Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola XVII.

8. 1. 2007

XVII

Byli jsme ve velké osmiboké místnosti s nádhernými stříbrnými stěnami.

„– a moje babička,“ dokončil Rufo.

„Ne 'vládkyně‘,“ protestovala Star. „To je špatný výraz.“

„Je to dost blízké slovo.“

„A co se toho ostatního týče, to je moje smůla, ne chyba.“ Star vyskočila na nohy, už nevypadala tak unavená, jednou rukou mě vzala kolem pasu, a ve druhé držela Fénixovo Vejce. „Miláčku, já jsem tak šťastná! Vítám tě doma, můj hrdino!“

„Kde?“ Byl jsem ubitý – překonali jsme příliš mnoho časových pásem, bylo toho moc, všechno to bylo tak rychlé.

„Doma. U mne doma. Teď je to i tvůj domov – pokud to přijmeš. Náš domov.“

„Hm, aha… moje vládkyně.“

Dupla nohou. „Neříkej mi tak!“

„Správné oslovení,“ řekl Rufo, „je Vaše Moudrosti. Je to tak, Vaše Moudrosti?“

„Ale Rufo, mlč. Přines nám šaty.“

Potřásl hlavou. „Válka je za námi a právě jsem dostal zaplaceno. Dones si ty šaty sama, babi.“

„Rufo, ty jsi nemožný.“

„Naplácáš mi. babi?“

„To určitě, pokud mi nepřestaneš říkat 'babi'.“ Najednou mi podala Vejce, objala Rufa a políbila ho. „Ne, babička ti nenaplácá,“ řekla něžně. „Vždycky jsi byl zlobivé dítě a nikdy nezapomenu, jak jsi mi dával do postele ústřice. Ale řekla bych, že jsi z toho vyšel se ctí – od babičky.“ Znovu ho políbila a čuchala mu chomáč bílých vlasů. „Babička tě má ráda. Babička tě vždycky bude mít ráda. Hned po Oscarovi; řekla bych, že jsi skoro dokonalý – až na to, že jsi nesnesitelný, prolhaný, rozmazlený, neposlušný a neuctivý klacek.“

„Touž je lepší,“ řekl. „Ještě jednou si to zopakuj, totéž si myslím já o tobě. Co si chceš obléknout?“

„Mmm… přines spoustu věcí. Už je to strašně dávno, co jsem se slušně oblékla.“

Otočila se ke mně. „Co by sis chtěl vzít, můj hrdino?“

„Nevím. Nevím vůbec nic. Jak myslíš ty – Vaše Moudrosti.“

„Ale, miláčku, prosím tě, neříkej mi tak. Nikdy.“ Najednou to vypadalo, jako by se jí chtělo brečet.

„Dobře. Tak jak ti mám říkat?“

„Star je jméno, které jsi mi dal. Jestli máš potřebu říkat mi jinak, můžeš třeba zkusit tvoji 'princeznu'. Nejsem princezna – a nejsem ani Vládkyně; to je jen špatný překlad. Ale líbí se mi být 'tvoje princezna' – tak jak to říkáš ty. Nebo třeba 'živá holka' nebo cokoli z té spousty výrazů, kterými jsi mě oslovoval.“ Vzhlédla ke mě velmi klidně. „Tak jako před tím. Navždycky.“

„Zkusím to… moje princezno.“

„Můj hrdino.“

„Ale zdá se, že toho spoustu ještě nevím.“

Přešla z angličtiny do nevijštiny. „Milorde muži, chtěla jsem ti říct všechno. Opravdu. A milordovi by se mělo všechno říct. Ale strašně jsem se bála toho, že ti to řeknu moc brzy a že odmítneš jít se mnou. Ne do Černé věže, ale sem. Ke mně domů.“

„Třeba to bylo moudré,“ odpověděl jsem ve stejném jazyce. „Ale já jsem tady, milady ženo – moje princezno. Tak mi to řekni. Chci to.“

Přešla zpátky do angličtiny. „Řeknu, řeknu. Ale bude to nějakou dobu trvat. Miláčku, budeš ještě chvíli držet své koně na uzdě? Musíš mít se mnou trpělivost, lásko moje!“

„Tak jo,“ souhlasil jsem. „Jsem s tebou, ale, hele, já tady neznám ani ulice v nejbližším okolí, budu potřebovat poradit. Pamatuješ si na tu chybu, kterou jsem udělal u Jocka, jen z neznalosti místních zvyků.“

„Ano, drahý, já ti poradím. Ale nic se neboj, zvyky jsou tady jednoduché. Primitivní společnosti jsou vždycky složitější než ty civilizované – a tahle společnost primitivní není.“ Rufo jí potom k nohám hodil celou hromadu oblečení. Otočila se, pořád mě ještě držela za ruku, dala si prst na pusu a vypadala velmi soustředěně, skoro ustaraně. „Tak se na to podíváme. Co si vezmu na sebe?“

Celek je relativně podstatnější; uvedu jen hrubé náčrtky.

Center je hlavní planeta Dvaceti vesmírů. Ale Star nebyla „vládkyně“, protože to není říše.

Dál jí budu říkat „Star“, protože už měla stovky jmen a tomu území budu říkat „říše“, protože žádné jiné slovo se neblíží realitě a k „vládcům“ a „vládkyním“ zařadím rovněž vládkyni, mou ženu.

Nikdo neví, kolik vlastně existuje vesmírů. Teorie jsou bez hranic: jakákoli a všechny možnosti v neomezeném počtu kombinací „přírodních“ zákonů; každý jejich soubor odpovídá určitému vesmíru. Ale to je jen teorie a Occamova břitva je příliš tupá. Všechno, co je o Dvaceti vesmírech známo, je to, že dvacet jich bylo objeveno, že každý z nich má vlastní zákony a že většina z nich má planety nebo někdy „místa“, kde žijí lidské bytosti. Ani se nebudu pokoušet vysvětlovat, co žije někde jinde.

Dvacet vesmírů obsahuje mnoho skutečných říší. Naše Galaxie v našem vesmíru má své hvězdné říše – Galaxie je tak veliká, že lidská rasa dosud nikdy nepotkala jinou, byla chráněna Branami, které spojují vesmíry. U některých planet se o žádných Branách dosud neví. Země jich má mnoho a to jediné jí přidává na důležitosti; jinak je považována za planetu zaostalou.

Před sedmi tisíci lety se zrodila myšlenka, jak vyřešit politické problémy, které se pro svou náročnost nedaly zvládnout. Napřed bylo všechno umírněné: Jak ovládnout planetu, aniž by byla zničena? Mezi obyvateli této planety byli experti v oblasti kybernetiky, ale jinak jen stěží dosahovali naší úrovně; ještě pálili stodoly, aby pochytali krysy do soustrojí. Tito experimentátoři si vybrali vynikajícího vládce a zkoušeli mu pomáhat.

Nikdo nevěděl, proč je tenhle chlápek tak úspěšný, ale byl a to stačilo; s teorií se nezatěžovali. Poskytli mu kybernetickou pomoc, zaznamenali pro něj všechny krize ve své historii, všechny známé podrobnosti, co bylo podniknuto, a výsledky všech akcí a všechno to udělali tak, že s tím mohl nakládat jako s vlastní pamětí.

Fungovalo to. Po čase měl pod kontrolou celou planetu – byla to planeta Center; tehdy se ovšem jmenovala jinak. Neovládal ji, nebyl to vládce, řešil jen její složité problémy.

Zaznamenali taky všechno, co tenhle první „vládce“ udělal dobře i špatně, tak, aby se tím jeho následník mohl řídit.

Fénixovo Vejce je kybernetický záznam zkušeností dvouset tří „vládců“ a „vládkyň“; většina z nich „vládla“ všem známým vesmírům. Tak jako skládací bedýnka je i tohle vejce vevnitř větší než venku. Při použití je větší než Velká pyramida.

Legendy o Fénixovi se rozšířily po vesmírech: tvor, který umírá, ale je nesmrtelný, vždy znovu vstává ze svého popela. To Vejce je takovým divem, protože teď je už mnohem víc, než knihovna záznamů; je to přetisk veškerých zkušeností všech vládců od Jeho Moudrosti IX. po Její Moudrost CCIV., Mrs. Oscar Gordon. Ty všechny se tisknou přímo do paměti jejich vynikajících osobností.

Úřad není dědičný. Mezi předky Star patří Jeho Moudrost I. a většina dalších Moudrostí – ale milióny jiných lidí mají také takovou „královskou“ krev. Jejího vnuka Rufa nevybrali, i když má všechny předky stejné jako ona sama. Nebo to možná odmítl. Nikdy jsem se na to neptal, to by mu mohlo připomenout dobu, kdy jeden z jeho strýců provedl něco neuváženého a svérázného. A taky to není věc, na kterou by se člověk ptal.

Když je to jednou zaznamenáno, pak výchova kandidáta zahrnuje všechno – od způsobu, jak uvařit dršťky, až po nejvyšší matematiku – včetně všech forem boje, protože už před tisíciletím přišli na to, že je lepší, aby i přes veškerý dozor uměl vybraný jedinec bojovat sám jako kotoučová pila. Narazil jsem na to, když jsem své milované položil nepatřičnou otázku.

Pořád jsem se snažil zvyknout si na fakt, že jsem se oženil s babičkou, jejíž vnuk vypadal starší než já, a byl dokonce ještě starší, než vypadal. Lidé na planetě Center žijí stejně déle než my a Star i Rufo absolvovali kúru „Dlouhého života“. Je třeba si na to zvyknout. Zeptal jsem se Star: „Jak dlouho vy 'Moudrosti' žijete?“

„Moc dlouho ne,“ odpověděla skoro hrubě. „Obvykle jsme úkladně zavražděni.“

(Ta moje upovídaná huba –)

Výcvik kandidáta v sobě zahrnuje cestování do mnoha světů – ne na všechny planety nebo místa obydlená lidskými bytostmi; tak dlouho nikdo nežije – ale na mnohé z nich. Když kandidát tohle všechno absolvuje a je vybrán jako dědic, začíná práce postgraduální: Vejce samotné. Do nitra dědice byly vtisknuty paměti, samotné osobnosti předchozích vládců. On nebo ona se mezi ně včleňují. Star-Plus. Supernova. Její Moudrost.

Dominantní je živá osobnost, ale jsou v ní i všichni ti lidé. Bez použití Vejce si Star může vzpomenout na všechno, co se přihodilo lidem mrtvým již staletí. S Vejcem – když se sama zapojí do kybernetu – má v živé paměti všech sedm tisíc let. Jako by se všechno stalo teprve včera.

Star se mi přiznala, že váhala deset let, než nominaci přijala. Nechtěla být všemi těmi lidmi, chtěla být pořád sama sebou, chtěla žít po svém. Ale metody používané při výběru kandidátů (neznám je, ale jsou uloženy ve Vejci) jsou téměř neomylné; jen tři odmítli.

Když se Star stala vládkyní, začala druhá část jejího výcviku, při níž měla do sebe vstřebat jen sedm svých předchůdců. Vtisknutí netrvá dlouho, ale člověk si musí mezi těmi vtisky odpočinout – protože do sebe musí dostat všechno, co se mu stalo, to špatné i to dobré: doba, kdy v dětství byl krutý ke zvířátku a stud, který ho za to pronásledoval v dospívání, ztráta panictví, nesnesitelně tragická doba, kdy udělal chybu, skutečně vážnou chybu – tohle všechno.

„Musím se na jejich chybách učit,“ řekla mi Star. „Jen chybami se člověk učí.“

Takže celá ta únavná procedura je založená na tom, že jedna osoba se stává subjektem všech chyb v průběhu sedmi tisíc let.

Naštěstí není třeba to Vejce používat moc často. Většinu času mohla být Star sama sebou, už si nemusíte dělat starosti se zafixovanými pamětmi tak, jako v době, než se člověk dostane přes tu ošklivou značku ve druhém stupni. Většinu problémů mohla Star řešit výstřelem od boku – žádné útočiště v Černém pokoji a naprostá spolupráce.

Při tomto empirickém ovládání říše se vyvinula jedna odpověď na většinu problémů. Ta byla: Nedělej nic.

Vždy dobrý král, nikdy despotický král – „Žij a nech žít.“ „Nechme to všechno být.“ „Čas je nejlepší lékař.“ „Nehas, co tě nepálí.“ „Nech je o samotě a oni se vrátí domů a budou vrtět ocásky.“

Dokonce i pozitivní výnosy impéria měly obvykle negativní formu: Nezpůsobíš explozi sousední planety. (Vyhoď do vzduchu svou vlastní, jestli chceš.) Ruce pryč od stráží u Bran. Nevyžaduj soud nebo budeš souzen ty sám.

A hlavně – nedopusť, aby se vážné problémy staly předmětem lidového hlasování. Neexistuje žádné pravidlo proti místní demokracii, jen v imperiálních záležitostech. Starý Rufo – pardon, doktor Rufo, nejuznávanější komparativní kulturolog – Rufo mi s pocitem lehké odtažitosti řekl, že každá lidská rasa zkouší všechny politické formy a že demokracii využívají mnohé primitivní společnosti… ale nevěděl o žádné civilizované planetě, kde by fungovala v praxi, protože Vox Populi, Vox Dei překládá jako: „Proboha, jak jsme se dostali do tohodle průšvihu!“

Ale Rufo tvrdil, že má demokracii rád – vždycky když byl v depresi, citoval Washingtona, a řádění francouzského parlamentu podle něj zaostávalo za řáděním Francouzek.

Ptal jsem se ho, jak vlastně vyspělé společnosti řídí běh událostí.

Svraštil obočí.

„Většinou neřídí.“

To popisovalo vládkyni Dvaceti vesmírů. Většinou neřídila nic.

Ale někdy přece jen. Mohla říct: „Tahle nepříjemná záležitost se vyřeší, když toho, kdo ji způsobil, tamhle toho – Jak se jmenuješ? Tys tou kozí bradkou – vezmete a zastřelíte. Udělejte to hned.“ (Byl jsem při tom. Hned to udělali. Byl to vedoucí delegace, která za ní přišla s problémem – jednalo se o nějaký rozruch kolem mezigalaktických obchodních říší v VII. vesmíru – a zástupce hlavy delegace mu svázal ruce a jeho vlastní delegáti ho vyvlekli ven a zabili ho. Star dál pila kávu. Je to lepší kafe, než to, co jsme dostávali tam doma, a já byl tak rozčílenej, že jsem se polil.)

Vládce nemá žádnou moc. Přesto, kdyby se Star rozhodla odstranit nějakou planetu, budou mít lidi spoustu práce a na té obloze bude nova. Star to nikdy neudělala, ale v minulosti se to stalo. Nebylo to moc často – Jeho Moudrost bude hledat svoji duši (a Vejce) dlouho předtím, než vydá definitivní výnos, a to i v případě, kdy mu jeho zbytnělý zdravý selský rozum napovídá, že jiné řešení neexistuje.

Vládce je jediným původcem říšského práva, jediným soudcem a jediným vykonavatelem – a pracuje velmi málo a neexistuje žádný způsob, kterým by prosadil svá pravidla. To, co on nebo ona dělá, má svou obrovskou prestiž pramenící ze systému, který byl vyvinut za sedm tisíciletí. Tento nesystém drží pohromadě bez jakékoli soudržnosti, stejnorodosti, nikdy nedosahuje dokonalosti, nemá utopie – jen odpovědi dostačující pro překlenutí konkrétní situace, se spoustou nepřesností a prostorem pro mnohé způsoby a přístupy.

Místní problémy zůstávají místními problémy. Vraždění dětí? – jsou to vaše děti, vaše planeta. Rodičovská sdružení, cenzura filmů, pomoc při pohromách – pro řešení toho všeho je říše těžkopádně zbytečná.

Krize s Vejcem začala dlouho před tím, než jsem se narodil. Jeho Moudrost CCIII. byl zavražděn a současně bylo ukradeno Vejce. Nějací zloduchové chtěli získat moc – a Vejce se svými jedinečnými informacemi v sobě ukrývalo klíč k takové moci, o níž se Genghisu Khanovi nikdy ani nezdálo.

Proč chce někdo mít moc? Já tomu nerozumím. Ale někdo ji skutečně chce mít a bylo tomu tak i dříve.

Takže Star nastoupila do své funkce napůl připravená, v tu dobu říše zažívala svoji největší krizi a ona byla odříznuta od studnice Moudrosti..

Ale nebyla bezmocná. Měla v sobě vtisknuty zkušenosti sedmi supermoudrých mužů a musela zachránit celý kybernetický počítačový systém, který byl ukryt v té jedinečné věci známé jako Vejce. Napřed musela zjistit, co se s Vejcem stalo. Nebylo bezpečné zahájit útok na planetu zloduchů; to mohlo Vejce zničit.

Jedním z možných způsobů bylo přemluvit nějakého muže, pokud by vládkyni nevadilo, že ho zneužije. Star to nevadilo. Nemám na mysli nic tak ukrutného, jako je třeba skřipec nebo kleště. Bylo to spíš jako loupání cibule a oloupáno bylo několik mužů.

Karth-Hokesh je tak mrtvý, že byl pojmenován po jediném průzkumníkovi, který tu zemi navštívil a vrátil se odtud živý. (My jsme byli v „druhotné zahradě“, zbytek je mnohem horší.) Zloduši se nepokoušeli tam zůstat; jen tam ukryli Vejce a postavili stráže a nalíčili ty hloupé pasti – všude kolem a na cesty, které k Vejci vedly.

Zeptal jsem se Rufa: „K čemu tam to Vejce bylo?“

„K ničemu,“ souhlasil se mnou. „Ale brzy přišli nato, že je k ničemu naprosto všude – bez ní. Potřebovali buď vnitřek toho Vejce… nebo Její Moudrost. Neuměli to Vejce otevřít. Jedině ona sama ho umí otevřít. Tak na ní nalíčili past. Zajmout Její Moudrost nebo ji zabít – raději ji zajmout, zabít ji, jen když to bude nutné, a potom zkusit získat klíč od lidí tady na planetě Center. Ale tu druhou variantu neriskovali, dokud byla naživu.“

Star zahájila průzkum, aby zjistila, jak nejlíp získat Vejce. Napadnout Karth-Hokesh? Stroje řekly: „Proboha, ne!“ Já bych taky řekl ne. Jak lze provést invazi na místě, kde člověk nejenže nemůže nic jíst ani pít, ale kde ani nemůže dýchat vzduch déle než několik hodin? Když by totální útok zničil to, co chcete získat? Když vaším předmostím jsou jen dvě omezené Brány?

Počítače pořád chrlily hloupé odpovědi bez ohledu na to, jak byla otázka položena.

Vybraly mě.

„Hrdina“, to je muž se silnými zády, chabého rozumu, který si velmi váží vlastního života. A má ještě další dobré vlastnosti. Zásah takového a takového muže, kterému by pomáhala sama Star, by mohl proběhnout úspěšně. Rufo byl přibrán podle předtuchy, kterou měla Star (typy Její Moudrosti se rovnaly zábleskům geniality) a stroje to potvrdily. „Já byl přidělen,“ řekl Rufo. „Tak jsem odmítl. Ale nikdy jsem neodhadl, o co jí jde, sakra; rozmazlila mě, když jsem byl ještě dítě.“

Následovaly roky hledání určitého muže. (Zase mě – nikdy se nedozvím proč.) Mezitím udatní muži sondovali situaci a nakonec mapovali Věž. Star sama taky prováděla průzkum a seznámila se i s Nevií.

(Je Nevia součástí „Říše“? Je a není. Na její planetě je jen jedna Brána do Karth-Hokesh, jiná než ta z planety zloduchů; v tom spočívá její důležitost pro Říši – a Říše pro Nevii není vůbec důležitá.)

Bylo nejpravděpodobnější, že toho „hrdinu“ lze najít na nějaké barbarské planetě, takové, jako je třeba Země. Star prověřovala a odmítala, probírala nekonečnou radu kandidátů z mnoha primitivních národů, než jí čich napověděl, že bych to mohl udělat já.

Zeptal jsem se Rufa, jakou šanci nám dávaly stroje.

„Proč se takhle ptáš?“

„No, trochu toho o kybernetice vím.“

„To si myslíš. Stejně. Předpověď zněla: Třináct procent úspěch, sedmnáct procent nerozhodně – a sedmdesát procent smrt nás všech.“

Hvízdl jsem.

„Ty si tak pískej!“ řekl rozhořčeně. „Nevěděl jsi nic víc než kůň od kavalerie. Ty ses neměl čeho bát.“

„Bál jsem se.“

„Na to jsi neměl čas. Bylo to tak naplánováno. Měli jsme jedinou šanci, když využijeme riskantní rychlost a překvapení. Ale já to věděl. Synu, když jsi nám řekl, abychom počkali, tam ve Věži, zmizel jsi a nevracel se, měl jsem takový strach, že jsem všeho litoval.“

Když už jsme se vydali na cestu, všechno to probíhalo tak, jak jsem to popsal. Nebo z velké části, ale je možné, že jsem viděl spíš to, co přijímala moje mysl, než co se skutečně dělo. Myslím „kouzlo“. Kolikrát už barbar použil slovo „kouzlo“, když „civilizovaný“ člověk přišel s něčím, čemu barbar nerozuměl? Jak často jsou některé věci, jako třeba „televize“ přijímány kulturními barbary (kteří ale přesto otočí knoflíkem), když „kouzlo“ je jediné vysvětlení, které mohou pochopit?

Ale Star nikdy netrvala na meči. Přijala ho, až když jsem na tom trval, jo.

Ale byl bych zklamán, kdyby se ukázalo, že všechno, co jsem viděl, je něco, co Western Electric postaví, až Bell Labs vymýtí všechny štěnice. Nějaké kouzlo v tom být musí, někde, jen pro tu chuť.

Ale ano, uspání při prvním tranzitu se konalo jenom proto, aby se ten hloupý barbar nebál. A přejezd na „černých márách“ – to byla post-hypnotická sugesce provedená odborníkem, mojí ženou.

Už jsem říkal, co se stalo se zloduchy? Nic. Jejich Brána byla rozbořena; zůstali v izolaci a budou v ní tak dlouho, dokud nebudou cestovat po hvězdách. Jsou docela dobrá, ta nedbalá říšská kritéria. Jejich Moudrosti nikdy nejsou záštiplně.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA