Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola III.

26. 9. 2006

III

Zůstal jsem na plage až do západu slunce, čekal jsem, že se vrátí. Potom jsem si udělal rychlou večeři, dal jsem si jen chleba, sýr a víno, vzal jsem si bederní roušku a šel do města. Tam jsem se potloukal po barech a restauracích, ale nenašel jsem ji. Nahlížel jsem i do oken. Když začali v bistrech zavírat, vzdal jsem to. šel jsem do stanu a proklínal jsem se kvůli osmi druhům bláznovství – (proč jsem nemohl říct „Jak se jmenuješ, odkud jsi a kde tady bydlíš?“) – zalezl jsem do spacáku a usnul jsem.

Vstal jsem za úsvitu, potom jsem prohlédl plage, nasnídal se, znovu jsem prohlédl plage, „oblékl“ se a šel do vesnice, prošel jsem obchody, byl na poště a koupil si svůj Herold-Trib.

Pak jsem stál tváří v tvář nejtěžšímu rozhodnutí ve svém životě: můj kůň byl vylosován.

Nejdřív jsem si nebyl jist, protože jsem si nepamatoval všech 53 čísel. Musel jsem se vrátit do stanu, najít to memorandum a prohlédnout ho – a měl jsem ho! Bylo to číslo, které jsem si pamatoval podle vizuální podoby: XDY 34555. Měl jsem koně!

Znamenalo to několik tisíc dolarů, ale nevěděl jsem kolik. Ale bylo to dost, abych mohl žít v Heidelbergu… pokud to proměním na peníze hned. Herold-Trib chodil s denním zpožděním, což znamenalo, že losování se konalo přinejmenším před dvěma dny – a za tu dobu si ta herka mohla zlomit nohu nebo si mohla ublížit devatero jinými způsoby. Můj tiket znamenal peníze jen v tom případě, že „Lucky Star“ bude na startovní listině.

Musel jsem se rychle dostat do Nice, a zjistit, kde a jak dostanu za svůj šťastný tiket nejvíc peněz. Musím ho vyndat ze skříňky a prodat!

Ale co „Helena Trójská“?

Lichvář se svým srdcervoucím pláčem „Moje dcera! Moje peníze!'' nebral roha tak rychle jako já.

Udělal jsem kompromis. Napsal jsem bolestínský dopis, v němž jsem popsal sám sebe a v němž jsem sdělil, že jsem musel náhle odjet a úpěnlivě ji prosím, aby buď zůstala, dokud se zítra nevrátím, nebo alespoň nechala vzkaz, kde jí najdu. Předal jsem dopis pošťačce společně s jejím popisem – blondýna, tak a tak vysoká, vlasy takhle dlouhé, nádherná poitrine – a s dvaceti franky a slibem dvojnásobné odměny, pokud dopis předá a získá odpověď. Pošťačka mi řekla, že ji sice nikdy neviděla, ale pokud cette grande blonde kdy vstoupí do vesnice, bude jí psaní doručeno.

Tak mi zbyl čas, abych se převlékl „do civilu“, hodil své věci k Mme. Alexandre a chytil loď. Pak mi zbývaly celé tři hodiny cesty, kdy jsem se mohl pořád bát.

Problém byl v tom, že Lucky Star nebyla ve skutečnosti herka. Můj kůň podle předpokladů nemohl skončit hůř než na pátém nebo šestém místě, ať bude v poli kdokoli. Takže? Měl jsem se na své cestě vpřed zastavit a vydělat něco?

Anebo riskovat, že budu bez peněz?

Nebylo to lehké. Předpokládejme, že můžu tiket prodat za 10 000 dolarů. Dokonce i kdybych se nepokusil o žádný podfuk s daněmi, pořád bych si nechal většinu peněz a mohl bych studovat.

Ale chtěl jsem studovat tak jako tak – a chtěl jsem skutečně jet do Heidelbergu? Ten student s jizvami ze soubojů byl balík s předstíranou pýchou na jizvy z rádobynebezpečí.

Dejme tomu, že se udržím a shrábnu největší cenu – 50 tisíc liber nebo 140 tisíc dolarů.

Víte, jaké daně musí platit bakalář ze 140 tisíc dolarů v Zemi odvážných a domově svobody?

103 tisíc – to musí zaplatit.

A tak mu zbyde 37 tisíc dolarů.

A chtěl jsem já vsadit 10 tisíc dolarů proti šanci vyhrát 37 tisíc dolarů – s pravděpodobností 15:1 v můj neprospěch?

Bratříčku, to mi vychází přesný střed. Princip je tentýž, ať se jedná o 37 papírů nebo o 25 centů sázkaře.

Ale předpokládejme, že se mi nějak podaří podfuk s daněmi, takže vsadím 10 tisíc dolarů a vyhraju 140 tisíc dolarů. To představuje potencionální zisk, který se rovná pravděpodobnosti – a 140 tisíc, to nebyly peníze jen na studium, ale znamenalo to i budoucnost, která mohla přinášet už navždycky čtyři – pět tisíc každý rok.

Všemohoucí, já bych „nepodváděl“, USA nemají žádné větší morální právo na ty peníze (pokud jsem je vyhrál) než mám já na Svatou říši římskou. A co Všemohoucí udělal pro mne ? Zničil život mýmu tátovi ve dvou válkách, z nichž jednu nám nebylo souzeno vyhrát – a tak mi znemožnil studovat – a to je jen maličkost ve srovnání s tím, jaké duchovní hodnoty mohly být předány jeho synovi (nevěděl jsem a nikdy to vědět nebudu!) – potom mě musel vytáhnout z koleje a poslat mě bojovat do další neválky, a skoro mě zabil a já tak přišel o svůj dívčí srních.

Tak jak je Všemohoucí oprávněn oškubat mě o 103 tisíc dolarů a nechat mě v nesnázích? Tak, že to může „půjčit“ Polsku? Nebo to darovat Brazílii? Do prčic!

Ale existoval způsob, jak to všechno udržet v legalitě (pokud vyhraju), tak jako právoplatné manželství. Na rok se přestěhovat do malého Monaka, kde nejsou daně, jen na rok. A pak si ty peníze kamkoliv odvézt.

Třeba na Nový Zéland. Herold-Trib mel obvyklé titulky, jen jich bylo víc. Vypadalo to, jako by se chlapci (velcí hraví chlapci!). kteří řídili tuhle planetu, chystali na velkou válku, kdy budou použity interkontinentální balistické rakety a vodíkové pumy – od nynějška kdykoli.

Když člověk odejde tak daleko na jih – až na Nový Zéland, třeba tam po kácení zbydou třísky.

O Novém Zélandu se říká, že je tam krásně a že rybáři tam pěti–librového pstruha považují za příliš malého a nestojí jim za to brát ho domů.

Já jsem jednou chytil dvoulibrového.

A potom jsem dospěl k příšernému závěru. Nechtěl jsem se vrátit zpátky do školy, vyhrávat, ztrácet nebo získávat. Už jsem neodsuzoval tri garáže s autem a bazény ani žádný jiný symbol „bezpečí“. Na světě není žádné bezpečí a jenom blázni a myši si myslí, že existuje.

Někde hluboko v džungli jsem odhodil ambice tohoto druhu. Byl jsem mnohokrát zasažen a ztratil jsem zájem o supermarkety a sídlištní sekce – a dneska večer je schůzka Sdružení rodičů a přátel školy, nezapomeň, slíbils' to.

Ale vůbec jsem neuvažoval o životě v ústraní někde v klášteře. Pořád jsem chtěl –

Co jsem chtěl?

Chtěl jsem Kochovo vejce. Chtěl jsem harém s krásnými odaliskami, chtěl jsem vířit prach pod koly mého závodního vozu, rez, která nikdy neposkvrní můj meč. Chtěl jsem skládat do řady nugety červeného zlata velikostí pěsti a dostat toho všivýho dezertéra do vazby! Chtěl jsem ráno vstávat s pocitem svěžesti a jít a zlámat nějaká kopí, pak vybrat pěknou holku na droit du seigneur – chtěl jsem se postavit Baronovi a varovat ho, aby se opovážil sáhnout na moji holku! Chtěl jsem slyšet šplouchání rudé vody Nancy Lee na mé kůži v chladivém ránu a neslyšet žádné jiné zvuky, necítit žádný pohyb, který by bránil složit křídla albatrosovi, který nás nesl posledních tisíc mil.

Chtěl jsem odhalené měsíce Barsoomu. Chtěl jsem Storisende a Poictesme a Holmese, který mě vzbudí a řekne : „Hra začala!“ Chtěl jsem sjet Mississippi na voru a uniknout jednotce s Baronem Prášilem a Ztraceným delfínem.

Chtěl jsem Prester Johna a Excalibur mě vytáhl za mou měsíčně bílou paži z mlčenlivého jezera. Chtěl jsem se plavit s Odyseem okolo ostrova Samothráke a jíst lotos v zemi, kde se zdá, že je pořád odpoledne, Chtěl jsem mít pocit romance a zázraku, který si pamatuji z dětství. Chtěl jsem, aby svět byl takový, jaký mi slíbili – místo nevkusného. všivého a zkaženého svrabu, jakým ve skutečnosti byl.

Měl jsem jednu šanci – včera odpoledne – deset minut. Heleno Trójská, ať se jmenuješ jakkoli. A věděl jsem to… a tu šanci jsem nevyužil.

Možná, že šance je všechno, co kdy získáte.

Vlak se ploužil do Nice.

V kanceláři American Express jsem šel do bankovního oddělení a do své depozitní schránky, našel jsem tiket, porovnal jsem si číslo s Herold-Trib – XDY 34555, je to ono! Abych se přestal třást, porovnal jsem si i ostatní tikety, ale to byly jen bezcenné kusy papíru, přesně jak jsem předpokládal. Nastrkal jsem je zpátky do schránky a ptal jsem se po manažerovi.

Měl jsem finanční problémy a American Express je banka, nejen cestovní kancelář. Uvedli mne do pracovny manažera, představili jsme se. „Potřeboval bych poradit,“ řekl jsem. „Víte, mám jeden tiket, Sweepstakes, který vyhrál.“

Začal se na mně zubit. „To vám blahopřeji! Jste první člověk po dlouhé době, který sem přišel s dobrou zprávou, nikoli se stížností.“

„Díky. No, ale mám zároveň problém. Vím, že tiket s vylosovaným koněm má do závodu docela vysokou cenu. Samozřejmě podle koně.“

„Jistě,“ souhlasil se mnou. „Jaký je to kůň?“

„Dobrý kůň, Lucky Star – a právě proto mám ten problém. Kdybych si vytáhnul vodíkovou pumu nebo některého ze tří favoritů… Vždyť víte, jak to chodí. Nevím, jestli ten tiket mám prodat nebo si ho nechat, protože nevím, jak je to s poměrem. Nevíte, kolik se dává na Lucky Star?“

Zaklesl do sebe konečky prstů. „Pane Gordone, American Express nedává typy na dostihy ani nezprostředkovává prodej tiketů Sweepstakes. Nicméně – máte ten tiket u sebe?“

Vyndal jsem ho a podal mu ho. Byl to jeden z toho pokeru, takže byl upatlaný a pomuchlaný. Ale to šťastné číslo bylo jasně viditelné.

Podíval se na něj. „Máte k tomu stvrzenku?“

„Nemám ji u sebe.“ Začal jsem mu vysvětlovat, že jsem uvedl adresu svého nevlastního otce – a že moje pošta byla odeslána na Aljašku. Přerušil mě. „To je v pořádku.“ Stiskl tlačítko. „Alice, buďte tak laskavá, zavolejte mi sem M'sieura Renaulta.“

Byl jsem zvědav, jestli je skutečně všechno v pořádku. Musel jsem uvádět jména a místa bydliště původních majitelů tiketů a každý z nich mi slíbil, že mi pošle stvrzenku, hned jak ji dostane – ale žádné stvrzenky mi zatím nepřišly. Třeba jsou na Aljašce – zatím jsem ten tiket schovával v uzamykatelné skříňce; koupil ho jeden seržant, který je teď ve Stuttgartu. Třeba mu budu muset něco zaplatit a třeba mu budu muset zlámat ruce.

Pan Renault vypadal jako unavený pan učitel. „M'sieur Renault je odborník na tyto záležitosti,“ vysvětlil mi manažer. „Dovolíte mu, aby zkontroloval váš tiket, prosím?“

Ten Francouz se na něj podíval, oči se mu rozsvítily a sáhl do kapsy, vytáhl hodinářskou lupu, nasadil si ji na oko. „Výborný!“ řekl znalecky. „Jeden z nejlepších. Asi z Hong Kongu, že?“

„Koupil jsem ho v Singapuru.“

Pokýval hlavou a usmál se. „To by odpovídalo.“

Manažer se neusmíval. Šel do svého stolu a přinesl další tiket Sweepstakes a podal mi ho. „Pane Gordone, já jsem tenhle koupil v Monte Carlu. Porovnejte si je.“

Připadaly mi úplně stejné až na sériová čísla a to, že ten jeho byl krásně čistý. „Co bych měl vidět?“

„Třeba vám pomůže tohle.“

Nabídl mi velkou lupu.

Tiket Sweepstakes se tiskne na zvláštním papíre, je na něm portrét a má několik barev. Je to lepší rytecká a tiskařská práce, než se používá v leckterých zemích pro tisk papírových peněz.

Už dávno jsem se naučil, že člověk nesmí zaměnit dvojku za eso, když se na ně upřeně dívá. Podal jsem mu zpátky jeho tiket. „Můj je padělek.“

„To jsem neřekl, pane Gordone. Řekl bych, že jste o zkušenost bohatší. Zastavte se v Bank of France.“

„Já to vidím. Ryté linky na tom mém tiketu nejsou ostré a rovné. Na některých místech jsou přerušené. Pod lupou se zdá i tiskařská práce nečistá.“ Otočil jsem se. „Mám pravdu, M'sieur Renault?“

Odborník pokrčil rameny a s politováním souhlasil. „V tomto ohledu je to pěkná práce.“

Poděkoval jsem jim a vyšel jsem ven. Zastavil jsem se v Bank of France. Ne proto, že bych pochyboval o jejích úsudku, ale proto, že si člověk nemá nechat něco nabulíkovat hned napoprvé, nejde prostě zahodit 140 tisíc dolarů v jedné vteřině. Jejich expert se neobtěžoval ani použít lupu. „Contrefait,“ oznámil. „Bezcenný.“

Tentýž den už nebylo možné vrátit se na I'lle du Levant. Najedl jsem se, a pak jsem se porozhlédl po své bývalé bytné. Moje komůrka byla prázdná a nechala mě tam přespat. Dlouho jsem nemohl usnout.

Nebylo to tak deprimující, jak jsem předpokládal. Cítil jsem se uvolněně, dokonce bych řekl lehce. Na chvíli jsem měl bezvadný pocit, že jsem bohatý – patřil jsem mezi ně a měl jsem starosti bohatých – oba pocity byly zajímavé a neměl jsem zájem si je zopakovat. Ne hned teď.

Teď jsem neměl žádné starosti. Jediné, co jsem potřeboval zařídit, bylo odjet domů a s tím, jak levně se dalo žít na ostrově, jsem nemusel nijak spěchat. Jediné, co mě na celé záležitosti rozčilovalo, byl ten spěšný odjezd do Nice, který mohl způsobit, že ztratím „Helenu Trójskou“, celte, grande bloude! Si grande… si belle… si majestueuse! Usnul jsem s myšlenkou na ni.

Měl jsem v plánu chytit ranní vlak, a potom první loď. Ale předchozí den jsem utratil hodně peněz a udělal jsem volovinu, že jsem si v American Express nevzal hotovost. Kromě toho jsem se vůbec nezeptal na poštu. Nečekal jsem nic kromě zprávy od mámy a možná od tety – jediný blízký přítel, kterého jsem měl v armádě, byl zabit před půl rokem. Ale stejně jsem si mohl poštu vyzvednout při čekání na peníze.

Tak jsem si dopřál luxusní snídani. Francouzi si myslí, že nejlíp je začít den cikorkou, mlíkem a rohlíkem, který je určitě plodem jejich nestabilní politiky. Vybral jsem si kavárnu na chodníku vedle velkého kiosku, jediného v Nice, kde měli The Stars & Strips a kde Herold-Trib prodávali hned jak přišel; objednal jsem si meloun, café complet pro dva a omelette aux herbes fines; usadil jsem se a užíval jsem si života.

Když přišel Herold-Trib, zkazil mi moji požitkářskou radost. Titulky byly horší než jindy a připomněly mi, že se musím vypořádat se světem; nemohl jsem navždycky zůstat na Ille du Levant.

Ale proč bych tam nezůstal tak dlouho, jak to jen půjde? Ještě se mi nechtělo do školy a problém tří garáží s autem byl v prachu stejně tak jako tiket Sweepstakes. Jestli měla vypuknout III. světová válka, pak jsem neměl důvod být za šest nebo osm tisíc ročně inženýrem v Santa Monice jen proto, abych zahynul ve výhni požáru po bombardování.

Raději se budu řídit svými zásadami, budu sbírat růžová poupata, dolary a čas budu mít ve svých rukou, potom – no, možná, že se dám k námořnictvu jako můj táta. Možná, že se stanu desátníkem – a ta hodnost mi už zůstane.

Otevřel jsem noviny na straně „společenská rubrika“.

Byly tam skvělé věci. Kromě obvyklých nabídek psychologických vyšetření a návodů, jak se naučit jógu, a záhadných vzkazů od jedněch iniciál jiným iniciálám se objevily také neobvyklé. Třeba:

ODMĚNA!! Uvažujete o sebevraždě? Spojte se se mnou za účelem pronájmu vašeho bytu a připravím vám nádherné poslední dny vašeho života. Box 323, H–T

Nebo: Muž Hindu, ne vegetarián, by se rád seznámil s kulturní Evropankou, Afričankou nebo Asiatkou se sportovním autem. Zn.: upevňování mezinárodních vztahů. Box 107

Jak to děláte ve sportovních autech?

Jeden byl příšernej – Hermafroditi celého světa, povstaňte! Nemáte co ztratit – kromě svých článků. Tel. Opera 59–09

Další začínal:

JSTE ZBABĚLEC?

No, to určitě. Když to jde. Když mám možnost si vybrat. Četl jsem dál:

JSTE ZBABĚLEC? Tak tohle není pro vás. Nutně potřebujeme odvážného muže. Musí mu být 23–25 let, musí být absolutně zdráv, alespoň šest stop vysoký, váha kolem 190 liber, musí umět plynně anglicky a trochu francouzsky, musí umět obratně zacházet se zbraněmi, nezbytné jsou znalosti z oblasti techniky a matematiky, ten muž musí chtít cestovat, nesmí mít žádná rodinná ani emocionální pouta, musí být neskonale odvážný a hezký v obličeji, rovněž s hezkou postavou. Nabízíme trvalé zaměstnání, velmi vysoký plat, nádherné dobrodružství, veliké nebezpečí. Přihlášky pouze osobně, 17, rue Dante, Nice, 2me étage, appt. D.

Požadavky týkající se obličeje a postavy jsem četl s velkou úlevou. Na malou chvíli mé napadlo, že někdo s pochybeným smyslem pro humor namířil tenhle neotesaný vtip přímo na mne. Někdo, kdo věděl, že mám ve zvyku číst rubriku „společenská kronika“.

To místo bylo jen sto yardů daleko od kavárny, kde jsem právě sedel. Četl jsem ten inzerát znovu.

Potom jsem zaplatil, nechal jsem tam slušné spropitné, šel jsem do kiosku, koupil jsem si The Stars & Strips, vydal jsem se do American Express, vzal jsem si peníze a vyzvedl jsem si poštu a šel jsem dál na nádraží. Další vlak do Toulonu jel až za hodinu, tak jsem zašel do baru, objednal jsem si pivo a sedl si, že si budu číst.

Matce bylo líto, že jsem je ve Wiesbadenu minul. V dopise vypočítávala nemoci dětí, vysoké ceny na Aljašce a vyjádřila lítost nad tím, že kdy vůbec odjížděli z Německa. Schoval jsem si dopis do kapsy a vyndal jsem The Stars & Stripes.

Za chvíli jsem četl: JSTE ZBABĚLEC? – tentýž inzerát, od začátku do konce.

Odhodil jsem noviny a zavrčel.

V poště byly ještě další tři dopisy. Jeden mě vyzýval k příspěvku atletické asociaci mé bývalé koleje; druhý mi radil při výběru investic za zvláštní částku pouhých 48 dolarů ročně; třetí dopis byla obyčejná obálka bez známky, bylo jasné, že ji do American Express někdo přinesl.

Byl v ní jen výstřižek z novin tohoto znění: JSTE ZBABĚLEC?

Byl to tentýž inzerát jako ty dva předchozí, jen v poslední větě bylo podtrženo: Přihlášky pouze osobně.

Vyhodil jsem peníze za taxík do rue Dante. Kdybych si pospíšil, stačím ještě rozluštit tuhle hru nebe-peklo-ráj a pořád bych měl šanci stihnout vlak do Toulonu. K číslu 17 se muselo nahoru pěšky; vyběhl jsem tam a když jsem přistoupil k apartmá D, potkal jsem mladíka, který odtud vycházel. Byl šest stop vysoký, hezký v obličeji, měl pěknou postavu a vypadal tak, že to mohl být klidně hermafrodit.

Na vstupních dveřích byla cedule: DR. BALSAMO – PŘÍJEM PODLE OBJEDNÁVEK, bylo to tam napsáno anglicky i francouzsky. To jméno mi znělo povědomě a tak trochu vymyšleně, ale nesnažil jsem se na to přijít; otevřel jsem ty dveře.

Kancelář za nimi byla přecpaná podle vkusu starých francouzských právníků a smečky krys. Za stolem seděl takový trpaslíček s veselým úsměvem, tvrdýma očima, nejrůžovějším obličejem a skalpem, jaké jsem kdy v životě viděl, a s věncem neposedných bílých vlasů. Podíval se na mě a začal se hihňat, „Vítám vás. Tak vy jste hrdina?“ Najednou vytáhl revolver; byl velký asi tak jako půlka toho človíčka a stejně těžký. Namířil ho na mě. Do té hlavně by se dal nacpat Volkswagen.

„Já nejsem žádný hrdina,“ řekl jsem zle. „Jsem zbabělec. Přišel jsem se jen podívat, co je to za fór.“ Začal jsem kmitat ze strany na stranu, srazil jsem tu příšernou zbraň ze svého směru, chňapnul jsem ho za zápěstí a uchopil revolver. Pak jsem na něj namířil. „Nehrajte si s tou věcí, nebo do vás napálím celej zásobník. Pospíchám. Vy jste doktor Balsamo? Vy jste podal ten inzerát?“

„Ale no tak,“ řekl a nebyl ani trochu znepokojený. „Impulzivní mladík. Ne, doktor Balsamo je tamhle.“ Ukázal hlavou na dvoje dveře na levé stěně, potom stiskl zvonek na stole – to byla snad jediná věc, která pocházela z doby mladší než napoleonské. „Vstupte, ona už na vás čeká.“

,, 'Ona'? Které dveře?“

„Ale, ženská nebo tygr? Není to jedno? Na dlouho? Hrdina to pozná. Zbabělec si vybere špatně, aby se ubezpečil, že lžu. Allez–y! Vité, vité! Schnell! Jděte na to, Macu.“

Zasupěl jsem a trhnutím jsem otevřel pravé dveře.

Doktorka stála zady ke mně u nějakého přístroje proti vzdálenější stěně a měla na sobě jeden z těch bílých plášťů s vysokým límcem, jaké mají v oblibě zdravotníci. Po mé levé ruce byl lékařský stůl, po mé pravé ruce švédská moderní pohovka; byly tu rovněž vitríny v kombinaci nerez oceli a skla a nějaké zarámované certifikáty; celá ta místnost byla tak moderní, jako ta předchozí nebyla.

Když jsem zavřel dveře, otočila se, podívala se na mě a tiše řekla: „Jsem strašně ráda, že jsi přisel.“ Pak se usmála a něžně mi řekla: „Jseš krásnej.“ A padla mi do náruče.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA