Cesta slávy - kapitola XVI.
XVI
Někdo mi
zatřásl ramenem. „Vstávej!“
„Nech mě!“
„Musíš
vstávat. Šéfe, prosím tě, vstávej.“
„Ano, můj
hrdino – prosím!“
Otevřel
jsem oči, usmál jsem se na ni, pak jsem se se značným úsilím rozhlédl kolem
sebe. To byla jatka! Uprostřed, blízko mně, čněl černý skleněný stoup, silný, a
asi tak pět stop vysoký. Na jeho vrcholu bylo Vejce. „To je ono?“
„Jo!“
potvrdil Rufo. „To je ono!“ Byl úplně vyřízenej, ale šťastnej.
„Ano, můj
hrdino šampióne,“ řekla Star, „to je to pravé Fénixovo Vejce. Otestovala jsem
ho.“
„Je –“
rozhlédl jsem se kolem. „A kde je teda Pojídač duší?“
„Zabil jsi
ho. Dřív než jsme sem přišli. Ještě jsi měl v ruce meč a Vejce pěkně schované
pod levou paží. Dalo nám strašně práce ho odtud dostat, abych tě mohla
ošetřit.“
Podíval
jsem se na sebe a pochopil jsem, o čem mluví, a díval jsem se jinam. Červená
není zrovna moje barva. Abych nemyslel na svá zranění, řekl jsem Rufovi: „Co
vás tak dlouho zdrželo?“
Star mi
odpověděla: „Myslela jsem, že už tě nikdy nenajdem!“
„A jak
jste mě našli?“
Rufo řekl:
„Šéfe, my tě vlastně ztratit nemůžeme. Prostě jsme šli po tvé krvavé stopě –
dokonce i když končila v prázdné stěně. Ona je tvrdohlavá.“
„Hm…
viděli jste ňáký mrtvoly?“
„Tři nebo
čtyři. Byli to cizinci, to není naše věc. Nejspíš to byli umělý lidi.
Neztráceli jsme čas.“ Dodal: „A nebudeme ztrácet čas ani teď, abysme se odtud
dostali, když už jsi ošetřenej tak, že už můžeš jít. Času je málo.“
Narovnal
jsem pravé koleno, opatrně. Pořád mě bolelo na místě, kde mě bodnul do čéšky,
ale to, co Star se mnou udělala, mě zbavilo bolesti. „Nohy mám v pořádku. Můžu
jít, hned jak Star bude hotová. Ale,“zamračil jsem se, „nechce se mi ani trochu
jít zase tou krysí dírou. Z krys mi běhá mráz po zádech.“
„Jaký
krysy, šéfe? V jaký díře?“
Tak jsem
mu to řekl.
Star
neříkala nic, pořád mi přikládala náplasti a obklady. Rufo řekl: „Šéfe, klekl
sis na kolena a plazíl jsi se – v chodbě, která vypadala jako všechny ostatní.
Neviděl jsem v tom žádný smysl, ale ty jsi byl přesvědčený o tom, že víš, co
máš dělat, tak jsme ti nic neříkali, a dělali jsme, co jsi nám řekl. Když jsi
nám nařídil, že máme počkat, než provedeš průzkum, tak jsme tě taky poslechli –
a když jsme čekali moc dlouho, ona rozhodla, že bude lepší tě hledat.“
Nechal
jsem to tak.
Téměř
okamžitě jsme odcházeli, prošli jsme „přední“ cestou bez potíží, bez iluzí, bez
pastí, nebylo nic než fakt, že „správná cesta“ byla dlouhá a únavná. Rufo a já
jsme byli ve střehu, šli jsme stejně jako předtím, Star uprostřed. Nesla to
Vejce.
Ani Star,
ani Rufo nevěděli, jestli nás ještě někdo může napadnout, a my s sebou neměli
nic víc než základní skautský balíček. Jen Rufo mohl ještě napnout luk, já už
nemohl vládnout mečem. Jediné, co jsme museli zajistit, bylo dát Star dost času
na to, aby zničila Vejce dřív, než by ho dostal někdo jiný. „Ale není čeho se
obávat,“ ujistil mě Rufo. „Něco jako když jsi na povrchovém nulovém bodě automatu.
Nikdy si toho nevšimneš.“
Když jsme
se dostali ven, byla před námi ještě zdlouhavá cesta do Jeskynních kopců a k
další Bráně. Jedli jsme za pochodu – měl jsem příšerný hlad – Rufo se se mnou
podělil o koňak a Star i o trochu vody. Cítil jsem se docela dobře, než jsme
došli k jeskyni té Brány; dokonce jsem si nevšímal ani oblohy, která oblohou
nebyla, ale byla to jakási střecha, a dokázal jsem ignorovat i gravitační
výkyvy.
„Pentagram“
už v té jeskyni byl. Star ho jenom obtáhla, potom jsme čekali ještě chvilku –
spěchali jsme právě proto, abychom se sem dostali, než se ta „Brána“ otevře;
potom nebude průchodná po několik týdnů nebo dokonce měsíců – to je moc dlouhá
doba na to, aby jakýkoli lidský jedinec mohl žít v Karth-Hokesh.
Na místo
jsme se dostali o pět minut dřív. Byl jsem oblečen jako vojenský diktátor z
Marsu – jen já, pás na meč a meč. Odlehčili jsme se, jak to šlo nejvíc, protože
Star byla unavená a už jen přenos živých věcí byl pro ni velmi namáhavý. Star
chtěla ještě zachránit můj milovaný luk, ale já jí to nedovolil. Trvala na tom,
abych si nechal Lady Vivamus a já ani moc neprotestoval; už jsem se nikdy
nechtěl se svým mečem rozloučit. Dotkla se ho a řekla mi, že to není mrtvý kov,
ale že je to kus mě.
Rufo měl
na sobě jen tu nepěknou růžovou kůži a oblečení; jeho přístup byl ten, že meč
je meč a že má doma lepší. Star, z profesionálních důvodů, na sobě neměla nic.
„Jak
dlouho?“ zeptal se Rufo, když jsme se vzali za ruce.
„Zbývají
ještě dvě minuty,“ odpověděla. Smysl pro čas v její hlavě byl přesný jako můj
orientační smysl. Nikdy nepotřebovala hodinky.
„Řekla jsi
mu to?“ zeptal se Rufo.
„Ne.“
„A není ti
hanba? Nezdá se ti, že už jsi ho balamutila dost dlouho?“ Mluvil s překvapující
hrubostí a už jsem mu chtěl říct, že s ní takhle mluvit nesmí. Ale Star ho
uťala.
„BUĎ
ZTICHA!“
Začala
recitovat. Potom – „Teď!“
Najednou
jsme byli v jiné jeskyni. „Kde jsme?“ zeptal jsem se. Cítil jsem se těžší.
„Na
planetě Nevia,“ odpověděl Rufo. „Na druhé straně Věčných štítů – a já dostal
bezva nápad – vystoupit a jít navštívit Jocka.“
„Tak to
udělej,“ řekla zlobně Star. „Moc mluvíš.“
„Ale jen
když se mnou půjde parťák Oscar. Chceš, kamaráde? Můžem tam zůstat tak tejden. Žádný
draci. A oni budou rádi, že tě vidí – hlavně Muri.“
„Muri z
toho vynech!“ Star úplně zaječela.
„Nemůžeš
to přenést přes srdce, co?“ řekl kysele. „Že je mladší a vůbec všechno.“
„Sám víš,
že to tak není!“
„Ale vím
moc dobře, že to je přesně takhle!“ odsekl. „A jak dlouho si myslíš, že před
tím můžeš utíkat? To není fér. Nikdy to nebylo fér. To –“
„Ticho! Teď
počítejte!“ Znovu jsme se vzali za ruce a hups! byli jsme zase na jiném místě.
Byla to zase jiná jeskyně, na jedné straně částečně otevřená; vzduch byl řídký
a ledový a dovnitř se sypal sníh. Obrazec byl ve skále a byl vytepán z čistého
zlata. „A kde je tohle?“ chtěl jsem vedet.
„To je
tvoje planeta,“ odpověděla Star. „Místo, které se jmenuje Tibet.“
„A tady
můžeš přestoupit,“ dodal Rufo, „kdyby nebyla tak tvrdohlavá. Nebo můžeš jit
pěšky – i když je to dlouhej a obtížnej pochod; jednou jsem to absolvoval.“
Moc mě to
nevábilo. Naposled jsem slyšel o tom, že Tibet je v rukou nepřátelských
obranářů míru. „Budeme tady dlouho?“ zeptal jsem se. „Potřebovalo by to
ústřední topení.“ Chtěl jsem slyšet cokoli, jen nějaký argument. Star byla moje
láska a nemohl jsem vystát, když s ní někdo mluví tak hrubě – ale Rufo byl můj
pokrevní bratr, ztratil pro mě tolik krve; několikrát mí zachránil život.
„Dlouho
ne,“ odpověděla Star. Vypadala ztrhaně a unaveně.
„Ale je
dost času nato, abys začal nový život,“ dodal Rufo, „takže si to rozmysli a
nedej se vláčet jako kočka v pytli. Už ti to měla říct dávno. Ona –“
„Na
místa,“ vyštěkla Star. „Počítejte a letíme. Rufo, jestli nepřestaneš, tak tě tu
nechám a půjdeš zase pěšky – bos a ve sněhu až po bradu.“
„Pokračuj,“
řekl jí. „Když mi vyhrožuješ, jsem stejně tvrdohlavý jako ty. A to mě
překvapuje. Oscare. Ona je –“
„TICHO!“
„Vládkyně Dvaceti vesmírů…“