Cesta slávy - kapitola XXI.
XXI
Tak jo,
jsem tady.
Neodejel
jsem hned v tom týdnu, ale brzy potom. Se Star jsme strávili smutnou a
nádhernou noc, než jsem odejel a ona plakala, když mě líbala a říkala: „Au
‘voir.“ (ne „Nashledanou“). Ale já věděl, že slzy jí oschnou hned, jak budu z
ohledu, ona věděla, že já to vím a já zase věděl, že jí to takhle vyhovuje a
mně nakonec taky. Dokonce i přesto, že jsem taky brečel.
Pan
American není tak skvělá jako obchodní Brány; absolvoval jsem tři velké
přestupy a žádný hokus pokus. Jedno děvče řeklo: „Zaujměte svá místa, prosím“ –
a potom jedem!
Vystoupil
jsem na Zemi, oblečen v londýnském stylu, v kapse jsem měl pas a papíry, Lady
Vivamus v zavazadle, které nevypadalo jako pouzdro na meč, a v dalších kapsách
směnky na výměnu za spoustu zlata, protože mi došlo, že mi nevadí přijmout
výplatu hrdiny. Dojeli jsme na místo nedaleko Curychu, přesnou adresu neznám; o
tyhle věci se stará služba Brány. Místo toho jsem mohl poslat vzkazy.
Zanedlouho
byly směnky označeny číslem účtu ve třech švýcarských bankách a opatroval je
právník, kterého mi doporučili. Měl jsem u sebe několik cestovních šeků na
několik míst, některé z nich jsem poslal předem na různá místa a některé jsem
si nechal u sebe. Neměl jsem v úmyslu platit Starýmu 91 procent.
Člověk
úplně ztratí pojem o čase, když se řídí jiným kalendářem. Z té mé volné cesty
domů podle rozkazu mi zbýval jeden nebo dva týdny. Zdálo se mi vhodné jich
využít – bylo to méně nápadné. Tak jsem to tak udělal – jel jsem starým čtyřmotorákem
trasu z Prestwicku do Ganderu a do New Yorku.
Ulice se mi
zdály špinavější, budovy už nebyly tak vysoké – a titulky horší než kdykoli
jindy. Vyhýbal jsem se čtení novin, nebyl jsem tu dlouho; jel jsem do
Kalifornie, kterou jsem pokládal za „domov“. Zavolal jsem matce, vyčítala mi,
že jsem předem nenapsal a já slíbil, že jak nejdřív to půjde, pojedu na
Aljašku. Jak se všichni máte? (Myslel jsem. že moji nevlastní bratři a sestry
budou potřebovat někdy pomoci na koleji.)
Netrpěli.
Můj nevlastní otec byl ve službě, pořád lítal a služebně stoupal. Poprosil jsem
matku, aby mi veškerou poštu posílala k tetě.
Kalifornie
vypadala líp než New York. Ale Nevia to nebyla. Ani Center. Byla zalidněnější,
než jsem si ji pamatoval. Všechno, co můžete o kalifornských městech říct, je
to, že nejsou tak špatná jako ostatní místa. Navštívil jsem svou tetu a strýce,
protože na mě byli hodní a pomýšlel jsem na to, že část zlata, co mám uložené
ve Švýcarsku, použiju k tomu, abych ho vykoupil od jeho první ženy. Ale ta už
zemřela a oni mluvili o plovárně.
Tak jsem
byl zticha. Skoro mě to velké množství peněz zničilo, trochu jsem povyrostl.
Řídil jsem se pravidlem Jejich Moudrostí: Nechej dost velké množství stranou.
Kampus mi
připadal menši a studenti vypadali tak mladě, řek bych, že to bylo oboustranné.
Vycházel jsem z obchodu s alkoholem naproti administraci, když vešly dva svetry
s označením univerzity a odstrčily mě. Ten druhý řekl: „Dávej pozor na cestu,
fotr!“
Nechal
jsem ho žít.
Fotbal
prožíval renesanci, měli nového trenéra, nové šatny, tribuny byly nalakované,
mluvilo se o stadiónu. Trenér věděl kdo jsem; znal dobře záznamy a chystal se
připsat si do seznamu moje jméno. „Vracíš se, že jo?“ Řekl jsem mu, že asi ne.
„To je
nesmysl!“ řekl mi. „Máš přece ten starý diplom! Nejhloupější věc na světě je,
že povolání do armády ti znemožní pracovní postup. Hele –“ Hlas mu přeskočil.
Žádný
nesmysly o „vymetání tělocvičny“, konferenci by se to nelíbilo. Ale chlapec
může žít v rodině – a jedna by se našla. Pokud chlapeček zaplatí školné v
hotovosti, komu by to vadilo? Tichej jako hrobník – „To tě opravňuje na základě
vládního usnesení k jistým výhodám stran kapesného.“
„Žádný
nemám.“
„Člověče,
copak nečteš noviny?“ Měl to tam: Zatímco jsem byl pryč, rozhodla vláda nějakým
usnesením, že ta neválka nás opravňovala k finančnímu zvýhodnění.
Slíbil
jsem, že se nad tím zamyslím.
Ani
zdaleka jsem něco takového v úmyslu neměl. Už jsem se rozhodl ukončit svá
studia, rád věci dotahuju do konce. Ale ne tam.
Ten večer
jsem dostal zprávu od Joan, od holky, s kterou to tak slibně začalo a pak se na
mě vykašlala. Rozhodl jsem se, že ji vyhledám a navštívím ji i jejího manžela;
jen jsem neznal její nové jméno po svatbě. Ale ona zaběhla k mé tetě, nakoupila
a zavolala mi. „Easy!“ řekla a znělo to tak, jako by byla potěšená.
„Kdo –
moment. Joan.“
Musím
ještě ten večer přijít na večeři. Řekl jsem „Fajn,“ a těšil jsem se na setkání
s tím šťastným šupákem, kterýho si vzala.
Joan
vypadala bezvadně jako vždycky a srdečně mě objala kolem krku, dala mi pusu na
přivítanou, takovou sesterskou, ale příjemnou. Potom jsem se seznámil s jejími
dětmi, jedno bylo ještě v kolíbce, to druhé bylo batole.
Její muž
byl v LA.
Mohl bych
toho využít. Ale bylo lepší nic si o tom nemyslet. Pak jim volal a řekl jí, že
musí zůstat ještě na jednu noc a samozřejmě to bylo v pořádku, když jsem ji já
pozval na večeři, viděl mě hrát fotbal a třeba by se mi chtělo zítra večer
zajít, nesehnala nikoho na hlídání k dětem, ale její sestra se švagrem se
zastavili na drink a nechtěli zůstat na večeři, měli povinnosti, nakonec,
miláčku, to není jako my, když jsme se dlouho neznali, určitě si pamatuješ na
mojí sestru, už jsou tu a ještě nedala děti spát.
Její
sestra a švagr zůstali na jeden drink; Joan se sestrou ukládaly děti do
postýlky a já zůstal se švagrem. Ptal se mě, jak to vypadá v Evropě, sice
chápal, že jsem sotva přijel, a pak mi vysvětlil, jak se věci mají v Evropě a
co je třeba s nimi udělat. „Víte, pane Jordane,“ řekl mi a poklepával mě po
koleni, „člověk, který dělá do nemovitostí jako třeba já, se brzy stane dobrým
odhadcem lidských charakterů a přesto, že jsem v Evropě skutečně nebyl tak jako
vy, neměl jsem nato čas, někdo musel zůstat doma a platit daně a dohlížet na
všechny záležitosti, zatímco vy mladí šťastlivci se rozhlížíte po světě, ale
lidský charakter je všude stejný a kdybysme hodili jednu maličkou bombu na
Minsk nebo Pinsk nebo na jedno z těchhle míst, uvidí okamžitě to světlo všude a
my přestaneme ztrácet čas, což z obchodníka dělá rošťáka. Nemyslíte?“
Řekl jsem,
že má pravdu. Odešli a on mi řekl, že mi zítra zavolá a ukáže mi, z čeho bych
si mohl vybrat, je to skoro zadarmo a tutově půjdou ceny nahoru, protože tam
zanedlouho bude postavena továrna na výrobu zbraní. „Rád jsem si vyposlechl
vaše zkušenosti, pane Jordane, opravdu rád. Někdy vám budu muset vyprávět, co
se mi přihodilo v Tijuaně, ale aby u toho nebyla moje žena, ha ha!“
Joan mi
řekla: „Nechápu, jak si ho mohla vzít. Nalej mi ještě, zlato, nalej mi dvojitou
dávku, potřebuju to. Půjdu vypnout troubu, večeře už bude hotová.“
Oba jsme
si dali dvojitýho a pak ještě a asi tak v jedenáct jsme večeřeli. Joan byla
smutná, když jsem trval na tom, že kolem třetí půjdu domů. Řekla mi, že jsem
zajíc a já s ní souhlasil; řekla mi, že všechno mohlo být jinak, kdybych
netrval na tom, že vstoupím do armády a zase jsem jí dal za pravdu; řekla mi,
abych odešel zadem a nerozsvěcoval a že už mé nikdy nechce vidět a Jim šel na
Sausalito sedmnáct.
Druhý den
jsem chytil letadlo do Los Angeles.
A teď
poslouchejte – neobviňuju Joan. Mám Joan rád. Vážím si jí a vždycky jí budu
vděčný. Je to bezva člověk. Má spoustu výhod – třeba v Nevii – tam by byla
kanón! Je to klidná holka. Bylo u ní čisto, děti měli čisté a zdravé a dobře se
o ně starala. Je šlechetná a uvážlivá a vyrovnaná.
Ani já se
necítím vinen. Jsem člověk, který má úctu k dívčím citům, je jedna věc, kterou
takový člověk nemůže odmítnout: vrátit se, když si to ona přeje. A ani já
nebudu předstírat, že jsem nechtěl.
Ale byl
jsem naštvanej celou cestu do Los Angeles. Ne kvůli jejímu muži, tomu jsem
neublížil. Ne kvůli Joan, ona ani nezakolísala a ani to nevypadalo, že by měla
výčitky svědomí. Joanie je bezva holka a přizpůsobila svou povahu nemožné
společnosti.
Stejně
jsem byl ale naštvanej.
Muž nesmí
kritizovat nejženštější vlastnosti ženy. Musím si uvědomit, že malá Joanie je
stejně sladká a šlechetná jako mladší Joanie, která mi vnutila pocit, že je
nesmírně důležité vstoupit do armády. Chyba je ve mně; já jsem se změnil.
Stěžuju si
na celou kulturu, v níž jednotlivec nese jen kapičku viny. Dovolte, abych
citoval zcestovalého kulturologa a prostopášníka Dr.Rufa:
„Oscare,
až přijdeš domů, nečekej příliš mnoho od žen. Určitě budeš zklamán a chudinky
drahoušky nesmíš obviňovat. Američanky nemají podmíněný reflex, co se sexu
týče. To je kompenzováno nutkavým zájmem rozplývat se nad uvadlým květem sexu…
a každá je přesvědčená, že 'intuitivně' zná ten správný rituál, jak přísahat na
mrtvé. Ona to ví a nikdo jí nesmí říkat nic jiného… hlavně ne muž natolik
nešťastný, že se s ní dostane do postele. Tak to nezkoušej. Buď ji naštveš nebo
jí zkazíš náladu. Zaútočíš na posvátnou krávu: je to mýtus o tom, že ženy vědí
o sexu úplně všechno, jen proto, že jsou ženami.“
Rufo se
mračil.
„Typická
Američanka je přesvědčena o tom, že má nadání jako couturiére, jako malíř
pokojů, jako kuchař, co vaří samé speciality a vždycky jako kurtizána. Obvykle
se mýlí ve čtyřech bodech. Ale nezkoušej jí to říct.“
Dodal:
„Dokud nenajdeš nějakou, který je víc než dvanáct a dokud se ti ji nepodaří
odpoutat, hlavně od matky – a i to může už být pozdě. Ale byl bych nerad, abys
mě špatně pochopil; všechno se srovná. Američan je o sobě přesvědčen, že je
velký bojovník, velký státník a velký milovník. Vykonané průzkumy dokazují, že
se klame stejně jako ona. Nebo je na tom ještě hůř. Pohlížíme-li na celou záležitost
z hlediska historicko–kulturního, je zjevné, že ve vaší zemi ubil sex Američan,
spíš než Američanka.“
„A co s
tím můžu dělat já?“
„Zajeď si
občas do Francie. Francouzky jsou skoro stejně ignorantské, ale nejsou tak
domýšlivé a často velmi učenlivé.“
Když moje
letadlo přistálo, tak jsem to všechno pustil z hlavy a řekl jsem si, že se na
chvíli usadím. V armádě jsem se naučil, že sexuální abstinence je
zvládnutelnější než hladovění – a měl jsem vážné plány.
Rozhodl
jsem se, že budu takový trouba, jaký od přirozenosti jsem, budu tvrdě pracovat
a najdu si nějaký cíl v životě. Mohl jsem použít to, co jsem měl ve švýcarských
bankách, a mohl jsem si hrát na playboye. Ale playboy jsem nikdy nebyl, nebyl
to můj styl.
Byl jsem
na největším mejdanu v dějinách – na takovém, že bych tomu ani nevěřil, kdybych
nedostal tolik dárků. Teď přišel čas, abych se usadil a stal se jedním z
anonymních hrdinů. Být hrdinou je v pořádku. Ale vysloužilý hrdina – je
především nudný, a pak je to příživník.
Nejdřív
jsem se zastavil v Caltechu. Teď jsem si mohl dovolit to nejlepší a jediným
nepřátelským rysem v Caltechu byl ten fakt, že se tu pokusili postavit sex mimo
zákon. Viděl jsem dost pochmurných hřbitovů v letech 1942–45.
Děkan v
přijímací kanceláři se nechoval povzbudivě. ,,Pane Gordone, víte, že počet
přijatých studentů se zredukoval na polovinu? Ani vám neposkytneme celý kredit
studia. Nelze přestoupit ani na školu, kam jste před tím chodil – a byli bychom
rádi, abychom mohli poskytnout vojenskému vysloužilci dovolenou – ale tahle škola
má vyšší úroveň. A navíc, Pasadena není nejlevnější místo.“
Řekl jsem,
že budu šťastný, když mi udělí hodnost, kterou jsem si zasloužil, a ukázal jsem
mu stav svého účtu (jednoho z nich) a nabídl jsem šek pro zaplacení ročního
studia. Nevzal si ho, ale uvolnil se. Odcházel jsem s pocitem, že pro E.C.“Oscara“
Gordona by se tu místo přece jen našlo.
Sel jsem
do města a zahájil jsem akci změny jména z „Evelyn Cyril“ na „Oscar“. Pak jsem
začal shánět práci.
Jednu jsem
si našel ve Valley, jako projektant v oddělení odbočky korporace, která se
zabývala výrobou pneumatik, strojů pro zpracování potravin a dalším – v tomto
případě se jednalo o zbraně. To byla součást Gordonova rehabilitačního plánu.
Po několika měsících jsem dostal povolávací rozkaz, mohl jsem se zase dostat do
stejného kolotoče, naplánoval jsem si večerní studium a dal jsem se do latě.
Našel jsem si zařízený byt v Sawtelle a koupil jsem si ojetýho Forda, abych
mohl dojíždět do práce.
Potom jsem
si připadal uvolněný; „Milord hrdina“ byl pohřben. Jediné, co mi zbylo, byla
Lady Vivamus, visela nad televizí. Ale napřed jsem ji potěžkal v ruce a pak mě
zase uchvátila. Rozhodl jsem se, že najdu salle d 'armes a vstoupím do jejího
klubu. Viděl jsem ve Valley lukostřílnu, takže tam musí být také nějaké místo,
kde po nedělích střílí členové Americké asociace střelců. Nesmím zaostávat nebo
ochabovat.
Mezitím
jsem zapomněl na ty dárky ve Švýcarsku. Daly se vyměnit za zlato, ne za nějaký
směšný peníze, a když je nechám, kde jsou, můžou ještě nabýt na hodnotě – možná
několikrát – s ohledem na inflaci spíš, než tím, že je budu někam investovat.
Jednou to bude velký kapitál, až si otevřu vlastní firmu.
To je to,
co jsem si představoval: Šéf. Výdělečně činný, dokonce i po odečtu víc než
půlky, kterou mi Starej sebere, pořád budu výdělečně činný. Ale od Její
Moudrosti jsem se naučil, že šéf se musí učit; nemůžu si titul „šéf“ koupit
zlatem.
Tak jsem
se usadil. Změnil jsem si jméno. Caltech uznal, že bych se mohl odstěhovat do
Pasadeny – a že by pošta mohla jít za mnou.
Matka mi
to poslala k tetě, ta to poslala na adresu hotelu, kterou jsem jí dal, náhodou
se dostala ke mně domů. Byly tam nějaké dopisy starší než rok ze Států, některé
z jihovýchodní Asie, potom z Německa, potom z Aljašky.
V jednom
dopise mi znovu nabízeli výhodné investice. Tentokrát bych si mohl odpočítat
dalších deset procent. Další byl od instruktora v koleji – byl na obyčejném
dopisním papíre a byl podepsán škrabopisně. Psal v něm, že určité strany se
rozhodly tuto sezónu zahájit třeskem. Změnilo by můj názor 250 dolarů měsíčně?
Zatelefonujte, přijďte. Roztrhal jsem ten dopis.
Další byl
z Administrace veteránů, datován hned po mém uvolnění. V tomhle dopise mi
sdělovali, že výsledkem sporu Barton versus Spojené státy a spol. je mé
oficiální jmenování „válečným sirotkem“, čímž mi vzniká nárok na vyplácení 110
dolarů měsíčně na školné do věku dvaceti tří let.
Smál jsem
tak, že mi bylo špatně.
Pak v té
hromádce byly nějaké dopisy, co nestály za pozornost, ale jeden z těch dopisů
byl od kongresmana. Měl tu čest informovat mě o tom, že ve spolupráci s
Veterány ze zahraničních válek předložil několik návrhů zvláštních zákonů,
které by napravily křivdy vyplývající z neschopnosti klasifikace osoby jako
„válečného sirotka“, že návrhy byly odsouhlaseny a že je šťasten, že jeden z
nich se přímo týká mně. Podle tohoto zákona budu do svých dvacátých sedmých
narozenin mít možnost ukončit vzdělání, neboť mi bylo dvacet tři let ještě před
tím, než byla chyba napravena. V úctě, pane, atd.
Nemohl
jsem se smát. Myslel jsem na to, jakou špínou jsem musel projít nebo – jak tomu
říkáte vy – tehdy v létě bych šel k odvodu, kdybych měl jistotu, že dostanu 110
dolaru měsíčně. Napsal jsem tomu kongresmanovi děkovný dopis, jak jsem to
nejlíp uměl.
Další
dopis vypadal jako ten, co se vyhazuje do koše. Byl z Trustu nemocnic, s r.o.,
takže se nejspíš jednalo o pozvánku na darování krve nebo to mohla být reklama
na nemocniční pojištění – ale nebylo mi jasné, proč mě někdo v Dublinu má na
seznamu.
Trust
nemocnic se mě ptal, zda jsem majitelem tiketu irského nemocničního Sweepstakes
číslo to a to a oficiálního potvrzení o jeho nákupu? Tento tiket byl prodán
J.L.Weatherbyovi. Číslo tohoto tiketu bylo taženo ve druhém pořadí a byl to
tiket vítězného koně. J.L.Weatherby byl informován a sdělil Trustu nemocnic s
r.o., že tiket dal k dispozici panu E.C.Gordonovi, jemuž bylo rovněž odesláno
potvrzení o koupi tohoto tiketu.
Jsem
skutečně ten „E.C.Gordon“, mám ten tiket, mám to potvrzení? Společnost bude
vděčná za moji brzkou odpověď.
Poslední v
kupě dopisů byl jeden s razítkem vojenské pošty. Uvnitř bylo potvrzení o koupi
tiketu irského Sweepstakes – a poznámka: Tohle by mě mělo vyléčit z hraní
pokeru. Doufám, že něco vyhraješ – J. L.WEATHERBY. Storno bylo starej než rok.
Zíral jsem
na to, pak jsem si vzal k ruce papíry, s nimiž jsem cestoval po Vesmírech.
Našel jsem odpovídající tiket. Byl od krve, ale číslo bylo jasně čitelné.
Podíval
jsem se na dopis. Druhé pořadí.
Prohlédl
jsem si tikety na jasném světle. Ty ostatní byly padělky. Ale tenhle tiket a
tohle potvrzení měly tisk tak jasný jako bankovky. Nevím, kde Weatherby koupil
tiket, ale rozhodně ho nekoupil od zloděje jako já.
Druhé
pořadí – nevěděl jsem, že bylo víc pořadí než jedno. Ale tahy záležely na počtu
prodaných tiketů, za 120 tisíc liber. Já jsem viděl výsledky jen prvního.
Weatherby
poslal potvrzení matce do Wiesbadenu a muselo být v El-merdorfu, když jsem
byl v Nice – pak jsem jel do Nice a zpátky do El-merdorfu, protože Rufo nechal
další adresu u American Express; Rufo o mně věděl samozřejmě všechno a podnikl
kroky k tomu, abych se tam neobjevil.
To ráno
víc než před rokem, kdy jsem seděl v kavárně v Nice, jsem držel vítězný tiket s
potvrzením v poště. Kdybych se podíval dál do Herald Tribune než tam, kde byly
inzeráty, tak bych objevil tu zprávu o druhém pořadí a nikdy bych na inzerát
neodpověděl.
Vyzvedl
bych si 140 tisíc dolarů, nikdy bych už Star neviděl…
Nebo by to
Její Moudrost překazila?
Odmítl
bych následovat svou „Helenu Trójskou“ jen proto, že bych měl kapsy plné peněz?
Sám jsem o
tom pochyboval. Stejně bych šel na tu Cestu slávy!
Aspoň
doufám.
Druhý den
ráno jsem zatelefonoval do továrny, pak jsem šel do banky a ze setrvačnosti
jsem dvakrát prošel Nice.
Jo, byl to
dobrý tiket. Bylo by možné, aby banka laskavě zařídila, co je třeba? Poděkoval
jsem a odešel.
Mužíček z
Internal Revenue stál u mých dveří.
Skoro na
prahu. Volal bzučákem zezdola, když jsem psal Trustu nemocnic, s r.o.
Po chvíli
jsem mu řekl, že bych byl cvok, kdybych to udělal. Nechal bych peníze v Evropě
a ty by zpívaly! Jemně mi sdělil, že se mnou nesouhlasí, protože jsem právě
sršel oheň kvůli tomu, že IRS nechtěla zaplatit poplatky informátorům, ale
zaplatila by, kdyby se ukázalo, že jsem se pokusil o daňový únik.
Dali mi
políček. Vyzvedl jsem si 140 tisíc dolarů a zaplatil jsem 103 tisíc Starýmu.
Ten jemný mužíček mi sdělil, že to tak bylo lepší; tak často lidi odkládají
placení, až se pak dostanou do potíží.
Kdybych
byl v Evropě, tak by to bylo 140 tisíc dolarů ve zlatě, ale teď to bylo 37
tisíc v bankovkách – protože svobodní a plnoprávní Američané nesmí vlastnit
zlato. Můžou rozpoutat válku nebo zničit komunisty nebo tak něco. Ne, nemohl
jsem nechat 37 tisíc dolarů v Evropě ve zlatě; to bylo taky protizákonné. Byli
velmi zdvořilí.
Poslal
jsem deset procent, 3 700, seržantovi Weatherbyovi a celou historku jsem mu
vylíčil. Vzal jsem 33 tisíc dolarů a poslal jsem je na kolej, kde moji
sourozenci studovali, tak, aby nevěděli, od koho to je, dokud to nebude
nezbytně nutné. Zkřížil jsem prsty a doufal jsem, že na Aljašku se zpráva o
těch tiketech nedostane. Noviny v LA to nikdy neuváděly, ale to víte, vždycky
se to nějak může proláknout; našel jsem se na nekonečném seznamu, dostal jsem
dopisy, v nichž mi nabízejí výborné možnosti, ožebračující půjčky nebo žádané
dary.
Už před měsícem jsem si uvědomil, že jsem zapomněl na kalifornskou daň z příjmu. Nikdy jsem si nic takového červeně nepodtrhával.