Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola VIII.

26. 9. 2006


VIII

Milord Doral 't Giuk Dorali mohl být Texasan. Nemyslím to tak, že by mohl být považován za Texasana, ale měl v sobě přátelství typu „když ty zaplatíš večeři, tak já zaplatím Cadillac“.

Dům byl velký jako cirkusový stan a bohatý jako oběd na Den díkůvzdání – zámožný, přepychový, nádherné řezby vykládané drahokamy. Ale stejně vypadal nedbale zabydleně a kdybyste si nedali pozor, kam šlapete, tak byste na širokém schodišti stoupli na dětskou hračku a mohli byste skončit se zlomenou klíční kostí. Všude pod nohama se pletli děti a psi, a ti nejmladší z nich nebyli vůbec ochočení. Dorala jsme neobtěžovali. Dorala neobtěžovalo nic, měl rád život.

Míjeli jsme míle polí (bohatých jako nejlepší půda v Iowě a bez zimního období; Star mi řekla, že tu sklízejí úrodu čtyřikrát do roka) – ale bylo už pozdě, a příležitostná pracovní síla byla jediné, co jsme viděli, kromě jednoho vozu, který jsme potkali na silnici. Myslel jsem, že je tažen dvěma páry koní. Mýlil jsem se, vůz byl tažen jen jedním párem a nebyli to koně, každé to zvíře mělo osm nohou.

Celé údolí Nevia je takovéhle, obyčejné místo, kde se objevuje sem tam něco divoce výjimečného. Lidské bytosti byly lidské bytosti, psi byli psi – ale koně nebyli koně. Jako Alenka, když se snažila hrát kriket s plameňákem, vždycky jsem si myslel, že když do toho budu chtít uhodit, tak se mi to v rukou zvrtne.

Muž, který řídil ty koňské stonožky, zíral, ale ne proto, že bychom byli nějak divně oblečeni; vypadal stejně jako já. Zíral na Star – a kdo by nezíral? Lidé, kteří pracovali na polích, měli většinou na sobě v jakési lava-lava. Tento úbor, jednoduchý plášť s rozparkem převázaný v pase, byl v Nevii tímtéž, čím je domácí oblek nebo modré džíny pro muže i ženy. My jsme nosili šedý flanelový oblek, ženy totéž v černé barvě. Ale společenské šaty – to bylo něco docela jiného.

Když jsme vstoupili na území statku, vzbudili jsme pozornost dětí a psů. Jedno dítě běželo napřed a když jsme se dostali na plochou terasu před hlavním domem, sám milord Doral vyšel z velkých hlavních dveří. Vůbec bych ho netypoval na pána statku; měl na sobě jeden z těch krátkých sarongů, byl bos a neměl nic na hlavě. Měl husté prošedivělé vlasy a impozantní bradku a vypadal jako generál Grant.

Star zamávala a zavolala: „Jocku! Jocku!“ (Jmenoval se „Giuk“, ale já to slyšel jako „Jock“ a on opravdu Jock je.)

Doral na nás zíral a blížil se k nám jako tank: „Ettyboo! Zdravím tvoje krásné modré oči! Zdravím tvojí neposednou prdelku! Proč jsi nedala vědět?“ (Musel jsem se s tím poprat, protože nevianské idiomy nejsou paralelou našich idiomů. Zkuste si přeložit určité francouzské idiomy doslovně do angličtiny a zjistíte, co mám na mysli. Doral nebyl vulgární; byl oficiální a galantně zdvořilý ke své dávné a vážené přítelkyni.)

Popadl Star do náruče, zdvihl ji nad zem, políbil na obě tváře a na ústa, kousl do jednoho ucha, pak postavil na zem a jednou rukou objímal. „Hry a oslavy! Tři měsíce prázdnin! Závody a zápasy každý den, orgie každou noc! Ceny pro nejsilnější, nejkrásnější, nejvtipnější–“

Star ho zastavila. „Milorde Dorale–“

„Co? A největší ze všech cen pro první narozené dítě–“

„Jocku, miláčku! Strašně tě miluju, ale zítra musíme jet. Všechno, co chceme, je jen něco k jídlu a kout, kde bychom se mohli vyspat.“

„Nesmysl! To mi nemůžeš udělat!“

„Ty sám víš, že musím.“

„Prokletá politika! Zemřu u tvých nohou, moje sladká. Srdce chudáka starého Jocka se zastaví. Už teď cítím, že budu mít infarkt.“ Ukazoval si na hrudník. „Někde tady –“

Dloubla ho do břicha. „Ty starej podvodníku. Umřeš tak, jak jsi žil a ne na infarkt. Milorde Dorale –“

„Ano, milady?“

„Přivedla jsem Hrdinu.“

Zamrkal. „Nemluvíš o Rufovi? Ahoj, Rufo, ty starej tchoři! Slyšel jsi už něco dobrýho? Vrať se do kuchyně a vyber si něco moc hezkýho.“

„Děkuji, milorde Dorale.“ Rufo „udělal pukrle“, hluboce se uklonil a odešel.

Star řekla pevné: „Když teď Doral dovolí.“

„Poslouchám.“

Natáhla jeho ruku, stoupla si rovně a začala recitovat:

Dojel k Zpívajícím vodám rytíř bez bázně a hany, šlechetný pán jménem Oscar ctný a silný mezi pány. Otázkou Igliho lapil, paradoxy k smrti ztrápil, vlastních slz se Igli napil. Tak svět zbavil zla a škody, ztichly Zpívající vody.

Pokračovala pořád dál, nebyla v tom žádná lež, i když zase všechno nebyla tak úplná pravda – bylo to barevné jako agentův reklamní plakát. Například Star řekla, že jsem zabil dvacet sedům Rohatých duchů, jednoho holýma rukama. Nepamatuji si, kolik jich bylo, a co se týče těch „holých rukou“, byla to náhoda. Prostě jsem jednoho toho parazita bodnul a přitom mi jiný šlápl na nohu a já ho zezadu podrazil. Neměl jsem kdy tasit meč, takže jsem se jednou nohou zapřel za jeden roh a druhým jsem prudce trhnul, takže se mu odkutálela hlava. Ale udělal jsem to ze zoufalství, neměl jsem jinou možnost.

Star bez přípravy dlouho pěla ódy na moje hrdinství a dodala, že můj dědeček sloužil u San Juan Hilla, a pak začala mluvit o mých pradědečcích. Když mu říkala, jak jsem přišel k té jizvě od levého ucha k pravé čelisti, tak to vyprávěla do všech podrobností.

Víte, Star mě proklepala hned, jak mě viděla poprvé, a den před pochodem ze mě dostala spoustu věcí. Ale já jí neřekl spoustu těch pitomostí, které teď předkládala Doralovi. Musela o mně získávat informace od Sureté, FBI a Archie Goodwina po dobu několika měsíců. Dokonce jmenovala i mužstvo, proti kterému jsme hráli, když jsem si zlomil nos a tohle jsem jí nikdy neříkal.

Stál jsem tam, červenal jsem se, když si mě Doral prohlížel odshora dolů a naopak a pohvizdoval si a funěl na znamení uznání. Když Star skončila, dodala prostě: „Takhle to bylo.“ Dlouze se na ni zadíval a řekl: „Můžeš mi ještě zopakovat tu pasáž o Iglim?“

Star mu vyhověla, recitovala jinými slovy a podrobněji. Doral poslouchal, mračil se a souhlasně pokyvoval hlavou. „Hrdinské řešení,“ řekl. „Takže on je také matematik. Kde studoval?“

„Je inteligentní od přírody, Joeku.“

„To by šlo.“ Přistoupil ke mně, podíval se mi do očí, položil mi paže na ramena. „Hrdina, který porazil Igliho, smí vstoupit do jakéhokoli domu. Ale poctí můj dům, když nepohrdne pohostinností, střechou… stolem… ložem.“

Mluvil s velkou vážností, pořád se mi díval do očí; neměl jsem vůbec možnost podívat se na Star, aby mi poradila. A já potřeboval, aby mi poradila. Člověk, který arogantně tvrdí, že dobré způsoby jsou všude stejné a že lidi jsou jen lidi, byl nejdál v sousední Lhotě. Nejsem nijak zvlášť kultivovaný člověk, ale už jsem viděl kus světa, abych se to naučil. Mluvil oficiálně, podle protokolu, a očekával oficiální odpověď.

Udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl. Položil jsem ruce na jeho ramena a vážně jsem mu odpověděl: „Jsem poctěn mnohem víc, než si zasloužím, pane.“

„Ale přijímáš?“ zeptal se úzkostně.

„Přijímám z celého srdce.“ („Srdce“ bylo to nejbližší slovo. Měl jsem potíže s jazykem.)

Zdálo se, že si s úlevou oddechl. „Skvělé!“ Popadl mě do medvědí náruče, políbil mě na obě tváře a jen proto, že jsem rychle uhnul, mě nepolíbil na ústa.

Potom se narovnal a zakřičel:

„Víno! Pivo! Schnaps! Kdo to k sakru má všechno shánět? Stáhnu někoho z kůže rezavým pilníkem! Židle! Bohoslužbu za Hrdinu! Kde jste kdo?“

Poslední slova byla zcela bezdůvodná; zatímco Star recitovala, jak jsem príma chlap, přišlo na terasu asi tak osmnáct nebo padesát lidí, co do sebe strkali, aby měli lepší výhled. Mezi nimi byli i ti, kteří měli ten den službu, protože někdo mi dal do ruky čtyřuncovou sklenici 110% ohnivé vody ještě před tím, než velitel dokřičel. Jock pil jako duha, takže jsem následoval jeho příkladu, potom jsem byl šťastnej, že si můžu sednout na židli, kterou za mne někdo postavil, byl jsem z toho celý pryč a pivo celý ten oheň jen rozdmýchávalo.

Další lidi mě zasypávali sýrem, studeným masem, nakládanou zeleninou a nedefinovatelným jedlým pitím, všechno bylo vynikající. Nečekali na nic, dávali mi to do pusy, když jsem ji otevřel jen abych řekl „Ge–sundheit!“ Jedl jsem všechno, co mi dávali.

Mezitím mě Doral provázel svou domácností. Bylo by lepší, kdyby ti lidé nosili vojenské prýmky, jinak jsem je podle hodnosti rozpoznat nedokázal. Šaty nepomohly, protože vladyka byl oblečen stejně jako dělník z pole, pomocnice v kuchyni mohla (a někdy tomu tak bylo) zmizet a navěšet na sebe zlato a obléci si své nejlepší společenské šaty. Ani nebyli představováni podle svého postavení.

Sotva jsem rozeznal paní domu, Jockovu manželku – jeho starší manželku. Byla to velmi pohledná starší žena, brunetka s maličkou nadváhou, ale těch pár liber navíc bylo báječně rozmístěno. Byla oblečena ležérně jako Jock, ale naštěstí jsem si jí všiml, protože najednou přišla pozdravit Star a objaly se horoucně jako dvě dávné přítelkyně. Takže jsem našpicoval uši, když mi ji po chvíli představovali jako (a to jsem postřehl) tu Doral (tak jako Jock byl ten Doral), jen v ženském rodě.

Vyskočil jsem, uchopil jsem její ruku, naklonil jsem se a přitiskl ji ke rtům. Ani zdaleka to není nevianský zvyk, ale vyvolalo to veselí a paní Doral zčervenala a Jock se pyšně smál.

Byla jediná, kvůli které jsem vstal ze židle. Všichni muži a chlapci ke mně přistoupili s úklonou; všechny holky od šesti do šedesáti udělaly pukrle – ne tak, jako to známe my, ale v nevijském stylu. Vypadalo to spíš jako figura z twistu. Stály na jedné noze a potom se zaklonily, jak to šlo nejvíc, pak stály na druhé noze a předkláněly se a přitom všem se pomalu vlnily. Nezní to zrovna půvabně, ale bylo to půvabné a dokazovalo to, že Doralovi lidé nemají problémy s artritidou ani s ploténkami.

Jock si nikdy nedělal starosti se jmény. Všechny ženy byly „Srdíčko“, „Ovečka“ nebo „Kočička“ a všechny muže, dokonce i ty, kteří vypadali starší než on, nazýval „Syn“.

Je možné, že většina z nich skutečně byli jeho synové. Celému uspořádání Nevie jsem úplně nerozuměl. Vypadalo to jako feudalismus z naší historie – možná, že to feudalismus byl – ale jestli všichni ti lidé byli Horalovými otroky, nevolníky, najatými pracovními silami nebo členové jedné velké rodiny, to jsem nikdy přesně nevěděl. Myslím, že tam bylo ode všeho trochu. Tituly neznamenaly naprosto nic. Jediný titul, který Jock měl, byl ten, že se lišil gramatickou flexí tak, že byl ten Doral, Zatímco ostatní byli prostě Doralové. Sem tam jsem v těchhle pamětech přišel o titul „milord“, Star a Rufo jej sice užívali, ale bylo to jenom zdvořilé oslovení, které tvořilo paralelu s oslovením v Nevii. „Freiherr“ neznamená „volný muž“ a „monsieur“ neznamená „můj pane“ – tyhle věci se těžko překládají. Star šperkovala svou řeč „milordy“, protože byla příliš zdvořilá na to, aby říkala „Hej, Mácu!“, a to dokonce i když mluvila se svými blízkými.

(Za nejzdvořilejší projev náklonnosti v nevijštině byste v Americe dostali do zubů.)

Když už byli Gordonovi představeni všichni, tomu hrdinovi první třídy, skončili jsme tuhle proceduru, abychom se připravili na banket, který měl nahradit původní Jockův projekt tříměsíčního veselí. Odloučili mě od Star i od Rufa; dvě komorné mě odvedly do mých komnat.

Bylo to, jak jsem řekl. Ženy. Dvě. Bylo to príma, odpočinout si v panské umývárně s komornými. Koupelna byla v evropském stylu. Byly mnohem uvolněnější než ty v jihovýchodní Asii a I‘lle du Levant; americké veřejné školy neučí, jak se chovat ke komorným. Zvlášť když jsou mladé a rozkošné a dychtivé potěšit… a já měl dlouhý nebezpečný den. Poprvé za celou tu cestu jsem pochopil, že nic takového jako volba mezi životem a smrtí nepředčí tu starou biologickou potřebu.

Byl jen jeden problém, a sice že bych mohl přijít pozdě na večeři. Proto na sebe navzájem dohlížely, i když, jak věřím, to nebylo záměrné. Tu zrzavou jsem plácnul přes zadek, když se ta druhá nekoukala, a myslím, že jsem získal příslib na pozdější dobu.

A je taky legrace nechat si vydrhnout záda. Ostříhaný, vymydlený, nablýskaný, oholený, vysprchovaný, voňavý jako agresivní růže, vyšňořený v nejfantastičtější nádheře od dob Cecila B. deMilleho, kdy přepsal Bibli, jsem byl komornými uveden do haly, kde se konal banket.

Ale uniforma pro konzula, kterou jsem měl na sobě, byla ve srovnání s toaletou, co měla Star, úplně obyčejný oblek. Před nedávném přišla o všechny své krásné šaty, ale naše hostitelka pro ni něco sehnala.

Poprvé to bylo oblečení, které zahalilo Star od brady po kotníky – jako elastické sklo. Zdálo se to kouřově modré, přilnulo to k jejímu tělu a vzadu se to vzdouvalo. Pod tím bylo „spodní prádlo“. Vypadala, jako by byla zabalená do popínavého břečťanu – ale ten břečťan byl zlatý, zdobený safíry. Obtáčel její krásné bříško, rozděloval se ve dvě větve a zakrýval jí prsa, celkově to vypadalo jako maličké bikiny, ale bylo to mnohem vzrušivější a mnohem efektnější.

Na nohou měla esovitě prohnuté sandály z něčeho průhledného a pružného. Vypadalo to, jako by na ničem nedržely, na žádných páscích, žádných sponách; v nich spočívaly její krásné bosé nohy. Vypadalo to, jako by stála na špičkách čtyři palce nad zemí.

Světlovlasou hřívu měla vyčesanou do tvaru, který připomínal plně vystrojenou loď a ve vlasech měla taky safíry. Na těle měla sem tam jeden dva safíry; nebudu je vypočítávat.

Zahlédla mě hned, jak jsem ji zpozoroval. Obličej se jí rozzářil a anglicky zavolala: „Můj Hrdino, ty jsi krásný!“

Řekl jsem: „Hm –“

Potom jsem dodal: „Ty jsi taky neztrácela čas. Můžu si k tobě sednout? Budu potřebovat poradit.“

„Ne, ne! Budeš sedět s pány a já s dámami. Nebudeš mít žádné problémy.“

Není to špatný způsob organizace banketu. Každý jsme měli zvláštní nízký stolek, muži v řadě proti ženám, mezi námi asi tak patnáct stop prostoru. Nebylo nutné s dámami tlachat a všechny stály za pohled. Lady Doralová seděla proti mě a právě dávala Star zlaté jablko. Její oblek byl na některých místech neprůhledný, ale ne na obvyklých místech. Většinou to byly diamanty. Věřím, že to byly diamanty; myslím, že napodobeniny drahokamů by nedělali tak velké.

Asi tak dvacet jich sedělo; dvakrát nebo třikrát tolik jich servírovalo, bavilo nás nebo chodilo dokola. Tři děvčata nedělala nic, jen dohlížela, abych netrpěl hlady a žízní – nenaučil jsem se používat jejich nástroje při stolování; nikdy jsem se jich nedotkl. Děvčata klečela u mne; seděl jsem na velkém polštáři. Později ten večer si Jock lehl na záda a hlavu si položil tak, aby mu služebné mohly vhazovat do úst jídlo nebo mu přidržovat šálek u úst.

Jock měl, stejně jako já, tři služebné; Star a paní Doral měly každá dvě; ostatní měli každý jednu. Obsluhující služebné ilustrovaly přesně můj problém s určením hodnosti jednotlivců. Moje hostitelka a moje princezna byly k smrti krásně oblečené, ale jedna z mých služek, šestnáctiletá uchazečka o titul Miss Nevia, byla oblečena výlučně do šperků, ale bylo jich tolik, že byla vlastně oblečena „skromněji“ než Star nebo Doral Letva, paní Doral.

Ani se nechovaly jako služky, až na to vášnivé odhodlání hlídat, abych pořád pil a byl sytý. Tlachaly mezi sebou argotem dospívající mládeže a měly poznámky na adresu mých velkých svalů atd., jako bych tam nebyl. Patrně se předpokládá, že hrdinové nemluví, protože kdykoli jsem otevřel ústa, vždycky mi do nich něco nacpaly.

Pořád se něco dělo – své umění předváděli tanečníci, žongléři, recitátoři básní – v prostoru mezi dvěma řadami stolů. Kolem se potulovaly děti a braly si pamlsky z táců, ještě než je služebné donesly na stoly. Jedna panenka, asi tak tříletá, si sedla do dřepu proti mně, upřeně na mě hleděla obrovskýma očima s otevřenou pusou a tanečníci se jí museli vyhýbat. Pokoušel jsem se ji k sobě přilákat, ale ona na mě jen zírala a hrála si se svými prstíky.

Slečna s dulcimorem chodila kolem stolů, zpívala a hrála. Já mohl být dulcimor, ona mohla být slečna.

Po asi dvou hodinách hostiny se Jock postavil, dal znamení, aby se všichni uklidnili, nahlas si říhnul, setřásl služebné, které se snažily jej uklidnit, a začal recitovat.

Tytéž verše v jiném tónu – opěvoval mé hrdinské činy. Domníval jsem se, že je příliš opilý na to, aby recitoval limerikem, ale mluvil bez zadrhávání s perfektní rytmikou a s celým komplexem vnitrního rýmu a kudrlinkami aliterací. Byl to šokující výkon rétorické virtuozity.

V podstatě zopakoval příběh, který recitovala Star, ale ještě víc ho vyšperkoval. Poslouchal jsem s rostoucím obdivem – jak k němu, tak i ke starému dobrému Scarovi Gordonovi, který byl jediným představitelem armády. Řekl jsem si, že musím být zatraceně velký, takže když se Jock posadil, vstal jsem.

Děvčata byla úspěšnější ve své snaze mně opít než nakrmit. Většinou bylo jídlo zvláštní a obvykle chutné. Jako studené jídlo se podávala malá žábovitá stvoření v ledu, a to celá. Vaším úkolem bylo namočit si je do omáčky a pozřít je na dvě sousta.

Ta holka s drahokamy jedno tohle stvoření uchopila, namočila je a podala mi ho, abych si kousl. A to stvoření se probudilo.

Ten maličkej kamarád – říkejme mu třeba „Elmer“ – Elmer zamrkal očima a podíval se na mě, zrovna když jsem se do něj chtěl zakousnout.

Najednou jsem neměl ani trochu hlad a trhnul jsem hlavou směrem dozadu.

Miss Klenotnictví se srdečně smála, znovu jej ponořila a ukázala mi, jak se to dělá. Elmer už není.

Už jsem moc nejedl, hlavně jsem pil, víc než hodně. Pokaždé, když mi nabídly něco k zakousnutí, viděl jsem Elmerovu mizející nožičku, polkl jsem naprázdno a dal jsem si další pití.

Proto jsem si stoupl.

Když už jsem stál, bylo hrobové ticho. Hudba ztichla, protože muzikanti čekali, co budu říkat, aby mohli dělat pozadí mé básni.

Najednou jsem si uvědomil, že nemám co říct.

Ani ň. Nedokázal jsem improvizovat ani jednu modlitbu, ani jednu báseň, kterou bych vyjádřil vděk, díky a uznání mému hostiteli – v nevijském jazyce. Do háje, neuměl jsem to ani anglicky.

Star na mě visela očima. Vypadala vážně a bylo vidět, že mi důvěřuje.

To rozhodlo. Neriskoval jsem nevijštinu; nebyl jsem schopen vzpomenout si ani na to, jak se zeptat na cestu na záchod. A tak jsem jim to naservíroval všechno v angličtině. „Congo“ Vachel Lindsaye.

Řekl jsem všechno, co jsem si pamatoval, asi tak čtyři stránky. Co jsem jim převedl, bylo podmanivé schéma rytmu a rýmu, dvojsmysly a napodobeniny všech možných kiksů a skutečné „bubnování rytmu na stůl násadou koštěte. Bum! Bum! Bumtarata bum!“ a orchestr chytil ducha mé promluvy a zařinčeli jsme nádobím.

Potlesk byl nádherný a Miss Tiffany vzala můj kotník a políbila jej.

Tak jsem jim ještě jako zákusek naservíroval „Zvony“ E.A.Poea. Jock mě políbil na levé oko a pobryndal mě na rameni.

Potom Star vstala a vysvětlila, rytmicky a rýmovaně, že v mé zemi, v mém rodném jazyce a mezi mými lidmi, válečníky a umělci, jsem básník známý stejně tak jako hrdina (což byla pravda, nula k nule), a že jsem jim prokázal tu čest tím, že jsem pro ně zkomponoval svou největší práci v drahokamech mého rodného jazyka; vyjádřil jsem díky Doralovi a jeho domu za pohostinnost pod jeho střechou, za jeho stolem a v jeho posteli – dodala, že se sama postupem času pokusí se svými chabými možnostmi převést mou hudbu do jejich jazyka.

Mezi nás se dostal Oscar.

Potom přinesli piéce de résistance, trup čehosi, celý opečený a nesli jej čtyři muži. Podle velikosti a tvaru to klidně mohl být upečený rolník. Ale bylo to mrtvé a vonělo to nádherně, snědl jsem toho spoustu a vystřízlivěl jsem. Po pečeni bylo ještě asi osm nebo devět jídel, polévky a šerbety a podobné podivnůstky. Celý večírek se uvolňoval a lidé nezůstávali u svých stolů. Jedno z mých děvčat usnulo a převrhlo mou sklenici s vínem a až v tu chvíli jsem si uvědomil, že většina lidí už odešla.

Doral Letva, doprovázená dvěma děvčaty, mě uvedla do mých komnat a uložila mě do postele. Zhasly světla a zmizely, zatímco já se ještě snažil popřát jim galantně dobrou noc v jejich jazyce.

Vrátily se, byly svlečené ze svých drahokamů a ze všeho ostatního a usadily se mi na posteli, tři grácie. Říkal jsem si, že ta mladší byla asi její dcera. Starší mohlo být tak osmnáct, dozrálá a byla docela jistě kopií své matky v tomto věku; ta mladší vypadala tak asi o pět let mladší, sotva vyspělá, na svůj věk velmi pěkná a dost sebevědomá. Zčervenala a sklopila oči, když jsem se na ní podíval. Ale její sestra se na mě upřeně dívala smyslnýma očima, drze a provokativně.

Jejich matka je držela obě kolem pasu a vysvětlovala mi, jednoduše, ale rýmované, že jsem poctil jejich střechu, jejich stůl – a teď tedy jejich lože. Co by si Hrdina přál? Jednu? Dvě? Nebo všechny tři?

Jsem zajíček. To už víme. Kdyby ta maličká sestra nebyla tak velká jako hnědé sestřičky, které mě v minulosti zjizvily, možná bych byl schopen předvést svoji absolutní rovnováhu.

Ale, doprčic, ty dveře se nedaly zavřít. Byly to jen oblouky. A Jock se mohl každou chvíli vzbudit a přijít; nevěděl jsem, kde je. Netvrdím, že jsem nikdy nespal s vdanou ženou nebo s dcerou pána domu – ale dodržoval jsem v těchto záležitostech americké konvence o utajení takových věcí. Tahle plochonohá propozice mě poznamenala hůře než Rohatí kozlové, totiž duchové.

Bojoval jsem o to, abych poeticky vyjádřil své rozhodnutí.

Nepodařilo se mi to, ale vyjádřil jsem svůj negativní postoj.

Ta malá holka začala brečet a utekla. Její sestra mě propichovala očima, zasupěla: „Hrdina!“ a odešla taky. Matka se na mě mlčky dívala a odešla.

Asi tak za dvě minuty se vrátila. Mluvila velmi formálně, musela se hodně ovládat a ptala se, zda by Hrdinovi byla po chuti některá žena, kterou tu dnes viděl. Jméno, prosím. Nebo by ji mohl jen popsat. Nebo, pokud chce, může všechny shromáždit, aby na ni mohl ukázat.

Dělal jsem, co jsem mohl, abych jí vysvětlil, že pokud bych si měl vybírat, pak bych si jednoznačně vybral ji – ale že jsem unaven a přeji si spát sám.

Ledva potlačila slzy, popřála mi hrdinský odpočinek a odešla ve vteřině, snad ještě rychleji. Jednu chvíli jsem měl pocit, že mě chce pokárat.

Zapět vteřin jsem vstal a pokusil jsem se ji chytit. Ale ona už odešla, chodba byla temná.

Usnul jsem a zdálo se mi o Gangu studených vod. Jeho členové byli ještě ošklivější, než o nich mluvil Rufo, a snažili se mě přinutit jist obrovské nugety zlata; všechny měly Elmerovy oči.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA