Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta slávy - kapitola XXI.

8. 1. 2007

XXI

Tak jo, jsem tady.

Neodejel jsem hned v tom týdnu, ale brzy potom. Se Star jsme strávili smutnou a nádhernou noc, než jsem odejel a ona plakala, když mě líbala a říkala: „Au ‘voir.“ (ne „Nashledanou“). Ale já věděl, že slzy jí oschnou hned, jak budu z ohledu, ona věděla, že já to vím a já zase věděl, že jí to takhle vyhovuje a mně nakonec taky. Dokonce i přesto, že jsem taky brečel.

Pan American není tak skvělá jako obchodní Brány; absolvoval jsem tři velké přestupy a žádný hokus pokus. Jedno děvče řeklo: „Zaujměte svá místa, prosím“ – a potom jedem!

Vystoupil jsem na Zemi, oblečen v londýnském stylu, v kapse jsem měl pas a papíry, Lady Vivamus v zavazadle, které nevypadalo jako pouzdro na meč, a v dalších kapsách směnky na výměnu za spoustu zlata, protože mi došlo, že mi nevadí přijmout výplatu hrdiny. Dojeli jsme na místo nedaleko Curychu, přesnou adresu neznám; o tyhle věci se stará služba Brány. Místo toho jsem mohl poslat vzkazy.

Zanedlouho byly směnky označeny číslem účtu ve třech švýcarských bankách a opatroval je právník, kterého mi doporučili. Měl jsem u sebe několik cestovních šeků na několik míst, některé z nich jsem poslal předem na různá místa a některé jsem si nechal u sebe. Neměl jsem v úmyslu platit Starýmu 91 procent.

Člověk úplně ztratí pojem o čase, když se řídí jiným kalendářem. Z té mé volné cesty domů podle rozkazu mi zbýval jeden nebo dva týdny. Zdálo se mi vhodné jich využít – bylo to méně nápadné. Tak jsem to tak udělal – jel jsem starým čtyřmotorákem trasu z Prestwicku do Ganderu a do New Yorku.

Ulice se mi zdály špinavější, budovy už nebyly tak vysoké – a titulky horší než kdykoli jindy. Vyhýbal jsem se čtení novin, nebyl jsem tu dlouho; jel jsem do Kalifornie, kterou jsem pokládal za „domov“. Zavolal jsem matce, vyčítala mi, že jsem předem nenapsal a já slíbil, že jak nejdřív to půjde, pojedu na Aljašku. Jak se všichni máte? (Myslel jsem. že moji nevlastní bratři a sestry budou potřebovat někdy pomoci na koleji.)

Netrpěli. Můj nevlastní otec byl ve službě, pořád lítal a služebně stoupal. Poprosil jsem matku, aby mi veškerou poštu posílala k tetě.

Kalifornie vypadala líp než New York. Ale Nevia to nebyla. Ani Center. Byla zalidněnější, než jsem si ji pamatoval. Všechno, co můžete o kalifornských městech říct, je to, že nejsou tak špatná jako ostatní místa. Navštívil jsem svou tetu a strýce, protože na mě byli hodní a pomýšlel jsem na to, že část zlata, co mám uložené ve Švýcarsku, použiju k tomu, abych ho vykoupil od jeho první ženy. Ale ta už zemřela a oni mluvili o plovárně.

Tak jsem byl zticha. Skoro mě to velké množství peněz zničilo, trochu jsem povyrostl. Řídil jsem se pravidlem Jejich Moudrostí: Nechej dost velké množství stranou.

Kampus mi připadal menši a studenti vypadali tak mladě, řek bych, že to bylo oboustranné. Vycházel jsem z obchodu s alkoholem naproti administraci, když vešly dva svetry s označením univerzity a odstrčily mě. Ten druhý řekl: „Dávej pozor na cestu, fotr!“

Nechal jsem ho žít.

Fotbal prožíval renesanci, měli nového trenéra, nové šatny, tribuny byly nalakované, mluvilo se o stadiónu. Trenér věděl kdo jsem; znal dobře záznamy a chystal se připsat si do seznamu moje jméno. „Vracíš se, že jo?“ Řekl jsem mu, že asi ne.

„To je nesmysl!“ řekl mi. „Máš přece ten starý diplom! Nejhloupější věc na světě je, že povolání do armády ti znemožní pracovní postup. Hele –“ Hlas mu přeskočil.

Žádný nesmysly o „vymetání tělocvičny“, konferenci by se to nelíbilo. Ale chlapec může žít v rodině – a jedna by se našla. Pokud chlapeček zaplatí školné v hotovosti, komu by to vadilo? Tichej jako hrobník – „To tě opravňuje na základě vládního usnesení k jistým výhodám stran kapesného.“

„Žádný nemám.“

„Člověče, copak nečteš noviny?“ Měl to tam: Zatímco jsem byl pryč, rozhodla vláda nějakým usnesením, že ta neválka nás opravňovala k finančnímu zvýhodnění.

Slíbil jsem, že se nad tím zamyslím.

Ani zdaleka jsem něco takového v úmyslu neměl. Už jsem se rozhodl ukončit svá studia, rád věci dotahuju do konce. Ale ne tam.

Ten večer jsem dostal zprávu od Joan, od holky, s kterou to tak slibně začalo a pak se na mě vykašlala. Rozhodl jsem se, že ji vyhledám a navštívím ji i jejího manžela; jen jsem neznal její nové jméno po svatbě. Ale ona zaběhla k mé tetě, nakoupila a zavolala mi. „Easy!“ řekla a znělo to tak, jako by byla potěšená.

„Kdo – moment. Joan.“

Musím ještě ten večer přijít na večeři. Řekl jsem „Fajn,“ a těšil jsem se na setkání s tím šťastným šupákem, kterýho si vzala.

Joan vypadala bezvadně jako vždycky a srdečně mě objala kolem krku, dala mi pusu na přivítanou, takovou sesterskou, ale příjemnou. Potom jsem se seznámil s jejími dětmi, jedno bylo ještě v kolíbce, to druhé bylo batole.

Její muž byl v LA.

Mohl bych toho využít. Ale bylo lepší nic si o tom nemyslet. Pak jim volal a řekl jí, že musí zůstat ještě na jednu noc a samozřejmě to bylo v pořádku, když jsem ji já pozval na večeři, viděl mě hrát fotbal a třeba by se mi chtělo zítra večer zajít, nesehnala nikoho na hlídání k dětem, ale její sestra se švagrem se zastavili na drink a nechtěli zůstat na večeři, měli povinnosti, nakonec, miláčku, to není jako my, když jsme se dlouho neznali, určitě si pamatuješ na mojí sestru, už jsou tu a ještě nedala děti spát.

Její sestra a švagr zůstali na jeden drink; Joan se sestrou ukládaly děti do postýlky a já zůstal se švagrem. Ptal se mě, jak to vypadá v Evropě, sice chápal, že jsem sotva přijel, a pak mi vysvětlil, jak se věci mají v Evropě a co je třeba s nimi udělat. „Víte, pane Jordane,“ řekl mi a poklepával mě po koleni, „člověk, který dělá do nemovitostí jako třeba já, se brzy stane dobrým odhadcem lidských charakterů a přesto, že jsem v Evropě skutečně nebyl tak jako vy, neměl jsem nato čas, někdo musel zůstat doma a platit daně a dohlížet na všechny záležitosti, zatímco vy mladí šťastlivci se rozhlížíte po světě, ale lidský charakter je všude stejný a kdybysme hodili jednu maličkou bombu na Minsk nebo Pinsk nebo na jedno z těchhle míst, uvidí okamžitě to světlo všude a my přestaneme ztrácet čas, což z obchodníka dělá rošťáka. Nemyslíte?“

Řekl jsem, že má pravdu. Odešli a on mi řekl, že mi zítra zavolá a ukáže mi, z čeho bych si mohl vybrat, je to skoro zadarmo a tutově půjdou ceny nahoru, protože tam zanedlouho bude postavena továrna na výrobu zbraní. „Rád jsem si vyposlechl vaše zkušenosti, pane Jordane, opravdu rád. Někdy vám budu muset vyprávět, co se mi přihodilo v Tijuaně, ale aby u toho nebyla moje žena, ha ha!“

Joan mi řekla: „Nechápu, jak si ho mohla vzít. Nalej mi ještě, zlato, nalej mi dvojitou dávku, potřebuju to. Půjdu vypnout troubu, večeře už bude hotová.“

Oba jsme si dali dvojitýho a pak ještě a asi tak v jedenáct jsme večeřeli. Joan byla smutná, když jsem trval na tom, že kolem třetí půjdu domů. Řekla mi, že jsem zajíc a já s ní souhlasil; řekla mi, že všechno mohlo být jinak, kdybych netrval na tom, že vstoupím do armády a zase jsem jí dal za pravdu; řekla mi, abych odešel zadem a nerozsvěcoval a že už mé nikdy nechce vidět a Jim šel na Sausalito sedmnáct.

Druhý den jsem chytil letadlo do Los Angeles.

A teď poslouchejte – neobviňuju Joan. Mám Joan rád. Vážím si jí a vždycky jí budu vděčný. Je to bezva člověk. Má spoustu výhod – třeba v Nevii – tam by byla kanón! Je to klidná holka. Bylo u ní čisto, děti měli čisté a zdravé a dobře se o ně starala. Je šlechetná a uvážlivá a vyrovnaná.

Ani já se necítím vinen. Jsem člověk, který má úctu k dívčím citům, je jedna věc, kterou takový člověk nemůže odmítnout: vrátit se, když si to ona přeje. A ani já nebudu předstírat, že jsem nechtěl.

Ale byl jsem naštvanej celou cestu do Los Angeles. Ne kvůli jejímu muži, tomu jsem neublížil. Ne kvůli Joan, ona ani nezakolísala a ani to nevypadalo, že by měla výčitky svědomí. Joanie je bezva holka a přizpůsobila svou povahu nemožné společnosti.

Stejně jsem byl ale naštvanej.

Muž nesmí kritizovat nejženštější vlastnosti ženy. Musím si uvědomit, že malá Joanie je stejně sladká a šlechetná jako mladší Joanie, která mi vnutila pocit, že je nesmírně důležité vstoupit do armády. Chyba je ve mně; já jsem se změnil.

Stěžuju si na celou kulturu, v níž jednotlivec nese jen kapičku viny. Dovolte, abych citoval zcestovalého kulturologa a prostopášníka Dr.Rufa:

„Oscare, až přijdeš domů, nečekej příliš mnoho od žen. Určitě budeš zklamán a chudinky drahoušky nesmíš obviňovat. Američanky nemají podmíněný reflex, co se sexu týče. To je kompenzováno nutkavým zájmem rozplývat se nad uvadlým květem sexu… a každá je přesvědčená, že 'intuitivně' zná ten správný rituál, jak přísahat na mrtvé. Ona to ví a nikdo jí nesmí říkat nic jiného… hlavně ne muž natolik nešťastný, že se s ní dostane do postele. Tak to nezkoušej. Buď ji naštveš nebo jí zkazíš náladu. Zaútočíš na posvátnou krávu: je to mýtus o tom, že ženy vědí o sexu úplně všechno, jen proto, že jsou ženami.“

Rufo se mračil.

„Typická Američanka je přesvědčena o tom, že má nadání jako couturiére, jako malíř pokojů, jako kuchař, co vaří samé speciality a vždycky jako kurtizána. Obvykle se mýlí ve čtyřech bodech. Ale nezkoušej jí to říct.“

Dodal: „Dokud nenajdeš nějakou, který je víc než dvanáct a dokud se ti ji nepodaří odpoutat, hlavně od matky – a i to může už být pozdě. Ale byl bych nerad, abys mě špatně pochopil; všechno se srovná. Američan je o sobě přesvědčen, že je velký bojovník, velký státník a velký milovník. Vykonané průzkumy dokazují, že se klame stejně jako ona. Nebo je na tom ještě hůř. Pohlížíme-li na celou záležitost z hlediska historicko–kulturního, je zjevné, že ve vaší zemi ubil sex Američan, spíš než Američanka.“

„A co s tím můžu dělat já?“

„Zajeď si občas do Francie. Francouzky jsou skoro stejně ignorantské, ale nejsou tak domýšlivé a často velmi učenlivé.“

Když moje letadlo přistálo, tak jsem to všechno pustil z hlavy a řekl jsem si, že se na chvíli usadím. V armádě jsem se naučil, že sexuální abstinence je zvládnutelnější než hladovění – a měl jsem vážné plány.

Rozhodl jsem se, že budu takový trouba, jaký od přirozenosti jsem, budu tvrdě pracovat a najdu si nějaký cíl v životě. Mohl jsem použít to, co jsem měl ve švýcarských bankách, a mohl jsem si hrát na playboye. Ale playboy jsem nikdy nebyl, nebyl to můj styl.

Byl jsem na největším mejdanu v dějinách – na takovém, že bych tomu ani nevěřil, kdybych nedostal tolik dárků. Teď přišel čas, abych se usadil a stal se jedním z anonymních hrdinů. Být hrdinou je v pořádku. Ale vysloužilý hrdina – je především nudný, a pak je to příživník.

Nejdřív jsem se zastavil v Caltechu. Teď jsem si mohl dovolit to nejlepší a jediným nepřátelským rysem v Caltechu byl ten fakt, že se tu pokusili postavit sex mimo zákon. Viděl jsem dost pochmurných hřbitovů v letech 1942–45.

Děkan v přijímací kanceláři se nechoval povzbudivě. ,,Pane Gordone, víte, že počet přijatých studentů se zredukoval na polovinu? Ani vám neposkytneme celý kredit studia. Nelze přestoupit ani na školu, kam jste před tím chodil – a byli bychom rádi, abychom mohli poskytnout vojenskému vysloužilci dovolenou – ale tahle škola má vyšší úroveň. A navíc, Pasadena není nejlevnější místo.“

Řekl jsem, že budu šťastný, když mi udělí hodnost, kterou jsem si zasloužil, a ukázal jsem mu stav svého účtu (jednoho z nich) a nabídl jsem šek pro zaplacení ročního studia. Nevzal si ho, ale uvolnil se. Odcházel jsem s pocitem, že pro E.C.“Oscara“ Gordona by se tu místo přece jen našlo.

Sel jsem do města a zahájil jsem akci změny jména z „Evelyn Cyril“ na „Oscar“. Pak jsem začal shánět práci.

Jednu jsem si našel ve Valley, jako projektant v oddělení odbočky korporace, která se zabývala výrobou pneumatik, strojů pro zpracování potravin a dalším – v tomto případě se jednalo o zbraně. To byla součást Gordonova rehabilitačního plánu. Po několika měsících jsem dostal povolávací rozkaz, mohl jsem se zase dostat do stejného kolotoče, naplánoval jsem si večerní studium a dal jsem se do latě. Našel jsem si zařízený byt v Sawtelle a koupil jsem si ojetýho Forda, abych mohl dojíždět do práce.

Potom jsem si připadal uvolněný; „Milord hrdina“ byl pohřben. Jediné, co mi zbylo, byla Lady Vivamus, visela nad televizí. Ale napřed jsem ji potěžkal v ruce a pak mě zase uchvátila. Rozhodl jsem se, že najdu salle d 'armes a vstoupím do jejího klubu. Viděl jsem ve Valley lukostřílnu, takže tam musí být také nějaké místo, kde po nedělích střílí členové Americké asociace střelců. Nesmím zaostávat nebo ochabovat.

Mezitím jsem zapomněl na ty dárky ve Švýcarsku. Daly se vyměnit za zlato, ne za nějaký směšný peníze, a když je nechám, kde jsou, můžou ještě nabýt na hodnotě – možná několikrát – s ohledem na inflaci spíš, než tím, že je budu někam investovat. Jednou to bude velký kapitál, až si otevřu vlastní firmu.

To je to, co jsem si představoval: Šéf. Výdělečně činný, dokonce i po odečtu víc než půlky, kterou mi Starej sebere, pořád budu výdělečně činný. Ale od Její Moudrosti jsem se naučil, že šéf se musí učit; nemůžu si titul „šéf“ koupit zlatem.

Tak jsem se usadil. Změnil jsem si jméno. Caltech uznal, že bych se mohl odstěhovat do Pasadeny – a že by pošta mohla jít za mnou.

Matka mi to poslala k tetě, ta to poslala na adresu hotelu, kterou jsem jí dal, náhodou se dostala ke mně domů. Byly tam nějaké dopisy starší než rok ze Států, některé z jihovýchodní Asie, potom z Německa, potom z Aljašky.

V jednom dopise mi znovu nabízeli výhodné investice. Tentokrát bych si mohl odpočítat dalších deset procent. Další byl od instruktora v koleji – byl na obyčejném dopisním papíre a byl podepsán škrabopisně. Psal v něm, že určité strany se rozhodly tuto sezónu zahájit třeskem. Změnilo by můj názor 250 dolarů měsíčně? Zatelefonujte, přijďte. Roztrhal jsem ten dopis.

Další byl z Administrace veteránů, datován hned po mém uvolnění. V tomhle dopise mi sdělovali, že výsledkem sporu Barton versus Spojené státy a spol. je mé oficiální jmenování „válečným sirotkem“, čímž mi vzniká nárok na vyplácení 110 dolarů měsíčně na školné do věku dvaceti tří let.

Smál jsem tak, že mi bylo špatně.

Pak v té hromádce byly nějaké dopisy, co nestály za pozornost, ale jeden z těch dopisů byl od kongresmana. Měl tu čest informovat mě o tom, že ve spolupráci s Veterány ze zahraničních válek předložil několik návrhů zvláštních zákonů, které by napravily křivdy vyplývající z neschopnosti klasifikace osoby jako „válečného sirotka“, že návrhy byly odsouhlaseny a že je šťasten, že jeden z nich se přímo týká mně. Podle tohoto zákona budu do svých dvacátých sedmých narozenin mít možnost ukončit vzdělání, neboť mi bylo dvacet tři let ještě před tím, než byla chyba napravena. V úctě, pane, atd.

Nemohl jsem se smát. Myslel jsem na to, jakou špínou jsem musel projít nebo – jak tomu říkáte vy – tehdy v létě bych šel k odvodu, kdybych měl jistotu, že dostanu 110 dolaru měsíčně. Napsal jsem tomu kongresmanovi děkovný dopis, jak jsem to nejlíp uměl.

Další dopis vypadal jako ten, co se vyhazuje do koše. Byl z Trustu nemocnic, s r.o., takže se nejspíš jednalo o pozvánku na darování krve nebo to mohla být reklama na nemocniční pojištění – ale nebylo mi jasné, proč mě někdo v Dublinu má na seznamu.

Trust nemocnic se mě ptal, zda jsem majitelem tiketu irského nemocničního Sweepstakes číslo to a to a oficiálního potvrzení o jeho nákupu? Tento tiket byl prodán J.L.Weatherbyovi. Číslo tohoto tiketu bylo taženo ve druhém pořadí a byl to tiket vítězného koně. J.L.Weatherby byl informován a sdělil Trustu nemocnic s r.o., že tiket dal k dispozici panu E.C.Gordonovi, jemuž bylo rovněž odesláno potvrzení o koupi tohoto tiketu.

Jsem skutečně ten „E.C.Gordon“, mám ten tiket, mám to potvrzení? Společnost bude vděčná za moji brzkou odpověď.

Poslední v kupě dopisů byl jeden s razítkem vojenské pošty. Uvnitř bylo potvrzení o koupi tiketu irského Sweepstakes – a poznámka: Tohle by mě mělo vyléčit z hraní pokeru. Doufám, že něco vyhraješ – J. L.WEATHERBY. Storno bylo starej než rok.

Zíral jsem na to, pak jsem si vzal k ruce papíry, s nimiž jsem cestoval po Vesmírech. Našel jsem odpovídající tiket. Byl od krve, ale číslo bylo jasně čitelné.

Podíval jsem se na dopis. Druhé pořadí.

Prohlédl jsem si tikety na jasném světle. Ty ostatní byly padělky. Ale tenhle tiket a tohle potvrzení měly tisk tak jasný jako bankovky. Nevím, kde Weatherby koupil tiket, ale rozhodně ho nekoupil od zloděje jako já.

Druhé pořadí – nevěděl jsem, že bylo víc pořadí než jedno. Ale tahy záležely na počtu prodaných tiketů, za 120 tisíc liber. Já jsem viděl výsledky jen prvního.

Weatherby poslal potvrzení matce do Wiesbadenu a muselo být v El-merdorfu, když jsem byl v Nice – pak jsem jel do Nice a zpátky do El-merdorfu, protože Rufo nechal další adresu u American Express; Rufo o mně věděl samozřejmě všechno a podnikl kroky k tomu, abych se tam neobjevil.

To ráno víc než před rokem, kdy jsem seděl v kavárně v Nice, jsem držel vítězný tiket s potvrzením v poště. Kdybych se podíval dál do Herald Tribune než tam, kde byly inzeráty, tak bych objevil tu zprávu o druhém pořadí a nikdy bych na inzerát neodpověděl.

Vyzvedl bych si 140 tisíc dolarů, nikdy bych už Star neviděl…

Nebo by to Její Moudrost překazila?

Odmítl bych následovat svou „Helenu Trójskou“ jen proto, že bych měl kapsy plné peněz?

Sám jsem o tom pochyboval. Stejně bych šel na tu Cestu slávy!

Aspoň doufám.

Druhý den ráno jsem zatelefonoval do továrny, pak jsem šel do banky a ze setrvačnosti jsem dvakrát prošel Nice.

Jo, byl to dobrý tiket. Bylo by možné, aby banka laskavě zařídila, co je třeba? Poděkoval jsem a odešel.

Mužíček z Internal Revenue stál u mých dveří.

Skoro na prahu. Volal bzučákem zezdola, když jsem psal Trustu nemocnic, s r.o.

Po chvíli jsem mu řekl, že bych byl cvok, kdybych to udělal. Nechal bych peníze v Evropě a ty by zpívaly! Jemně mi sdělil, že se mnou nesouhlasí, protože jsem právě sršel oheň kvůli tomu, že IRS nechtěla zaplatit poplatky informátorům, ale zaplatila by, kdyby se ukázalo, že jsem se pokusil o daňový únik.

Dali mi políček. Vyzvedl jsem si 140 tisíc dolarů a zaplatil jsem 103 tisíc Starýmu. Ten jemný mužíček mi sdělil, že to tak bylo lepší; tak často lidi odkládají placení, až se pak dostanou do potíží.

Kdybych byl v Evropě, tak by to bylo 140 tisíc dolarů ve zlatě, ale teď to bylo 37 tisíc v bankovkách – protože svobodní a plnoprávní Američané nesmí vlastnit zlato. Můžou rozpoutat válku nebo zničit komunisty nebo tak něco. Ne, nemohl jsem nechat 37 tisíc dolarů v Evropě ve zlatě; to bylo taky protizákonné. Byli velmi zdvořilí.

Poslal jsem deset procent, 3 700, seržantovi Weatherbyovi a celou historku jsem mu vylíčil. Vzal jsem 33 tisíc dolarů a poslal jsem je na kolej, kde moji sourozenci studovali, tak, aby nevěděli, od koho to je, dokud to nebude nezbytně nutné. Zkřížil jsem prsty a doufal jsem, že na Aljašku se zpráva o těch tiketech nedostane. Noviny v LA to nikdy neuváděly, ale to víte, vždycky se to nějak může proláknout; našel jsem se na nekonečném seznamu, dostal jsem dopisy, v nichž mi nabízejí výborné možnosti, ožebračující půjčky nebo žádané dary.

Už před měsícem jsem si uvědomil, že jsem zapomněl na kalifornskou daň z příjmu. Nikdy jsem si nic takového červeně nepodtrhával.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA