Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola II.

26. 9. 2006

II

O dva měsíce později jsem byl na francouzské Riviéře. Oddělení dobrodějky nade mnou drželo ochrannou ruku po celou cestu přes Indický oceán, k Rudému moři až k Neapoli. Žil jsem zdravě, každé ráno jsem cvičil a opaloval se, odpoledne jsem spal a v noci jsem hrál poker. Byla tam spousta lidí, kteří nevěděli (byli chudí, ale uměli dobře počítat), jak si polepšit pří tažení karty, ale strašně moc se to chtěli naučit. Když jsme přijeli do Itálie, byl jsem krásně opálený a měl jsem docela velkou finanční rezervu.

Hned na začátku té plavby byl kdosi bez peněz a chtěl dát do hry tiket Sweepstakes. Po delší diskusi jsme tiket uznali jako platidlo v hodnotě 2 $ za tiket. Když jsme přistáli, měl jsem 53 tiketů.

Žádost o svezení z Neapole do Frankfurtu mi zabrala hodiny. Oddělení dobrodějky mě předalo zpátky do rukou Oddělení překvapení a Oddělení kanadských žertíků.

Než jsem jel do Heidelbergu, zastavil jsem se ve Wiesbadenu, kde jsem se chtěl setkat s matkou, otčímem a dětmi – a zjistil jsem, že právě odjeli do Států na výlet do Elmndorfu AFB na Aljašce.

Takže jsem jel do Heidelbergu, abych se tam hlásil a zatímco bude byrokracie pracovat, abych si prohlédl město.

Příjemné město. Hezký zámek, dobré pivo a velké holky s růžovými tvářičkami a postavou jako láhev od coca-coly. Jo, vypadalo to tu jako vhodné místo pro získání titulu. Začal jsem se shánět po pokoji, a tak jsem potkal jednu mladou Gertrudu, která mela studenten čepici a na obličeji podobně ošklivé jizvy jako já – to jsou věci, kterým člověk věnuje pozornost.

Mluvil jsem o své záležitosti s prvním seržantem projíždějící společnosti.

Pokýval hlavou. „Chudáku!“

Proč? Žádné vládou stanovené výhody pro Gordona – nebyl jsem „veterán“.

Ta jizva mi nikdy nevadila. Nikdy mi nevadilo, že jsem v boji pozabíjel tolik mužů, že by se těžko dalo takové množství lidí shromáždit – no, nevadí. Ta záležitost nebyla „válka“ a kongres nikdy nepřijal zákon pro poskytování výhod pro vzdělávání nás, „vojenských poradců“.

Řekl bych, že to byla moje chyba. Po celý svůj život jsem se setkával s „výhodami stanovenými vládou“ – proč jsem v chemické laboratoři seděl v lavici s veteránem, který chodil do školy právě podle zákona přijatého vládou.

Tenhle starší seržant řekl: „Neber si to tak, synku. Jeď domů, najdi si práci, počkej tak rok. Oni ten zákon přijmou se zpětnou platností, to je hodně pravděpodobné. Jsi ještě mladý.“

Takže jsem se ocitl na Riviéře, civilista, který si užívá Evropy, než pojede domů. Heidelberg byl vyloučen. Peníze, které jsem neměl kde v džungli utratit, plus nashromážděná dovolená, plus výhry v pokeru, to všechno dohromady tvořilo takovou sumu, za kterou bych v Heidelbergu mohl žít rok. Ale nikdy by to nestačilo na studium. Počítal jsem s tím mýtickým „vládou přijatým zákonem“, když jsem projídal svoje peníze, a když jsem svou hotovost používal místo polštáře.

Můj (zrevidovaný) plán byl jasný. Urvat tenhle výlet domů, než uplyne rok – urvat ho ještě než začne škola. Peníze, které jsem měl, jsem chtěl dát za byt u tety a strýce, příští léto pracovat, a pak se uvidí. Když už mi nehrozí odvod, mohl bych najít nějaký způsob, jak s tímto posledním rokem naložit; dokonce i v případě, že ze mne nebude „Herr Doktor Gordon“.

Ale škola začínala až na podzim a teď bylo jaro. Chystal jsem se zatraceně dobře si prohlédnout kousek Evropy předtím, než budu dřít do úpadu; taková šance se mi už nikdy nenaskytne.

Ještě jeden důvod jsem měl pro čekání: ty tikety Sweepstakes. Blížilo se losování koní.

Irské Sweepstakes začíná jako loterie. Napřed se prodá dostatečné množství tiketů, které se nastrkají do Grand Central Station. Irské nemocnice získají 25% a jsou jediným zaručeným vítězem. Krátce před závodem se losují koně. Dejme tomu 20 koní. Pokud se vám nepodaří na váš tiket vyhrát koně, je to bezcenný kus papíru. (Jo, vlastně jsou taky nějaké ceny útěchy.)

Ale ani když byl tažen váš kůň, tak jste ještě nevyhráli. Někteří koně nebudou startovat. Z těch, kteří pojedou, většina dohoní ty ostatní. Ale každý tiket, který má jakéhokoli koně, byť by to byla koza, která se sotva vleče po padoku, získává v období mezi losováním a závodem náhle hodnotu několika tisíc dolarů. Dost záleží na tom, jak dobrý kůň to je. Ale ceny jsou vysoké a i o nejhorším koni v poli se předem ví, že vyhraje.

Mám padesát čtyři tiketů. Když aspoň na jednom z nich bude jméno vylosovaného koně, mohl bych ten tiket prodat tak, abych se mohl usadit v Heidelbergu.

Tak jsem zůstal a čekal jsem na losování.

Evropa nemusí být drahá. Mládežnická ubytovna je pro chlapa, který přichází z jihovýchodní Asie, z míst, kde lišky dávají dobrou noc, naprostým komfortem a dokonce ani francouzská Riviéra není drahá, pokud k ní přistupujete zespoda. Nezůstal jsem na La Promenade des Anglais; mel jsem maličký pokoj o čtyři patra výš a o dva kilometry nazpátek a bydlel jsem v něm ve společnosti jakýchsi trubek. V Nice jsou kouzelné noční kluby, ale není třeba, abyste se stali jejích zákazníkem, protože show na plážích je stejně dobrá… a zadarmo. Nikdy jsem nedoceňoval, jak velké umění je tanec převleku, dokud jsem poprvé neviděl Francouzku, jak se svlékala z šatů a oblékala do bikin přímo před zraky cizinců, turistů, četníků, psů – a před zrakem mým. To vše se dělo, aniž bychom jakkoli porušili úzkostlivé francouzské mravy týkající se „projevu exhibicionismu“. Nebo jen na okamžik.

Ano, pane, jsou věci, které lze vidět, a věcí, které lze dělat na francouzské Riviéře bez utrácení peněz.

Pláže jsou příšerné. Skály. Ale skály jsou lepší než bahno v džungli a já si oblékl trenýrky a bavil jsem se při show a opaloval se. Bylo jaro, ještě před začátkem sezóny, nebylo tu plno, ale bylo teplo, slunečno a sucho. Ležel jsem na slunci a byl jsem šťastný a mým jediným luxusem byla depozitní schránka American Express a pařížské vydání N, Y. Herold Tribune a The Stars & Strips. Ty jsem si prohlédl, abych věděl, jak velmoci špatně hospodaří se světem, potom jsem se podíval, co je nového v neválce, z níž jsem se právě dostal (obvykle beze zmínky, i když nám říkali, že „zachraňujeme civilizaci“), potom jsem se dostal k důležitým záležitostem, t.j. ke zprávám o irských Sweepstakes, byla ještě možnost, že The Stars & Stripes napíšou, že všechno to byl jen ošklivý sen a že jsem nakonec získal výhody pro vzdělání.

Potom přišly na řadu křížovky a „osobní“ zprávy. Vždycky jsem četl „osobní“ zprávy; jsou to takové nahé pohledy do soukromých životů. Jsou tam takové věci jako: M.L. zavolá R.S. před polednem. Peníze. Taky vás zajímá, co kdo komu udělal, a kdo dostal zaplaceno?

Zanedlouho jsem objevil ještě levnější způsob života, se show dokonce lepší. Slyšeli jste o I'lle du Levant? Je to ostrov u Riviéry mezi Marseilles a Nice a je velmi podobný Catalině. Na jednom konci je vesnice a francouzské námořnictvo si zablokovalo druhý konec pro řízené střely; zbytek jsou kopce a pláže a malebné jeskyně. Nejsou tam žádné automobily, dokonce ani jízdní kola. Lidé, kteří sem chodí, nechtějí vědět o okolním světě.

Za 10 dolarů denně si můžete užívat luxusu, za který v Nice platíte 40 dolarů za den. Nebo můžete zaplatit 5 centů za den za kempování a žít za dolar denně – což jsem dělal já – a jsou tam levné restaurace pro případ, že vás někdy přestane bavit vaření.

Je to místo, kde jako by neplatila pravidla žádného druhu. Okamžik, jedno přece jen. Před vesnicí Heliopotis je nápis: LE NU INTEGRAL EST FORMELLEMENT INTERDIT. („Úplná nahota je přísně zakázána.“)

To znamená, že kdokoli, muž nebo žena, si musí na sebe vzít miniaturní trojúhelník látky, cache–sexe, bederní zástěrku, než vstoupí do vesnice.

Všude jinde, na plážích, v kempu a po celém ostrově nemusíte na sobě nosit naprosto nic a nikdo tu taky nic na sobě nenosí.

Chráněný nepřítomností automobilů a šatů je ostrov Levant jako kterýkoli jiný kousek zaostalého francouzského venkova. Je tu nedostatek čerstvé vody, ale Francouzi vodu nepíjí a koupete se ve Středozemním moři a za jeden frank si můžete koupit dost čerstvé vody na šest opláchnutí od mořské soli. Jeďte vlakem z Nice do Marseilles, vystupte v Toulonu, pak jeďte autobusem do Lavandou a pak lodí (hodina a pár minut) do I'll du Levant – a pak zahoďte starosti zároveň s oděvem.

Zjistil jsem, že si ve vesnici můžu koupit Herald–Trib z předchozího dne, na tomtéž místě, kde jsem si půjčil stan a kempinkové potřeby. V La Brise Marine jsem si koupil potraviny a stan jsem si postavil nad La Plage des Grottes, blízko vesnice a usadil jsem se, relaxoval a užíval jsem si show.

Někteří lidé shazují ženskou podobu božství. Sex je pro ně příliš dobrý; měli by být ústřicemi. Na všechny holky je hezký pohled (včetně malých hnědých sestřiček, přesto, že mě nervovaly); jediný rozdíl je v tom, že některé vypadají líp. Některé byly tlusté, jiné vychrtlé a některé byly staré a některé mladé. Některé vypadaly, jako by právě vystoupily z Les Folies Bergéres. S jednou z nich jsem se seznámil a neudělal jsem chybu; byla to Švédka, v jedné pařížské revui byla „nue“. Cvičila si na mně angličtinu a já si na ní cvičil francouzštinu. Slíbila mi, že mi uvaří švédskou večeři až někdy přijedu do Stockholmu, a já jsem jí uvařil večeři nad lihovou lampou a hihňali jsme se nad vin ordinaire; ji zajímalo, jak jsem přišel k té jizvě a já si něco vymýšlel. Marjatta byla dobrá pro nervy starého vojáka a když musela odejít, byl jsem smutný.

Ale show pokračovala dál. O tři dny později jsem seděl na Grotto Beach, opíral jsem se o skálu a luštil jsem křížovku, a najednou jsem začal šilhat, protože jsem se snažil nezírat upřeně na ženu, na kterou se dalo zírat bez přestání – takovou, jakou jsem ještě v životě neviděl.

Žena, dívka – těžko říct. Na první pohled jsem si myslel, že jí je osmnáct, snad dvacet; později, když jsem se jí mohl podívat zpříma do obličeje, pořád vypadala na osmnáct, ale mohlo jí klidně být i čtyřicet. Nebo sto čtyřicet. Byla nadčasově a dokonale krásná. Jako Helena Trójská nebo Kleopatra. Mohla to být Helena Trójská, ale věděl jsem bezpečně, že to není Kleopatra, protože neměla zrzavé vlasy; byla to přirozená blondýna. Byla celá zlatohnědá bez jakýchkoli stop po bikinách a její vlasy měly tentýž odstín, jen o dva tóny světlejší. Padaly jí nespoutané v půvabných vlnách po zádech a zdálo se, že si je nikdy nestříhala.

Byla vysoká, jen o málo menší než já a nebyla o moc lehčí. Nebyla tlustá, ani trochu tlustá, měla krásnou žensky formovanou postavu, pod kůží měla jen svaly – určitě to byly svaly; nesla se s uvolněnou silou lvice. Ramena měla na ženu poměrně široká, stejně jako ženské boky; pas by se zdál na menší ženě silný, na její postave však byl perfektně štíhlý. Břicho neměla vůbec skleslé, ale bylo roztomile klenuté, přesné podle svalů. Její prsa – jen tak velký hradní koš mohl nést tak veliká prsa, aniž by se zdála obrovská. Tyčila se vzhůru a lehce se pohupovala jen když se pohybovala, a byla korunována růžovohnědými bonbónky, což ve skutečnosti byly bradavky, ženské a nikoli panenské.

Pupile, to byl ten drahokam, který opěvovali perští básníci. Nohy měla na svou výšku dlouhé; ruce a nohy neměla malé, ale štíhlé, ladné. Byla půvabná ve všech směrech; nebylo možné si ji představit v nepůvabné pozici. Ano, byla pružná a ohebná jako kočka, mohla se kroutit do všech poloh.

Její obličej – jak popsat dokonalou krásu kromě konstatování, že když ji spatříte, nemůžete si ji splést. Její rty byly plné a ústa poněkud široká. Byla jemně prohnutá jakoby v úsměvu, dokonce i když byla naprosto klidná. Měla červené rty, ale jestli měla make up, pak jej používala tak umně, že jsem to nepoznal – a to samo ji činilo výjimečnou, protože už rok ostatní ženy používaly „kontinentální“ make up, který byl tak umělý jako korzet a tak vyzývavý jako úsměv děvky.

Její nos byl velký a na její obličej docela velký, žádný knoflíček. Její oči…

Načapala mně, jak jsem na ni zíral. Ženy docela jistě předpokládají, že se na ně bude někdo dívat, bez rozdílu, zda jsou nahé nebo oblečené na ples. Ale je drzé dívat se na ně otevřeně upřeně. Vzdal jsem ten boj v prvních deseti vteřinách a snažil jsem se zapamatovat si ji, každou linii, každou křivku.

Její oči se do mě zaklesly, zírala na mne a já se začal červenat, ale nemohl jsem uhnout pohledem. Měla hluboké tmavě modré oči, tmavší než moje hnědé oči.

Řekl jsem chraplavě: „Pardonnez–moi, ma 'm 'selle,“ a podařilo se mi odtrhnout oči.

Odpověděla mi anglicky: „Ale to je v pořádku. Dívejte se jak dlouho chcete,“ a prohlížela si mě od hlavy k patě tak bedlivě, jako jsem to před chvílí dělal já. Její hlas byl teplý, plný kontraalt, překvapivě hluboký v nejhlubším registru.

Postoupila o dva kroky ke mně a skoro stála nade mnou. Vstával jsem a ona mi pohybem naznačila, abych zůstal sedět. Bylo to gesto, které jako by vyjadřovalo podřízenost. Jako by byla zvyklá dávat příkazy. „Zůstaňte, kde jste,“ řekla. Vánek ke mně donesl její vůni a po celém těle mi naskočila husí kůže. „Jste Američan.“

„Ano.“ Byl jsem přesvědčen, že ona není Američanka. A stejně jsem si byl jist, že není Francouzka. Nejen že neměla vůbec francouzský přízvuk. ale navíc – Francouzky jsou vždycky trochu provokatérky; nemůžou si pomoci, je to hluboko zakořeněné ve francouzské kultuře. Ale v téhle ženě nebylo provokativního naprosto nic – kromě toho, že dávala podnět k provádění výstředností jen tím, že vůbec existovala.

Ale bez toho, že by byla provokatérka, měla v sobě vzácný dar okamžité intimity; mluvila se mnou tak, jako se mluví s dávným přítelem, jako bychom byli přátelé, kteří navzájem znají své slabé stránky a naprosto snadno se dostanou téte-á-téte. Kladla mi otázky, ptala se na některé velmi osobní záležitosti a já na všechny odpovídal čestně a vůbec mě ani nenapadlo, že nemá právo mě vyslýchat. Neptala se mě na jméno, ani já na její – já jsem se jí neptal vůbec na nic.

Nakonec toho nechala, znovu si mě prohlédla. Potom řekla zamyšleně: „Jste moc krásný,“ a dodala „Au 'voir,“ otočila se a kráčela dolů po pláži, šla do vody a odplavala.

Byl jsem tak ohromen, že jsem se nemohl ani pohnout. Ještě mi nikdo v životě neřekl, že jsem „hezký“, dokonce ani předtím, než jsem si zlomil nos. Natož „krásný“!

Ale nemyslím, že by bylo dobře ji pronásledovat, i když jsem na to chvíli myslel. Ta holka uměla plavat.

next

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA