že lidská rasa stejně dosáhla svýho vrcholu.

Nepochybně pan kanec bradavičnatý cítí to samý k dámě bachyni bradavičnatý – ale jestli jo, oba jsme upřímní.

Jsou tu i další možnosti rekreace. S určitým potěšením si vzpomínám na jeden večer, kdy se stůl Rváčů dostal do přátelskýho rozhovoru se skupinou námořníků (nebyli z Rodger Young) sedících u vedlejšího stolu. Debata byla oduševnělá, krapet hlučná, až přišla nějaká policie ze Základny a přerušila ji omračujícíma puškama, zrovna když jsme se začali roze­hřívat k naší odpovědi. Nic z toho nebylo kromě toho, že jsme museli zaplatit nábytek – velitel Základny zastával ná­zor, že muži na opušťáku by měla být dána trocha svobody, pokud si nevybere jeden z „jedenatřiceti způsobů tvrdýho přistání“.

Ubytovny byly v pořádku – nic zdobnýho, ale jsou po­hodlný a výkrmna fungovala pětadvacet hodin denně a civi­listi dělali všechnu práci. Žádnej budíček, žádná večerka, opravdu máte volno a do ubytoven vůbec nemusíte chodit. Já chodil, protože se mi zdálo vysloveně nesmyslný utrácet pra­chy za hotely, když tam byla čistá, měkká postel zadarmo a tolik mnohem lepších způsobů jak utratit nahromaděné pro­středky. Hodina navíc každej den byla taky prima, protože to znamenalo devět hodin tvrdýho spánku a den zůstával nedo­tčenej – dohnal jsem spaní chybějící ještě od operace Úl.

Stejně dobře to mohl být hotel, Eso a já jsme měli pokoj celý pro sebe v oddělení pro projíždějící poddůstojníky. Jed­nou ráno, když se opušťák bohužel blížil ke konci, zrovna jsem se kolem místního poledne obracel, když mi Eso zatřásl postelí. „Vyskoč, vojáku! Brouci útočí.“

Řekl jsem mu, co má s Broukama udělat.

„Nástup,“ trval na svým.

„No dinero.“ Měl jsem včera večer rande s chemikem (ženou, samozřejmě, a okouzlující taky) z výzkumný stanice. Znala Carla na Plutu a Carl mi psal, abych se po ní poohlídl, jestli se někdy dostanu na Sanktuarium. Byla to štíhlá zrzka s drahejma chutěma. Carl jí zjevně naznačil, že mám víc peněz, než je pro mě dobrý, protože se rozhodla, že předchozí noc je nejvhodnější doba na seznámení se s místním šampusem. Ne­shodil jsem Carla tím, abych přiznal, že všechno, co mám, je výsadkářskej žold. Koupil jsem jí ho a sám jsem pil něco, čemu říkali (ale nebylo to ono) čerstvá ananasová šťáva. Vý­sledek byl ten, že jsem pak domů musel dojít pěšky – taxíky nejsou zadarmo. Stejně to stálo za to. Koneckonců, co jsou peníze? – mluvím o penězích Brouků, samozřejmě.

„Žádnej problém,“ odpověděl Eso. „Můžu tě založit – včera jsem měl štěstí. Narazil jsem na námořníka, kterej ne­znal procenta.“

Takže jsem vstal, oholil se a osprchoval a v kuchyni jsme sebrali půl tuctu vajíček naměkko a oblohu, jako bram­bory a šunku a horký koláčky a tak dál, a pak jsme vyrazili ven sehnat něco k jídlu. Cestou nahoru po Churchill Road bylo horko a Eso se rozhodl zastavit v kantýně. Šel jsem s ním, abych se kouknul, jestli jejich ananasová šťáva byla pra­vá. Nebyla, ale bylo to studený. Nemůžete mít všechno.

Mluvili jsme o tomhle a tamtom a Eso objednal další rundu. Zkusil jsem jejich jahodovou šťávu – to samý. Eso zíral do svý sklínky a pak řekl: „Napadlo tě někdy stát se dů­stojníkem?“

Já jsem řekl: „Cože? Zbláznil ses?“

„Nee. Koukni, Johnnie, tahle válka ještě může chvíli tr­vat. Nezáleží na tom, jakou propagandu cpou lidem doma, ty a já víme, že Brouci nejsou ještě zralí to vzdát. Tak proč neplánovat dopředu? Jak se říká, když chceš hrát v kapele, je lepší mávat taktovkou než se tahat s velkým bubnem.“

Překvapilo mě, jaký obrat rozhovor vzal, zvlášť od Esa. „A co ty? Chceš se probojovat až na důstojníka?“

„Já?“ odpověděl. „Zkontroluj si obvody, synku – do­stáváš nesprávný odpovědi. Nemám žádný vzdělání a jsem o deset let starší než ty. Ale ty máš dost vzdělání, abys zvládl výběrový zkoušky na důstojnickou školu a máš taky IQ, který mají rádi. Garantuju ti, že jestli to podepíšeš nastálo, budeš seržant dřív než já … a vybranej pro školu hned den nato.“

„Teď vím, že ses zbláznil.“

„Poslouchej svýho taťku. Štve mě, že ti to musím říct, ale ty jseš přesně tak pitomej, snaživej a upřímnej, aby z tebe byl ten druh oficíra, kterýho mužstvo s láskou následuje do každýho pitomýho průšvihu. Ale já – no, já jsem přirozenej poddůstojník s tím správným pesimistickým postojem, aby vyvážil optimismus takovejch, jako seš ty. Jednou ze mě bu­de seržant… a mezi tím si odkroutím svejch dvacet let a do­stanu jednu z těch prací pro vysloužilce – třeba policajta – a ožením se s krásnou tlustou ženuškou se stejně nenároč­nejma chutěma, jako mám já, a budu koukat na sport a chodit na ryby a šťastně dojdu až do konce.“

Eso se zarazil, aby si svlažil hlasivky. „Ale ty,“ pokračo­val. „Ty zůstaneš a pravděpodobně to dotáhneš vysoko a slavně zemřeš a já si to o tobě přečtu a budu hrdě říkat: 'Já jsem ho znal. Co znal – já mu půjčoval prachy – byli jsme spolu desátníci.' Takže?“

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel,“ řekl jsem pomalu. „Jenom jsem chtěl odkroutit službu.“

Kysele se ušklíbl. „Už jsi dneska viděl vyplácet dobro­volníky? Čekáš, že skončíš po dvou letech?“

Měl pravdu. Dokud válka trvala, „služba“ nekončila – aspoň ne pro výsadkáře. Byl to hlavně rozdíl v přístupu – přinejmenším v přítomnosti. Ti z nás, co byli v základní službě, se aspoň mohli cítit jako dočasní vojáci, mohli jsme vy­kládat: „Až tahle prašivá válka skončí.“ Voják z povolání to neříkal, nikam neodcházel, leda do penze – nebo to koupil.

Na druhé straně, my taky ne. Ale když jste to podepsali a pak nedokončili svých dvacet let… no, oni dokázali být hezky škrobení, co se týkalo vašeho občanství, i když by nedrželi člověka, který by nechtěl zůstat.

„No, možná že ne ve dvou letech,“ připustil jsem. „Ale válka nebude trvat věčně.“

„Nebude?“

„Jak by mohla?“

„Bože, tohle kdybych věděl. Mně tyhle věci nevykládají. Ale vím, že tohle tě netrápí, Johnnie. Čeká na tebe holka?“

„Ne. No, měl jsem,“ odpovídal jsem pomalu, „ale napsa­la mi 'Drahý můj'.“ Jako lež to nebylo víc než malá ozdoba, kterou jsem předvedl, protože Eso vypadal, že na to čeká. Carmen nebyla moje holka a nikdy na nikoho nečekala ale začínala dopisy „Drahý můj“ při těch málo příležitostech, kdy mi napsala.

Eso moudře přikývl. „Dělají to pořád. Radši si vezmou civilistu a mají kolem sebe někoho, komu můžou nadávat, když na to dostanou náladu. Nic si z toho nedělej, synku – najdeš hromadu dalších, který se budou chtít vdávat, až ode­jdeš do penze… a v tom věku budeš taky mnohem schopnější ji zvládnout. Svatba je zkáza pro mladýho kluka a pohodlí pro starýho.“ Zadíval se na moji sklenici. „Dělá se mi blbě, když tě vidím cucat tu břečku.“

„Cejtím úplně to samý k tvýmu pitivu,“ oznámil jsem mu.

Pokrčil rameny. „Jak říkám, chce to všechno zvážit. Pře­ber si to.“

„Budu o tom přemýšlet.“

Eso se vzápětí vrhl na karty a půjčil mi nějaký peníze. Šel jsem se projít, potřeboval jsem přemýšlet.

Podepsat to nastálo? Nechme stranou ten rozruch kolem důstojníků, chtěl jsem zůstat na vojně? No, prošel jsem tím­hletím vším, abych dostal svý občanství, ne? – a když zůstanu, tak budu přesně tak daleko od volebního práva, jako kdy­bych nikdy nenarukoval… protože dokud jste v uniformě, ne­jste oprávněni volit.

A tak to má, samozřejmě, být – kdyby nechali Rváče volit, tak by ti idioti mohli odhlasovat, že nemůžou provádět výsadek. To nejde.

Nicméně, já jsem se přihlásil, abych získal volební prá­vo.

Nebo ne?

Staral jsem se vůbec někdy o volby? Ne, byla to prestiž, hrdost, postavení… být občanem.

Nebo ne?

Ani kdyby mi to mělo zachránit život, nemohl jsem si vzpomenout, proč jsem se vlastně upsal.

Každopádně to nebyl volební proces, co dělalo občana – poručík byl občanem v tom nejopravdovějším smyslu toho slova, i když nežil tak dlouho, aby kdy vhodil hlasovací lís­tek. On „volil“ pokaždý, když prováděl výsadek.

A já taky!

Mohl jsem v duchu slyšet plukovníka Duboise: „Občanství je postoj, stav mysli, emocionální přesvědčení, že celek je větší než část… a že část by měla být hrdá na to, že se obětuje, aby celek mohl žít.“

Ještě pořád jsem nevěděl, jestli toužím po tom, abych mohl položit svý jediný tělo „mezi svůj milovaný domov a válečnou zkázu“ – ještě pořád jsem se před každým seskokem třásl a ta „zkáza“ by mohla být pěkně zkázonosná. Ale aspoň jsem věděl, o čem to plukovník Dubois tenkrát mluvil. M. P. byla moje a já jsem byl jejich. Jestli to bylo ono, co M. P. dělala, aby narušila monotónnost, tak to bylo to, co jsem dělal já. Vlastenectví na mě bylo trochu esoterický, trochu moc velký, aby bylo vidět. Ale M. P. byla moje smečka, ke které jsem patřil. Byli rodina, kterou jsem opustil, byli to bratři, které jsem nikdy neměl, bližší, než mi kdy byl Carl. Kdybych je opustil, byl bych ztracen.

Takže proč bych se nepřihlásil natrvalo?

Dobrá, dobrá – ale co s tou dřinou, potřebnou, abych se stal důstojníkem? To bylo zase něco jinýho. Viděl jsem sám sebe, jak se upisuju na dvacet let a pak to hladce zvládám, jak to popsal Eso, se stužkama na hrudi a bačkorama na nohách… nebo večery dole ve středisku veteránů, připomínám si starý časy s dalšíma, co k nám patřili.

Ale důstojnická škola? Slyšel jsem Ala Jenkinse na jed­ný valný hromadě, kterou jsme kvůli něčemu takovýmu měli: „Já jsem vojín! A vojínem zůstanu! Když seš voják, nic od tebe nečekají. Kdo by chtěl bejt oficír? Nebo jenom seržant? Dejchám stejnej vzduch, no ne? Jím stejný jídlo. Chodím na stejný místa, děláme stejný seskoky. Ale nemám žádný sta­rosti.“

Al měl pravdu. Co mi dají prýmky? – kromě ran. Nicméně jsem věděl, že bych seržanta vzal, kdyby mi ho nabídli. Neodmítnete, výsadkář neodmítne nic, postaví se k tomu a zvládne to. A důstojnickou kariéru taky, předpoklá­dám.

Ne, že by se to mohlo stát. Kdo jsem byl já, abych si myslel, že by ze mě mohl kdy být takovej poručík, jako byl poručík Raszcak?

Procházka mě zavedla blízko ke kandidátské škole, i když nevěřím, že jsem tam šel schválně. Rota kadetů byla venku na cvičišti a trénovala klus, a vypadali úplně jako bažanti při základním výcviku. Slunce hřálo a tohle nevypadalo ani zdaleka tak příjemně jako slezina ve výsadkový místnosti na Rodger Young – no, nepochodoval jsem dál než na palu­bu třicet od tý doby, co jsem skončil základní výcvik, tenhle záklaďáckej nesmysl už byl pryč.

Chvíli jsem je pozoroval, jak se potí ve svých unifor­mách, slyšel jsem, jak je seřvávají – seržanti, kdo jiný. Staré známé věci. Potřásl jsem hlavou a odešel odtamtud – vrátil jsem se zpátky na ubytovnu do poddůstojnického křídla a našel Jellyho pokoj.

Byl uvnitř, nohy na stole a četl časopis. Zaklepal jsem na futro. Vzhlédl a zavrčel: „Jo?“

„Seržo – myslím, poručíku –“

„Vymáčkni se!“

„Pane, chci to podepsat nastálo.“

Shodil nohy ze stolu. „Zdvihni pravou ruku.“

Vzal mě pod přísahu, sáhl do šuplíku ve stole a vytáhl papíry.

Už měl mý papíry hotový, čekaly na mě, až se podepíšu. A to jsem udělal. Co dodat?


 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA