Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola XX.

8. 1. 2007

XX

Pohrával jsem si s drahými, neužitečnými kameny, pak jsem je apaticky odsunul stranou. Kdybych já byl o sto let starší –

Ale Star měla pravdu. Nemůže odejít ze svého vladařského místa bez výměny. Bez řádné výměny v jejím pojetí, nikoli v mém, nebo v pojetí kohokoli jiného. Nemohl bych v tomhle přepychovém vězení zůstat moc dlouho aniž bych mlátil hlavou o mříže.

Ale pořád jsme oba chtěli zůstat spolu.

Největší peklo bylo, že jsem věděl – stejně tak jako ona – že kdokoli z nás může zapomenout. Aspoň do určité míry. Stačí už jen to, že tam můžou být jiné boty, jiní muži a že ona se bude zase smát.

A se mnou to bude stejné. Ona to věděla a vážně, jemně a s malou úvahou o jiných pocitech mi nepřímo řekla, že se nemusím cítit provinile, když se budu dvořit jiné dívce v jiné zemi, kdekoli.

Tak proč jsem se cítil jako padouch?

Jak jsem se do toho zamotal, že z toho nemůžu ven, aniž bych musel volit mezi ublížením své milované a opuštěním svého houpacího křesla?

Četl jsem někde o jednom chlapovi, co žil na vysoké hoře, protože měl astma, dusil se a zabíjel sám sebe a jeho žena žila na břehu pod ním, protože měla problémy se srdcem, které by nevydrželo takovou výšku. Občas se na sebe podívali dalekohledem.

Ráno vůbec nebyla řeč o Starině odstoupení. Nepsaný quid–pro–quo byl ten, že pokud Star bude mít v plánu odstoupit, zůstanu u ní (třicet let!), dokud to neudělá. Její Moudrost se chovala tak, že jsem o tom nemohl mluvit a ani jsem o tom nemluvil. Dali jsme si přepychovou snídani a byli jsme veselí, každý se svými tajnými myšlenkami.

Ani o dětech jsme se nezmínili. Měl bych najít tu kliniku a udělat, co je třeba. Pokud by chtěla spojit svou hvězdnou krev s mojí obyčejnou, mohla by to udělat, zítra nebo za sto let. Nebo se něžně smát a vyhodit dalším odpadem, žádný z mých předků nebyl ani starostou Podunku a kůň, který je používán jen pro orbu, není připraven na irské dostihy. Jestli Star udělá dítě z nás obou, bude to jen záležitost sentimentu, to dítě bude žijící vyvolený – mladší pudlík, kterého si může rozmazlovat, než ho nechá utéct. Ale jen sentiment, tak sentimentální, jestli ne tak morbidní, jako byla ta její teta se svými mrtvými manžely, protože pro Impérium nebude možné to dítě použít do postele jako mého následníka.

Podíval jsem se na svůj meč, visel proti mně. Nesáhl jsem na něj od toho večírku, to už je dávno, co si Star vybrala oblečení z Cesty slávy. Sundal jsem ho, připjal jsem si ho a tasil jsem – cítil jsem novou mohutnou vlnu životnosti a najednou jsem mel vizi dlouhé cesty a hradu na kopci.

Co vlastně dluží šampión své dámě, když už je po hledání?

Přestaň se vytáčet, Gordone! Co dluží manžel svojí manželce? Právě tenhle meč. „Skoč, Rouge a princezno, hup, mojí ženou navždy buď.“ – pro bohatší, pro chudší, pro lepší i pro horší… milovat a opatrovat, dokud nás smrt nerozdělí. Tohle jsem měl na mysli v tom neumělém verši a Star to věděla a já to taky věděl – tehdy i teď.

Když jsme si slavnostně přísahali, vypadalo to, že nás smrt rozdělí ještě tentýž den. Ale to nijak nesnižovalo hodnotu slavnostního slibu ani hloubku, kterou jsem tehdy pociťoval. Já jsem ten meč nepřeskakoval proto, abych před smrtí upadl do trávy; mohl jsem zemřít i bez toho. Ne, já chtěl „– mít a podržet, milovat a opatrovat, dokud nás smrt nerozdělí“!

Star svoji přísahu splnila beze zbytku. Tak proč mě tak svrbí chodidla?

Odmyslete si hrdinu a zbyde vám vandrák.

A vysloužilý hrdina byl stejně hloupý jako ti králové, co nemají co na práci. Evropa je jimi přecpaná.

Odešel jsem z našeho „bytu“, meč jsem měl připjatý a ani jsem se nepodíval levitovaným pohledem na naše terapeuty, řekl jsem si, kam půjdu, šel jsem tam, udělal jsem, co bylo třeba, řekl jsem hlavnímu biotechnologovi, že to musí říct Její Moudrosti a vjeli jsme si do vlasů, když se začal vyptávat.

Pak jsem se vrátil k nejbližšímu levitačnímu stánku a zaváhal jsem – potřeboval jsem někoho tak, jako anonymní alkoholik potřebuje, aby ho někdo držel za ruku. Ale já neměl žádné důvěrné přátele, jen stovky známých. Pro chotě vládkyně není jednoduché opatřit si přátele.

Musel to být Rufo. Ale za všechny ty měsíce, co jsem žil na Centeru, jsem nebyl ani jednou u něj doma. Na Centeru se nepraktikuje ten barbarský zvyk zaběhnout k někomu na návštěvu a Rufa jsem viděl jenom v Rezidenci nebo na večírcích; nikdy mě k sobě nepozval. Ne, nebyla to otázka chladu v našich vztazích; vídali jsme se s ním často, ale vždycky chodil on k nám.

Hledal jsem ho v levitačních seznamech – bez úspěchu. Stejné to bylo i se seznamy vidět–mluvit. Zavolal jsem Rezidenci a dostal jsem se k úředníkovi, co měl na starosti komunikaci. Řekl, že „Rufo“ není příjmení a snažil se mé odpálkovat. Řekl jsem: „Nepokládej to, ty zbytečně placenej ouřado! Jestli zavěsíš, tak zařídím, že za hodinu budeš dávat kouřový signály v Timbuktu. Teď poslouchej. Ten kašpar je starej, plešatej, jedno z jeho jmen je, myslím, 'Rufo' a je to uznávaný srovnávací kulturolog. A je to vnuk Její Moudrosti. Předpokládám, že víš, o koho se jedná a budeš se kát za svoji byrokratickou opovážlivost. Dávám ti pět minut. Pak budu mluvit s Její Moudrostí a zeptám se jí, ale to už ty budeš balit!“

(„Stop! Pozor! Další starý plešatý Rufo (?) přední srovnávací kulturolog. Moudrost vajíčko–spermie–vajíčko. Pět minut. Lhář nebo blázen. Moudrost? Katastrofa!“)

Ani ne za pět minut jsem s Rufem mluvil. „No!“ řekl. „To by mě zajímalo, kdo má něco tak závažnýho na srdci, že ruší moje soukromí.“

„Rufo, můžu k tobě přijít?“

Na jeho skalpu se objevily vrásky.

„Myš v komoře, synku? Tvůj obličej mi připomíná, jak jednou můj strýc –“

„Rufo, prosím tě!“

„Ano, synu,“ řekl jemně. „Pošlu tanečnice domů. Nebo je tu mám nechat?“

„To je mi jedno. Jak tě najdu?“

Řekl mi to, navolil jsem jeho kód, přidal své číslo a byl jsem u něho, tisíc mil za horizontem. Rufo bydlel na panství tak bohatém jako Jock a měl ho o tisíc let civilizovanější. Připadalo mi, že Rufo má největší domácnost na Center; všechno byly ženy. Mýlil jsem se. Ale všechny služky, návštěvnice, sestřenice a dcery připravily uvítací výbor – aby se podívaly na toho, s kým spí Její Moudrost. Rufo je odehnal a vzal mě k sobě do pracovny. Tanečnice (určitě sekretářka) se věnovala papírům a záznamům. Rufo ji poplácal po zadečku, nabídl mi pohodlnou židli, pití, položil přede mě cigarety, sedl si a nic neříkal.

Na Centem kouření není rozšířeno, důvodem je to, co používají místo tabáku. Vzal jsem si cigaretu. „Chesterfieldky! No teda!“

„Propašoval jsem je,“ řekl. „Ale nedají se srovnat se Sweet Caps. Je to prach smetený na mostě a sekané seno.“

Už měsíce jsem nekouřil. Ale Star mluvila o rakovině; teď jsem na to mohl zapomenout. Tak jsem si dal šluka – a rozkašlal jsem se jako nevijský drak. Zlozvyk vyžaduje stálou praxi.

„'Co je nového na Rialtu?'“ zeptal se Rufo. Podíval se na můj meč.

„Ale nic.“ Vyrušil jsem Rufa z práce a teď jsem se najednou styděl mluvit o svých trablech.

Rufo seděl, kouřil a čekal. Potřeboval jsem něco říct a americké cigarety mi připomněly příhodu, která dodala mé špatné kondici. Týden předtím jsem na večírku potkal jednoho chlápka, od pohledu mu mohlo být tak třicet pět, byl uhlazený, zdvořilý, ale choval se povýšeně, jako by říkal: „Máš rozepnutej poklopec, starouši, ale já jsem příliš zdvořilý, abych ti o tom řekl.“

Ale i tak jsem byl rád, že jsem ho potkal. Mluvil anglicky!

Myslel jsem si, že Star, Rufo a já jsme jediní, kdo na Centem umí anglicky. Často jsme angličtinu používali, Star kvůli mně. Rufo proto, že se rád procvičil. Mluvil cockney jako pouliční prodavač, mluvil bostonsky jako místní, uměl i australskou angličtinu jako rodilý Australan; Rufo znal všechny druhy angličtiny.

Ten chlápek mluvil dobrou standardní americkou angličtinou. „Jmenuji se Nebbi,“ řekl, potřásli jsme si rukou na místě, kde to nikdo nedělá, „a vy jste Gordon, já vím. Jsem rád, že vás poznávám.“

„Potěšení na mé straně. Jsem příjemně překvapen, že slyším svůj rodný jazyk.“

„To je profesionální znalost, kamaráde. Srovnávací kulturolog, lingvisticko–historicko–politický. Vím, že jste Američan. Počkejte, určím to blíž – hluboko na jihu, ale tam jste se nenarodil. Snad v Nové Anglii. Pak jste se přestěhoval na Střední západ, snad Kalifornie. Základní jazyk, nižší střední vrstva, míšeno.“

Ten uhlazenej trouba byl dobrej. Když táta nebyl doma, žil jsem s matkou v Bostonu, v letech 1942–45. Nikdy nezapomenu na ty zimy. Od listopadu do dubna jsem nosil galoše. Žil jsem na jihu, v Georgií a na Floridě a v Kalifornii v La Jolla v době korejské neválky a později na koleji. „Nižší střední vrstva“? Matka si to nemyslela,

„Dost blízko,“ souhlasil jsem. „Znám jednoho vašeho kolegu.“

„Já vím, koho máte na mysli, 'Bláznivého vědce'. Krásně praštěný teorie. Ale řekněte mi: Jak to vypadalo, když jste odcházel? Hlavně jak to ve Spojených státech dopadlo s tím Vznešeným experimentem?“

„'Vznešený experiment'?“ Zamyslel jsem se; prohibice byla ještě před tím, než jsem se narodil. „Jo, to bylo zrušeno.“

„Opravdu? Budu se tam muset vydat na exkurzi. Co teď máte? Krále? Já jsem si myslel, že to tak dopadne, ale nečekal jsem, že tak brzo.“

„Ale ne,“ řekl jsem. „Mluvil jsem o prohibici.“

„Aha. Příznačné, ale ne základní. Mluvil jsem o tom zábavném pojmu, o právu tlachat. 'Demokracie'. Zvláštní sebeklam – jako by bylo možné přidáním nul vyrobit hodnotu. Ale ve vaší zemi to vyzkoušeli v mamutím měřítku. Bezpochyby ještě před tím, než jste se narodil. Myslím, že se o tom mluvilo, dokonce i když jste uklízeli mrtvoly.“ Usmíval se. „Takže tam jsou pořád volby a všechno tohle?“

„Když jsem tam naposled byl, tak ano.“

„No, to je nádhera. Fantastické, prostě fantastické. Tak to se budeme muset sejít, chci vám dát kviz. Studoval jsem vaší planetu hodně dlouho – nejzábavnější patologické jevy v celém objeveném komplexu. Zatím. Neberte žádný dřevěný nikláky, jak říkají vaši kmenoví příslušníci.“

Řekl jsem o tom Rufovi. „Rufo, já vím, že pocházím z barbarské planety. Ale omlouvá to jeho hrubost? Nebo to nebyla hrubost? Já jsem tady nedostal školu slušného chování.“

Rufo se zamračil. „To je neslušné kdekoli – strkat nos do cizího rodiště, jeho kmene, nebo zvyků. Člověk to dělá na vlastní riziko. Když ho zabiješ, tak se ti nic nestane. Možná, že by to trochu vadilo Její Moudrosti. Pokud jí vůbec může něco vadit.“

„Já ho nezabiju, pro mě to není nijak důležité.“

„Tak na to zapomeň. Nebbi je snob. Ví málo a nerozumí ničemu a myslí si, že vesmíry by byly lepší, kdyby je navrhoval on. Nevšímej si ho.“

„Dobře. To bylo jen – hele, Rufo, moje země není perfektní. Ale strašně nerad to slyším od cizince.“

„A kdo by to rád slyšel od cizince? Mně se tvoje země líbí, má svoji příchuť. Ale – já nejsem cizinec a není to čmuchání. Nebbi měl pravdu.“

„Co?“

„Až na to, že se dívá jenom na povrch. Demokracie nemůže fungovat. Matematici, rolníci a zvířata, to tam všechno je – takže demokracie, teorie založená na předpokladu, že matematici a rolníci si jsou rovni, nemůže nikdy fungovat. Moudrost se nepřidává; maximum moudrosti vlastní nejmoudřejší lidé dané skupiny.

Ale demokratická forma vlády je v pořádku, dokud nefunguje. Jakákoli sociální organizace funguje dobře, pokud není nekompromisní. Rámec nevadí, protože uvolněnost je dostatečná na to, aby umožnila jednomu člověku z mnoha projevit svého génia. Většina takzvaných sociálních vědců asi předpokládá, že organizace je všechno. Není to skoro nic – pokud to není svěrací kazajka. Počítá se výskyt hrdinů, ne vzor nul.“

Dodal: „Tvoje země má dostatečně svobodný systém na to, aby umožňovala seberealizaci hrdinům. Může přetrvat hodně dlouho – dokud se uvolněnost nezničí sama zevnitř.“

„Doufám, že máš pravdu.“

„Mám pravdu. Tenhle předmět znám a nejsem tak hloupý, jak si Nebbi myslí. Má pravdu, co se týče bezúčelnosti 'přidávání nul' – ale sám si neuvědomuje, že je taky nula.“

Zasmál jsem se. „Není důvod, aby ze mě taková nula dělala troubu.“

„Žádný. Zvlášť, když trouba nejsi. Kamkoli přijdeš, tak se zabydlíš, nebudeš jeden ze stáda. Vážím si tě a není moc lidí, kterých si vážím. Nikdy si nevážím lidstva jako celku. Nikdy bych nemohl být skutečným demokratem. Vyžadovat 'úctu' nebo dokonce 'lásku' vůči velké mase lidí s jejich hubami na jednom konci a smradlavýma nohama na konci druhém vyžaduje pošetilé, nekritické, přeslazené, slepé a sentimentální cintání, které provozují někteří učitelé materských škol, většina kokršpanělů a všichni misionáři. Není to politický systém, je to choroba. Ale uchovej si optimismus; vaši američtí politici jsou vůči takové chorobě imunní… a vaše zvyky poskytují dostatečný nenulový prostor.“

Rufo se znovu podíval na můj meč. „Kamaráde, ty jsi ale nepřišel proto, abys nadával na Nebbiho.“

„Ne.“ Podíval jsem se na tu lačnou čepel. „Přinesl jsem si tohle, Rufo, abych tě oholil.“

„Co?“

„Slíbil jsem ti, že oholím tvoji mrtvolu. Dlužím ti tuhle brilantní práci, jakou jsi ty odvedl na mně. Takže jsem tu, abych oholil holiče.“

Pomalu řekl: „Ale já ještě nejsem mrtvola.“ Nehýbal se. Ale jeho oči ano, měřil vzdálenost mezi námi. Rufo nepočítal s tím, že budu „ušlechtilý“, na to žil moc dlouho.

„Ale to se dá zařídit,“ řekl jsem vesele, „když mi přímo neodpovíš.“

Uvolnil se. „Zkusím to, Oscare.“

„Víc než zkus, prosím tě. Jsi moje poslední šance. Rufo, je to velmi důvěrné. Nesmí se to dovědět ani Star.“

„Pod pečetí tajemství. Moje slovo na to.“

„Se zkříženými prsty. Ale neriskuj, já mluvím úplně vážně. A chci přímé odpovědi, potřebuji je. Chci se s tebou poradit ohledně mého manželství.“

Vypadal zasmušile. „Chtěl jsem si dneska vyjít. Místo toho jsem pracoval. Oscare, raději bych kritizoval prvorozeného nějaké ženy nebo její vkus, co se týče klobouků. Bezpečnější je naučit žraloka kousat. Co když odmítnu?“

„Tak tě oholím!“

„To bys měl, ty těžkopádný kate!“ Zamračil se. „'Přímé odpovědi–' Ty nechceš slyšet přímé odpovědi, ty se jen potřebuješ někomu vyplakat na rameni.“

„To možná taky. Ale já chci taky slyšet přímé odpovědi, ne lži, co umíš říkat i ze spaní.“

„Tak to jsem ztracenej. Říct někomu pravdu o jeho manželství je sebevražda. Myslím, že si sednu vzpřímeně a uvidíme, jestli budeš mít to srdce mě chladnokrevně podřezat.“

„Ale, Rufo, dám meč pod zámek zamčený tvým klíčem, jestli chceš. Ty víš, že proti tobě bych meč nikdy netasil.“

„Nic takového nevím,“ řekl nevrle. „Někdy to musí být poprvé. Ničemové se dají odhadnout, ale ty jsi čestný muž a to mě děsí. Nenecháme toho?“

„Nedělej to, Rufo. Nemám nikoho jiného, na koho bych se obrátil. Chci, abys mluvil upřímně. Já vím, že manželský poradce se musí pokusit všechno urovnat, nepoukazovat na žádné trhliny. Ve jménu krve, kterou jsme společně prolili, tě prosím, poraď mi. A upřímně, samozřejmě!“

„Jak to 'samozřejmě'? Když jsem to posledně zkusil, tak jsi se už chystal vyříznout mi jazyk.“ Podíval se na mě rozladěně. „Ale vždycky jsem byl blázen, pokud se jednalo o přátelství. Poslouchej, navrhnu ti něco. Ty budeš mluvit, já poslouchat… a když už budeš mluvit tak dlouho, že to moje staré opotřebované ledviny nevydrží, budu muset tvou příjemnou společnost na momentíček opustit… tak proč, když to špatně pochopíš a odejdeš ve špatné náladě, proč o tom pak nepřestaneme mluvit. Hm?“

„Dobře.“

„Předsednictvo tě uznává. Pokračuj.“

Tak jsem mluvil. Mluvil jsem o tom, jaké mám dilema a jak jsem frustrovaný, nešetřil jsem sebe ani Star (bylo to taky v jejím zájmu a nebylo třeba mluvit o našich nejosobnějších záležitostech; aspoň v tomto ohledu to bylo bez vady). Ale mluvil jsem o našich hádkách a dalších záležitostech, které je lépe mimo rodinný kruh neventilovat, ale já musel.

Rufo poslouchal. Potom se zvedl a začal přecházet sem a tam a vypadal znepokojeně. Jednou taky netrpělivě pomlaskával, když jsem mluvil o těch mužích, co je Star přivedla domů. „Neměla přivolávat své služebné. Ale zapomeň na to, kamaráde. Ona si nikdy neuvědomuje, že muži jsou stydliví v situacích, které jsou pro ženy naprosto obvyklé. To jí odpusť.“

Později řekl: „Není třeba, abys žárlil na Jocka, synu. Má prostě takový druh jednání, při němž se používá železná palice.“

„Já nežárlím.“

„To je to, co říkal Menelaos. Ale vyjdi z pokoje, abys dal a vzal. Potřebuje to každé manželství.“

Nakonec jsem došel až k tomu, jak mi Star řekla, že mám odjet. „Z ničeho ji neobviňuju. A to, že o tom mluvím, je pro mě začátek nového života. Teď bych se mohl vypařit, dát se do kupy a být dobrým manželem. Ona se nesmírně obětuje své práci – a to nejmenší, co pro ni můžu udělat, je to, že se budu snažit jí to ulehčit. Je tak sladká, něžná a dobrá.“

Rufo se zastavil kousek ode mne zády ke svému stolu. „Myslíš?“

„To vím.“

„Je to stará škatule!“

V tu ránu jsem vylít ze židle a byl jsem těsně u něj. Netasil jsem meč. Ani jsem na to nepomyslel, stejné bych to neudělal. Chtěl jsem se na něj dostat rukama a potrestat ho za to, jak mluví o mé milované.

Přeletěl přes stůl jako balón a než jsem se k němu pres pokoj dostal, stál za stolem a jednu ruku měl v zásuvce.

„Zlobíš, zlobíš,“ řekl. „Oscare, já tě nechci holit.“

„Vylez a pojď bojovat jako chlap!“

„Nikdy, kamaráde. Ještě krok a bude z tebe sekaná. Všechny tvoje hezký sliby, tvoje obhajoby. 'Neupozorňovat na trhliny' jsi řekl. 'Dát to do pořádku' jsi řekl. 'Mluvit upřímné' jsi řekl. Sedni si na tu židli.“

„'Mluvit upřímně' neznamená někoho napadat!“

„A kdo to může posoudit? Mám si napřed v duchu poopravit to, co chci říct? Nezaměňuj svoje nesplněné sliby s dětskou nelogikou. A přinutíš mě, abych si opatřil nový skalp? Nikdy si ho nenechávám, když zabíjím kamaráda; ty fleky mě deprimujou. Sedni si na tu židli.“

Posadil jsem se.

„Tak,“ řekl Rufo a stál pořád na stejném místě, „teď budeš poslouchat ty a mluvit budu já. Anebo se třeba zvedneš a odejdeš. V tom případě bych byl moc rád, abych tvůj ošklivý obličej takhle viděl naposledy. Ale je možný, že se tak naštvu, když mě přerušíš, že se skácíš mrtvěj mezi dveřma. Protože já jsem děsně nadrženej a jsem na doraz. Dělej si co chceš.

Řekl jsem,“ pokračoval, „že moje babička je stará škatule. Řekl jsem to hrubě, aby ses trochu uvolnit. A teď už to nevypadá na to, že se budeš vzpěčovat dalším mnoha nepříjemným věcem, které ti ještě musím říct. Je stará, to víš, i když je většinou nepochybně velmi snadné na to zapomenout. Já sám jsem na to taky většinou zapomínal, i když si pamatuju, že ona byla stará už v době, kdy já si jako dítě hrál na podlaze a zajíkal jsem se radostí, když mi věnovala pozornost. Je to škatule a ty to víš. Mohl jsem říct 'zkušená žena', ale musel jsem ti takhle dát do zubů; odmítal jsi to pochopit, když jsi mi tíkal, jak dobře to znáš – a jak je ti to jedno. Babička je stará škatule. Od toho začneme.

A proč by ona měla být něčím jiným? Odpověz si sám. Nejsi blázen, jsi jen mladej. Obvykle má jen dvě libůstky a tu druhou si nemůže dopřát.“

„Jaká je ta druhá?“

„Rozhodovat se sadistickou záští, to je to, co si neopováží dopřát. Takže buďme vděčni za to, že její tělo má tenhle neškodný pojistný ventil, jinak bychom všichni strašně trpěli, dokud by se někomu nepovedlo ji zabít. Kamaráde, kamaráde drahej, dovedeš si představit, jak smrtelně musí být ze všech těch věcí unavená? Tvoje vlastní pohodlíčko tě omrzelo za několik měsíců. A teď si představ, jak příšerný to musí být, když musí poslouchat ty starý otřepaný chyby rok za rokem jen s tou nadějí, že se někomu podaří ji chytře zabít. Takže buď vděčný za to, že ji uspokojuje ta jedna nevinná slabost. Takže je to stará škatule a já to nemyslím nijak neuctivě; vítám blahodárnou rovnováhu mezi dvěma věcmi, které při své práci musí dělat.

Nezměnilo ji ani to, když jsi jí tam na kopci recitoval ty hloupý veršíčky. Myslíš si, že od ty doby přilnula jen k tobě. Možná že jo, jestli jsi ji citoval přesně a pokud jsi ta slova četl správně. Ona vždycky říká pravdu.

Ale nikdy celou pravdu – a kdo může? – a je to nejobratnější lhářka při předkládání pravdy, jakou jsi kdy potkal. Možná jsem trochu zmátl tvoji paměť tím, že jsem vynechal některá nevinně znějící slůvka, taková ta úniková, aby tě to tolik nebolelo.

Když je to tak, proč by ona dělala cokoli, aby ochránila tvoje city? Má tě ráda, to je jasný, ale musí být v tomto ohledu fanatická? Celý její trénink, celé její speciální formování směřuje k tomu, aby se vždycky vyhnula fanatismu, směřuje ke hledání praktických odpovědí. I když zatím boty nezamíchala, jestli zůstaneš, za týden, za rok nebo za dvacet let přijde čas, kdy to tak bude chtít, a vždycky najde způsob, jak ti nelhal slovy – a její svědomí to vůbec nezasáhne, protože žádné svědomí nemá. Její Moudrost, naprosto pragmatická.“

Rufo si odkašlal. „Teď popření a kontrapunkt a pohled z druhé strany. Moje babička se mi líbí a miluju ji tak, jak mi moje vyprahlá přirozenost umožňuje; a respektuji její právo na nejhlubší duši – a zabiju tebe nebo kohokoli v jiného, kdo jí nějak ublíží nebo ji učiní nešťastnou – a jen částí toho všeho je, že na mě dopadl stín jejího já, takže jí rozumím. Bude–li ušetřena vražedného nože nebo výbuchu nebo jedu na dost dlouhou dobu, vstoupí do historie jako 'Velká'. Ale ty jsi mluvil o jejích 'strašných obětech'. Směšné! Jí se líbí být „Její Moudrosti“, středobodem, kolem něhož se celý svět otáčí. Ani já nevěřím, že by to vzdala kvůli tobě nebo padesáti lepším. A zase, nelhala, jak jsem ti říkal – říkala kdyby… a přitom věděla, že za třicet nebo dvacet pět let se může stát spousta věcí, mimo jiné i to, že jistě nezůstaneš tak dlouho. Podvod.

Ale to je nejmenší podvod, jakého se na tobě dopustila. Balamutila tě od té chvíle, cos jí poprvé viděl a už dlouho před tím. Podváděla, donutila tě, aby sis utrhl lusky s hráškem, hnala tě jako každého jiného, kdo chtěl udělat všechno co nejlíp, uklidnila tě, když jsi ji začal podezírat, usměrnila tě zase zpátky do lajny a do tvého naplánovaného osudu – a dokonce tě přinutila, aby se ti to líbilo. Nikdy nezaváhá při použití metod a podvedla by klidně Panenku Marii a současně by podepsala smlouvu se Starým, pokud by to vyhovovalo jejím záměrům. Jo, ale tobě zaplatili, a dobře; na ní není nic malého. Ale přišel čas, kdy bys měl vědět, že tě obalamutila. Pochop to, já ji nekritizuju, já jí tleskám – a pomohl jsem… záchraně v jednom nejistém momentu, kdy mi bylo líto oběti. Ale tebe tak podvedla, že jsi ani neslyšel, díky jakýmsi svatým, kteří to slyšeli. Na chvíli jsem ztratil nervy a myslel jsem, že zemřeš sentimentální smrtí s tvýma nevinnýma očima dokořán. Ale ona byla chytřejší než já, vždycky byla chytřejší než já.

A dál! Mně se líbí. Vážím si jí. Obdivuji ji. Dokonce ji i trochu miluju. Celou. Ne jenom ty dobré stránky, ale i všechny ty špinavosti, které ji zocelují a dělají ji tak tvrdou, jak to musí být. A co ty, pane? Jaký pocity z ní máš teď… když víš, že tě balamutila, a když víš, kdo je zač?“

Klidně jsem seděl. Před sebou jsem měl pití, za celé to dlouhé kázání jsem se ani nenapil.

Uchopil jsem to a vstal jsem: „Tak, pijeme na největší starou škatuli ve dvaceti vesmírech!“

Rufo se znovu přehoupl pres stůl, popadl svou sklenici. „To říkej nahlas a hodně často! A jí taky, to by se jí moc líbilo. Bože, ať jsi kdo jsi, ochraňuj ji. Už nikdy se nesetkáme a nikým jako je ona, to je strašná škoda! – takovejch bysme potřebovali víc!“

Hodili jsme to na zem a rozbili jsme skleničky. Rufo přinesl nové, nalil nám, usadil se ve své židli a řekl: „Tak, teď abysme pili na něco vážného. Už jsem ti někdy říkal o té době, kdy můj –“

„Jo. Rufo, chtěl bych vědět něco víc o tom podvodu.“

„Jako třeba co?“

„No, už je mí toho dost jasného. Vezmi si třeba jenom to, jak jsme poprvé letěli –“

Otřásl se. „Nechme toho.“

„Tehdy jsem se nedivil. Ale protože to Star umí, tak se nám podařilo zdolat Igliho, Rohaté duchy, močál, čas zabitý s Jockem–“

„Zabitý.“

„To byl její záměr. A krysy a prasata a možná i draci. Pluh přímo z té první brámy ke druhé. Je to tak?“

Potřásl hlavou. „Tak to není.“

„To bych neřekl.“

„Předpokládejme, že by s námi mohla tak daleko letět, otázka, kterou doufám nikdy nepoložím. Mohla s námi přeletět k Bráně, která se jí zdála lepší. Co bys pak dělal? Kdybysme skočili z Nice rovnou do Karth–Hokesh? Zaútočil bys a bojoval jako rosomák, jak jsi to dělal? A nebo bys řekl: 'Slečno, udělala jste chybu, ukažte mi východ z tohodle panoptika – není mi do smíchu.'“

„No – já bych neodešel.“

„Ale vyhrál bys? Byl bys tak dobře připraven, jak to bylo nezbytné?“

„Aha. V těch prvních kolech to byla střelba na živé terče, něco jako cvičení, které bylo součástí celého mého tréninku. A byly to vůbec živé terče? Nebyla celá ta první část podvod? Třeba s hypnózou, abych to považoval za reálné? Kdo ví, ona je specialistka. Hrozilo nám vůbec nějaké nebezpečí po celou tu cestu k Černé věži?“

Znovu se otřásl. „Ne, ne! Oscare, kdokoli z nich nás mohl zabít. Nikdy v životě jsem tak tvrdě nebojoval, ani jsem se nikdy víc nebál. Nic se nedalo vynechat. Nerozumím všem jejím důvodům, nejsem Její Moudrost. Ale nikdy by nedávala v sázku vlastní život, pokud by to nebylo nezbytné. Obětovala by deset miliónů udatných mužů, kdyby to bylo třeba, jako nejnižší cenu. Ví, že ona sama má vysokou cenu. Ale ona bojovala s námi a jak nejvíc mohla – tos viděl sám! Protože to muselo být.“

„Já tomu všemu stejně pořád nerozumím.“

„Ani tomu rozumět nebudeš. Ani já tomu nerozumím. Poslala by tě tam samotného, kdyby to šlo. A u toho největšího nebezpečí, u té věci, co se jí říká 'Pojídač duší', protože to zlikvidovalo hodně udatných mužů před tebou… kdybys to prohrál, tak bysme se pokusili probojovat si cestu ven – já byl připraven, každou vteřinu; nemohl jsem ti to říct – a kdybysme utekli – což je málo pravděpodobné – za tebe by neuronila ani slzu. Nebo ne moc. Pak by pracovala dalších dvacet nebo třicet nebo sto let, aby našla, obalamutila a vycvičila jiného šampióna – a bojovala by stejně srdnatě po jeho boku. Má odvahu, baba jedna. Věděla, jak malé máme šance; tys to nevěděl. Couvla?“

„Ne.“

„Ale klíčem jsi byl ty, nejdřív tě musela najít, pak zpracovat, aby ses hodil. Ty sám jsi jednal, nikdy jsi nebyl loutkou, jinak bys nemohl vyhrát. Ona byla jediná, kdo mohl postrčit a ukecat takovýho chlapa a postavit ho tam, kde chtěla, aby konal; nikdo menší než ona by nezvládl takovou škálu hrdinů, které potřebovala. Tak hledala, dokud ho nenašla… a vybrousila si ho do vysokého lesku. Řekni mi, proč jsi si vzal meč? To v Americe není běžné.“

„Co?“ Musel jsem se zamyslet. Četl jsem Krále Artuše a Tri mušketýry a Burroughsovy nádherné romány z Marsu – ale to dělá každé dítě. „Když jsme se přestěhovali na Floridu, byl jsem skaut. Náš vedoucí byl Francouz, učil na střední škole. Několik nás trénoval. Líbilo se mi to. Bylo to něco, co mi šlo. Potom na koleji –“

„Nedivil ses nikdy, že jako imigrant vždycky v novém městě seženeš práci? A že jsi se dal ke skautům? Nebo proč vaše kolej měla tým šermířů, když je mnohé školy nemají? To je fuk, ať bys šel kamkoli, všude by byli šermíři, i na YMCE a tak. Nemusel jsi bojovat víc než většina kluků tvé kategorie?“

„No, to teda jo!“

„Taky tě mohli kdykoli zabít – a ona by se musela poohlédnout po jiném kandidátovi, kterého by si vybrousila. Synku, já nevím, jak ty jsi byl vybrán, ani nevím, jak z mladého trouby udělali hrdinu, kterým jsi potencionálně byl. To nebyla moje práce. Moje práce byla jednodušší – ale zase nebezpečnější – být tvým sluhou a nespustit z tebe oči. Dívat se kolem. Pěknej život pro sluhu, co?“

„No, to jo. Skoro jsem zapomněl, že jsi měl být můj sluha.“

„'Mel být', sakra, byl jsem! Třikrát jsem šel do Nevie jako její sluha, abych se to naučil. Jock to dodnes neví. Kdybych se vrátil, myslím, že by mě přivítal. Ale jen v kuchyni.“

„Ale proč? To se mi zdá hloupé.“

„Jo? Když jsme chytili do osidel tvoje ego, mělo chabý rozměr; museli jsme ho vystavět – a říkat ti 'šéfe' a servírovat ti jídla, když já stál a ty seděl s ní – to všechno s tím souviselo.“ Kousal si kotníky na ruce a vypadal znepokojeně. „Stejně si myslím, že očarovala tvoje první dva šípy. Někdy bych si chtěl dát s tebou odvetný zápas – aby u toho ona nebyla.“

„Tak to tě asi porazím. Trénoval jsem.“

„No, zapomeň na to. Získali jsme Vejce, to je důležitá věc. A tady je láhev a to je taky důležitý.“ Znovu nalil. „To je všechno, 'šéfe'?“

„Jdi do háje, Rufo. Jo, ty sladkej starej mizero. Už jsem se otřepal. Nebo mě zas někdo obalamutil, nevím, která z těch dvou variant.“

„Žádný balamucení, Oscare, při naší společné prolité krvi. Řekl jsem ti pravdu tak přímo, jak přímo ji znám, i když mě to bolelo. To jsem nechtěl, jsi můj přítel. Pochod po tý kamenitý cestě s tebou si uchovám v paměti do konce svého života.“

„Hm… ano. Já taky. Všechno.“

„Tak proč se teda mračíš?“

„Rufo, já ji teď chápu – tak jak ji může pochopit obyčejný člověk – a úplně ji uznávám… a miluju ji víc než kdy jindy. Ale nemůžu nikomu dělat pasáka. Ani jí ne.“

„Jsem rád, že jsem to nemusel říkat já. Ano. Ona má pravdu. Sakra, ona má pravdu vždycky! Musíš odejít. Kvůli vám oběma. Ji to tolik nezasáhne, ale ty by ses postupem času úplně vyřídil, kdybys tu zůstal. To by tě zničilo, jestli jsi tvrdohlavej.“

„Radši jsem se měl vrátit a vyhodit ty svoje boty.“ Cítil jsem se líp. Jako kdybych řekl doktorovi „Tak do toho, amputujte.“

„Nedělej to!“

„Co?“

„Proč bys to měl dělat? Není důvod, abys cokoli končil. Pokud má manželství trvat dlouho – a vaše by mohlo vydržet dokonce hodně dlouho – potom musí i prázdniny být dlouhé. A utrhnout se ze řetězu, synku, bez stanovení data návratu a bez jakýchkoli slibů. Ona ví, že bludní rytíři v noci hřeší, počítá s tím. Vždycky to tak bylo, un droit de la vocation – a je to nutné. Akorát se to nepsalo v povídkách pro děti, tam, odkud pocházíš. Tak běž, rozhlédni se, co se kde pro tebe rýsuje a ničeho se neobávej. Vrať se za čtyři roky nebo za čtyřicet let nebo tak nějak, budeš vítán. Hrdinové si vždycky sedají první ke stolu. To je jejích právo. A odcházejí a vracejí se, jak se jim zlíbí, to je taky jejich právo. V trošku menším měřítku jsi něco jako Ona.“

„To je ale kompliment!“

„Řekl jsem 'v menším měřítku'– Hm, Oscare, částí tvého problému je potřeba jet domů. Do rodné země. Znovu získat vlastní rozhled a poznat, kdo vlastně jsi. Tohle pociťují všichni cestovatelé, já to taky čas od času – mívám. A když ten pocit přijde, tak se tomu poddám.“

„Neuvědomoval jsem si, že se mi stýská, Asi ano.“

„Třeba si to uvědomila ono. Postrčila tě. Co se mě týče, já mám takové pravidlo, že své ženě uděluji prázdniny, kdykoli se mi zdá, že její obličej je mi příliš známý – protože ten můj musí pro ni být ještě horší, když se tak na sebe podívám. Odejít na Zemi není totéž jako zemřít. Já tam brzy pojedu. Právě proto se teď věnuju tomuhle úklidu papírů. Možná, že tam budeme ve stejnou dobu… a půjdeme spolu na panáka nebo na deset panáků a pořádně se zasmějeme a pokecáme. A štípneme servírku a uvidíme, co řekne. Proč ne?“

 
 

Portrét