Stoparuv pruvodce po galaxii (dil 1. kapitola 9.)
9. 5. 2006
-----------------------------------------------------------------
9. kapitola
Počítač si začal zděšeně brebentit pro sebe, když zjistil, že se jedna přechodová komora otevřela
a zase zavřela bez jakéhokoliv zjevného důvodu.
Bylo to tím, že Rozum měl zrovna polední pauzu.
V Galaxii se právě objevila trhlina. Byla přesně nictinu vteřiny dlouhá, nictinu centimetru široká
a měřila spoustu miliónů světelných let z jednoho konce na druhý.
Když se zavřela, vypadlo z ní množství papírových kloboučků a nafukovacích balónků, které
pak volně pluly vesmírem. Dále z ní vypadl tým sedmi devadesáticentimetrových odborníků na
průzkum trhu, kteří okamžitě zemřeli - částečně zadušením, částečně překvapením.
Vypadlo z ní také dvě stě třicet devět tisíc nedosmažených vajíček, které se materializovaly v
podobě obrovské třaslavé hromady na hladomorem postižené planetě Poghril v hvězdné soustavě
Pansel. Všichni příslušníci kmene Poghrilů vymřeli hladem, až na jediného, který zamřel o pár
týdnů později na otravu cholesterolem.
Ona nictina vteřiny, po kterou trhlina existovala, zcela nepředvídaným způsobem rozvibrovala
čas dopředu i nazpátek. Kdesi hluboko v minulosti tyto vibrace vážně traumatizovaly malý
náhodný shluk atomů, vznášející se prázdným, sterilním prostorem. To způsobilo, že začaly držet
pohromadě v pozoruhodně nepravděpodobných seskupeních. Tyto útvary se rychle naučily
kopírovat sami sebe (jedna z věcí, které na nich byly tak pozoruhodné) a na své další cestě
způsobily strašlivé problémy na každé planetě, kam je náhoda zanesla. Tak začal život ve
Vesmíru.
Pět divokých Maelströmů událostí zavířilo v splašených poryvech blázniviny a vyvrhlo chodník.
Na chodníku leželi Ford Prefect a Arthur Dent. Otvírali a zavírali ústa jako pololeklé ryby.
" ""Tak vidíš,"" vypravil ze sebe zadýchaně Ford šmátraje po něčem, čeho by se mohl zachytit,"
"protože chodník uháněl třetí rovinou do Neznáma. ""Říkal jsem ti přece, že něco vymyslím."""
" ""Nojo,"" přisvědčíl Arthur."
" ""Dostal jsem totiž senzační nápad - vyhledat nějakou kosmickou loď, která právě poletí kolem,"
"a dát se zachránit,"" kasal se Ford."
Skutečný vesmír se jim závratně pohnul pod nohama a zmizel. Různé jiné nepravé vesmíry se
tiše míhaly kolem nich jak horské kozy. Prvotní světlo vybuchovalo a rozstřikovalo se v
časoprostoru jako kapky jogurtu. Čas rozkvétal, hmota někam mizela. Nejvyšší prvočíslo se v
koutku tiše sloučilo a skrylo se navždy.
" ""Ale jdi,"" nedal se Arthur, ""šance proti byly přece astronomické."""
" ""Nech bejt, viděls přece, že to fungovalo."""
" ""Co je to za loď, co v ní jsme?"" zeptal se Arthur, právě když se pod nimi rozzela propast"
věčnosti.
" ""Nevím, ještě jsem neotevřel oči,"" odpověděl Ford."
" ""Já vlastně taky ne."""
Vesmír poskočil, ztuhl, zatřepal se, rozšířil se a zúžil v několika nečekaných směrech.
Arthur s Fordem otevřeli oči a užasle se rozhlíželi.
" ""Šmarjápano,"" užasl Arthur, ""vypadá to tu přesně jako nábřeží v Southendu."""
" ""Sakra, to se mi ulevilo, žes to řekl,"" řekl Ford."
" ""Proč?"""
" ""Už jsem si myslel, že mi haraší."""
" ""Možná, že jo. Třeba si jen myslíš, že jsem to řekl."""
Ford chvíli uvažoval.
" ""Tak řekls to, nebo ne?"" zeptal se konečně."
" ""Myslím, že jo,"" odpověděl Arthur."
" ""Tak nám asi haraší oběma."""
" ""Hm, asi to tak bude, když si v téhle situaci můžeme myslet, že jsme v Southendu."""
" ""A ty si myslíš, že je tohle Southend?"""
" ""Jo."""
" ""Já taky."""
" ""Tak to nám určitě haraší."""
" ""Ale máme na to dneska hezky."""
" ""To jo,"" řekl kolemjdoucí maniak."
" ""Kdo to byl?"" podivil se Arthur."
" ""Kdo - myslíš toho chlapa s pěti hlavami a bezinkovým keřem plným uzenáčů?"""
" ""Jo, zrovna toho."""
" ""Nevím. Prostě někdo."""
" ""Aha."""
Svorně seděli na chodníku a s jistým znepokojením pozorovali obří děti, hopsající po pláži, a
divoké koně hřmící oblohou, vezoucí nové zásilky tvrzených zábradlí do Nejistých hor.
" ""Jenže,"" Arthur si zlehka odkašlal, ""pokud je tohle Southend, tak je trochu divnej..."""
" ""Jestli myslíš to, že moře je nehybný jako skála a že domy se potápějí a zase vykukují z vody,"
"tak to mi taky přišlo divný,"" odpověděl Ford. ""Děje se tu totiž něco naprosto strašně divnýho,"""
dodal, neboť Southend s hromovou petelicí pukl na šest stejných dílů, které se roztančily a začaly
závratně vířit kolem sebe navzájem ve vilných až obscénních formacích.
Naříkavé kňučení píšťal a smyčců se rozdíravě neslo po větru, horké koblihy vybuchovaly ze
silnice - jedna za desetník, hrůzné ryby hřměly oblohou. Arthur s Fordem usoudili, že bude
jistější zdrhnout.
Prodírali se lavinami zvuku, horami archaického myšlení, údolími náladové hudby, špatnými
přehlíckami módní obuvi a bezvýznamnými netopýry, když tu náhle uslyšeli dívčí hlas. Zněl
"docela rozumně, řekl však jen: ""Jedna ku dvěma na sto tisící a dále klesá."" A dost."
Ford sklouzl po světelném paprsku a začal se točit dokolečka. Hledal zdroj hlasu, ale neviděl nic,
čemu by se dalo doopravdy uvěřit.
" ""Co to bylo za hlas?"" volal Arthur."
" ""Nevím,"" hulákal v odpoveď Ford. ""Znělo to jako počet pravděpodobnosti."""
" ""Pravděpodobnosti? Jak to myslíš?"""
" ""Pravděpodobnost. Jako třeba dvě ku jedné, tři ku jedné, pět ku čtyřem. Ten hlas řekl jedna ku"
"dvěma na sto tisící. To znamená něco hodně nepravděpodobného, víš?"""
Nádrž se čtyřmi milióny litrů pudinku se nad nimi bez nejmenšího varování převrhla.
" ""Co to má znamenat?"""
" ""Ten pudink?"""
" ""Ne, počet pravděpodobnosti!"""
" ""Nevím, nic nevím. Myslím, že jsme na nějaké kosmické lodi."""
" ""V tom případě asi ne v kupé první třídy,"" ušklíbl se Arthur."
V předivu časoprostoru se objevily jakési vypoukliny. Veliké, ošklivé vypoukliny.
" ""Huuuuuummmhhh...,"" řekl Arthur. Cítil, jak mu tělo měkne a ohýbá se v nezvyklých úhlech."
"""Southend se ztrácí... a hvězdy víří... poušť... nohy mi odlétají do zapadajícího slunce... levá ruka"
"mi už taky upadla..."" Napadla ho děsivá myšlenka: ""Sakra, jak si teď budu nařizovat digitální"
"hodinky?"" Zoufale stočil oči k Fordovi."
" ""Forde,"" upozornil přítele. ""Stává se z tebe tučňák. Nech toho, prosím tě."""
Znovu se ozval neznámý hlas:
" ""Jedna ku dvěma na sedmdesáti pěti tisící a dále klesá."""
Ford zuřivě čvachtal dokola ve svém rybníčku.
" ""Haló, co jste zač?"" kvákal, ""a kde jste vůbec? Co se to děje? Nedá se s tím něco dělat?"""
" ""Uklidněte se, prosím,"" řekl mile hlas, jako by patřil letušce v dopravním letadle s jedním křídlem"
"a dvěma motory, z nichž jeden je v plamenech. ""Jste v naprostém bezpečí."""
" ""Ale o to přece nejde!"" zuřil Ford. ""Jde o to, že je ze mě naprosto bezpečný tučňák a tady kolega"
"už nemá hnedle žádný končetiny!"""
" ""Už je to dobrý, už je zase mám,"" uklidňoval ho Arthur."
" ""Jedna ku dvěma na padesáti tisící a dále klesá,"" řekl hlas."
" ""Jsou sice na můj vkus trochu delší,"" uvažoval Arthur, ""ale..."""
" ""Copak nám nechcete říct nic na vysvětlenou?"" zakdákal Ford tónem běsnícího opeřence."
Hlas si odkašlal. Obří dětský piškot se odkutálel do dáli.
" ""Buďte vítáni na palubě kosmické lodi Srdce ze zlata,"" řekl hlas."
" Hlas pokračoval: ""Nedejte se znepokojit ničím, co vidíte nebo slyšíte kolem sebe. Musíte si"
odbýt počáteční negativní následky toho, že jste byli zachráněni před jistou smrtí při hladině
nepravděpodobnosti jedna ku dvěma na dvě stě sedmdesáti šesti tisící - nebo možná ještě
mnohem vyšší. Teď letíme na hladině jedna ku dvěma na dvacet pět tisící a dále klesáme a
vrátíme se k normálu, jakmile budeme vědět, co je vlastně normální. Děkuji vám. Jedna ku dvěma
"na dvacet tisící a dále klesá."""
Hlas se odmlčel.
Ford a Arthur se octli v malé růžové fosforeskující krychli.
Ford byl krajně vzrušen.
" ""Arthure! To je fantastický! Sebrala nás loď poháněná nekonečnou nepravděpodobností! To je"
neuvěřitelný! Už dřív jsem o tom slyšel nějaký drby. Odiciální místa sice všechno popřela, ale
tady vidíš, že to dokázali! Postavili loď na nekonečnou nepravděpodobnost! Arthure, to je...
"Arthure? Co se děje?"""
Arthur ležel připlácnutý na dveřích krychle a pokošel se je udržet zavřené, ale dveře nedoléhaly.
Škvírami se dovnitř cpaly malé chlupaté ručičky s prsty potřísněnými inkoustem. Zvenčí bylo
slyšet šílené štěbetání tenkých hlásků.
Arthur se ohlédl.
" ""Forde! Venku čeká nekonečný počet opic, které s námi chtějí debatovat o navém nastudování"
"Hamleta."""
9. kapitola
Počítač si začal zděšeně brebentit pro sebe, když zjistil, že se jedna přechodová komora otevřela
a zase zavřela bez jakéhokoliv zjevného důvodu.
Bylo to tím, že Rozum měl zrovna polední pauzu.
V Galaxii se právě objevila trhlina. Byla přesně nictinu vteřiny dlouhá, nictinu centimetru široká
a měřila spoustu miliónů světelných let z jednoho konce na druhý.
Když se zavřela, vypadlo z ní množství papírových kloboučků a nafukovacích balónků, které
pak volně pluly vesmírem. Dále z ní vypadl tým sedmi devadesáticentimetrových odborníků na
průzkum trhu, kteří okamžitě zemřeli - částečně zadušením, částečně překvapením.
Vypadlo z ní také dvě stě třicet devět tisíc nedosmažených vajíček, které se materializovaly v
podobě obrovské třaslavé hromady na hladomorem postižené planetě Poghril v hvězdné soustavě
Pansel. Všichni příslušníci kmene Poghrilů vymřeli hladem, až na jediného, který zamřel o pár
týdnů později na otravu cholesterolem.
Ona nictina vteřiny, po kterou trhlina existovala, zcela nepředvídaným způsobem rozvibrovala
čas dopředu i nazpátek. Kdesi hluboko v minulosti tyto vibrace vážně traumatizovaly malý
náhodný shluk atomů, vznášející se prázdným, sterilním prostorem. To způsobilo, že začaly držet
pohromadě v pozoruhodně nepravděpodobných seskupeních. Tyto útvary se rychle naučily
kopírovat sami sebe (jedna z věcí, které na nich byly tak pozoruhodné) a na své další cestě
způsobily strašlivé problémy na každé planetě, kam je náhoda zanesla. Tak začal život ve
Vesmíru.
Pět divokých Maelströmů událostí zavířilo v splašených poryvech blázniviny a vyvrhlo chodník.
Na chodníku leželi Ford Prefect a Arthur Dent. Otvírali a zavírali ústa jako pololeklé ryby.
" ""Tak vidíš,"" vypravil ze sebe zadýchaně Ford šmátraje po něčem, čeho by se mohl zachytit,"
"protože chodník uháněl třetí rovinou do Neznáma. ""Říkal jsem ti přece, že něco vymyslím."""
" ""Nojo,"" přisvědčíl Arthur."
" ""Dostal jsem totiž senzační nápad - vyhledat nějakou kosmickou loď, která právě poletí kolem,"
"a dát se zachránit,"" kasal se Ford."
Skutečný vesmír se jim závratně pohnul pod nohama a zmizel. Různé jiné nepravé vesmíry se
tiše míhaly kolem nich jak horské kozy. Prvotní světlo vybuchovalo a rozstřikovalo se v
časoprostoru jako kapky jogurtu. Čas rozkvétal, hmota někam mizela. Nejvyšší prvočíslo se v
koutku tiše sloučilo a skrylo se navždy.
" ""Ale jdi,"" nedal se Arthur, ""šance proti byly přece astronomické."""
" ""Nech bejt, viděls přece, že to fungovalo."""
" ""Co je to za loď, co v ní jsme?"" zeptal se Arthur, právě když se pod nimi rozzela propast"
věčnosti.
" ""Nevím, ještě jsem neotevřel oči,"" odpověděl Ford."
" ""Já vlastně taky ne."""
Vesmír poskočil, ztuhl, zatřepal se, rozšířil se a zúžil v několika nečekaných směrech.
Arthur s Fordem otevřeli oči a užasle se rozhlíželi.
" ""Šmarjápano,"" užasl Arthur, ""vypadá to tu přesně jako nábřeží v Southendu."""
" ""Sakra, to se mi ulevilo, žes to řekl,"" řekl Ford."
" ""Proč?"""
" ""Už jsem si myslel, že mi haraší."""
" ""Možná, že jo. Třeba si jen myslíš, že jsem to řekl."""
Ford chvíli uvažoval.
" ""Tak řekls to, nebo ne?"" zeptal se konečně."
" ""Myslím, že jo,"" odpověděl Arthur."
" ""Tak nám asi haraší oběma."""
" ""Hm, asi to tak bude, když si v téhle situaci můžeme myslet, že jsme v Southendu."""
" ""A ty si myslíš, že je tohle Southend?"""
" ""Jo."""
" ""Já taky."""
" ""Tak to nám určitě haraší."""
" ""Ale máme na to dneska hezky."""
" ""To jo,"" řekl kolemjdoucí maniak."
" ""Kdo to byl?"" podivil se Arthur."
" ""Kdo - myslíš toho chlapa s pěti hlavami a bezinkovým keřem plným uzenáčů?"""
" ""Jo, zrovna toho."""
" ""Nevím. Prostě někdo."""
" ""Aha."""
Svorně seděli na chodníku a s jistým znepokojením pozorovali obří děti, hopsající po pláži, a
divoké koně hřmící oblohou, vezoucí nové zásilky tvrzených zábradlí do Nejistých hor.
" ""Jenže,"" Arthur si zlehka odkašlal, ""pokud je tohle Southend, tak je trochu divnej..."""
" ""Jestli myslíš to, že moře je nehybný jako skála a že domy se potápějí a zase vykukují z vody,"
"tak to mi taky přišlo divný,"" odpověděl Ford. ""Děje se tu totiž něco naprosto strašně divnýho,"""
dodal, neboť Southend s hromovou petelicí pukl na šest stejných dílů, které se roztančily a začaly
závratně vířit kolem sebe navzájem ve vilných až obscénních formacích.
Naříkavé kňučení píšťal a smyčců se rozdíravě neslo po větru, horké koblihy vybuchovaly ze
silnice - jedna za desetník, hrůzné ryby hřměly oblohou. Arthur s Fordem usoudili, že bude
jistější zdrhnout.
Prodírali se lavinami zvuku, horami archaického myšlení, údolími náladové hudby, špatnými
přehlíckami módní obuvi a bezvýznamnými netopýry, když tu náhle uslyšeli dívčí hlas. Zněl
"docela rozumně, řekl však jen: ""Jedna ku dvěma na sto tisící a dále klesá."" A dost."
Ford sklouzl po světelném paprsku a začal se točit dokolečka. Hledal zdroj hlasu, ale neviděl nic,
čemu by se dalo doopravdy uvěřit.
" ""Co to bylo za hlas?"" volal Arthur."
" ""Nevím,"" hulákal v odpoveď Ford. ""Znělo to jako počet pravděpodobnosti."""
" ""Pravděpodobnosti? Jak to myslíš?"""
" ""Pravděpodobnost. Jako třeba dvě ku jedné, tři ku jedné, pět ku čtyřem. Ten hlas řekl jedna ku"
"dvěma na sto tisící. To znamená něco hodně nepravděpodobného, víš?"""
Nádrž se čtyřmi milióny litrů pudinku se nad nimi bez nejmenšího varování převrhla.
" ""Co to má znamenat?"""
" ""Ten pudink?"""
" ""Ne, počet pravděpodobnosti!"""
" ""Nevím, nic nevím. Myslím, že jsme na nějaké kosmické lodi."""
" ""V tom případě asi ne v kupé první třídy,"" ušklíbl se Arthur."
V předivu časoprostoru se objevily jakési vypoukliny. Veliké, ošklivé vypoukliny.
" ""Huuuuuummmhhh...,"" řekl Arthur. Cítil, jak mu tělo měkne a ohýbá se v nezvyklých úhlech."
"""Southend se ztrácí... a hvězdy víří... poušť... nohy mi odlétají do zapadajícího slunce... levá ruka"
"mi už taky upadla..."" Napadla ho děsivá myšlenka: ""Sakra, jak si teď budu nařizovat digitální"
"hodinky?"" Zoufale stočil oči k Fordovi."
" ""Forde,"" upozornil přítele. ""Stává se z tebe tučňák. Nech toho, prosím tě."""
Znovu se ozval neznámý hlas:
" ""Jedna ku dvěma na sedmdesáti pěti tisící a dále klesá."""
Ford zuřivě čvachtal dokola ve svém rybníčku.
" ""Haló, co jste zač?"" kvákal, ""a kde jste vůbec? Co se to děje? Nedá se s tím něco dělat?"""
" ""Uklidněte se, prosím,"" řekl mile hlas, jako by patřil letušce v dopravním letadle s jedním křídlem"
"a dvěma motory, z nichž jeden je v plamenech. ""Jste v naprostém bezpečí."""
" ""Ale o to přece nejde!"" zuřil Ford. ""Jde o to, že je ze mě naprosto bezpečný tučňák a tady kolega"
"už nemá hnedle žádný končetiny!"""
" ""Už je to dobrý, už je zase mám,"" uklidňoval ho Arthur."
" ""Jedna ku dvěma na padesáti tisící a dále klesá,"" řekl hlas."
" ""Jsou sice na můj vkus trochu delší,"" uvažoval Arthur, ""ale..."""
" ""Copak nám nechcete říct nic na vysvětlenou?"" zakdákal Ford tónem běsnícího opeřence."
Hlas si odkašlal. Obří dětský piškot se odkutálel do dáli.
" ""Buďte vítáni na palubě kosmické lodi Srdce ze zlata,"" řekl hlas."
" Hlas pokračoval: ""Nedejte se znepokojit ničím, co vidíte nebo slyšíte kolem sebe. Musíte si"
odbýt počáteční negativní následky toho, že jste byli zachráněni před jistou smrtí při hladině
nepravděpodobnosti jedna ku dvěma na dvě stě sedmdesáti šesti tisící - nebo možná ještě
mnohem vyšší. Teď letíme na hladině jedna ku dvěma na dvacet pět tisící a dále klesáme a
vrátíme se k normálu, jakmile budeme vědět, co je vlastně normální. Děkuji vám. Jedna ku dvěma
"na dvacet tisící a dále klesá."""
Hlas se odmlčel.
Ford a Arthur se octli v malé růžové fosforeskující krychli.
Ford byl krajně vzrušen.
" ""Arthure! To je fantastický! Sebrala nás loď poháněná nekonečnou nepravděpodobností! To je"
neuvěřitelný! Už dřív jsem o tom slyšel nějaký drby. Odiciální místa sice všechno popřela, ale
tady vidíš, že to dokázali! Postavili loď na nekonečnou nepravděpodobnost! Arthure, to je...
"Arthure? Co se děje?"""
Arthur ležel připlácnutý na dveřích krychle a pokošel se je udržet zavřené, ale dveře nedoléhaly.
Škvírami se dovnitř cpaly malé chlupaté ručičky s prsty potřísněnými inkoustem. Zvenčí bylo
slyšet šílené štěbetání tenkých hlásků.
Arthur se ohlédl.
" ""Forde! Venku čeká nekonečný počet opic, které s námi chtějí debatovat o navém nastudování"
"Hamleta."""