Stoparuv pruvodce po galaxii (dil 1. kapitola 24.)
9. 5. 2006
-----------------------------------------------------------------
24. kapitola
Aeroauto se tiše vznášelo chladnou tmou, jediné zoufale osamělé chabé světýlko v hluboké
magrathejské noci. Uhánělo svižně. Zdálo se, že Arthurův společník je zcela pohroužen do svých
myšlenek, a když se Arthur několikrát pokoušel navázat konverzaci, kmet se jen zeptal, zda něco
nepotřebuje, a víc se nebavil.
Arthur se snažil odhadnout rychlost letu, ale tma venku byla neproniknutelná, takže neměl žádné
záchytné body. Pohyb byl tak plynulý a neznatelný, až mu připadalo, že se vlastně ani
nepohybují.
Pak se v dálce objevilo jiné světýlko. Během pouhých několika vteřin vzrostlo do takové
velikosti, že si Arthur uvědomil, jak obrovskou rychlostí se blíží. Snažil se zahlédnout, jaké
plavidlo by to mohlo být, ale ať namáhal oči sebevíc, nedokázal rozeznat žádný určitý tvar. Náhle
vyjekl zděšením, protože aeroauto se prudce propadlo a začalo klesat, takže katastrofa byla
nevyhnutelná. Relativní rychlost byla přímo neuvěřitelná. Arthur měl sotva čas nabrat dech, a už
bylo po všem. Další dojem byl jen neskutečný matně stříbrný přísvit, jenž ho zdánlivě
obklopoval. Ohlédl se a spatřil temný bod rychle mizející v dálce. Trvalo několik vteřin, než
pochopil: vlétli do tunelu v podzemí. Obrovská rychlost byla jen jejich vlastní relativní rychlost
vzhedem ke světlu, jímž zářil nehybný otvor v zemi - ústí do tunelu. Nadskutečný stříbrný přísvit
vydávala kruhová zeď tunelu, kterým se teď řítili rychlostí několika set kilometrů v hodině.
V hrůze zavřel oči.
Po jisté době, jejíž délku se ani nepokoušel odhadnout, ucítil mírné zpomalení a o chvíli později
zaznamenal, že zvolna a klouzavě zastavují.
Otevřel oči. Byli stále ještě obklopeni stříbrným přísvitem a proplétali se čímsi, co vypadalo jako
bludiště křižujících se tunelů. Nakonec zastavili v menší komoře se zakřivenými ocelovými
stěnami. Ústilo tu ještě několik dalších tunelů a na vzdáleném konci komory Arthur uviděl
ohromný kruh matného, ale dráždivého světla. Dráždivé na něm bylo, jak si zahrávalo s očima.
Nedaly se na ně zaostřit a nedalo se ani rozeznat, jak je daleko. Arthur zcela nesprávně odhadl,
že by mohlo být ultrafialové.
Slartibartfast teď hleděl na Arthura vážnýma starýma očima.
" ""Pozemšťane,"" oslovil ho, ""jsme hluboko v srdci Magrathey."""
" ""Jak víte, že jsem pozemšťan?"" vyjevil se Arthur."
" ""To ti bude brzy jasné,"" ujistil ho stařec mírně a s jistou pochybností v hlase dodal: ""Nebo aspoň"
"jasnější než v tuto chvíli."""
" Po chvíli pokračoval: ""Musím tě upozornit, že prostor, do kterého teď vstoupíme, v pravém"
slova smyslu neexistuje uvnitř naší planety. Je trochu moc... velký. Vstoupíme branou do
"rozsáhlého traktu hyperprostoru. Mohlo by tě to znepokojit."""
Arthur nervózně pokašlával.
" Slartibartfast stiskl jakýsi knoflík. Arthura příliš neuklidnilo, když poznamenal: ""Vždycky mě"
"to k smrti vyděsí. Drž se pevně."""
Plavidlo vyrazilo přímo do světeného kruhu. Arthur si náhle živě představil, jak asi vypadá
nekonečno.
Jenomže to nekonečno nebylo. Nekonečno je samo o sobě fádní a nezajímavé. Když se díváte
do nočního nebe, díváte se přímo do nekonečna - vzdálenosti jsou nezměřitelné, a tudíž
pozbývají smyslu. Prostor, do nejž teď aeroauto vplulo, byl všechno možné, jen ne nekonečný.
Byl prostě jenom tak strašlivě obrovský, že poskytoval mnohem lepší představu nekonečna než
nekonečno samo.
Když se v závratné rychlosti, kterou, jak věděl, teď aeroauto získalo, zvolna šplhali volným
prostorem, Arthurovi se všechno pohupovalo a vířilo před očima. Vstupní bránu nechali daleko
za sebou - bodnutí špedlíku v třpytivé stěně.
Stěna.
Vzdorovala jakékoliv představivosti - sváděla ji a porážela na celé čáře.
Byla tak drtivě obrovitá a strmá, že její vrchol, dno a strany zmizely v dohledu. Šok ze závrati
mohl snadno být smrtelný.
Stěna se zdála dokonale rovná. Jen nejdokonalejší laserové měřící zařízení by mohlo
zaznamenat, že nejen stoupala, zdánlivě do nekonečna, závratně padala zpět a vydouvala se do
stran, ale také se zakřivovala. Setkávala se sama se sebou o třináct světelných vteřin dál. Jinými
slovy, letěli vnitřkem duté koule o průměru přes pět miliónů kilometrů, zaplavené
nepředstavitelným jasem.
" ""Tak tohle,"" řekl Slartibarfast, když se nepatrná tečka aeroauta, letícího teď trojnásobnou"
"rychlostí zvuku, sotva znatelně sunula rozum paralyzujícím prostorem, ""je naše továrna."""
Arthur zíral kolem sebe v nadšené hrůze.
Ve vzdálenostech, jež nebyl schopen ani odhadnout, viděl řadu podivných konstrukcí, půvabné
ornamenty z kovu a světla, zavěšené kolem stínů kulových tvarů, vznášejících se v prostoru.
" ""Tady vyrábíme většinu planet,"" vysvětloval Slartibartfast."
" ""To jako...,"" Arthur pracně hledal slova, ""chcete říct, že to rozjíždíte nanovo?"""
" ""Proboha jen to ne!"" zděsil se stařec. ""Kdepak, Galaxie není ještě ani zdaleka dost bohatá, aby"
nás mohla uživit. Byli jsme vyrušeni ze spánku, jen abychom vyhotovili jednu mimořádnou
zakázku pro jisté... velmi dobré zákazníky z jiné dimenze. Možná že vás to bude zajímat... tamhle,
"v dálce před námi."""
Arthur sledoval kmetův ukazováček, až konečně rozeznal vznášející se konstrukci. A skutečně
- jediná ze všech prozrazovala stopy nějaké činnosti. Byl to ovšem spíše podprahový vjem,
nedokázal by přesně říct, co se tu vlastně děje.
Konstrukci právě prozářil záblesk jasného světla a ukázal obrazce ostře se rýsující na temné kouli
uvnitř. Obrazce, které Arthur zhruba znal, zhruba načrtnuté strakaté útvary, stejně povědomé jako
tvary slov, součást výbavy jeho mysli. Pár vteřin omráčeně, beze slova seděl, zatímco se obrazce
míhaly jeho myslí a hledaly, kde by se usadily, aby mohly dávat smysl.
Část mozku mu říkala, že moc dobře ví, nač se dívá,a co ty obrazce znamenají, kdežto jiná část
docela rozumně odmítala schvalovat podobné nápady a vzdávala se odpovědnosti, pokud jde o
jakékoliv další přemýšlení v tomto směru.
Další záblesk světla. Tentokrát nemohlo být pochyb.
" ""Země...,"" zašeptal Arthur."
" ""Země číslo dvě,"" opravil ho vesele Slartibartfast. ""Děláme kopii podle původních výkresů."""
Pauza.
" ""Chcete snad říct...,"" Arthur mluvil pomalu a snažil se ovládat, ""... že jste kdysi... vyrobili Zemi?"""
" ""Ano,"" přisvědčil Slartibartfast. ""Byl jste někdy v ... myslím, že se to jmenuje Norsko?"""
" ""Ne, nikdy."""
" ""Škoda,"" zasnil se Slartibartfast. ""Byl to můj návrh. Dostal jsem za něj cenu. Nádherně zvrásněné"
"okraje. Vzalo mě, když jsem slyšel, že to všechno zničili."""
" ""Vás to vzalo!"""
" ""Ano. Chybělo pět minut, a už by to tolik nevadilo. Otřesný přehmat."""
" ""Hm?"" užasl Arthur."
" ""Myši byly bez sebe vzteky."""
" ""Myši byly bez sebe vzteky?"""
" ""Ano,"" přisvědčil kmet pokojně."
" ""Jo, a zřejmě to dost namíchlo i kočky a psy a ptakopysky, ale..."""
" ""Jistě, ale nešlo to přece z jejich kapsy, ne?"""
" ""Helejte,"" uzavřel Arthur, ""jestli vám to nějak pomůže, tak já se na to vykašlu a zblázním se"
"rovnou, co vy na to?"""
Na palubě aeroauta zavládlo na chvíli rozpačité ticho. Pak se kmet trpělivě pustil do vysvětlování:
" ""Milý pozemšťane, planetu, na níž jste žili, objednaly, zaplatily a provozovaly myši. Byla"
zničena pět minut před tím, než mohl být dokončen projekt, kvůli němuž byla vybudována, a
"proto teď musíme postavit novou."""
Arthurovi z toho všeho došlo jediné slovo.
" ""Myši?"" Nemohl věřit svým uším."
" ""Právě tak, pozemšťane."""
" ""Pardon - nemluvíme oba o těch malých chlupatých zvířátkách se sýrovou mánií, co před nimi"
"ženské v situačních komediích z šedesátých let vyskakují na stůl?"""
Slartibartfast si zdvořile odkašlal.
" ""Víš, pozemšťane, někdy je dost obtížné pochopit tvůj způsob vyjadřování. Nezapomínej, že"
jsem pět miliónů let spal v této planetě, a o těch situačních komediích, o nichž hovoříš, nevím
zhola nic. Tvorové, kterým ty říkáš myši, nejsou tak docela tím, čím se jeví. Jsou to pouhé
výčnělky hyperinteligentních pandimenzionálních bytostí do naší dimenze. A pokud jde o sýr
"a pištění, to je jen zástěrka."""
Kmet se odmlčel, pak se účastně zamračil a pokračoval:
" ""Bohužel na vás dělaly pokusy."""
Arthur se na vteřinu zamyslel, potom však vyjasnil tvář.
" ""Kdepak,"" řekl. ""Teď už chápu, jak k tomu nedorozumění asi došlo. Ve skutečnosti to bylo"
naopak - my jsme dělali pokusy na nich. Používalo se jich při výzkumu chování. Pavlov a spol.
Dávaly se jim všemožné testy, učily se zvonit na zvonek, probíhat bludištěm a tak. Studovala se
na nich povaha procesu učení. Pozorováním jejich chování jsme se dozvídali spoustu věcí o svém
"vlastním chování..."" Arthur rozpačitě umlkl."
" ""Úžasná rafinovanost...,"" povzdychl Slartibartfast. ""Člověk to musí obdivovat."""
" ""Cože?"" nachápal Arthur."
" ""Lépe už svou skutečnou podstatu nemohly zamaskovat. Ani vaše myšlení nemohly lépe"
nasměrovat. Náhle vběhnout do slepé uličky v bludišti, sníct nesprávný kousek sýra, nečekaně
"chcípnout na myxomatózu - když se to pečlivě promyslí, je výsledný efekt obrovský."""
Odmlčel se, aby dodal dalším slovům většího důrazu.
" ""Jsou to totiž, pozemšťane, skutečně mimořádně chytré hyperinteligentní pandimenzionální"
bytosti. Tvá planeta a lidi na ní tvořili matrici organického počítače, jemuž zadali program trvající
"deset miliónů let... Povím ti celou historii, ale zabere to dost času."""
" ""V poslední době nejsem zrovna v časové tísni,"" řekl Arthur chabě."
24. kapitola
Aeroauto se tiše vznášelo chladnou tmou, jediné zoufale osamělé chabé světýlko v hluboké
magrathejské noci. Uhánělo svižně. Zdálo se, že Arthurův společník je zcela pohroužen do svých
myšlenek, a když se Arthur několikrát pokoušel navázat konverzaci, kmet se jen zeptal, zda něco
nepotřebuje, a víc se nebavil.
Arthur se snažil odhadnout rychlost letu, ale tma venku byla neproniknutelná, takže neměl žádné
záchytné body. Pohyb byl tak plynulý a neznatelný, až mu připadalo, že se vlastně ani
nepohybují.
Pak se v dálce objevilo jiné světýlko. Během pouhých několika vteřin vzrostlo do takové
velikosti, že si Arthur uvědomil, jak obrovskou rychlostí se blíží. Snažil se zahlédnout, jaké
plavidlo by to mohlo být, ale ať namáhal oči sebevíc, nedokázal rozeznat žádný určitý tvar. Náhle
vyjekl zděšením, protože aeroauto se prudce propadlo a začalo klesat, takže katastrofa byla
nevyhnutelná. Relativní rychlost byla přímo neuvěřitelná. Arthur měl sotva čas nabrat dech, a už
bylo po všem. Další dojem byl jen neskutečný matně stříbrný přísvit, jenž ho zdánlivě
obklopoval. Ohlédl se a spatřil temný bod rychle mizející v dálce. Trvalo několik vteřin, než
pochopil: vlétli do tunelu v podzemí. Obrovská rychlost byla jen jejich vlastní relativní rychlost
vzhedem ke světlu, jímž zářil nehybný otvor v zemi - ústí do tunelu. Nadskutečný stříbrný přísvit
vydávala kruhová zeď tunelu, kterým se teď řítili rychlostí několika set kilometrů v hodině.
V hrůze zavřel oči.
Po jisté době, jejíž délku se ani nepokoušel odhadnout, ucítil mírné zpomalení a o chvíli později
zaznamenal, že zvolna a klouzavě zastavují.
Otevřel oči. Byli stále ještě obklopeni stříbrným přísvitem a proplétali se čímsi, co vypadalo jako
bludiště křižujících se tunelů. Nakonec zastavili v menší komoře se zakřivenými ocelovými
stěnami. Ústilo tu ještě několik dalších tunelů a na vzdáleném konci komory Arthur uviděl
ohromný kruh matného, ale dráždivého světla. Dráždivé na něm bylo, jak si zahrávalo s očima.
Nedaly se na ně zaostřit a nedalo se ani rozeznat, jak je daleko. Arthur zcela nesprávně odhadl,
že by mohlo být ultrafialové.
Slartibartfast teď hleděl na Arthura vážnýma starýma očima.
" ""Pozemšťane,"" oslovil ho, ""jsme hluboko v srdci Magrathey."""
" ""Jak víte, že jsem pozemšťan?"" vyjevil se Arthur."
" ""To ti bude brzy jasné,"" ujistil ho stařec mírně a s jistou pochybností v hlase dodal: ""Nebo aspoň"
"jasnější než v tuto chvíli."""
" Po chvíli pokračoval: ""Musím tě upozornit, že prostor, do kterého teď vstoupíme, v pravém"
slova smyslu neexistuje uvnitř naší planety. Je trochu moc... velký. Vstoupíme branou do
"rozsáhlého traktu hyperprostoru. Mohlo by tě to znepokojit."""
Arthur nervózně pokašlával.
" Slartibartfast stiskl jakýsi knoflík. Arthura příliš neuklidnilo, když poznamenal: ""Vždycky mě"
"to k smrti vyděsí. Drž se pevně."""
Plavidlo vyrazilo přímo do světeného kruhu. Arthur si náhle živě představil, jak asi vypadá
nekonečno.
Jenomže to nekonečno nebylo. Nekonečno je samo o sobě fádní a nezajímavé. Když se díváte
do nočního nebe, díváte se přímo do nekonečna - vzdálenosti jsou nezměřitelné, a tudíž
pozbývají smyslu. Prostor, do nejž teď aeroauto vplulo, byl všechno možné, jen ne nekonečný.
Byl prostě jenom tak strašlivě obrovský, že poskytoval mnohem lepší představu nekonečna než
nekonečno samo.
Když se v závratné rychlosti, kterou, jak věděl, teď aeroauto získalo, zvolna šplhali volným
prostorem, Arthurovi se všechno pohupovalo a vířilo před očima. Vstupní bránu nechali daleko
za sebou - bodnutí špedlíku v třpytivé stěně.
Stěna.
Vzdorovala jakékoliv představivosti - sváděla ji a porážela na celé čáře.
Byla tak drtivě obrovitá a strmá, že její vrchol, dno a strany zmizely v dohledu. Šok ze závrati
mohl snadno být smrtelný.
Stěna se zdála dokonale rovná. Jen nejdokonalejší laserové měřící zařízení by mohlo
zaznamenat, že nejen stoupala, zdánlivě do nekonečna, závratně padala zpět a vydouvala se do
stran, ale také se zakřivovala. Setkávala se sama se sebou o třináct světelných vteřin dál. Jinými
slovy, letěli vnitřkem duté koule o průměru přes pět miliónů kilometrů, zaplavené
nepředstavitelným jasem.
" ""Tak tohle,"" řekl Slartibarfast, když se nepatrná tečka aeroauta, letícího teď trojnásobnou"
"rychlostí zvuku, sotva znatelně sunula rozum paralyzujícím prostorem, ""je naše továrna."""
Arthur zíral kolem sebe v nadšené hrůze.
Ve vzdálenostech, jež nebyl schopen ani odhadnout, viděl řadu podivných konstrukcí, půvabné
ornamenty z kovu a světla, zavěšené kolem stínů kulových tvarů, vznášejících se v prostoru.
" ""Tady vyrábíme většinu planet,"" vysvětloval Slartibartfast."
" ""To jako...,"" Arthur pracně hledal slova, ""chcete říct, že to rozjíždíte nanovo?"""
" ""Proboha jen to ne!"" zděsil se stařec. ""Kdepak, Galaxie není ještě ani zdaleka dost bohatá, aby"
nás mohla uživit. Byli jsme vyrušeni ze spánku, jen abychom vyhotovili jednu mimořádnou
zakázku pro jisté... velmi dobré zákazníky z jiné dimenze. Možná že vás to bude zajímat... tamhle,
"v dálce před námi."""
Arthur sledoval kmetův ukazováček, až konečně rozeznal vznášející se konstrukci. A skutečně
- jediná ze všech prozrazovala stopy nějaké činnosti. Byl to ovšem spíše podprahový vjem,
nedokázal by přesně říct, co se tu vlastně děje.
Konstrukci právě prozářil záblesk jasného světla a ukázal obrazce ostře se rýsující na temné kouli
uvnitř. Obrazce, které Arthur zhruba znal, zhruba načrtnuté strakaté útvary, stejně povědomé jako
tvary slov, součást výbavy jeho mysli. Pár vteřin omráčeně, beze slova seděl, zatímco se obrazce
míhaly jeho myslí a hledaly, kde by se usadily, aby mohly dávat smysl.
Část mozku mu říkala, že moc dobře ví, nač se dívá,a co ty obrazce znamenají, kdežto jiná část
docela rozumně odmítala schvalovat podobné nápady a vzdávala se odpovědnosti, pokud jde o
jakékoliv další přemýšlení v tomto směru.
Další záblesk světla. Tentokrát nemohlo být pochyb.
" ""Země...,"" zašeptal Arthur."
" ""Země číslo dvě,"" opravil ho vesele Slartibartfast. ""Děláme kopii podle původních výkresů."""
Pauza.
" ""Chcete snad říct...,"" Arthur mluvil pomalu a snažil se ovládat, ""... že jste kdysi... vyrobili Zemi?"""
" ""Ano,"" přisvědčil Slartibartfast. ""Byl jste někdy v ... myslím, že se to jmenuje Norsko?"""
" ""Ne, nikdy."""
" ""Škoda,"" zasnil se Slartibartfast. ""Byl to můj návrh. Dostal jsem za něj cenu. Nádherně zvrásněné"
"okraje. Vzalo mě, když jsem slyšel, že to všechno zničili."""
" ""Vás to vzalo!"""
" ""Ano. Chybělo pět minut, a už by to tolik nevadilo. Otřesný přehmat."""
" ""Hm?"" užasl Arthur."
" ""Myši byly bez sebe vzteky."""
" ""Myši byly bez sebe vzteky?"""
" ""Ano,"" přisvědčil kmet pokojně."
" ""Jo, a zřejmě to dost namíchlo i kočky a psy a ptakopysky, ale..."""
" ""Jistě, ale nešlo to přece z jejich kapsy, ne?"""
" ""Helejte,"" uzavřel Arthur, ""jestli vám to nějak pomůže, tak já se na to vykašlu a zblázním se"
"rovnou, co vy na to?"""
Na palubě aeroauta zavládlo na chvíli rozpačité ticho. Pak se kmet trpělivě pustil do vysvětlování:
" ""Milý pozemšťane, planetu, na níž jste žili, objednaly, zaplatily a provozovaly myši. Byla"
zničena pět minut před tím, než mohl být dokončen projekt, kvůli němuž byla vybudována, a
"proto teď musíme postavit novou."""
Arthurovi z toho všeho došlo jediné slovo.
" ""Myši?"" Nemohl věřit svým uším."
" ""Právě tak, pozemšťane."""
" ""Pardon - nemluvíme oba o těch malých chlupatých zvířátkách se sýrovou mánií, co před nimi"
"ženské v situačních komediích z šedesátých let vyskakují na stůl?"""
Slartibartfast si zdvořile odkašlal.
" ""Víš, pozemšťane, někdy je dost obtížné pochopit tvůj způsob vyjadřování. Nezapomínej, že"
jsem pět miliónů let spal v této planetě, a o těch situačních komediích, o nichž hovoříš, nevím
zhola nic. Tvorové, kterým ty říkáš myši, nejsou tak docela tím, čím se jeví. Jsou to pouhé
výčnělky hyperinteligentních pandimenzionálních bytostí do naší dimenze. A pokud jde o sýr
"a pištění, to je jen zástěrka."""
Kmet se odmlčel, pak se účastně zamračil a pokračoval:
" ""Bohužel na vás dělaly pokusy."""
Arthur se na vteřinu zamyslel, potom však vyjasnil tvář.
" ""Kdepak,"" řekl. ""Teď už chápu, jak k tomu nedorozumění asi došlo. Ve skutečnosti to bylo"
naopak - my jsme dělali pokusy na nich. Používalo se jich při výzkumu chování. Pavlov a spol.
Dávaly se jim všemožné testy, učily se zvonit na zvonek, probíhat bludištěm a tak. Studovala se
na nich povaha procesu učení. Pozorováním jejich chování jsme se dozvídali spoustu věcí o svém
"vlastním chování..."" Arthur rozpačitě umlkl."
" ""Úžasná rafinovanost...,"" povzdychl Slartibartfast. ""Člověk to musí obdivovat."""
" ""Cože?"" nachápal Arthur."
" ""Lépe už svou skutečnou podstatu nemohly zamaskovat. Ani vaše myšlení nemohly lépe"
nasměrovat. Náhle vběhnout do slepé uličky v bludišti, sníct nesprávný kousek sýra, nečekaně
"chcípnout na myxomatózu - když se to pečlivě promyslí, je výsledný efekt obrovský."""
Odmlčel se, aby dodal dalším slovům většího důrazu.
" ""Jsou to totiž, pozemšťane, skutečně mimořádně chytré hyperinteligentní pandimenzionální"
bytosti. Tvá planeta a lidi na ní tvořili matrici organického počítače, jemuž zadali program trvající
"deset miliónů let... Povím ti celou historii, ale zabere to dost času."""
" ""V poslední době nejsem zrovna v časové tísni,"" řekl Arthur chabě."