Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola I.

15. 7. 2006

Robert A Heinlein

 

Cesta slávy

Název originálu: GLORY ROAD

Ilustrace na obálce: Petr Bauer

Grafická úprava obálky: Jiří Světlík

Překlad: Věroslava Ončáková

Redakce Helena Šebestová

Překlad básní: Richard Podaný

Copyright ©1963 by Robert A. Heinlein

All Rights Reserved.

Copyright ©1992 for the Czech translatíon by V. Ončáková

Copyright ©1992 for Cover by P. Bauer

Copyiight ©1992 for the Czech edition by Laser

ISBN 80–S5601–21–4


BRITANNUS (pohoršeně):

Caesar, to není slušné.

THEODOTUS (uraženě):

Proč?

CAESAR (získávající opět své postavení):

Omluv ho, Theodote. Je to barbar a myslí si, že

zvyky jeho kmene a ostrova jsou zákony přírody.

Caesar a Kleopatra, 2.jednání.

George Bernard Shaw


I

Vím o místě, kde není smog a problémy s parkováním a žádná populační exploze… žádná studená válka a žádné vodíkové pumy a žádné televizní reklamy… žádné konference na nejvyšší úrovni, žádná zahraniční pomoc, žádné skryté daně – žádné daně z příjmu. Klima je tam takové, jakým se chvástá Florida a Kalifornie (a žádný z těchto států je nemá), země je hezká, lidé jsou přátelští a vlídní k cizincům, ženy jsou krásné a úžasně dychtivé potěšit.

Mohl bych se vrátit. Mohl bych –

Byl to volební rok s obvyklým tématem „ať dokážete cokoli, já to umím lépe“, v povzdálí pípaly sputniky. Bylo mi 21 a nemohl jsem přijít na to, proti které straně volit.

Místo toho jsem zavolal na Středisko odvodů, aby mi poslali povolávací rozkaz.

Proti povolání do vojenské služby jsem protestoval asi tak jako humr protestuje proti vroucí vodě: může to být sice nejhezčí okamžik jeho života, ale nevybral si ho sám. Nicméně svou zemi miluji. Ano, navzdory propagandě po celou školní docházku o tom, jak je patriotismus nemoderní. Jeden z mých pradědečků zemřel u Gettysburgu a můj otec podnikl tu dlouhou cestu z Inchon Reservoir, takže já jsem tuhle novou myšlenku nemusel zbaštit. Pořád jsem proti ní vystupoval při hodinách – dokud jsem nedostal ze sociologie čtyřku, potom jsem zavřel pusu a absolvoval školu.

Ale svůj názor jsem nezměnil tak, aby byl shodný s názorem našeho učitele, který neznal Little Round Top ze Seminary Piidge.

Jste příslušníkem mé generace? Když ne, víte proč se z nás stali tak tvrdohlaví lidé? Anebo jste nás prostě odepsali jako „mladistvé provinilce“?

Mohl bych napsat knihu. Bratře! Ale zmíním se o jednom klíčovém faktu: Poté, co jste se po celá létá snažili z chlapce vymlátit patriotismus, nečekejte, že bude vyskakovat radostí až dostane oznámení: BLAHOPŘÁNÍ: Oznamujeme vám tímto, že jste odveden k vojenské službě v Ozbrojených silách Spojených států.

Mluvte o „generaci ztracenců“! Já jsem interpretoval ten jazz z období po L světové válce – Fitzgeralda a Hemingwaye a tak – a připadá mi, že jediné, co jim dělalo starosti, byl obsah metylalkoholu v pašovaném likéru. Měli svět za zády, tak proč brečeli?

Jasně, měli před sebou Hitlera a krizi. Ale o tom nevěděli. My jsme měli Chruščeva a vodíkovou pumu a to jsme věděli sakra dobře.

Ale nebyli jsme „ztracená generace“. Byli jsme horší; byli jsme „bezpečná generace“. Ne beatnici. Těch bylo jen pár stovek z miliónů. Jo, mluvili jsme beatnickým žargonem, baštili jsme ty senzační stereo zvuky a nesouhlasili jsme s hlasováním o nejlepšího jazzmana v Playboyi tak vážně, jako by to mělo nějaký význam. Četli jsme Salingera a Kerouacka, mluvili jsme jazykem, který šokoval naše rodiče a oblíkali jsme se (někdy) podle beatnické módy. Ale nikdy jsme si nemysleli, že bonga a bradku lze porovnávat s penězi uloženými v bance. Nebyli jsme rebelové. Byli jsme tak konformní jako armádní červi. „Bezpečnost“ byla naše nepsaná zásada.

Většina našich zásad byla nepsaná, ale dodržovali jsme je tak naléhavě, jako když kachňátko vstupuje do vody. „Nebojuj proti radnici.“ „Ber, dokud je to výhodné.“ „Nenech se chytit.“ Tohle byly vysoké cíle, velké morální hodnoty a všechny znamenaly „Bezpečnost“. „Pokračuj neochvějně“ (příspěvek mé generace americkému snu) bylo založeno na bezpečnosti; to zajišťovalo, že o sobotní noci nikdy nebude nejosamělejší zásluhou vlastni slabosti. Pokud jste pokračovali neochvějně, konkurence byla zcela vyloučena.

Ale měli jsme ambice. Ano, pane! Držet si od těla odvodní komisi a prolézt školu. Oženit se, přivést ji do jiného stavu s tím, že obě rodiny budou pomáhat ochránit vás jako studenta před odvodem. Sehnat si práci, kterou odvodová komise považuje za dobrou, třeba v nějaké firmě, která má něco společného s raketami. Ještě lepší je sehnat si nějakou vedlejší práci, pokud si to vaše (nebo její) rodina může dovolit, mít další dítě a být bezpečný před odvodovou komisí – kromě toho, hodnost doktora byla odborovým průkazem pro postup profesionální a platový a pro důchod.

Pokud má manželka schopné rodiče, je nejbezpečnější být čtyřnásobným otcem. Propíchnuté ušní bubínky byly dobré, ale nejlepší byla alergie. Jeden můj soused měl strašlivé astma až do svých 26. narozenin. Není to žádný podvod – byl alergický na odvodovou komisi. Dalším únikem bylo přesvědčit armádního psychiatra, že vašim zájmům spíše vyhovuje státní ministerstvo než služba v armádě. Více než půlka mé generace byla „neschopná výkonu vojenské služby“.

Pro mne to není žádné překvapení. Je takový jeden starý film – lidi jedou hlubokým lesem na saních a pronásledují je vlci. Sem tam jim předhodí někoho ze svého středu. To je povolávací rozkaz, i když se tomu říká „výběrová služba“ a je to vylepšeno Organizací služby v armádě a „výhodami veteránů“ – je to předhazování menšiny vlkům, zatímco ostatní jdou soustředěně za svým cílem – mít tři garáže s autem, bazén a bezpečné a zabezpečené výhody v důchodovém věku.

Nejsem o nic svatější než oni; já sám jsem taky chtěl mít tři garáže s autem.

Ale naši neměli na moje studium na fakultě. Můj nevlastní otec byl praporčík u letectva a jediné, co zmohl, bylo to, že svým vlastním dětem koupil boty. Když byl přeložen do Německa, rok před tím, než jsem skončil střední školu, nabídli mi, abych se přestěhoval k sestře mého otce a jejímu manželovi. Všichni jsme se uklidnili.

Co se týče peněz, nebyl jsem na tom o nic líp, protože můj strejda vydržoval svou první ženu – podle kalifornských zákonů to spíš bylo, jako by se jednalo o pole v Alabamě před občanskou válkou. Ale dostával jsem 35 $ měsíčně jako „přeživší závislý jedinec na zesnulém veteránovi“. (Nikoli z titulu „válečného sirotka“, což je jiná kategorie, kde se platí víc.) Moje máma byla přesvědčená, že táta zemřel na následky zranění, leč Komise pro záležitosti veteránů byla jiného názoru, takže jsem byl jen „přeživší závislý jedinec“.

Třicet pět dolarů měsíčně bylo strašně málo na jídlo, a tak se rozumělo samo sebou, že jakmile absolvuju školu, budu se o sebe starat sám. Bezpochyby do té doby, než dospěju do věku, kdy se jde na vojnu. Ale já měl svůj vlastní plán; hrál jsem fotbal a sezónu v posledním ročníku jsem ukončil rekordem střední školy California Central Valley v počtu remíz, a to se zlomeným nosem, a další podzim jsem začal na místní státní koleji s prací „vymetání tělocvičny“ za plat o 10 $ vyšší než byla penze vyplácená státem plus poplatky.

Neviděl jsem toho sice konec, ale můj plán byl jasný: Držet se zuby nehty a získat titul inženýra. Vyhnout se odvodu a svatbě. Po absolvování fakulty si zařídit nějakou práci na určitou dobu. Našetřit peníze a získat taky právnický titul – protože už kdysi v Homesteadu na Floridě náš učitel upozorňoval, že zatímco inženýři dělají peníze, velké peníze a šéfovská místa patří právníkům. Takže jsem se chystal tuhle hru vyhrát, ano, pane! Být hrdinou Horatia Algera. Býval bych rovnou studoval práva, ale na téhle fakultě se studovat nedala.

Když jsem končil druhý ročník, na fotbal už nekladli takový důraz.

Měli jsme perfektní sezónu – ani jedno vítězství. „Ztroskotanec“ Gordon (to jsem já – ve sportovní hantýrce) zůstal sám v hřišti a zvítězil; nicméně trenér a já jsme byli bez práce. Jo, já jsem vlastně „vymetal tělocvičnu“ po celý zbytek roku při basketbalu, šermu a lehkoatletických dráhových soutěžích, ale absolvent, který si vybíral, neměl zájem o hráče, který měří jenom 6 stop. To léto jsem cele strávil s tou idiotskou násadou a snažil jsem se sehnat něco jiného. To léto jsem taky oslavil 21. narozeniny, čímž jsem přišel i o těch 35 $ měsíčně. Krátce po Svátku práce*[1] jsem se dostal do předem připravené situace, t.j. zavolal jsem své odvodové komisi.

Měl jsem v úmyslu být rok u letectva, potom se dostat na leteckou akademii – stát se astronautem a místo bohatství získat slávu.

No, všichni nemůžeme být astronauti. Letectvo má svoje kvóty nebo tak něco. Do armády jsem nastupoval tak rychle, že jsem měl sotva čas si zabalit.

Tak jsem se vydal stát se nejlepším úředníkem vojenského kněze. Ubezpečil jsem se, že „psaní na stroji“ je uvedeno jako jedna z mých schopností. Kdybych k tomu měl něco říct, měl jsem v plánu strávit čas ve Fort Carson tak, že budu ťukat na stroji úpravné kopie a kromě toho budu chodit do večerní školy.

Neměl jsem o tom vůbec mluvit.

Byli jste někdy v jihovýchodní Asii? Ve srovnání s ní je Florida poušť. Ať šlápnete kam chcete, všude to čvachtá. Místo traktorů se tam používají indičtí buvoli. Keře jsou plné hmyzu a domorodců, kteří na vás střílejí. Nebyla to válka – dokonce ani „policejní akce“. Byli jsme „vojenští poradci“. Ale vojenský poradce, který pobude čtyři dny v tom vedru, smrdí stejně jako mrtvola v opravdové válce.

Byl jsem povýšen na desátníka. Byl jsem povýšen sedmkrát. Na desátníka.

Neměl jsem ten správný přístup. To říkal můj velitel. Můj táta byl námořník a můj nevlastní otec byl letec; moje jediná ambice v armádě byla stát se úředníkem vojenského kněze ve Spojených státech. Neměl jsem rád armádu. Můj velitel ji taky nemel rád; byl první nadporučík, který nedosáhl hodnosti kapitána a pokaždé, když měl být povýšen, ztratil desátník Gordon své prýmky.

Naposled jsem o ně přišel, když jsem mu sdělil, že píšu svému kongresmanovi, abych zjistil, jestli jsem jediný muž v jihovýchodní Asii, který půjde do důchodu podle věku nebo jestli se mi podaří dostat se domů po uplynutí doby nezbytné k výkonu vojenské služby – to ho tak rozběsnilo, že mě nejen praštil, ale šel ven, byl velký hrdina a pak zemřel. A tak jsem právě přišel k té jizvě přes zlomený nos, protože já jsem byl taky hrdina a měl bych dostat Čestnou medaili, jenže se nikdo nedíval.

V době, kdy jsem se uzdravoval, se rozhodli poslat mě domů.

Major Ian Hay, který zastával názor „válka do konce války“, popsal strukturu vojenské organizace: Bez ohledu na organizační předpisy se celá vojenská byrokracie sestává z Oddělení překvapení, Oddělení kanadských žertíků a Oddělení dobrodějky. První dvě oddělení mají na starosti většinu záležitostí, zatímco třetí oddělení je velmi malé; Oddělení dobrodějky je vlastně jedna starší úřednice – skautka, která je obvykle na nemocenské.

Ale když sedí za svým psacím stolem, občas odloží pletení, vybere si někoho z těch, co chodí kolem jejího stolu a udělá něco hezkého. Viděli jste sami, jak jsem byl dvojnásobně poražen Oddělením překvapení a Oddělením kanadských žertíků; tentokrát si dobrodějka vybrala svobodníka Gordona.

Bylo to takhle. Když jsem věděl, že až se mi zahojí obličej, jedu domů (malý hnědý bratr neměl sterilizovanou zbraň), podal jsem žádost o přeložení do Wiesbadenu, kde byla moje rodina. Chtěl jsem raději tam než do Kalifornie, která pro mě byla domovem vzpomínek. Vůbec nekritizuji malého hnědého bratra; vůbec neusiloval o to, abych se uzdravil – a nikdy by se mu to nepodařilo, kdyby zrovna nezabíjel mého velitele a kdyby příliš nepospíchal odvést kus dobré práce i na mé maličkosti. Já taky neměl sterilizovaný bodák, ale on si nestěžoval, jenom vzdychl a zhroutil se jako panenka vycpaná pilinama. Byl jsem mu vděčný; nejen že mi pomohl dostat se z armády, ale jeho zásluhou jsem dostal skvělý nápad.

On a ošetřující lékař. Doktor mi řekl: „Budeš v pořádku, chlapče. Ale budeš zjizvený jako heidelbergský student.“

A tak jsem přemýšlel. Člověk nedostane dobrou práci bez titulu, když chcete být štukatérem, musíte být synem či synovcem někoho, kdo je ve štuktatérských odborech. Ale jsou hodnosti a hodnosti. Sir Isaac Newton s titulem z koleje bez tradice, jako je ta moje, by umýval lahve u Joe Thumbfingera – kdyby Joe měl hodnost z evropské univerzity.

Proč ne Heidelberg? Chtěl jsem vysát výhody plynoucí z vládního usnesení; to jsem měl právě na mysli, když jsem tak ukvapeně volal na svou odvodovou komisi.

Podle mojí mámy je v Německu všechno levnější. Možná, že bych ty výhody mohl rozšířit o doktorský titul. Herr Doktor Gordon, s pravými jizvami na obličeji z Heidelbergu! – to by znamenalo příplatek 3 000 $ ročně od jakékoli firmy, která má něco společného s raketami.

Proč ne, utkal bych se v několika studentských soubojích a získal bych opravdické heidelbergské jizvy, abych podpořil horečku dandy, kterou jsem měl. Šerm byl sport, který se mi opravdu líbil (i když to byl jeden z těch, které se počítaly k „vymetání tělocvičny“). Někteří lidé nesnášejí nože, meče, bajonety, nic co je ostré; psychiatři na to mají slovo: aichmophobia. Blázni, kteří jedou rychlostí 100 mil na silnici, kde se smí jet maximálně 50, budou šílet jen při pohledu na odhalené ostří břitvy.

Strach tohoto druhu jsem nikdy neměl, a proto jsem živý a je to taky jeden důvod, proč jsem usiloval o hodnost desátníka. „Armádní poradce“ si nemůže dovolit bát se nožů, bajonetu a takových věcí; musí s nimi umět zacházet. Nikdy jsem se těchhle zbraní nebál, protože jsem si vždycky byl jist, že tomu druhému můžu udělat to, co se on chystá udělat mně.

Vždycky jsem měl pravdu, až na ten jeden případ, kdy jsem byl hrdina, ale ta chyba zas nebyla tak moc velká. Kdybych se pokusil pláchnout, místo toho, abych ho vykuchal, rozsekl by mi hřbet vedví. A tak se stalo, že nedostal ten správný švih; jeho nůž jen sekl do mého obličeje, když se kácel – a nechal mě tak s ošklivou ránou, do které se dostala infekce dlouho předtím, než pro mě přiletěly helikoptéry. Ale vůbec jsem to necítil. Za chvíli se mi zatočila hlava, sedl jsem si do bláta a když jsem se vzbudil, dával mi doktor plasmu.

Docela jsem se těšil na to, jak si vyzkouším heidelbergský souboj. Vycpali mi tělo a paži a krk a na oči a nos a ještě přes ucho mi dali ocelové chránítko – to je něco jiného než potkat pragmatického marxistu v džungli. Jednou jsem měl v ruce ty meče, které se používají v Heidelbergu; byla to lehká šavle s ostrou čepelí, z druhé strany byla ostrá několik palců – ale měla tupou špičku! Je to hračka, která akorát dělá jizvy, aby se holky měly čemu obdivovat.

Dostal jsem mapu a hele! – Heidelberg je hned pod Wiesbadenem. Tak jsem si zažádal o překlad do Wiesbadenu.

Vojenský doktor mi řekl: „Jsi optimista, synku,“ ale pomohl mi. Seržant, co měl na starosti papírování, řekl: „Vyloučeno, vojáku.“ Neřekl bych, že peníze by tu něco zmohly, ale na rubu nemocniční zprávy bylo napsáno ODESLAT. Nemocniční oddělení souhlasilo s tím, že si koleduju o titul cvoka; Všemohoucí nedává svobodníkům výlety kolem světa zadarmo.

Už jsem na tom byl tak, že jsem si uvědomoval, že jsem tak blízko Hobokenu jako San Francisku – a blíž Wiesbadenu. Ale politika vyžadovala, aby se navrátilci dopravovali zpátky přes Pacifik. Vojenská politika je jako rakovina: nikdo neví, odkud se vzala, ale nejde ji ignorovat.

Dobrodějka vstala a dotkla se mě kouzelným proutkem.

Právě jsem se chystal vylézt na palubu necek, co se jmenovaly General Jones a měly namířeno do Manily, Taipei, Yokohamy, Pearlu a Seattlu, když mi přišla depeše, v níž mi bylo oznámeno, že můj rozmar byl vzat na vědomí a ještě něco. Byl jsem převelen do hlavního stanu USAREUR v Heidelbergu v Německu. Měl jsem se tam dostat dosažitelnou vojenskou dopravou. Toto všechno za splnění povinností a na vlastní žádost – viz. poznámka foxtrot. Nevyčerpaná dovolená bude buď vyčerpána nebo proplacena, viz poznámka bravo. Voják, jehož se to týká, má právo vrátit se do Vnitřní zóny (ve Státech) kdykoli v průběhu 12 měsíců od odvolání, a to dosažitelnou vojenskou dopravou s tím, že vláda nebude hradit žádné další výdaje. Konec citátu.

Seržant, který měl na starosti papírování, si mě zavolal, ukázal mi to a jeho obličej přímo hořel nevinnou škodolibostí. „Akorát že neexistuje žádná 'dosažitelná doprava', vojáku – takže budeš muset jet Generálem Jonesem. Jedeš do Seattlu, jak jsem říkal.“

Věděl jsem, co má na mysli: Jediný dopravní prostředek, který v dlouhých, dlouhých intervalech jezdí na západ, odplul do Singapuru před 36 hodinami. Zíral jsem na depeši a myslel jsem na vroucí olej a hrozně rád bych věděl, jestli tu zprávu náhodou nezadržoval přesně tak dlouho, aby mi znemožnil odplout.

Pokýval jsem hlavou. „Chytnu Generála Smithe v Singapuru. Buď lidskej, seržante, a dej mi možnost, aby se mi to povedlo,“

„Tvoje šance je daná. Jedeš Jonesem, do Seattlu.“

„Sakra,“ řekl jsem zamyšleně. „Řek bych, že bych se raději měl jít vyplakat k vojenskému knězi.“ Rychle jsem zmizel, ale vojenského kněze jsem nikde neviděl; šel jsem na letiště. Trvalo pět minut, než jsem zjistil, že ani obchodní ani americký vojenský let do Singapuru není naplánován v době, která by mi vyhovovala.

Ale tu noc do Singapuru letělo australské vojenské letadlo. Australáci nebyli ani „vojenští poradci“, ale často se ochomýtali jako „vojenští pozorovatelé“. Našel jsem kapitána letadla, kapitána válečného letectva, a celou situaci jsem mu vysvětlil. Rozesmál se a řekl: „Pro jednoho chlápka se místo vždycky najde. Odlítneme tak asi krátce po odpoledním čaji. Jestli ta stará holka poletí.“

Věděl jsem, že poletí; byl to Gooney Bird, C–47, samá záplata a jen bůh snad ví, kolik mil už nalítal. Do Singapuru doletí na jeden motor, když hezky poprosíte. Když jsem tuhle velkou hromadu maskovací pásky a lepidla uviděl na startovní ploše, věděl jsem, že mám kliku. O čtyři hodiny později jsem nastoupil a odstartovali jsme. Druhý den ráno jsem se zapsal na palubu Generála Smithe. Byl jsem poněkud mokrý – Pýcha Tasmánie letěla předchozí noc v bouři a jedním z nedostatků Gooney Birds je, že do nich zatéká. Ale komu by vadil čistý déšť po blátu v džungli? Loď vyplouvala ještě téhož večera, což byla ohromná zpráva.

Singapur je stejně jako Hong Kong úplně monotónní; na jeho prohlídku stačilo jedno odpoledne. Dal jsem si drink ve starém Raffles, další v Adelphi, šel jsem dál do zábavního parku Velký svět, procházel jsem se po Change Alley, jednu ruku jsem držel na penězích a druhou na dokladech – a koupil jsem si irský tiket Sweepstakes.

Nehraju hazard, pokud připustíte, že poker je hra dovednosti. Ale tohle byl dar bohyně štěstí, díky za dlouhou šňůru šťastných věcí. Pokud se rozhodne obdarovat mě 140 tisíci dolarů, nehodím jí je zpátky pod nohy. A když ne… no, tak ten tiket stál libru, 2 dolary 80; platil jsem 9 singapurských dolarů nebo 3 americké – malé gesto muže, který právě vyhrál zadarmo cestu kolem světa – to už vůbec nemluvím o tom, že se dostal z džungle a ještě dýchá.

Ale tri dolary se mi zase hned vrátily, když jsem se vydal po Change Alley tak, abych se vyhnul dalším dvěma tuctům chodících bank, které mi chtěly prodat další tikety, singapurské dolary, jakékoli peníze – nebo vlastní klobouk, když bych je nechal – došel jsem na ulici, přivolal jsem si taxík a řekl jsem řidiči, aby mě svezl do přístavu. Bylo to vítězství ducha nad hmotou, protože jsem absolvoval řečnické cvičení na téma jestli mám chňapnout tuhle šanci a uvolnit strašný biologický tlak tam dole. Starý dobrý Gordon Zjizvená tvář byl strašně dlouho orlím skautem a Singapur je jedno ze sedmi hříšných měst, kde lze získat cokoli.

Nechci tvrdit, že jsem zůstal věrný té slečně od vedle. Mladá holka tam doma, která mě naučila většinu znalostí o Světě, o Těle a o Pekle tu noc, kdy jsem byl zasvěcen a byla úžasná, mě „pustila k vodě“ v základním tréninku; pociťoval jsem vděk, nikoli však potřebu být věrný. Brzy nato se vdala, teď má dvě děti, žádné z nich není moje.

Podstatou mého biologického uvolnění byla změna geografická. Malincí hnědí bratříčkové, s nimiž jsem znovu a znovu bojoval, měli všichni malé hnědé sestřičky, mnohé z nich byly k mání za peníze nebo dokonce pour l'amour ou pour le sport.

Ale to všechno bylo pořád stejné a trvalo to příliš dlouho. Sestřičky? Sestřičky jsou důstojníci – vzácní komici Organizace služby v armádě, kteří to dostali ještě ve Státech za úkol, a bylo to snad důležitější poslání než být sestřičkou.

Neprotestoval jsem proti těm malým hnědým sestřičkám proto, že byly hnědé. Byl jsem v obličeji stejně hnědý jako ony – až na dlouhou růžovou jizvu. Vadily mi, protože byly malé.

Já byl 190 liber masa bez tuku a nikdy jsem nedokázal sám sebe přesvědčit, že holka, která měří 4 stopy 10 palců, váží necelých 90 liber a vypadá na 12 let, je ve skutečnosti svobodně svolná dospělá osoba. Pro mě to bylo jako strašlivý druh legálního znásilnění a působilo mi to psychickou impotenci.

Singapur vypadal na to, že tu seženu velkou holku. Ale když jsem se dostal z Change Alley, najednou se mi ty lidi přestali líbit, malí nebo velcí, mužští nebo ženské, mířil jsem k lodi a pravděpodobně jsem se uchránil před syflem, amorovým katarem, měkkými vředy, čínskou hnilobou a svalovou horečkou – bylo to moje nejmoudřejší rozhodnutí, které jsem učinil od svých 14 let, kdy jsem se rozhodl zápasit se středně velkým aligátorem.

Řekl jsem řidiči anglicky, do jakého přístavu chci jet. opakoval jsem mu to v kantonském nářečí, které jsem si trochu pamatoval (ne příliš dobře – je to devítitónový jazyk a ve škole jsem se učil jen němčinu a francouzštinu), ukázal jsem mu to místo na mapě, bylo tam označené a jméno jsem mu napsal tiskacím písmem anglicky a namaloval čínským písmem.

Každý, kdo opouštěl loď, dostal takovouhle mapu. V Asii všichni taxikáři mluví anglicky natolik, aby vás dovezli do čtvrti s červenými lampičkami a do obchodů, kde „výhodně“ nakoupíte. Ale nikdy není schopen najít dok nebo přístav, který potřebujete.

Můj taxikář mě poslouchal, mrknul na mapu a řekl mi: „Okay, Mácu. Najdu to,“ a rozjel se, za roh zajel se skřípěním pneumatik a přitom hulákal na couravé taxíky, kuli, děti a psy. Já odpočíval, šťastný, že mezi tisíci taxikářů jsem našel zrovna tohodle.

Najednou jsem se posadil a zařval jsem, aby zastavil.

Musím vám něco vysvětlit: neumím zabloudit.

Říkám tomu talent psí, jako se říká tomu, co vám vyčtou z pazoury. Máma vždycky říkala, že synek má „orientační smysl“. Říkejte tomu jak chcete. Bylo mi šest nebo sedm, když jsem přisel na to, že jiní lidé umí zabloudit. Vždycky vím, kde je sever, směr mého výchozího bodu, a taky jak jsem od něj daleko. Můžu se hned vydat na zpáteční cestu nebo jít přesně zpátky po svých stopách, dokonce i potmě a v džungli. To byl právě hlavní důvod, proč jsem byl vždycky jen desátníkem, ale ve skutečnosti jsem dělal seržantovu práci. Patroly pod mým vedením se vždycky vrátily – tedy mám na mysli ty, co přežily. To byla výhoda pro kluky z města, kteří v té džungli nechtěli být ani za nic.

Musel jsem řvát, protože řidič zabočil vpravo místo toho, aby jel vlevo a vypadalo to tak, že tu trasu znovu objede.

Zrychlil.

Znovu jsem zaječel. Teď už se vůbec nesnažil mluvit anglicky.

Za další míli a ještě kousek musel zastavit, protože tam byla dopravní zácpa. Vystoupil jsem, on vyskočil a začal vřískat v kantonském nářečí a ukazoval na taxametr v autě. Obklopili nás Číňani, kteří obstarávali hluk kolem a ti menší mě chytali za oblečení. Držel jsem ruku na penězích a byl jsem šťastnej, když jsem uviděl policajta. Zaječel jsem a upoutal jsem jeho pozornost.

Prodral se ke mně davem a mával při tom dlouhým obuškem. Byl to Hindu; zeptal jsem se ho: „Mluvíte anglicky?“

„Samozřejmě. A rozumím i američtině.“ Vysvětlil jsem mu svůj problém, ukázal jsem mu mapu, řekl jsem mu, že jsem do taxíku nastoupil na Change Alley a že řidič jezdil pořád dokola.

Policajt přikývl a mluvil s taxikářem dalším, třetím jazykem – řekl bych, že to byla malajština. Nakonec mi policajt řekl: „On neumí anglicky. Myslel, že říkáte, že chcete jet do Johore.“

K mostu do Johore dojdete hned z přístaviště, ten přejdete a pořád jste na ostrově Singapur. Odpověděl jsem naštvaně: „Houby nerozumí anglicky!“

Policajt pokrčil rameny. „Vy jste si ho najal, musíte mu zaplatit sumu na taxametru. Potom mu vysvětlím, kam chcete jet a stanovím vám poplatek.“

„To teda dřív budu v pekle!“

„To je možný. Není to z téhle čtvrti tak daleko. Předpokládám, že zaplatíte. Doba čekání se taky počítá.“

Někdy přijde ta doba, kdy se člověk musí rvát o svá práva, jinak by se na sebe nemohl podívat do zrcadla při holení. Já už jsem se holil, takže jsem zaplatil – 18,50 singapurských dolarů za to, že jsem promarnil hodinu času, a byl jsem od přístavu dál než na začátku. Taxikář chtěl zpropitné, ale policajt ho umlčel, a pak mi dovolil, abych šel s ním.

Používal jsem obě ruce k tomu. abych si chránil doklady a peníze a tiket Sweeptakes, který jsem měl přiložený u peněz. Ale přišel jsem o pero a cigarety a kapesník a zapalovač Ronson. Když jsem ucítil zlodějské prsty na řemínku od hodinek, souhlasil jsem s tím, co mi ten policajt navrhl. Říkal, že má bratrance, který mě za stanovenou cenu – velmi slušnou – odveze do přístavu.

„Bratranec“ se najednou objevil na ulici. Po hodině a půl jsem nastoupil na loď. Nikdy na Singapur nezapomenu – je to nejpoučnější město na světě.



[1] První pondělí v září – pozn. překl.

next

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA