Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola V.

26. 9. 2006

V

Probudil mě zpěv ptáků.

Její ruka byla stále v mé. Otočil jsem hlavu a ona se na mě usmála. „Dobré ráno, můj pane.“

„Dobré ráno, princezno.“ Rozhlédl jsem se kolem. Pořád jsme leželi na těch černých pohovkách, ale venku, v travnatém úzkém údolíčku ukrytém mezi stromy u zurčícího potoka – místo, které bylo tak nonšalantně krásné, že vypadalo, jakoby lístek po lístku bylo dílem pečlivých japonských zahradníků.

Teplé sluneční paprsky pronikaly listovím a tečkovaly její zlaté tělo. Podíval jsem se na slunce a zpátky na ní. „Je ráno?“ Mohlo být kolem poledne nebo později a to slunce – jak se mi zdálo – spíš zapadalo než vycházelo.

„Tady je zase ráno.“

Najednou jsem úplně ztratil svůj orientační smysl, rozplynul se jako pára a já ucítil závrať. Dezorientace – naprosto nový a velmi nepříjemný pocit. Nemohl jsem najít sever.

Potom se všechno uklidnilo. Sever byl tamtím směrem po proudu – a slunce vycházelo, mohlo být tak devět ráno a plulo po obloze na západ. Jižní polokoule. Žádná fuška.

Naprosto žádný trik. Dejte tomu cvokovi dávku drogy při vyšetření, odtáhněte ho na palubu 707 a převezte ho na Nový Zéland, hladinu narkotika doplňujte podle potřeby. Až ho budete chtít, tak ho vzbuďte.

Jenže já jsem tohle nikdy neřekl a nikdy jsem si to nemyslel. A nebyla to pravda.

Posadila se. „Máš hlad?“

Najednou jsem si uvědomil, že ta omeleta, kterou jsem měl před několika hodinami – kolika vlastně? – pro chlapce v růstu naprosto nestačí. Vstal jsem a podupával jsem v trávě. „Snědl bych vola.“

Rozesmála se na celé kolo. „Obávám se, že obchod La Societé Anonyme de Hippophage je zavřený. Ulovíš pstruha? Musíme teď chvilku čekat, takže se zatím můžeme najíst. A neboj se ničeho, tohle místo je chráněné.“

„'Chráněné'?“

„Bezpečné.“

„Dobře. Jo, a co prut a háčky?“

„Hned ti je ukážu.“ To, co mi ukázala, nebylo rybářské náčiní, ale potřeby na lov ryb pro zábavu. Ale věděl jsem, jak je používat. Brodili jsme se tím hezkým, akorát příjemně chladným potokem a pohybovali jsme se co nejtišeji to šlo. Vybrali jsme si místo pod skalnatým výběžkem, místo, kde se pstruzi rádi shromažďují a přemýšlejí – je to taková rybí obdoba gentlemanského klubu.

Pstruh se loví tak, že napřed si získáte jeho důvěru, a pak ji zneužijete. Asi tak za dvě minuty jsem jednoho měl, vážil dobré dvě, tři libry, hodil jsem ho na břeh. Star ulovila jednoho skoro stejně velikého. „Kolik jich sníš?“ zeptala se.

„Vylez ven a osuš se,“ řekl jsem. „Ještě jednoho chytím.“

„Chyť ještě dva nebo tři,“ dodala. „Rufo bude jíst s námi.“ Tiše vyšla z vody.

„Kdo?“

„Tvůj sluha.“

Neprotestoval jsem. Byl jsem schopen uvěřit neuvěřitelnému před snídaní, takže jsem dál chytal snídani. Chytil jsem ještě dva pstruhy, protože ten poslední byl největší, jakého jsem kdy viděl. Ti žebráci se stavěli do fronty, aby se dali chytit.

V tu dobu Star už rozdělala oheň a čistila rybu ostrým kamenem. Starou belu, žádná skautka ani čarodějnice nemůže rozdělat oheň bez sirek. Já sám bych potřeboval několik hodin a dost velké štěstí k tření dvou suchých dřívek. Ale všiml jsem si, že ty dva krátké katafalky zmizely. No, já jsem si je neobjednal. Sedl jsem si do dřepu a pustil jsem se do čištění pstruha.

Star za chvíli přinesla ovoce, které připomínalo jablka, ale bylo temně rudé, a spoustu malých houbiček. Celý ten úlovek nesla na širokém listu podobném listu kany, jenže ten list byl větší. Ještě větší než banánový list.

Sbíhaly se mi sliny. „Škoda, že nemáme sůl!“

„Hned ti ji podám. Ale asi v ní bude trochu písku.“

Star pekla ryby dvojím způsobem – nad ohněm na vidlicovité zelené haluzi a na rozpáleném placatém vápenci uprostřed ohně. Přikládala chrastí a kladla rybu a houby na kámen, až to prskalo. Myslím, že to byl nejlepší způsob. Ukázalo se, že nízká jemná tráva byla místní pažitka a mrňavý jetel chutnal jako kyselka obecná. To všechno spolu se solí (v níž byl písek a byla hrubá a mohla být i olízaná od zvěře – nic z toho mi nevadilo) udělalo ze pstruha takovou dobrotu, jakou jsem ještě nejedl. No, vliv na to mělo taky počasí, krajina a společnost, hlavně ta společnost. Přemýšlel jsem, jak opravdu poeticky říct „Co kdybychom žili na hromádce přesně tady na dalších tisíc let? Oficiálně nebo neoficiálně – jsi vdaná?“, když nás někdo vyrušil. Byla to otrava, protože jsem právě vymýšlel hezká slova pro vyslovení nejstaršího a nejpraktičtějšího návrhu na světě.

Starý plešatý skřet s obrovskou bouchačkou stál za mnou a klel.

Byl jsem si jist, že kleje, i když jsem ten jazyk neznal. Otočila hlavu, tiše ho vyplísnila stejným jazykem, udělala mu místo a nabídla mu pstruha. Vzal si, a snědl docela velký kus, než řekl anglicky: „Příště mu nic platit nebudu. Uvidíš.“

„Neměl by ses pokoušet ho podvést, Rufo. Vem si houby. Kde jsou zavazadla? Chci se obléknout.“

„Tamhle.“ Vracel se a přitom hltal rybu. Rufo byl důkazem toho, že někteří lidé by měli chodit oblečení. Byl celý růžový a měl trochu panděro. Ale jinak byl překvapivě svalnatý, to bych nikdy neřekl, jinak bych byl mnohem opatrnější, když jsem mu bral tu bouchačku. Rozhodl jsem se, že jestli mi navrhne indiánský zápas, budu podvádět.

Podíval se na mě zpoza půl druhé libry velkého pstruha a řekl: „Přejete si vyzbrojit, můj pane?“

„Co? Nasnídej se. A co má znamenat to 'můj pane'. Když jsem tě viděl naposled, tak jsi mi před očima šermoval puškou.“

„Promiňte mi to, můj pane. Ale Ona mi to nařídila… a co řekne Ona, to se musí udělat. Rozumíte?“

„To mi perfektně vyhovuje. Někdo musí řídit. Ale říkej mi 'Oscare'.“

Rufo se podíval na Star. Přikývla. Zeširoka se usmál. „Dobře, Oscare. Je ti dobře?“

„Výborně.“

Odložil rybu, utřel si ruce o stehna a natáhl se. „To je bašta! Srazíš je k zemi a já je dodělám.“

Stiskli jsme si ruce a oba jsme se pokoušeli o tvrdý stisk. Řekl bych, že mně se to podařilo líp, ale v duchu jsem si pomyslel, že on mohl být kovářem.

Star se na nás podívala velmi potěšeně a znovu ukázala dolíčky. Hověla si u ohně, vypadala jako dryáda, která si dává šálek kávy. Najednou se natáhla a položila svou silnou štíhlou ruku na naše sepjato pěsti. „Moji opravdoví přátelé,“ řekla vážně. „Moji dobří chlapci. Rufo, to bude v pořádku.“

„Měla jsi Vidění?“ zeptal se dychtivě.

„Ne, jenom pocit. Ale už si nedělám starosti.“

„Nemůžeme udělat naprosto nic, dokud to nevyřídíme s Iglim,“ řekl Rufo trudnomyslně.

„Oscar to s Iglim usmlouvá.“ Potom byla jedním ladným pohybem na nohách. „Dojez už tu rybu a vybal věci. Potřebuji se obléknout.“ Najednou vypadala velmi nedočkavě.

Star byla mnohem různorodější žena než celá ženská armádní jednotka – to je řečeno velmi kulantně. Za chvíli byla jako všechny ženy; od Evy, která se rozhodovala mezi dvěma fíkovými listy, až k moderní ženě, která má za cíl ztratit se v Norman-Marcus nahá, jen s šekovou knížkou. Když jsem ji potkal poprvé, připadala mi trochu suchopárná a měl jsem pocit, že se o šaty nezajímá víc než já. Nikdy jsem neměl příležitost se o takové věci zajímat. Protože jsem patřil k nepořádné generaci a můj rozpočet v době studií byl požehnán; v koleji byly modré džínsy au fait a špinavá mikina módní.

Podruhé, když jsem jí viděl, byla oblečená, ale v tom laboratorním pracovním plášti a sukni a byla intelektuálka stejně tak jako přítelkyně. Ale dnes – víc než kdy jindy, jen tak klábosila. Byla tak potěšená lovením ryb, že se dusila pocitem radosti. A byla perfektní skautka se sazemi rozmazanými po obličeji a s vlasy svázanými dozadu, aby si při vaření nad ohněm neublížila.

Teď byla žena z kterékoliv doby, která se prostě musí obléci do něčeho nového. Dělalo to na mě dojem, že oblékat Star je jako malovat barvou na korunovační klenoty – ale musel jsem to obdivovat, pokud jsme nechtěli být „já Tarzan a ty Jane“ tak trochu doopravdy v tomhle úzkém zarostlém údolí „dokud nás smrt nerozdělí“; a tak byly nějaké šaty nezbytné už jen proto, aby chránily její pleť před poraněním o ostružiní.

Ukázalo se, že Rufovo zavazadlo je malá černá skříňka velikosti a tvaru přenosného psacího stroje. Otevřel ji.

A zase ji otevřel. A pokračoval dál –

A pořád ji otevíral a otevíral, až ta zpropadená věc byla velká jako menší náklaďák a úplně nacpaná věcmi. Protože jsem měl přezdívku „Pravdomluvný Jakub“ sotva jsem začal mluvit a jsem znám tím, že jsem vždycky 22. února ve škole vyhrál tomahawk, bylo mi jasné, že jsem obětí iluze způsobené hypnózou nebo drogami.

Já o tom nejsem přesvědčen. Každý, kdo studoval matematiku, ví, že vnitřek nemusí být menší než vnější rozměry – teoreticky, a každý, kdo měl tu pochybnou příležitost vidět, jak se tlustá ženská dostává z nebo do úzkého pásu, ví, že je to pravda i v praxi. Rufovo zavazadlo tento princip jenom o něco rozšířilo.

První věc, kterou vytáhl, byla velká truhla z týkového dřeva. Star ji otevřela a začala vytahovat lehké roztomilosti.

„Oscare, co bys řekl tomuhle?“ Držela před sebou dlouhé zelené šaty a sukni měla přehozenou přes bok, aby mi ji ukázala. „Líbí?“

Samozřejmě, že se mi to líbilo. Pokud to byl originál – a nějak jsem věděl, že Star nikdy nenosí kopie – nechtěl jsem myslet na to, kolik to stálo. „To jsou ohromný šaty,“ řekl jsem jí. „Ale – hele, my se někam chystáme?“

„Hned teď.“

„Nevidím tu žádný taxík. Snad nechceš jet v tomhle?“

„Ne, nechci si to vzít; chtěla jsem ti to jen ukázat. Není to hezké? Mám ti to předvést? Rufo, chci ty sandály na vysokém podpatku se smaragdy.“

Rufo odpověděl v tom jazyce, kterým klel, když přijel. Star pokrčila rameny a řekla: „Nebuď netrpělivý, Rufo; Igli počká. Stejně s ním nechceme mluvit dřív než zítra ráno; milord Oscar se napřed musí naučit jazyk.“ Ale tu zelenou senzačnost uložila zpátky do truhly.

„A tady je něco malého,“ pokračovala a zdvihla to, „je to jen nemravné; jiný účel to nemá.“

Viděl jsem proč. Byla to sukně s malým korzetem, který neměl za úkol cokoli ukrývat – styl oblíbený ve staré Krétě. Slyšel jsem, že je stále oblíbený v Overseas Weekly, Playboyi a v mnoha nočních klubech. Styl, kdy z malých kopečků vzniká dojem obrovských hor. To zrovna Star nepotřebovala.

Rufo mě poklepal po rameni. „Šéfe? Nechceš se podívat na výzbroj a vybrat si, co potřebuješ?“

Star řekla káravě: „Rufo, život je třeba vychutnat, ne prospěchat.“

„Zbude nám hodné života na vychutnání, když si Oscar vybere to, co bude umět ovládat nejlépe.“

„Nebude potřebovat zbraně, dokud to nevyřídíme s Iglim.“ Ale netrvala na tom, aby mi ukazovala další šaty, a přestože jsem se kochal pohledem na Star, chtěl jsem se podívat i na zbraně, zvlášť když jsem je měl používat, což tahle práce jasně vyžadovala.

Zatímco jsem se díval na módní přehlídku, kterou mi Star předváděla, Rufo přede mne rozložil kolekci, která vypadala jako něco mezi zbožím z obchodu vojenských přebytků a muzeem – meče, pistole, kopí určitě dvacet stop dlouhé, plamenomet, dvě bazooky, samopal, boxery, mačeta, granáty, luky a šípy a dýka pro ránu z milosti…

„Nepřivezl jsi prak,“ řekl jsem vyčítavě.

Díval se na mě arogantně. „Jaký druh by se ti líbil, Oscare? Vidlicovitý nebo pravý prak?“

„Lituju, že jsem o tom mluvil. Neumím střílet ani z jednoho z nich.“ Zvedl jsem samopal a zjistil jsem, že je prázdný. Začal jsem ho rozkládat. Vypadal jako nový. Střílelo se z něj jen tak, aby pohyblivé části dobře fungovaly. Samopal není o nic přesnější než odpálený baseballový míček a není ani efektivnější. Ale má svoje přednosti – člověka s ním zasáhnete, on spadne a už se nezvedne. Je skladný a není moc těžký a za krátkou dobu vystřílí spoustu nábojů. Je to zbraň do buše nebo do jakéhokoli uzavřeného prostoru.

Ale já mám rád něco s bajonetem na konci, pro případ, že dojde k bližší diskusi – a mám rád něco, co je dostatečně dlouhé pro případ, že by ten druhý začal dělat potíže z dálky. Položil jsem ho zpátky a vzal jsem Springfielda – Rock Island Arsenal, jak jsem poznal podle výrobního čísla, ale pořád to byla springfieldka. U téhle zbraně jsem měl stejný pocit jako u Gooney Bird; některé zbraně jsou ztělesněná dokonalost a lze je vylepšit jen radikální změnou designu.

Podíval jsem se na závěr, vsunul jsem palec do komory a podíval se skrz ústí. Hlaveň se blýskala a podle závitu byla nepoužitá – a na ústí seděla mrňavá hvězdička; to byla ta pravá zbraň!

„Rufo, jakou zemí pojedeme? Bude to tam vypadat tak jako tady?“

„Dneska ano. Ale –“ Smířlivě mi vzal pušku z rukou. „Tady se střelné zbraně používat nesmí. Meče, nože, šípy – cokoli, co řeže nebo bodá nebo mlátí pomocí síly tvých svalů, žádné střelné zbraně.“

„Kdo to řekl?“

Rozklepal se. „Zeptej se raději Jí.“

„Když je nemůžeme používat, proč jsi je přivezl? A stejně tady nevidím žádné náboje.''

„Spousta nábojů. Později budeme na – jiném místě – kde se může střílet. Pokud ještě budeme naživu. Chtěl jsem ti jen ukázat, co všechno máme. Co bys chtěl ze zákonných zbraní? Jsi lukostřelec?“

„Nevím. Ukaž mi to.“

Začal něco říkat, pak pokrčil rameny a vybral luk, připjal si kožený chránič na levé předloktí, nasadil šíp. „Tamhle ten strom,“ řekl, „ten s bílým kamenem u kmenu. Zkusím střelit tak vysoko od země, kde má člověk srdce.“

Nasadil šíp, zvedl luk, napjal jej a šíp vystřelil, všechno jedním plynulým pohybem.

Šíp kmital v kmeni stromu asi tak čtyři stopy nad zemí.

Rufo se zašklebil. „Umíš to takhle?“

Neříkal jsem nic. Věděl jsem, že to nedokážu. Když, tak by to byla náhoda. Jednou jsem měl luk, dostal jsem ho k narozeninám. Moc jsem toho netrefil a brzy jsem poztrácel všechny šípy. Ale zahrál jsem divadlo s výběrem luku a vybral jsem si ten největší a nejtěžší.

Rufo si smířlivě odklašlal. „Jestli ti můžu poradit, tenhle je pro začátečníka trochu těžký.“

Napjal jsem ho. „Najdi mi kůži.“

Kůže mi seděla, jako by byla ušitá na míru a třeba i byla. Vybral jsem si vhodný šíp, zběžně jsem si ho prohlédl, protože všechny byly rovné a přesné. Neměl jsem sebemenší šanci, že ten zatracenej strom trefím; byl tak padesát yardů daleko a nebyl ani celou stopu silný. Jen jsem se pokoušel trefit kmen o trochu výš a doufal jsem, že tak těžký luk bude mít trochu plochou dráhu. Hlavně jsem chtěl nasadit, napnout a vystřelit šíp jako Rufo – vypadat jako Robin Hood, i když jsem nebyl jako on.

Ale když jsem luk zvedl a napjal ho, ucítil jsem vlnu radosti – tahle zbraň byla přesně pro mě! Hodili jsme se k sobě.

Vystřelil jsem zcela bezmyšlenkovitě.

Můj šíp se zabodl na dlaň od jeho šípu.

„Dobrá střela!“ zavolala Star.

Rufo se díval na strom a přivíral oči, potom se podíval vyčítavě na Star. Dívala se na něj povýšeně. „Já nic,“ řekla. „Neudělala bych to. Bylo to ale spravedlivé… a uznání pro vás oba.“

Rufo se na mě podíval zamyšleně. „Hmm – nechtěl by ses vsadit – navrhni o co – že takhle střelíš ještě jednou?“

„Nebudu se sázet,“ odpověděl jsem. „Jsem zajíček.“ Ale vybral jsem si další šíp a nasadil jsem ho. Ten luk se mi líbil. Líbilo se mi dokonce i to, jak plácnul o kryt na mém předloktí; chtěl jsem to zkusit ještě jednou, zase pocítit to štěstí.

Netrefil jsem.

Třetí šíp dopadl mezi první a druhý, ale blíž k tomu, který střelil Rufo. „Dobrej luk,“ řekl jsem. „Ten si nechám. Podej mi šípy.“

Rufo bez řečí odběhl. Povolil jsem luk, a pak jsem si prohlížel sečné zbraně. Doufal jsem, že už nikdy nebudu muset střílet šípy; hazardní hráč nemůže čekat, že mu to vždycky vyjde – můj další šíp by určitě poletoval kolem jako bumerang.

Bylo tam příliš mnoho ostří a hrotů od širokého meče pro obě ruce, který se hodil na kácení stromů, až po malou dýku na dámské punčochy. Ale zvedal jsem je a zkoušel všechny… a našel jsem tam čepel, která mi vyhovovala tak jako Arthurovi vyhovoval Excalibur.

Nikdy jsem nic takového neviděl, takže jsem ani nevěděl, jak se to jmenuje. Myslím, že to byla šavle, protože čepel byla trochu zahnutá a ostrá jako žiletka na kraji a trochu dál byla ostrá i na opačné straně. Ale hrot to mělo přesně takový jako rapír. Zahnutí nebylo tak velké, aby se jím nedalo bodnout a otočit nebo seknout jako se seká maso sekerkou. Chránič byl zvon ohnutý kolem kloubů jako košík, ale byl dost vykrojený, aby nebránil pohybu.

Zbraň se držela v rovnováze neohebnou částí necelé dva palce od chrániče, ale i tak byla čepel dost těžká, aby přesekla kost. Byl to takový druh meče, který je jakoby prodloužením vašeho těla.

Rukojeť byla z pravé žraločí kůže, tvarovaná přesně na moji ruku. Na čepeli bylo vyryté nějaké heslo, ale písmo bylo tak ozdobené kudrlinkami, že jsem si ho nestihl ani přečíst. Ta holka mi seděla! Vrátil jsem ji tam a do pasu jsem si připjal pásek s pouzdrem, chtěl jsem zažít pocit kapitána Johna Cartera, Jeddaka Jeddaků a Gascona a jeho tří přátel zároveň.

„Neoblečeš se, milorde Oscare?“ zeptala se Star.

„Cože? Jo, samozřejmě – já si jen zkoušel tu velikost. Ale – přivezl mi Rufo nějaké oblečení?“

„Přivezl jsi, Rufo?“

„Jeho oblečení? Snad nebude chtít ty věci, které nosil v Nice!“

„Co je špatného na džínsách a tričku?“ ptal jsem se.

„Co? Ne, absolutně nic, milorde Oscare,“ odpověděl Rufo spěšně. „Žij a nechej žít, říkám vždycky. Já znal jednoho muže, a ten nosil – no, nic. Pojď, ukážu ti, co jsem ti přivezl.“

Mohl jsem si vybrat ze všeho možného – od plastikového pláště do deště po brnění. To druhé se mi zdálo deprimující, protože pouhá přítomnost naznačovala, že třeba bude nezbytné je použít. Kromě armádní helmy jsem nikdy žádné brnění nepoužíval, ani jsem nechtěl, nevím proč – a nikdy mi nevadilo, že jsem byl obklopen společností, kde byla taková ochrana žádoucí.

Kromě toho jsem nikde poblíž neviděl koně, třeba malého peršerona nebo clydesdalea a sám sebe jsem si nedovedl představit, jak na něj v tomhle úboru šplhám. Byl bych pomalej jako invalida, hlučnej jako metro a horkej jako telefonní budka. Vypotil bych 10 liber za pět kilometrů. Jen dlouhé kalhoty, které se nosí pod tímhle železným oděvem, by samy o sobě byly až až v tomhle krásném počasí; ocel nahoře by mě proměnila v chodící troubu a byl bych úplně neschopný a nemotorný na to, abych s někým bojoval, dokonce i kdyby se bojovalo o lístek na tramvaj.

„Star, říkala jsi, že–“ zmlkl jsem. Už byla oblečená a nepřehnala to. Jemné kožené boty – vlastně holínky – hnědé kamaše a krátký zelený živůtek – něco mezi sakem a krasobruslařským úborem. Všechno bylo doplněno elegantním klobouckém a v celém tom kostýmu působila jako letuška z muzikálové komedie – elegantní, rozkošná, zdravá a sexy.

Nebo možná jako Marian ze Sherwoodu, protože měla luk asi tak poloviční než já, toulec a dýku. Řekl jsem jí: „Vypadáš jako to, co zavinilo začátek orgií.“

Usmála se na mě s dolíčkem a udělala pukrle. (Star nikdy nic nehrála, věděla, že je velmi ženská, věděla, že vypadá dobře a také se jí to tak líbilo.) „Předtím jsi něco říkala,“ pokračoval jsem, „o tom, že zatím nebudu potřebovat zbraně. Je nějaký důvod pro to, abych si vzal některý z těchhle kosmických obleků? Nevypadají zrovna pohodlně.“

„Dneska nepočítám s tím, že by se vyskytlo nějaké zvláštní nebezpečí,“ řekla pomalu. „Ale tady se nedá zavolat policie. Musíš se rozhodnout, co sám potřebuješ.“

„Ale, krucinál. Princezno, ty tohle místo znáš, ale já ne. Já potřebuju poradit.“

Neodpověděla. Obrátil jsem se na Rufa. Bedlivě si prohlížel korunu stromu. Řekl jsem: „Rufo, obleč se.“

Pozvedl obočí. „Milorde Oscare?“

„Schnell! Vite, vite! Dělej!“

„Dobrá.“ Rychle se oblékl do obleku, který byl pánskou verzí toho, co si vybrala Star. Místo kamaší měl něco jako bermudy.

„Ozbroj se,“ řekl jsem a začal se oblékat ve stejném duchu, jen jsem trval na tom, že si vezmu vysoké šněrovací boty. Ukázalo se, že takové boty v mé velikosti tam jsou, takže jsem si je vyzkoušel. Přilnuly mi na nohy jako rukavice, ale měl jsem tak ztvrdlá chodidla, jak jsem měsíc chodil bos v I‘lle du Levant, že jsem ani nepotřeboval zvlášť těžké boty.

Nebyly ze středověku jak vypadaly; vpředu měly zip a uvnitř cedulku Fabriqué en France.

Taťka Rufo si vzal luk, co měl předtím, vybral si meč a ještě to všechno doplnil dýkou. Já jsem si místo dýky vzal lovecký nůž Solingen. Toužebně jsem pokukoval po pětačtyřicítce, ale nedotkl jsem se jí. Pokud „oni“, ať je to kdokoli, mají místní Sullivanův zákon, budu se toho výmyslu držet.

Star řekla Rufovi, aby zabalil, potom si sedla do dřepu a namalovala do písku u vody schematickou mapu – cestu na jih, která vedla dolů po svahu a až na několik málo míst kolem potoka, dokud jsme nedošli ke Zpívajícím vodám. Tam budeme nocovat.

Pochopil jsem to. „Dobře. Chceš mě na něco zvlášť upozornit? Máme střílet první? Nebo čekat, až na nás hodí bombu?“

„Nic takového pro dnešek nepředpokládám. Jo, je tam masožravec, asi tak třikrát větší než lev. Ale je to velký zbabělec; nenapadne pohybujícího se člověka.“

„To je přesně kamarád podle mého vkusu. Dobře, tak se budeme pohybovat.“

„Pokud uvidíme lidské bytosti – což nepředpokládám – bylo by dobře použít šíp… ale nenapínej luk, dokud nebudeš mít pocit, že je to nevyhnutelné. Ale já ti nebudu říkat, co máš dělat, Oscare; rozhodovat se musíš sám. Ani Rufo nebude dělat nic sám od sebe, dokud tě neuvidí v akci.“

Rufo dobalil. „Tak jdeme,“ řekl jsem. Vydali jsme se na cestu. Rufova černá bedýnka teď měla tvar ruksaku a já jsem se nestačil divit, jak může na svých ramenou nést několik tun nákladu. Pravděpodobně antigravitační vynález jako Buck Rogers. Čínská krev kuli. Černá magie. Do háje, ta týková truhla samotná se nemohla vejít do toho ruksaku v poměru 30:1 a to už nemluvím o tom bojovém arzenálu a dalším harampádí.

Není se co divit, že jsem nevyslýchal Star a nebombardoval jí otázkami typu kde jsme, proč tu jsme, jak jsme se sem dostali, co budeme dělat, že jsem se neptal na podrobnosti o nebezpečích, kterým budu muset podle předpokladu čelit. Hele, brácho, když máš nejkrásnější sen svýho života a dostáváš se právě k jeho vyvrcholení, zastavíš se, aby sis řekl, že je logicky nemožný, aby tahle kočka byla s tebou v seně – a proto se sám vzbudíš? Věděl jsem, logicky, že všechno, co se stalo od chvíle, kdy jsem četl ten inzerát, je nemožný.

A tak jsem se vykašlal na logiku.

Jo, kamaráde, logika je slabá třtina. „Logika“ mě přesvědčuje o tom, že letadla nemůžou lítat a že vodíkové pumy nebudou fungovat, že kameny nepadají z nebe. Logika je způsob, jak říct, že nic, co se nestalo včera, se nestane ani zítra.

Ta situace se mi zamlouvala. Nechtěl jsem se budit, ať jsem už byl v posteli nebo u psychiatra. Hlavně jsem se nechtěl vzbudit zase v ty džungli, třeba s tím čerstvě zraněným obličejem a bez záchranné helikoptéry. Třeba malý hnědý bratříček odvedl dobře svoji práci a poslal mě do Valhally. Tak jo, Valhalla se mi líbí.

Kráčel jsem se sladkým mečem, který se mi houpal u stehna a s ještě sladší holkou, která se hodila k mým karátům a otrokem–sluhou-skřetem – ten se ploužil za námi – a byl jsem stále ve střehu. Ptáci zpívali a krajinu vymysleli nejlepší krajinní architekti a vzduch voněl sladce a krásně. Kdybych neutrácel za taxi, ani nečetl znovu ten titulek, o tohle bych přišel.

Nést ten luk byla děsná otrava – ale byla to M–1. Star si nesla svůj luk, byl menší, na rameni a sahal jí k boku. Zkusil jsem to, ale pořád mi narážel do stehna. Navíc mě znervózňovalo, že ho nemám připravený pro okamžité použití, když, jak připustila, je možné, že bude třeba ho použít. Takže jsem si ho odvázal a nesl v levé ruce, pořád připravený k použití.

Jen jsme se obávali ranního výstupu. Slyšel jsem, jak Rufův luk vystřelil; prudce jsem se otočil a připravil jsem svůj luk a napjal jsem šíp, než jsem uviděl, co je nahoře.

Nebo spíš dole. Pták jako tmavý tetřev, ale větší. Rufo ho sundal z větve, šíp mu trčel z krku. Řekl jsem si, že s ním už nikdy nebudu soutěžit v lukostřelbě a že ho přiměju k tomu, aby mě naučil pět bodů. Mlaskl a začal se smát. „Večeře!“ Cestou, během další míle, ho škubal, a pak si ho zavěsil na opasek.

Na oběd jsme se zastavili na místě vhodném pro piknik, o němž si Star byla jistá, že je chráněné, a Rufo otevřel svou bedýnku na velikost kufru a předložil nám oběd: studený nářez, drolivý sýr Provencal, vypečený francouzský chleba, hrušky a dvě láhve Chablis. Po obědě navrhla Star, abychom si udělali siestu. Ta představa byla přitažlivá; jedl jsem mohutně a pouze o drobky jsem se podělil s ptáky, ale byl jsem překvapený. „Nepůjdeme dál?“

„Musíš teď vydržet hodinu výuky jazyka, Oscare.“

Musím školu v Ponce de Leon informovat o lepším systému studia jazyků. Prostě ležíte na jemné trávě blízko zurčícího potoka, je krásný den a nejkrásnější žena ze všech světů se nad vámi sklání a dívá se vám do očí. Začíná něžně mluvit jazykem, kterému nerozumíte.

Po chvíli jsou její velké oči stále větší a větší… a vetší… a vy se do nich vpíjíte.

Potom, za dlouho, Rufo říká: ,,Erbas, Oscar, 't knila voorsht.''

„Dobře,“ odpověděl jsem, „už vstávám. Nespěchej na mě.“

To je poslední slovo, které zapíšu v jazyce, co nepoužívá naši abecedu. Měl jsem ještě několik dalších lekcí, o nichž se nebudu zmiňovat, a od té doby jsme mluvili tímhle jazykem. Jen někdy jsem musel mluvit anglicky, abych překlenul mezery v tomto jazyce. Je to jazyk velmi bohatý na nadávky, klení a na slova týkající se milování a v některých technických oborech je bohatší než angličtina – ale má i překvapivé mezery. Například nemá výraz pro slovo „právník“.

Hodinu před západem slunce jsme dorazili ke Zpívajícím vodám.

Šli jsme přes vysokou zalesněnou náhorní plošinu. Do potoka, kde jsme chytali pstruhy, se vlévaly další potoky a teď už byl pořádné veliký. Pod námi, na místě, kam jsme ještě nedošli, bude proudit přes vysoké útesy v super Yosemite vodopádu. Ale tady, kde jsme se utábořili, vymlela voda v náhorní plosině schod a než spadla dolů, utvořila kaskády.

„Kaskády“ je slabé slovo. Nahoru po proudu nebo proti proudu, kamkoli jste se podívali, jste viděli vodopády – velké – 30-50 stop vysoké, i tak malé, že by je i myš přeskočila a všechny velikosti mezi. Vytvářely terasy a schodiště, nádherná voda byla zelená od bohatého listoví nad potokem i bílá jako šlehaná smetana, jak tak padala do husté pěny.

A byly slyšet. Maličké vodopády zvonily stříbrným sopránem, velké duněly basem. Na travnaté vysokohorské pastvině, kde jsme se utábořili, to byl všudypřítomný chorál; uprostřed vodopádů jste museli křičet, abyste se vůbec slyšeli.

Coleridge tam byl v jednom ze svých snů pod vlivem narkotik:

A byly tam lesy staré jako kopce,

které obklopovaly slunná místa plná zelené.

Ale ta hluboká romantická rokle, která se svažovala

z kopce, napříč cedrový koberec.

Divoké místo! Svaté stejně jako očarované

jako nikdy pod ubývajícím měsícem nestrašila

žena lkaním pro svého ďábelského milence!

A z této průrvy v neustálém zmatku překypující–

Coleridge musel tu cestu absolvovat a dojít ke Zpívajícím vodám. Není divu, že se cítil, jako by zabíjel „osobu z Porlocku“, která vpadla do jeho nejkrásnějšího snu. Až budu umírat, položte mě vedle Zpívajících vod a dovolte, aby jejich zpěv bylo to poslední, co uslyším a uvidím.

Zastavili jsme se na travnaté plošině, ploché jako slib a měkké jako polibek a já jsem pomohl Rufovi vybalit. Chtěl jsem přijít na ten trik s bednou. Nepřišel jsem na to. Každou stranu otevíral tak přirozeně, a s takovou logikou, jako se rozkládá žehlící prkno – i potom, když pořád dál otevíral, bylo to taky přirozené a logické.

Nejdříve jsme postavili stan pro Star. Ale tohle nebylo zboží z obchodu s vojenskými přebytky. Byla to lahůdka z vyšívaného hedvábí, a kobereček, který jsme rozprostřeli místo podlážky, určitě užívaly tři generace umělců z Buchary. Rufo se mě zeptal: „Oscare, chceš stan?“

Podíval jsem se na oblohu a na slunce, které zatím ještě nezapadlo. Vzduch byl mléčně teplý a nechtělo se mi věřit, že by mohlo pršet. Nerad jsem ve stanu, když hrozí sebemenší nebezpečí překvapivého útoku. „Ty budeš mít stan?“

„Já? Ale kdepak! Ale Ona má stan vždycky. Později se asi spíš rozhodne spát venku v trávě než ve stanu.“

„Nebudu potřebovat stan.“ (Uvidíme, jestli „šampión“ bude spát přede dveřmi ložnice své dámy se zbraní v ruce. Neznal jsem přesně etiketu těchhle záležitostí; v „sociologii“ se o nich nezmínili.)

Potom se vrátila a řekla Rufovi: „Chráněno. Stráže byly všechny na svých místech.“

„Znovu útočili?“ obával se.

Zatahala ho za ucho. „Nejsem senilní.“ Dodala: „Rufo, mýdlo. A Oscare, ty pojď; tohle je Rufova práce.“

Rufo vyndal z karavanu Lux a podal jí ho, pak se na mě zamyšleně podíval a podal mi Life Boy.

Zpívající vody poskytují nejlepší koupel ve všech možných variantách. Klidné vody vhodné pro šplouchání nohou, místa, kde si můžete zaplavat, sedací koupele, které vás štípou do kůže. Sprchy od jemných laskavých po prudké gejzíry, které by vám mohly zlomit vaz, pokud byste pod nimi zůstali příliš dlouho.

A můžete si vybrat i teplotu vody. Nad kaskádami, kde jsme byli, se do hlavního proudu vléval horký pramen a na úpatí kaskády prýštil skrytý ledově studený pramen. Nebylo třeba si hrát s kohoutky, stačilo jen prostě odejít o kousek dál a najít si teplotu podle svého gusta – anebo bylo možné přesunout se po proudu, kde se teplota vody vyrovnávala a byla něžně teplá jako mateřský polibek.

Chvíli jsme si hráli, Star výskala a smála se, když jsem na ni stříkal vodu a odpovídala mi tím, že mě prostě potopila. Chovali jsme se oba jako dětí; já se cítil jako dítě, ona jako dítě vypadala a hrála si dravě, s ocelovými svaly ukrytými pod sametem.

Potom jsem vzal mýdlo a začali jsme se drhnout. Když se dala do mytí vlasů, přistoupil jsem k ní, abych jí pomohl. Dovolila mi to, potřebovala pomoci s tou bujnou hřívou, šestkrát hustější, než jakou měla v té době většina holek.

Byla by to nádhera (kdyby Rufo měl práci a byl pryč) vzít ji do náruče a pokračovat dál. Nejsem si jist, zda by vůbec kladla sebemenší odpor; třeba by srdnatě spolupracovala.

Sakra, věděl jsem, že by „nekladla“ odpor. Buďto by mě usadila ledovým slovem, nebo by mi dala jednu za ucho – nebo by spolupracovala.

Nemohl jsem to udělat. Nemohl jsem dokonce ani začít.

Nevím proč. Moje úmysly se Star kolísaly od nečestných k čestným a zase zpátky, ale od té chvíle, co jsem ji viděl, byly vždycky reálné. Ne, řekl bych to asi takhle: Moje úmysly byly vždycky výhradně nečestné, ale byl jsem ochoten změnit je na úmysly čestné později, až najdeme smírčího soudce.

Zatím jsem si uvědomoval, že se jí nemohu dotknout ani prstem jinak, než při vyplachování mýdla z vlasů.

Zatímco jsem o tom přemýšlel s oběma rukama hluboko ponořenýma do jejích hustých blonďatých vlasů a divil jsem se, co mi brání vzít ji kolem štíhlého pasu, který byl jen pár palců ode mne, uslyšel jsem ostrý hvizd a své jméno – své nové jméno. Ohlédl jsem se.

Rufo, oblečený do své nevzhledné kůže a s ručníky pres rameno, stál na břehu asi tak deset stop od nás a snažil se přehlušit hukot vody, aby upoutal moji pozornost.

Šel jsem několik stop směrem k němu. „Co je zase?“ No, tak docela jsem zase nepískal.

„Ptal jsem se, jestli chceš oholit. Nebo si necháváš narůst bradku?“

Nejasně jsem si uvědomoval kaktusovitě porostlou tvář, když jsem přemýšlel, jestli se mám dopustit pokusu o znásilnění a tohle vyrušení mi pomohlo toho nechat. Gillette, Aqua Velva. Burrna Shave, a další způsobili, že ustrašený americký kluk, to jako já, byl plachý co se týče útoku toho lákadla, dokud jsem zčerstva nezměnil plán. A taky jsem měl dvoudenní porost.

„Nemám břitvu,“ zavolal jsem na něj.

Místo odpovědi zvedl ruku, ve které břitvu držel.

Star ke mě přistoupila. Sáhla mi na bradu ukazováčkem a palcem. „Bradka by ti děsně slušela,“ řekla. „Možná bys vypadal jako Van Dyke s pohlednými kníry.“

Myslel jsem si totéž, když si to myslela ona. Navíc by mohla z velké části schovat tu jizvu. „Jak si řekneš, princezno.“

„Ale radši bych byla, abys zůstal takový, jaký jsi byl, když jsem tě spatřila poprvé. Rufo je výborný holič.“ Otočila se k němu. „Rufo, pomoz mu. A dej mi ručník.“

Star odcházela ke stanu a utírala se do sucha – rád bych jí pomohl, kdyby si o to řekla. Rufo řekl unaveně: „Proč jsi netrval na svém? Ale protože Ona řekla, abych tě oholil, tak si teď budu muset zkrátit svou vlastní koupel, aby Ona nemusela čekat.“

„Jestli máš zrcátko, tak se oholím sám.“

„Holil ses někdy břitvou?“

„Ne, ale můžu se to naučit.“

„Podřezal by sis krk a to by se Jí nelíbilo. Jdi támhle na břeh, abych si mohl stoupnout do teplé vody. Ne, ne! Nesedej si, lehni si a hlavu si dej na kraj. Neumím holit chlapy, když sedí.“ Začal mi mydlit bradu.

„Víš proč? Protože jsem se to naučil na mrtvolách, dělal jsem je krásné, aby na ně byli jejich příbuzní pyšní. Drž! Skoro jsi přišel o ucho. Rád holím mrtvoly; nestěžujou si, nemají připomínky a neodmlouvají – a vždycky drží. To byla nejlepší práce, jakou jsem kdy měl. No, a teď musím dělat tohle –“ Zastavil se s břitvou u mého ohryzku a začal mi vypočítávat svoje problémy.

„Mám v sobotu volno? Kulový, ani v neděli nemám volno! A koukni se na hodiny! Zrovna jsem o tom mluvil onehdy v New Yorku. Byl jsi někdy v New Yorku?“

„Jo, byl jsem v New Yorku. Ale jdi s tou gilotinou do háje od mýho krku, když takhle máváš rukama.“

„Pořád mluvíš, to tě sem tam určitě říznu. Ta smlouva je podepsaná na 25 hodin týdně. Týdně! Měla bejt spíš na 25 hodin denně. Víš, jak dlouho jsem teď už na nohou?“

Řekl jsem, že nevím.

„Zase mluvíš. Přes sedmdesát hodin, ať se propadnu! A proč? Pro slávu? K čemu je sláva hromádce vybělených kostí? Pro bohatství? Oscare, řeknu ti pravdu; připravil jsem na poslední cestu víc mrtvol, než má sultán konkubín a nikdy jsem nikoho neodbyl, ať už byli mrtví vyšňoření do rubínů velikých jako tvůj nos a dvakrát tak červených… a nebo v hadrech. K čemu je mrtvýmu člověku bohatství? Řekni mi, Oscare, jako muž muži, když nás Ona neslyší. Proč jsi vůbec dopustil, aby tě k tomuhle přemluvila?“

„Zatím se mi to líbí.“

Odfrkl. „To je to, co říká člověk v padesátém patře Empire State Building. Ale ten chodník, co na něj čeká, je pořád stejný. Ale,“ dodal temně, „dokud nemusíš vyřídit Igliho, tak je to pohoda. Kdybych měl svoje nádobíčko, tak bych ti tu jizvu zakryl, že by nikdo nic nepoznal.“

„To nevadí. Jí se ta jizva líbí.“ (Do háje, on mě to přiměl udělat!)

„Jí se to líbí. To, o čem mluvím, je to, že když půjdeš Cestou slávy, určitě narazíš většinou na skály. Ale já bych si nikdy nevybral takovou cestu. Moje představa o hezkém životě je jasná. Mít malý tichý salón, jediný ve městě, s velkým výběrem rakví ve všech cenových relacích a lehce předražených tak, abych měl možnost ukázat truchlícím svou velkorysost. Zavést systém splátek pro ty, kteří myslí na budoucnost – protože všichni musíme zemřít, Oscare, my všichni musíme zemřít a rozumný člověk si sedne nad sklenici piva a dělá si plány s dobře zavedenou firmou, které může důvěřovat.“

Důvěrně se nade mne naklonil. „Hele, milorde Oscare, kdybysme to nějakým zázrakem přežili, mohl bys za mě u ní ztratit dobré slovo. Přesvědč Ji, že jsem na Cestu slávy moc starej. Můžu udělat spoustu věcí, abych ti ty zbylé dny zpříjemnil… pokud jsou tvé úmysly přátelské.“

„Copak jsme si na to nepodali ruce?“

„Jo, to jo.“ Vzdychl. „Jeden za všechny a všichni za jednoho a Štičí vrchol nebo Krach. Jsi hotov.“

Když jsme přišli zpátky, bylo ještě světlo a Star byla ve stanu – a moje šaty byly připraveny. Když jsem je uviděl, začal jsem protestovat, ale Rufo mi řekl pevně: „Řekla 'normální' a to znamená oblek s kravatou.“

Zvládnul jsem všechno, dokonce i manžetové knoflíčky (byly to nádherné velké černé perly) a ten smoking byl buď šitý pro mě na míru nebo ten, kdo ho koupil v konfekci, věděl, kolik měřím, kolik vážím, kolik mám v ramenou a kolik v pase. Z vnitřní strany saka byla cedulka The English House, Copenhagen.

Ale kravata mě vytočila. Když jsem s ní bojoval, ukázal se Rufo a přinutil mě lehnout si (neptal jsem se proč) a ve vteřině mi ji zavázal. „Chceš svoje hodinky, Oscare?“

„Moje hodinky?“ Pokud jsem si vzpomínal, byly v ordinaci v Nice. „Ty je máš?“

„Ano, pane. Vzal jsem všechno, co bylo tvoje,“ otřásl se, „akorát ty šaty ne.“

Nepřeháněl. Bylo tam všechno. Nejen obsah kapes, ale dokonce i obsah schránky z American Express: hotovost, pas, občanka atd., dokonce i ty tikety Sweepstakes.

Chtěl jsem se zeptat, jak se dostal do zamčené skříňky, ale nakonec jsem se rozhodl, že se ptát nebudu. Musel mít klíč, a tak to bylo jednoduché asi tak jako zfalšovat úřední dopis. Nebo to byla součást jeho magické černé bedýnky. Poděkoval jsem mu a on šel zase vařit.

Všechny ty krámy jsem vyhodil, všechny, až na peníze a pas. Ale člověk nemohl být vandal na tak krásném místě jako byly Zpívající vody. Můj pás na meč měl koženou kapsu; strčil jsem to tam. Dokonce i ty hodinky, které se zastavily.

Rufo prostřel stůl před krásným stanem Star a vzal světlo ze stromu nad ním a na stůl položil svíčky. Než vyšla ven, setmělo se… a ona čekala. Nakonec mi došlo, že čeká, až jí nabídnu rámě. Dovedl jsem ji na místo a usadil ji. Rufo usadil mě. Byl oblečen v švestkově modré uniformě komorníka.

To čekání na Star se vyplatilo; byla oblečena v zelených večerních šatech, které mi předtím ukazovala. Pořád jsem ještě nevěděl, jestli používá kosmetiku, ale nevypadala ani trochu jako vitální rusalka, která se se mnou před hodinou potápěla. Vypadala, jako kdyby byla pod sklem. Vypadala jako Líza Doolittlová na plese.

Začala se odehrávat „večeře v Riu“ za doprovodu Zpívajících vod.

Bílé víno k rybě, růžové k drůbeži, červené víno k pečeni – Star klábosila, smála se a byla duchaplná. Když se ke mně Rufo při servírování. naklonil, pošeptal mi: „Odsouzenci jedí nejvíc.“ Koutkem úst jsem ho poslal do háje.

K zákusku bylo šampaňské a Rufo mi ho dal slavnostně ochutnat. Přikývl jsem. Co by asi dělal, kdybych odmítl? Nabídl by jiný ročník? Ke kávě se podával Napoleon. A cigarety.

Celý den jsem myslel na cigarety. Tohle byly Benson & Hedges No.5… a já kouřil ty černé francouzské cigarety, abych ušetřil peníze.

Zatímco jsme kouřili, Star poblahopřála Rufovi k dokonalé večeři a on přijal její kompliment s rozpaky. Já jim sekundoval. Dodnes nevíra, kdo ta rozkošnická jídla uvařil. Hodně z toho asi uvařil Rufo, ale Star mohla udělat ty nejsložitější věci, když mě Rufo holil.

Po klidné šťastné večeři jsme seděli u kávy a koňaku, světlo nad našimi hlavami už zhaslo a leskly se jen svíčky na stole, které vrhaly světlo na její šperky a osvětlovaly její obličej. Star se lehce odtáhla od stolu, rychle vstala a odcházela do stanu. U vchodu se zastavila. „Milorde Oscare –“

Tak jsem ji políbil a šel za ní do stanu.

Houby! Byl jsem natolik v transu, že jsem se sklonil nad její rukou a políbil ji. A to bylo všechno.

Pak mi nezbylo nic jiného než se svléknout z toho půjčeného opičího obleku, vrátit ho Rufovi a vzít si od něj deku. Vybral si místo na spaní na jedné straně jejího stanu, tak já si vybral místo na druhé straně a natáhl se. Bylo pořád příjemně teplo, takže jsem nepotřeboval ani deku.

Ale neusnul jsem. Pravda je, že jsem měl na zádech opici, zlozvyk horší než užívání marihuany, i když levnější než heroin. Mohl jsem ji setřást a usnout, ale nemohl jsem si pomoct a díval jsem se na světlo v jejím stanu a na siluetu jejího těla, teď už bez šatů.

Je pravda, že jsem čtenář z donucení. Gold Medal Originál za 35 centů by mé hned uspalo. Nebo Perry Mason. Ale četl jsem si inzeráty ve starém Paris-Match, do kterého byla zabalená ryba, abych se bez nich obešel.

Vstal jsem a obešel jsem stan „Psst! Rufo.“

„Ano, milorde.“ Ihned vstal s nožem v ruce.

„Hele, není tu někde něco na čtení?“

„A co bys chtěl?“

„To je jedno. Prostě něco. Písmenka v řádcích.“

„Okamžik.“ Odešel, a svítil si baterkou na hromadu kořisti. Vrátil se a dal mi knížku a malou lampičku. Poděkoval jsem mu, vrátil jsem se a lehl si.

Byla to zajímavá knížka od Alberta Magnuse, očividně ukradená z Britského muzea. Albert předkládal celou řadu receptů na nepravděpodobné věci: Jak utišit bouři a letět nad mraky, jak přemoci nepřátele, jak přimět ženu, aby vám byla věrná.

Tady je ten poslední: „Chcete-li, aby se žena neohlížela a netoužila po jiných mužích, chytněte osobně členy Woolfe a vytrhejte chlupy, které samici vyrůstají na lících nebo jeho obočí, potom chlupy, které pod jeho bradou se nacházejí, a dejte to ženě vypít, aby o tom nevěděla, a již nebude po jiném muži toužit.“

To by mohlo vadit „Woolfovi“. A kdybych byl holka, tak by mi to vadilo taky; vypadá to na pěkně nechutnou bryndu. Ale zase je ten předpis hodně podrobný, takže jestli máte nějaký problémy držet ji v lajně a jestli máte po ruce „Woolfa“, tak to vyzkoušejte. Dejte mi pak vědět, jak to dopadlo. Poštou, ne osobně.

Byla tam spousta návodů jak přimět ženu, aby vás milovala, ale „Woolfe“ byla ta nejjednodušší ingredience. Po chvíli jsem knížku odložil, zhasl jsem světlo a díval se na pohybující se siluetu za průsvitným hedvábím. Star si kartáčovala vlasy.

Pak jsem se přestal mučit a díval jsem se na hvězdy. Nikdy jsem se o hvězdách na jižní polokouli nic neučil; v tak vlhkých místech, jako je jihovýchodní Asie, jsou hvězdy vidět jen málokdy.

Ale ta jižní obloha byla nádherná.

Upřeně jsem se díval na jednu jasnou hvězdu nebo planetu (vypadala, jako by měla disk) a najednou jsem si uvědomil, že se pohybuje.

Posadil jsem se. „Haló! Star!“

Odpověděla mi: „Ano, Oscare?“

„Pojď se podívat! Sputnik. Velikej!“

„Už jdu.“ Světlo v jejím stanu zhaslo. Rychle ke mně přišla. Taťka Rufo taky – zíval a drbal si žebra. „Kde, milorde?“ zeptala se Star.

Ukázal jsem jí to. „Tamhle! Na vteřinu mě napadlo, že to není sputnik; mohlo by to být něco z té řady Echo. Je to děsně velký a jasný.“

Podívala se na mě a ohlédla se. Rufo nic neříkal. Zíral jsem na to ještě chvíli. Pak jsem se podíval na ni. Dívala se na mě, ne na tu věc. Znovu jsem se tam podíval a viděl jsem, jak se to na hvězdném horizontu pohybuje.

„Star,“ řekl jsem. „To není sputnik. Ani Echo. To je měsíc. Skutečný měsíc,“

„Ano, milorde Oscare.“

„No, ale potom teda nejsme na Zemi.“

„To je pravda.“

„Hmm –“ Podíval jsem se znovu na ten malý měsíc, který se rychle pohyboval mezi hvězdami od západu k východu.

Star tiše řekla: „Nebojíš se, můj hrdino?“

„Čeho?“

„Že jsme v cizím světě.“

„Zdá se, že je to moc hezký svět.“

„To je,“ souhlasila, „v mnoha ohledech.“

„Líbí se mi. Ale třeba je čas, abych se o něm dozvěděl něco víc. Kde jsme? Kolik je to světelných let nebo jak se to dá změřit, kterým směrem?“

Povzdechla si. „Pokusím se o to, milorde. Ale nebude to lehké; nestudoval jsi metafyzickou geometrii a spoustu dalších věcí. Mysli na stránky knížky.“ Pořád jsem měl pod paží tu kuchařku Alberta Velikého; vzala si ji. „Jedna stránka se velmi podobá druhé. Nebo je úplně jiná. Jedna stránka může být druhé tak blízká, že se jí dotýká, ve všech bodech – pořád nemá s tou protější nic společného. Jsme tak blízko Země – právě teď– jako dvě stránky v sekvenci téhle knížky, A přesto jsme tak daleko, že se to nedá vyjádřit světelnými roky.“

„Hele,“ řekl jsem, „není třeba to přirovnávat. Já jsem se díval na 'Zónu soumraku'. Ty máš na mysli jinou dimenzi. Chápu to.“

Vypadala ustaraně. „Je to něco podobného, ale –“

Rufo ji přerušil. „Ráno je tu Igli.“

„Ano,“ souhlasil jsem. „Když musíme ráno mluvit s Iglim, snad bychom se měli trochu vyspat. Pardon. Mimochodem – kdo je Igli?“

„To uvidíš,“ řekl Rufo.

Podíval jsem se nahoru na ten řítící se měsíc. „To určitě. No, promiňte, že jsem vás otravoval a takhle hloupě jsem se zmýlil. Dobrou noc. kamarádi.“

Takže jsem šel zase spát jako správný hrdina (obvykle samé svaly, žádné gonády) a oni se taky uložili. Světlo už nerozsvítila, takže jsem se neměl na co dívat, jen na kroužící měsíce Barsoomu. Ponořil jsem se do knížky.

No, myslel jsem si, že je to úspěch a že mě spisovatel pomocí svých rad uchová při životě. Byla to dobrá škola pro hrdinu, aspoň do téhle kapitoly. Byla tam Dejah Thoris, stočená do klubíčka v tom svém spacím hedvábí, nikoli o dvacet stop dál.

Vážní: jsem přemýšlel o tom, že se doplížím ke vchodu jejího stanu a zašeptám jí, že se chci zeptat na několik věcí z oblasti metafyzické geometrie a tak. Možná jí řeknu o chvilku lásky. Anebo jí možná jenom prostě řeknu, že je venku zima, mohl bych jít k tobě?

Ale neudělal jsem to. Starý dobrý věrný Rufo spal na druhé straně stanu a měl ten zvrácený zvyk vstávat rychle a s dýkou v ruce. A rád holil mrtvoly. Jak už jsem říkal, když dojde k věci, jsem zajíček.

Díval jsem se na obíhající měsíce Barsoomu a usnul jsem.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA