Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola IV.

26. 9. 2006

IV

Asi za minutu čtyřicet vteřin a několik století „Dr. Balsamo – Helena Trójská“ odtáhla ústa od mých na palec daleko a řekla: „Teď mě nech odejít, prosím tě, svlékni se a lehni si na stůl.“

Cítil jsem se jako po devítihodinovém spánku a ostré horizontální sprše a po třech hltech ledového akvavitu do prázdného žaludku. Cokoli chtěla, abych udělal, jsem udělat chtěl. Ale situace přímo volala po pohotové odpovědi. „Cože?“ zeptal jsem se.

„Prosím tě! Ty jsi ten pravý, ale musím tě prohlédnout.“

„No… tak dobře,“ souhlasil jsem. „Jsi doktorka,“ dodal jsem a začal jsem si rozepínat košili.

„Já! doktorka?“

„Myslím medicíny.“

„Ano. Mimo jiné.“

Shodil jsem boty. „Ale proč mě chceš prohlížet?“

„Třeba hledám čarodějnická znamení. Já vím, že žádná nenajdu. Ale musím zjistit taky další věci. Abych tě chránila.“

Stůl mě studil na kůži. Proč tyhle věci něčím nepřikryjou? „Jmenuješ se Balsamo?“

„Je to jedno z mých jmen,“ řekla nepřítomně, zatímco mě jemně prohmatávala po těle. „Je to rodné jméno.“

„Počkej chvíli. Hrabě Cagliostro!“

„Jeden z mých strýců. Ano, ten používal tohle jméno. I když nebylo jeho, ne víc než Balsamo. Strýc Josef strašně zlobí a je docela prolhaný.“ Dotkla se malé staré jizvy. „Máš vyoperovaný appendix.“

„Ano.“

„Dobře. Teď se ti podívám na chrup.“

Široce jsem otevřel ústa. Můj obličej nebyl nic moc, ale zuby jsem mohl půjčovat na reklamu Pepsodentu. Po chvilce přikývla. „Fluoridové skvrny. Dobře. Teď potřebuji tvou krev.“

Mohla mě klidně kousat do krku a nic bych proti tomu neměl. Ani by mě to moc nepřekvapilo. Ale dělala všechno naprosto obyčejně, vzala mi deset kubíků ze žíly v levé loketní jamce. Vzala vzorek a položila jej do přístroje u stěny. Ten postroj cvrkal a bzučel a ona zase ke mně přistoupila. „Poslouchej, princezno,“ řekl jsem.

„Nejsem princezna.“

„No… neznám tvoje křestní jméno a naznačila jsi mi, že příjmení 'Balsamo' není pravé – a nechci ti říkat 'doktorko'.“ Skutečně jsem jí nechtěl říkat „doktorko“ – nejkrásnější dívce, jakou jsem kdy potkal, a doufal, že ji budu potkávat… ne po tom polibku, který mi vymazal z paměti všechny předchozí polibky za celý život. Ne.

Rozmyslela si to. „Mám mnoho jmen. Jak bys mi chtěl říkat?“

„Je Helena jedno z nich?“

Usmála se jako slunce a všiml jsem si, že má dolíčky ve tvářích. Vypadala na šestnáctiletou v prvních společenských šatech. „Jsi velmi taktní. Ne, nemám ani příbuznou toho jména. To už bylo strašně dávno.“ Zamyslela se. „Chtěl bys mi říkat 'Ettarre'?“

„To je jedno ze tvých jmen?“

„Vypadá to, že to jedno z nich bude, s jiným pravopisem a jiným přízvukem. Nebo by to stejně tak mohla být 'Esther'. Nebo 'Aster'. Nebo dokonce 'Estrellita'.“

„'Aster',“ opakoval jsem. „Star. Lucky Star!“

„Doufám, že budu tvojí šťastnou hvězdou,“ řekla vážně. „Jak chceš. Ale jak mám říkat já tobě?“

Přemýšlel jsem o tom. V žádném případě jsem nehodlal užívat jméno „Ztroskotanec“ – nejsem komik. Přezdívka z armády, kterou jsem měl nejdéle, se naprosto nehodila k této ženě. V takové situaci jsem dával přednost svému opravdovému jménu. Můj táta byl pyšný na několik svých předků – ale je nějak omluvitelné dát chlapci jméno „Evelyn Cyril“? To mě naučilo prát se ještě dřív, než jsem uměl číst.

Jméno, na které jsem přišel v nemocnici, mi připadalo nejvhodnější. „No, Scar je docela dobrý jméno*[1].“

,,'Oscar',“ opakovala a důraz kladla na obě slabiky. „To je vznešené jméno. Oscar.“ Laskala to jméno svým hlasem.

„Ne, ne! Ne 'Oscar' – 'Scar'. 'Scarface'*[2]. Kvůli tomuhle.“

„Jmenuješ se Oscar,“ řekla pevně. „Oscar a Aster. Scar a Star.“ Zlehýnka se dotkla mé jizvy. „Nemáš rád ten svůj znak hrdiny? Mám ti ho odstranit?“

„Hm? Ale ne, už jsem si na ni zvykl. Pomůže mi vždycky identifikovat toho pána v zrcadle.“

„Dobře. Mně se líbí, měl jsi ji, když jsme se viděli poprvé. Ale kdyby sis to rozmyslel, tak mi řekni.“ Ten přístroj u stěny pořád cvrkal a bzučel. Otočila se, vzala odtud dlouhý proužek, potom lehce pískla, když si ho prohlížela.

„Nebude to trvat dlouho,“ řekla radostně a odvezla přístroj za stůl. „Zůstaň v klidu, dokud budeš napojen na ten detektor, úplně v klidu a zlehka dýchej.“ Napojila na mne asi tak šest trubic; přilnuly na místech, kam je položila. Před obličej si dala něco, o čem jsem si myslel, že je to legrační stetoskop, ale když si tu věc nasadila, měla zakryté oči.

Mlaskla. „Oscare, uvnitř jsi taky krásný. Ne, nemluv.“ Držela mě jednou rukou za předloktí a já čekal.

Po pěti minutách zvedla ruku a odpojila trubice. „To je všechno,“ řekla radostně. „Ne, už tě nebudu studit, můj hrdino, už tě nebudu otravovat otázkami o době, kdy jsi byl v džungli. Teď přejdeme do jiné místnosti.“

Vstal jsem ze stolu a uchopil své oblečení. Star řekla: „Tam, kam jedeme, to nebudeš potřebovat. Dostaneš veškerou výstroj a zbraně.“

Zůstal jsem stát s botami v jedné a se spodky ve druhé ruce. „Star…“

„Ano, Oscare?“

„Co to všechno má znamenat? Ty jsi podala ten inzerát? Byl určen mně? Opravdu sis mě chtěla na něco najmout?“

Zhluboka se nadechla a řekla střízlivě: „Já jsem podala ten inzerát. Byl určen jen a jen pro tebe. Ano, mám pro tebe práci, kterou bys měl udělat… jako můj šampión. Bude to velké dobrodružství… a veliký poklad… a dokonce ještě větší nebezpečí – a strašně se bojím, že ani jeden z nás to nepřežije.“ Podívala se mi do očí. „Tak co, pane?“

Strašně rád bych věděl, jak dlouho mě sledovali. Ale neřekl jsem jí to, protože pokud jsem byl tam, kde jsem byl, ona tam vůbec nebyla. A já chtěl, aby tam byla. Chtěl jsem to nejvíc ze všeho, co jsem si kdy přál. Řekl jsem: „Princezno… najala sis chlapce.“

Zalapala po dechu. „Pojď rychle, máme málo času.“ Vedla mě dveřmi za moderní švédskou pohovkou, při chůzi si rozepnula plášť a sukni a odhazovala kolem sebe oblečení. A najednou byla přesně taková, jak jsem jí uviděl na plage.

Ta místnost měla tmavé stěny, byla bez oken a nedopadalo sem žádné světlo. Vedle sebe tam stály dvě nízké pohovky, byly černé a vypadaly jako katafalky. Víc nábytku tam už nebylo. Když se za námi zavřely dveře, najednou jsem si uvědomil, že ta místnost byla bolestně zvukově izolovaná. Od holých stěn se neodrážel žádný zvuk.

Pohovky byly uprostřed velkého kruhu namalovaného křídou nebo bílou barvou na holé podlaze. Vstoupili jsme do kruhu; otočila se, sedla si do dřepu a uzavřela kruh – a byla to pravda; neuměla být nehezká, dokonce i když seděla v dřepu předkloněná se svěšenými prsy.

„Co to je?“ zeptal jsem se.

„Mapa, podle které se dostaneme tam, kam se chystáme.“

„Vypadá to jako pentagram.“

Pokrčila rameny. „Dobře, tak je to pentagram síly. Schematický kruhový diagram by byl lepší, ale, můj hrdino, nemůžu ti to vysvětlovat. Lehni si, prosím té, honem.“

Vybral jsem si pravou pohovku, jak mi naznačila, ale nemohl jsem to nechat jen tak samo sebou. „Star, jsi čarodějnice?“

„Jestli chceš. Prosím tě, teď nemluv.“ Lehla si, napřáhla ruce. „Chytneme se za ruce, můj pane; je to nezbytné.“

Její ruka byla jemná, teplá a velmi silná. Po chvíli se světlo čím dál víc ztrácelo v červeni, až zmizelo úplně. Usnul jsem.


[1] Scar je česky jizva – pozn. překl.

[2] Zjizvený obličej – pozn. překl.

next

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA