Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola XVI.

8. 1. 2007

XVI

Někdo mi zatřásl ramenem. „Vstávej!“

„Nech mě!“

„Musíš vstávat. Šéfe, prosím tě, vstávej.“

„Ano, můj hrdino – prosím!“

Otevřel jsem oči, usmál jsem se na ni, pak jsem se se značným úsilím rozhlédl kolem sebe. To byla jatka! Uprostřed, blízko mně, čněl černý skleněný stoup, silný, a asi tak pět stop vysoký. Na jeho vrcholu bylo Vejce. „To je ono?“

„Jo!“ potvrdil Rufo. „To je ono!“ Byl úplně vyřízenej, ale šťastnej.

„Ano, můj hrdino šampióne,“ řekla Star, „to je to pravé Fénixovo Vejce. Otestovala jsem ho.“

„Je –“ rozhlédl jsem se kolem. „A kde je teda Pojídač duší?“

„Zabil jsi ho. Dřív než jsme sem přišli. Ještě jsi měl v ruce meč a Vejce pěkně schované pod levou paží. Dalo nám strašně práce ho odtud dostat, abych tě mohla ošetřit.“

Podíval jsem se na sebe a pochopil jsem, o čem mluví, a díval jsem se jinam. Červená není zrovna moje barva. Abych nemyslel na svá zranění, řekl jsem Rufovi: „Co vás tak dlouho zdrželo?“

Star mi odpověděla: „Myslela jsem, že už tě nikdy nenajdem!“

„A jak jste mě našli?“

Rufo řekl: „Šéfe, my tě vlastně ztratit nemůžeme. Prostě jsme šli po tvé krvavé stopě – dokonce i když končila v prázdné stěně. Ona je tvrdohlavá.“

„Hm… viděli jste ňáký mrtvoly?“

„Tři nebo čtyři. Byli to cizinci, to není naše věc. Nejspíš to byli umělý lidi. Neztráceli jsme čas.“ Dodal: „A nebudeme ztrácet čas ani teď, abysme se odtud dostali, když už jsi ošetřenej tak, že už můžeš jít. Času je málo.“

Narovnal jsem pravé koleno, opatrně. Pořád mě bolelo na místě, kde mě bodnul do čéšky, ale to, co Star se mnou udělala, mě zbavilo bolesti. „Nohy mám v pořádku. Můžu jít, hned jak Star bude hotová. Ale,“zamračil jsem se, „nechce se mi ani trochu jít zase tou krysí dírou. Z krys mi běhá mráz po zádech.“

„Jaký krysy, šéfe? V jaký díře?“

Tak jsem mu to řekl.

Star neříkala nic, pořád mi přikládala náplasti a obklady. Rufo řekl: „Šéfe, klekl sis na kolena a plazíl jsi se – v chodbě, která vypadala jako všechny ostatní. Neviděl jsem v tom žádný smysl, ale ty jsi byl přesvědčený o tom, že víš, co máš dělat, tak jsme ti nic neříkali, a dělali jsme, co jsi nám řekl. Když jsi nám nařídil, že máme počkat, než provedeš průzkum, tak jsme tě taky poslechli – a když jsme čekali moc dlouho, ona rozhodla, že bude lepší tě hledat.“

Nechal jsem to tak.

Téměř okamžitě jsme odcházeli, prošli jsme „přední“ cestou bez potíží, bez iluzí, bez pastí, nebylo nic než fakt, že „správná cesta“ byla dlouhá a únavná. Rufo a já jsme byli ve střehu, šli jsme stejně jako předtím, Star uprostřed. Nesla to Vejce.

Ani Star, ani Rufo nevěděli, jestli nás ještě někdo může napadnout, a my s sebou neměli nic víc než základní skautský balíček. Jen Rufo mohl ještě napnout luk, já už nemohl vládnout mečem. Jediné, co jsme museli zajistit, bylo dát Star dost času na to, aby zničila Vejce dřív, než by ho dostal někdo jiný. „Ale není čeho se obávat,“ ujistil mě Rufo. „Něco jako když jsi na povrchovém nulovém bodě automatu. Nikdy si toho nevšimneš.“

Když jsme se dostali ven, byla před námi ještě zdlouhavá cesta do Jeskynních kopců a k další Bráně. Jedli jsme za pochodu – měl jsem příšerný hlad – Rufo se se mnou podělil o koňak a Star i o trochu vody. Cítil jsem se docela dobře, než jsme došli k jeskyni té Brány; dokonce jsem si nevšímal ani oblohy, která oblohou nebyla, ale byla to jakási střecha, a dokázal jsem ignorovat i gravitační výkyvy.

„Pentagram“ už v té jeskyni byl. Star ho jenom obtáhla, potom jsme čekali ještě chvilku – spěchali jsme právě proto, abychom se sem dostali, než se ta „Brána“ otevře; potom nebude průchodná po několik týdnů nebo dokonce měsíců – to je moc dlouhá doba na to, aby jakýkoli lidský jedinec mohl žít v Karth-Hokesh.

Na místo jsme se dostali o pět minut dřív. Byl jsem oblečen jako vojenský diktátor z Marsu – jen já, pás na meč a meč. Odlehčili jsme se, jak to šlo nejvíc, protože Star byla unavená a už jen přenos živých věcí byl pro ni velmi namáhavý. Star chtěla ještě zachránit můj milovaný luk, ale já jí to nedovolil. Trvala na tom, abych si nechal Lady Vivamus a já ani moc neprotestoval; už jsem se nikdy nechtěl se svým mečem rozloučit. Dotkla se ho a řekla mi, že to není mrtvý kov, ale že je to kus mě.

Rufo měl na sobě jen tu nepěknou růžovou kůži a oblečení; jeho přístup byl ten, že meč je meč a že má doma lepší. Star, z profesionálních důvodů, na sobě neměla nic.

„Jak dlouho?“ zeptal se Rufo, když jsme se vzali za ruce.

„Zbývají ještě dvě minuty,“ odpověděla. Smysl pro čas v její hlavě byl přesný jako můj orientační smysl. Nikdy nepotřebovala hodinky.

„Řekla jsi mu to?“ zeptal se Rufo.

„Ne.“

„A není ti hanba? Nezdá se ti, že už jsi ho balamutila dost dlouho?“ Mluvil s překvapující hrubostí a už jsem mu chtěl říct, že s ní takhle mluvit nesmí. Ale Star ho uťala.

„BUĎ ZTICHA!“

Začala recitovat. Potom – „Teď!“

Najednou jsme byli v jiné jeskyni. „Kde jsme?“ zeptal jsem se. Cítil jsem se těžší.

„Na planetě Nevia,“ odpověděl Rufo. „Na druhé straně Věčných štítů – a já dostal bezva nápad – vystoupit a jít navštívit Jocka.“

„Tak to udělej,“ řekla zlobně Star. „Moc mluvíš.“

„Ale jen když se mnou půjde parťák Oscar. Chceš, kamaráde? Můžem tam zůstat tak tejden. Žádný draci. A oni budou rádi, že tě vidí – hlavně Muri.“

„Muri z toho vynech!“ Star úplně zaječela.

„Nemůžeš to přenést přes srdce, co?“ řekl kysele. „Že je mladší a vůbec všechno.“

„Sám víš, že to tak není!“

„Ale vím moc dobře, že to je přesně takhle!“ odsekl. „A jak dlouho si myslíš, že před tím můžeš utíkat? To není fér. Nikdy to nebylo fér. To –“

„Ticho! Teď počítejte!“ Znovu jsme se vzali za ruce a hups! byli jsme zase na jiném místě. Byla to zase jiná jeskyně, na jedné straně částečně otevřená; vzduch byl řídký a ledový a dovnitř se sypal sníh. Obrazec byl ve skále a byl vytepán z čistého zlata. „A kde je tohle?“ chtěl jsem vedet.

„To je tvoje planeta,“ odpověděla Star. „Místo, které se jmenuje Tibet.“

„A tady můžeš přestoupit,“ dodal Rufo, „kdyby nebyla tak tvrdohlavá. Nebo můžeš jit pěšky – i když je to dlouhej a obtížnej pochod; jednou jsem to absolvoval.“

Moc mě to nevábilo. Naposled jsem slyšel o tom, že Tibet je v rukou nepřátelských obranářů míru. „Budeme tady dlouho?“ zeptal jsem se. „Potřebovalo by to ústřední topení.“ Chtěl jsem slyšet cokoli, jen nějaký argument. Star byla moje láska a nemohl jsem vystát, když s ní někdo mluví tak hrubě – ale Rufo byl můj pokrevní bratr, ztratil pro mě tolik krve; několikrát mí zachránil život.

„Dlouho ne,“ odpověděla Star. Vypadala ztrhaně a unaveně.

„Ale je dost času nato, abys začal nový život,“ dodal Rufo, „takže si to rozmysli a nedej se vláčet jako kočka v pytli. Už ti to měla říct dávno. Ona –“

„Na místa,“ vyštěkla Star. „Počítejte a letíme. Rufo, jestli nepřestaneš, tak tě tu nechám a půjdeš zase pěšky – bos a ve sněhu až po bradu.“

„Pokračuj,“ řekl jí. „Když mi vyhrožuješ, jsem stejně tvrdohlavý jako ty. A to mě překvapuje. Oscare. Ona je –“

„TICHO!“

„Vládkyně Dvaceti vesmírů…“

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA