Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hvězdná pěchota - kapitola I.

5. 6. 2006

Do toho vy opičáci! To chcete žít věčně?

Neznámý četař 1918


KAPITOLA PRVNÍ

Vždycky se před přistáním třesu. Samozřejmě jsem dostal injekce a hypnotickou přípravu a to zname­ná, že doopravdy se bát nemůžu. Lodní psychiatr zkontroloval moje mozkový vlny a ve spánku mi dával hlou­pý otázky. Říká, že to není strach, že to není nic závažného - je to jako chvění dychtivého dostihového koně ve star­tovním boxu.

K tomu jsem nemohl nic říct; nikdy jsem nebyl dostiho­vým koněm. Ale faktem je, že se hloupě bojím, vždycky.

V D minus třicet, poté, co jsme se shromáždili ve výsad­kové místnosti lodi Rodger Young, nás velitel zkontroloval. Nebyl to náš původní velitel, protože poručík Rasczak to při našem posledním výsadku koupil; byl to služebně nejstarší poddůstojník čety, Jelal, délesloužící seržant výsadkové lodi.

Jelly byl Finnoský Turek z Iskanderu u Proximy - snědý mužík, co vypadal jako úředník, ale já ho viděl popadnout dva rozzuřený vojáky, tak vysoký, že se musel natáhnout, aby na ně dosáhl, praštit jim s hlavama o sebe jako s kokosovej­ma ořechama a pak se jim vyhnout, když padali.

Mimo službu nebyl nejhorší - na seržanta. Dokonce jste mu mohli říkat „Jelly“. Nováčci ne, samozřejmě, ale kaž­dej, kdo měl za sebou aspoň jeden bojovej výsadek.

Ale zrovna teď byl ve službě. Každej z nás měl svoje bojový vybavení zkontrolovaný (hele, jde přece o váš vlastní krk, no ne?) - po tom, co nás nechal nastoupit, nás výkonný poddůstojník pečlivě prohlédl. A teď nás Jelly prohlížel zno­va, s hrozivou tváří a očima, kterým nic neujde. Zastavil se u kluka stojícího přede mnou a stiskl mu tlačítko na opasku, kterým se vyvolávaly záznamy o zdravotním stavu. „Vypadni!“

„Ale seržo, je to jenom rýma. Doktor říkal…“

Jelly ho přerušil. „Ale seržo!“ vyštěkl, „Doktor s náma nejde - a ty taky ne, s jedním a půl stupněm horečky. My­slíš, že mám čas se tady s tebou vykecávat před výsadkem? Vypadni!“

Jenkins nás opustil, vypadal nešťastně a vztekle - a já se taky necítil nejlíp. Jelikož to na posledním seskoku náš po­ručík koupil, došlo ke změnám. Já byl zástupce velitele oddílu, druhého oddílu v tomhle seskoku, a teď budu mít v muž­stvu díru a nikoho, kdo by ji vyplnil. Což není dobrý, zname­ná to, že člověk může vlítnout do něčeho hnusnýho, volat o pomoc, a přitom tam nebude nikdo, kdo by mu pomoh.

Jelly už nikoho dalšího nekontroloval. Postavil se před nás a smutně potřásl hlavou. „Banda opičáků!“ zavrčel. „Kdybyste to dnes všichni koupili, tak by se dalo začít znova a vytvořit takovou jednotku, jakou chtěl mít poručík z vás. Ale spíš ne - s tím, co dneska dostáváme za nováčky.“ Na­jednou se narovnal a zařval: „Chci vám jenom připomenout, vy opičáci, že jeden každej už přišel vládu včetně zbraní, pancířů, munice, přístrojů a tréninku a včetně toho, jak se přežíráte - na víc než půl milionu. Přidejte k tomu třicet centů, což je přesně tolik, za kolik doopravdy stojíte - je to opravdu suma.“ Hleděl na nás. „Tak to přineste zpátky! Vás můžem postrádat, ale nemůžem odepsat ten fešnej obleček, co máte na sobě. Nechci v týhle partě žádný hrdiny, poručí­kovi by se to nelíbilo. Máte práci, kterou musíte udělat, pude­te dolů, uděláte ji, budete mít uši našpicovaný na zavolání a ukážete se fofrem na místě nalodění v patřičném pořadí. Po­chopili jste mě?“

Znova se na nás upřeně podíval. „Předpokládám, že znáte plán. Ale někteří z vás nemaj dobrou paměť, takže vám to zopakuju. Vysadíme vás ve dvou bojovejch řadách, vypočítaný mezery jsou dva tisíce yardů. Okamžitě po přistání za­měřte mou polohu, polohu a vzdálenost svých sousedů v družstvu na obou stranách, a mezitím se budete krejt. Už jste ztratili deset sekund, takže ničte všechno, co máte v dosahu, dokud křídla nepřistanou.“ (To mluvil o mně - jako zástup­ce velitele oddílu budu na levým křídle a nebudu mít z jedný strany nikoho. Začal jsem se třást.)

„Jak dopadnou - srovnejte řady! - a vyrovnejte meze­ry! Nechte toho, co právě děláte a proveďte tyto příkazy! Dvanáct sekund. Pak pokračujte přískoky vpřed, sudej - lichej, zástupci velitelů sekcí nezapomenou počítat a sledujou obkličování.“ Podíval se na mě. „Když tohle uděláte přesně - o čemž pochybuju -, křídla se spojí, až přijde signál k odletu… a jde se domů. Otázky?“

Nebyly žádný, nikdy nebývaly. Seržant pokračoval: „Ještě něco - tohle je jenom nájezd, ne bitva. Je to ukázka naší palebný síly a neohroženosti. Naším úkolem je předvést nepřátelům, že jsme jim mohli zničit jejich město - ale ne­udělali jsme to - a že před náma nejsou v bezpečí, i když jsme neprovedli plošný bombardování. Neberte žádný zajat­ce. Zabíjejte, jen když to bude nezbytný. Ale celá oblast, na kterou zaútočíme, bude srovnaná se zemí. Nechci vidět žádnýho z vás flákačů vracet se na palubu s nevyužitejma bom­bama. Jasný?“ Rozhlédl se. „Rasčakovi Rváči si musej za­chovat reputaci. Poručík mi těsně před tím, než to koupil, řek, abych řek vám, že se na vás bude každou minutu koukat … a že očekává, že vaše jména budou zářit!

Jelly se podíval na seržanta Migliaccia, velitele prvního oddílu. „Pět minut pro padreho,“ prohlásil. Někteří z kluků vykročili z řady, popošli dopředu a poklekli před Migliacciem. A nebyli to jenom lidé jeho vyznání, taky muslimové, křesťané, gnostikové, židé, prostě každej, kdo si s ním chtěl před výsadkem pohovořit, měl možnost. Zaslechl jsem, že bývaly bojové jednotky, s nimiž jejich kaplan nebojoval, ale nedokázal jsem si představit, jak by to mohlo fungovat. My­slím tím, jak může kaplan žehnat něčemu, co nechce sám dě­lat? Každopádně u mobilní pěchoty se každej vyloďuje a kaž­dej bojuje - kaplan i kuchař i starýho písař. Jak jednou pro­jdem rourou, nezůstane na palubě jedinej Rváč - kromě Jenkinse ovšem, ale to není jeho chyba.

Já nevystoupil. Vždycky jsem se bál, že mě někdo uvidí, jak se třesu, a Padre mi mohl stejně dobře požehnat odtam­tud. Ale když povstal poslední z věřících, došel ke mně a přitiskl svou přilbu k mojí, abychom si mohli promluvit v sou­kromí.

„Johnnie,“ řekl tiše, „tohle je tvůj první výsadek jako poddůstojníka.“

„Jo.“ Ve skutečnosti jsem nebyl tak úplně poddůstojník, stejně jako nebyl Jelly skutečný důstojník.

„Jen tohle, Johnnie. Nepřeháněj to. Znáš svou práci, tak ji dělej. Prostě ji dělej. Nesnaž se dostat metál.“

„Jo, díky, padre. Nebudu.“

Jemně něco dodal v jazyce, kterej jsem neznal, poklepal mi po rameni a odběhl zpět ke svému oddílu. Jelly zakřičel: „Deset… pozor!“ a my všichni jsem se napřímili.

„Četo!“

„Oddíle!“ Migliaccio a Johnson se přidali jako ozvěna.

„Po oddílech - levobok a pravobok - připravit k vý­sadku!“

„Oddíle! Do kapslí! Pohyb!“

„Družstvo!“ musel jsem počkat, dokud se družstva čtyři a pět nenalodí do výsadkových kapslí a nesjedou odpalovací rourou, než se moje kapsle objeví v dráze na levoboku a já se do ní budu moct vyškrábat. Zajímalo by mě, jestli se ti staří válečníci taky třásli, když lezli do trojskýho koně. Nebo se to stávalo jenom mně? Jelly zkontroloval u každého muže při­poutání a mě zapnul sám. Potom se ke mně naklonil a řekl: „Neutrhni se, Johnnie. Je to stejný jako výcvik.“

Poklop se nade mnou uzavřel a já byl sám. Stejný jako výcvik! řekl. Začal jsem se nekontrolovatelně třást.

Pak jsem ve sluchátkách uslyšel Jellyho ze střední roury: „Můstku! Rasčakovi Rváči… připraveni k výsadku!“ „Sedmnáct sekund, poručíku!“ uslyšel jsem kapitánovu odpověď pronesenou příjemným kontraaltem - a nelíbilo se mi, že Jellyho oslovila poručíku. Je pravda, že náš poručík zemřel a Jelly možná dostane jeho hodnost… ale stejně jsme byli pořád Rasčakovi Rváči.

Velitelka dodala: „Hodně štěstí, hoši!“

„Díky, kapitáne.“

„Připravit! Pět sekund.“

Byl jsem omotán popruhy - přes břicho, čelo, holeně, ale třásl jsem se více než kdy dřív.

Po vylodění je to lepší. Do té doby tam sedíte v naprosté tmě, zabaleni proti zrychlení jako mumie, skoro nemůžete dýchat - a víte, že kolem vás v kapsli je jen dusík, i kdybyste si mohli otevřít přilbu, jako že nemůžete - a víte, že ko­lem kapsle je stejně odpalovací roura, takže kdyby loď dosta­la zásah, dokud jste ještě uvnitř, tak se nebudete mít čas ani pomodlit, prostě tam zemřete, neschopni pohybu, bezmocní. To nekonečné čekání v temnotě, to způsobuje třes - myš­lenka, že na vás úplně zapomněli… že loď byla zasažena a zůstala na oběžné dráze, mrtvá, a vy to brzo koupíte taky, neschopni pohybu, lapající po dechu. Nebo se řítí dolů k zemi a vás to potká tam, pokud se neusmažíte cestou dolů.

Pak nás zasáhl brzdící program lodi a já se přestal třást. Osm gé, řekl bych, možná deset. Když loď řídí žena, není na tom nic příjemného; budete mít modřiny pod všemi poutacími popruhy. Jo, jo, já vím, že jsou lepšími piloty něž muži, jejich reakce jsou rychlejší a zvládnou větší přetížení. Doká­žou se na místo dostat rychleji, odletět rychleji, a tak zvýšit šance, vaše šance, tak jako své. Ale to pořád ještě neznamená, že je nějak legrační být přiražen zády ke stěně váhou deset­krát větší, něž je vaše vlastní.

Ale musel jsem přiznat, že kapitán Deladrier ovládá své řemeslo. Poté, co se jednou Rodger Young zastavila, nedošlo k žádnému zdržení, okamžitě jsem ji zaslechl štěknout: „Střední roura… zážeh! a pak dva zpětné nárazy, jak Jelly a jeho výkonný poddůstojník byli odpáleni - a okamžitě: Rou­ry na levoboku a pravoboku - automatický zážeh! a zbytek z nás začal opouštět loď.

Bum! a vaše kapsle se s trhnutím posune o jedno místo dopředu - bum! a zase poskočí, úplně stejně, jako když se nabíjí stará automatická zbraň. No, to jsme vlastně byli… jenomže hlavněmi naší pušky byla dvojice odpalovacích rour vestavěná do vesmírné výsadkové lodi a nábojem byla kapsle dost velká (sotva dost velká) na to, aby se do ní vešel pěšák s plnou polní.

Bum! - byl jsem zvyklý na třetí pozici, venku jsem bý­val rychle, teď jsem byl na ocase, a ven se dostanu jako po­slední za třemi družstvy. To čekání bylo otravný, i když byly kapsle odpalovány každou vteřinu. Pokoušel jsem se počítat údery - bum! (dvanáct) bum! (třináct) bum! (čtrnáct - s ne­přirozeným zvukem, prázdná kapsle, v které měl být Jenkins) bum! - A klang! - jsem na řadě, odpalovací komora se za­cvakla za mojí kapslí - a pak JEDŮŮ! exploze uhodí silou, proti které je kapitánův brzdný manévr jako jemné pohlazení. Pak najednou nic.

Vůbec nic. Žádný zvuk, žádný tlak, žádná váha. Vznáším se v temnotě… volný pád, jste asi třicet mil nad aktivní atmo­sférou, padáte bez tíže na povrch planety, kterou jste nikdy neviděli. Teď už se ale netřesu, co mě děsí, je to čekání před tím. Jak jednou opustíte loď, nemůže vám nic ublížit - pro­tože pokud by se něco stalo, stane se to tak rychle, že to koupíte a ani si nevšimnete, že už jste mrtví.

Téměř okamžitě jsem ucítil, jak se kapsle otáčí a naklání, pak se ustálila, takže mi váha tlačila na záda… váha, která se rychle zvyšovala, až jsem měl svoji plnou hmotnost (0.87 gé, říkali nám) pro tuto planetu, když moje kapsle dosáhla termi­nální rychlosti pro tenkou horní vrstvu atmosféry. Je-li pilot skutečný umělec (a to kapitán byla), tak se přiblíží a zbrzdí loď tak, že vaše úsťová rychlost v okamžiku odpálení přesně odpovídá rychlosti rotace planety v dané „zeměpisné“ šířce. Vyloďovací kapsle jsou těžké, prorazí horní vrstvou atmosfé­ry s jejími větry, aniž je to odfoukne příliš daleko z určené dráhy – ale přesto se jednotka cestou dolů rozptýlí a ztratí něco z dokonalé formace, kterou měla při vysazení. Špatný pilot to může ještě zhoršit, rozhodí útočnou skupinu na tak velkou vzdálenost, že ta potom není schopna se shromáždit k návratu, natož ještě splnit úkol. Pěšák může bojovat, jen po­kud ho někdo jiný dopraví na místo, což je důvod, proč si myslím, že piloti jsou stejně důležití jako my.

Ze způsobu, jakým moje kapsle vletěla do atmosféry, jsem mohl říct, že nás kapitán vyložila s nejmenším možným bočním vektorem, jaký byste si mohli přát. Cítil jsem se dobře – nejenom proto, že po přistání budeme v pevné formaci a nebudem ztrácet čas, ale taky proto, že pilot, který vás správně dostane dolů, je taky pilot, který je dost bystrý a přesný, aby vás dostal v pořádku zpátky.

Vnější obal shořel a odloupl se – nestejnoměrně, proto­že to se mnou zatřáslo. Pak odpadl zbytek a já se narovnal. Turbulenční brzdy druhého obalu začaly působit a let začal být drsný…  a ještě víc, jak jedna po druhé shořely, a pak se i druhý obal začal rozpadat na kusy. Jedna z věcí, které po­máhají vojákovi v kapsli dožít se důchodu, je, že obaly odpa­dávající z jeho kapsle nejenže zpomalují pád, ale zaplní oblo­hu nad cílovým prostorem spoustou haraburdí, takže radar zachytí na každého vysazeného muže odraz nejméně tuctu cílů. A každý cíl může znamenat člověka, bombu nebo coko­liv jiného. Je toho dost na to, aby se balistický počítač nervo­vě zhroutil - což se taky děje.

Jako přídavek k všeobecnému povyražení ještě vaše loď vypustí těsně po vašem výsadku sérii falešných vajíček, atrap padajících rychleji než vy, protože nejsou brzděny. Dostanou se pod vás, vybuchnou a vytvoří radarové okno, dokonce vysílají, mění směr a dělají spoustu dalších věcí, aby zmátly přivítací výbor dole na zemi.

Zatím se vaše loď pevně drží směrového signálu velitele čety a radarového šumu, jejž vytvořila, si nevšímá, sleduje vaši cestu, zaznamenává a vyhodnocuje váš dopad pro bu­doucí použití.

Když odpadl druhý obal, třetí automaticky otevřel můj první páskový padák. Nevydržel dlouho, ale to od něj taky nikdo nečekal, jedno dobré tvrdé cuknutí při několika gé a šel svou cestou a já taky. Druhý padák vydržel o něco dýl a třetí už působil dlouho. V kapsli začínalo být příliš teplo a já začal myslet na přistání.

Třetí obal se sloupl v okamžiku, kdy odešel poslední pa­dák, a já měl kolem sebe akorát svůj oblek a plastové vejce. Stále jsem byl připoután uvnitř a neschopen pohybu. Přišel čas, kdy bylo třeba rozhodnout, jak a kde přistanu. Aniž jsem pohnul rukama (což jsem stejně nemohl), stiskl jsem palcem tlačítko dálkoměru, a když se mi údaje objevily uvnitř přilby na displeji před očima, přečetl jsem si je.

Míle a osm desetin – trochu blíž, než se mi líbilo, zvlášť bez doprovodu. Vnitřní vajíčko dosáhlo ustálené rychlosti, žádná výhoda, zůstanu-li uvnitř, a povrchová teplota napovídala, že se ještě nějakou dobu automaticky neotevře – takže jsem druhým palcem stiskl tlačítko a zbavil jsem se obalu.

První nálož odsekla všechny popruhy, druhá rozstřelila plastové vejce na osm kusů – a byl jsem venku, seděl jsem ve vzduchu a viděl jsem! Výhoda je, že těch osm kusů bylo pokoveno (kromě malého kousku, kterým získával své údaje dálkoměr), a tak vytvoří stejný odraz jako člověk v pancíři. Každá radarová hlídka, ať už živá, či kybernetická, teď bude mít těžký úkol rozeznat mě od odpadu kolem mě, nemluvě o tisících dalších kusů na míle po stranách, nahoře i dole pode mnou. Částí výcviku mobilního pěšáka je ukázat mu ze země, a to vizuálně i na radaru, jak matoucí je výsadek pro obranu na zemi – nahoře se totiž cítíte strašlivě nazí. Je snadné zpanikařit a otevřít padák buď moc brzo, a stát se tak sedící kachnou (opravdu kachny sedávají? – a když jo, tak proč?), nebo prošvihnout jeho otevření a zlámat si kotníky a taky páteř a rozrazit lebku.

Takže jsem se narovnal, uvolnil smyčky a rozhlédl se kolem… pak jsem se znovu stočil, srovnal pád tak, abych byl obličejem dolů, a pořádně jsem se rozhlédl. Dole byla podle plánu noc, ale infračervené dalekohledy vám umožní docela dobře přehlédnout terén, pokud jste na ně zvyklí. Řeka, která šikmo protékala městem, byla skoro pode mnou a rychle se blížila. Jasně zářila, protože byla teplejší než okolní terén. Nerozhodovalo, na kterém břehu přistanu, jen jsem nechtěl přistát uprostřed ní, zpomalila by mě.

Zahlédl jsem napravo záblesk zhruba v mé výšce. Něja­ký nepřátelský domorodec tam dole právě něco zasáhl, nej­spíš kus mého vajíčka. Takže jsem okamžitě otevřel svůj první padák, aby mě jeho škubnutí dostalo pryč z obrazovky, na které někdo sledoval klesající cíle na krátkou vzdálenost. Připravil jsem se na náraz, zvládl jej a pak jsem asi dvacet vteřin letěl dolů, než jsem padák odhodil – nechtěl jsem na sebe upoutat pozornost pro změnu tím, že bych padal jinou rychlostí než předměty okolo mne.

Muselo to zabrat, nezasáhli mě.

Šest set stop nad zemí jsem otevřel druhý padák… rychle jsem si uvědomil, že mě to snáší do řeky, zjistil jsem, že asi ve stovce stop budu muset přeletět nějakou plochou střechu skladiště nebo něčeho podobného u řeky… odhodil jsem pa­dák a šel jsem na docela slušné, i když trochu tvrdé přistání na střeše pomocí skokových trysek obleku. V okamžiku do­padu jsem už hledal signální paprsek seržanta Jelala.

Zjistil jsem, že jsem se ocitl na špatné straně řeky, Jelly­ho hvězdička se ukazovala na kompasu uvnitř mé přilby mnohem dál na jih, než měla být – byl jsem příliš daleko na sever. Běžel jsem ke straně střechy přivrácené k řece a cestou jsem určoval vzdálenost a pozici nejbližšího velitele družstva, zjistil jsem, že je o míli mimo pozici, křikl jsem: „Eso! srov­nej řadu,“ a při cestě ze střechy a přes řeku jsem za sebe hodil bombu. Eso odpověděl podle očekávání – Eso měl být na mém místě, ale nechtěl opustit svoje družstvo, nicméně se mu nelíbilo, že má dostávat rozkazy ode mě.

Skladiště bylo za mnou a výbuch do mě uhodil ještě nad řekou, místo aby mě chránily budovy na protější straně, kde už jsem správně měl být. Téměř mi to rozhodilo gyroskopy a já málem udělal kotrmelec. Nastavil jsem tu bombu na pat­náct vteřin… nebo ne? Náhle jsem si uvědomil, že jsem se ne­chal unést, nejhorší věc, kterou můžete udělat, jak se jednou dostanete na zem. „Stejný jako výcvik,“ tak to má být, přesně, jak mě varoval Jelly. Dej si na čas a udělej to dobře, i kdyby to vzalo půl vteřiny navíc.

Po dopadu jsem dostal další údaje o Esovi a znovu jsem ho upozornil, aby srovnal svoje družstvo. Neodpověděl, ale už to prováděl. Nechal jsem ho být. Dokud Eso dělá svoji práci, můžu si dovolit přehlížet jeho nerudnost – prozatím. Až budem na palubě (pokud si mě Jelly ponechá jako zástup­ce velitele oddílu) budeme si nakonec muset najít tichý mís­tečko a zjistit, kdo z nás dvou je šéf. Byl desátníkem z povo­lání a já jenom záklaďák s hodností desátníka, ale byl pod mým velením a za těchto okolností nemůžete připustit žádné uražené chování. Ne nadlouho.

Ale neměl jsem čas o tom uvažovat, při skoku přes řeku jsem zahlédl nádherný cíl a chtěl jsem ho dostat, než si ho někdo jiný všimne – roztomilou velkou skupinu staveb na hoře na kopci, které vypadaly jako veřejné budovy. Chrámy, možná… nebo palác. Byly na míle daleko od oblasti našeho nájezdu, ale jedno z pravidel „udeř & uteč“ praví: použijte aspoň polovinu munice mimo vlastní napadenou oblast, tak je nepřítel udržován v nejistotě, kde doopravdy jste – toto a být neustále v pohybu, všechno dělat bleskově. Nepřítel má vždy početní převahu, život vám zachraňuje moment překvapení a rychlost.

Nabíjel jsem svůj raketomet a přitom jsem kontroloval Esovu pozici. Podruhé jsem mu řekl, aby vyrovnal řadu. Up­rostřed toho ke mně dolehl Jellyho hlas na komunikačním okruhu jednotky: „Četo! Přískoky! Vpřed!“

Můj velitel, seržant Johnson opakoval: „Přískoky! Lichá čísla! Kupředu!“

Zůstalo mi asi dvacet vteřin, kdy jsem se nemusel o nic starat, takže jsem vyskočil na nejbližší stavení, přiložil rake­tomet k rameni, našel cíl a zmáčkl první kohoutek, aby si raketa mohla prohlédnout svůj cíl – zmáčkl jsem druhý kohou­tek, poslal jí polibek na cestu a seskočil zpátky na zem. „Druhý oddíl, sudá čísla!“ zavolal jsem, v duchu jsem od­počítal a nařídil „Kupředu!“

A ihned jsem se podle toho zařídil, přeskočil jsem nej­bližší řadu budov a ještě ze vzduchu jsem ručním plameno­metem zapálil první řadu domů u řeky. Vypadaly, že jsou ze dřeva, a už byl nejvyšší čas založit nějakej pěknej ohýnek – s trochou štěstí budou v několika skladištích olejové výrobky, nebo dokonce výbušniny. Při přistání odpálil můj ramenní Y-nosič dvě malé, vysoce explozivní bomby pár set yardů vpravo a vlevo ode mě, ale já nikdy nezjistil, co spáchaly, protože zrovna v té chvíli dopadla moje první raketa – nezaměnitelná (pokud jste někdy nějakou viděli) zář atomového výbuchu. Byl to, samozřejmě, jenom prcek, míň než dvě kilo­tuny nominální hodnoty, s měničem a implozním stlačením, aby bylo dosaženo odpálení podkritického množství – no, ale kdo by si taky chtěl ustlat vedle kosmický katastrofy. Stačilo to na vymazání vrcholu kopce a přinutilo to každého ve městě hledat úkryt před radioaktivním spadem. A co bylo ještě lepší, každý z místních maníků, který náhodou zůstal venku a koukal se tím směrem, příštích pár hodin neuvidí nic – ani mě. Záblesk mě neoslepil, tak jako nikoho z nás. Naše obličejové kryty jsou silně potažené olovem, přes oči máme dalekohledy – a jsme vycvičeni okamžitě sklonit hlavu a za­chytit to pancířem, pokud už se náhodou díváme nesprávným směrem.

Takže jsem jenom prudce zamrkal – otevřel jsem oči a zíral jsem přímo na místního obyvatele, který právě vykročil z otvoru v budově přede mnou. Díval se na mě, já se díval na něj a on začal něco zdvihat – nejspíš zbraň –, když Jelly za­řval: „Lichá čísla! Vpřed!“

Nemohl jsem s ním ztrácet čas, už tak jsem byl o do­brých pět set yardů pozadu. Ještě pořád jsem v levé ruce držel plamenomet; tak jsem ho usmažil, přeskočil jsem budovu, z níž vyšel, a začal jsem odpočítávat. Ruční plamenomet je pů­vodně určen pro zapalování budov, ale je to i dobrá obranná zbraň při boji zblízka, nemusíte nijak zvlášť mířit.

Rozčilený a nervózní, abych dohnal ztrátu, jsem skočil příliš vysoko a daleko. Vždycky vás to svádí použít trysky až na doraz – ale nedělejte to! Zůstanete ve vzduchu viset celý vteřiny, velkej tlustej cíl. Správný postup je přenést se těsně nad budovami, které máte v cestě, a dole co nejvíce využívat krytí – nikdy nestát na jednom místě dýl než jednu dvě vte­řiny, nikdy jim nedat čas, aby na vás zacílili. Buďte vždy ně­kde jinde, kdekoliv. Hejbejte se.

Tentokrát jsem to zvoral – moc daleko pro jednu řadu budov, moc blízko pro řadu za ní, zjistil jsem, že přistávám na střeše. Ale ne na takové krásně rovné, kde bych mohl obětovat tři vteřiny a odpálit dalšího atomového prcka, na týhle střeše byla změť trubek a nosníků a dalšího šrotu – možná to byla továrna nebo chemička. Nikde vhodný místo pro přistání. A ještě hůř, bylo tam půl tuctu domorodců. Ti­hleti starouši jsou humanoidi, osm deset stop na výšku, mno­hem hubenější než my a mají vyšší tělesnou teplotu, nenosí šaty a v infradalekohledu zářili jako neónový reklamy. V denním světle vyhlížejí pro prostý oko ještě směšněji, ale radši budu bojovat s nima než s pavoukama – z těch Brouků se mi zvedá žaludek.

Jestli tady tihle hoši byli už před třiceti vteřinama, když moje raketa dopadla, tak mě nemůžou vidět, ani nic jiného. Ale nemohl jsem si být jistý a rozhodně jsem si s nima nechtěl nic začínat, tento nájezd měl jiný cíl. Takže jsem skočil ještě jednou rovnou ze vzduchu, utrousil hrst desetisekundo­vejch ohnivejch kuliček, abych je kapku zaměstnal, přistál jsem, okamžitě jsem znovu odskočil a zakřičel: „Druhý oddíl! Sudá čísla!… Vpřed!“ a rovnou jsem pokračoval, abych se dotáhl, přičemž jsem se snažil při každém skoku najít něco, co by stálo za raketu. Měl jsem tři další malý atomovky a rozhodně jsem je nehodlal tahat s sebou zpátky. Jenže mi vtloukali do hlavy, že atomovka si na sebe musí vydělat – bylo to teprve podruhé, co mi je dali.

Zrovínka teď jsem se snažil najít jejich vodárnu. Přímý zásah by mohl celé město zneobyvatelnit, donutit je k eva­kuaci, aniž bychom někoho opravdu zabili – přesně ten druh nepříjemností, kvůli kterým nás sem dolů poslali. Měla by být – podle mapy, kterou jsme nastudovali v hypnóze – asi tři míle proti proudu od místa, kde jsem byl já.

Ale neviděl jsem ji, moje skoky nejspíš nebyly dost vy­soké. Svádělo mě to vyskočit výš, ale pamatoval jsem si, co řekl Migliaccio o tom, abych se nesnažil získat metál, a tak jsem se držel předpisů. Nastavil jsem Y-odpalovač na au­tomatiku a nechal jsem ho odpálit pár bombiček, kdykoliv jsem dosedl na zem. Mezitím jsem víceméně náhodně pálil kolem a pokoušel jsem se najít vodárnu nebo nějaký jiný vhodný cíl.

No, ve správné vzdálenosti tam něco bylo – vodárna, nebo ne, bylo to velký. Takže jsem vyskočil na střechu nej­vyšší budovy v okolí, zaměřil jsem a odpálil. Jak jsem se řítil dolů, slyšel jsem Jellyho: „Johnnie! Rede! Začněte se stáčet.“ Potvrdil jsem příjem, zaslechl Redovo potvrzení a nechal jsem svůj signál blikat, takže mě Red mohl přesně vyhmát­nout, zaměřil jsem jeho blikající signál a křikl: „Druhý oddíl! Uzavřít kruh! Velitelé družstev, potvrďte.“

Čtvrté a páté družstvo odpovědělo: „Rozkaz,“ Eso řekl: „Už jsme na cestě – ty sebou pohni.“

Redův signál ukazoval, že pravé křídlo je skoro přímo přede mnou a dobrých patnáct mil daleko. Bože! Eso měl pravdu, budu muset pohnout, nebo tu mezeru nikdy neuzavřu – a to jsem měl na zádech pořád ještě pěknejch pár set kilo munice a nejrůznějších ošklivůstek, pro který budu muset najít vhodné použití. Přistáli jsme ve formaci V, Jelly byl na vrcholu, Red a já na konci obou ramen. Teď jsme museli vy­tvořit kruh kolem místa odletu… což znamenalo, že jsme s Redem museli urazit mnohem větší vzdálenost než ostatní a přitom zvládnout svůj díl škod.

Aspoň že při uzavírání kruhu skončil postup přískoky. Mohl jsem přestat počítat a soustředit se na rychlost. Začínalo tu být poněkud nezdravo, i při rychlém postupu. Začali jsme s ohromnou výhodou překvapení, dostali jsme se dolů beze ztrát (aspoň jsem doufal, že to nikdo při sestupu nedostal), pobíhali jsme mezi nimi způsobem, který nám dovoloval pálit podle libosti, a nemuseli jsme se bát, že se postřílíme navzá­jem, zatímco oni měli dost velkou šanci, že při střelbě na nás zasáhnou vlastní lidi – pokud by nás vůbec dokázali najít. (Nejsem moc velký expert na teorii her, ale pochybuje, že by nějaký počítač dokázal včas určit, co děláme, tak aby mohl předpovědět, kde budem v příštím okamžiku.)

Nicméně domobrana začínala bojovat, ať už koordino­vaně, nebo ne. Málem jsem to párkrát dostal, zásahy byly dost blízko na to, aby mi začaly cvakat zuby i v pancíři, a jednou o mě zavadil nějakej paprsek, kterej mi postavil všechny vlasy na hlavě do pozoru a na moment mě ochromil – jako bych se praštil do brňavky, ale po celým těle. Kdyby býval můj oblek již nedostal příkaz ke skoku, myslím, že bych se odtam­tud nedostal.

Takovýhle věci vás přimějou na chvíli se zastavit a za­myslet nad tím, proč jste se vlastně na tu vojnu dali – akorát jsem byl příliš zaneprázdněnej, abych se mohl zastavit. Dvakrát jsem při přeskoku přes vyšší budovy přistál uprostřed je­jich skupinky – a okamžitě odskočil, zatímco jsem kolem sebe divoce mával plamenometem.

Takto poháněn jsem překonal asi polovinu vzdálenosti, asi čtyři míle, v minimálním čase, ale neudělal jsem cestou žádné větší škody. Mému Y-nosiči došla munice už před dvěma skoky. Byl jsem zrovna sám na nějakém dvorku, takže jsem se zastavil, abych do něj nacpal rezervní bomby a za­měřil Esa – zjistil jsem, že už jsem dost vepředu, abych pouvažoval, jak utratit ty dvě poslední atomovky. Vyhoupl jsem se na střechu nejvyšší budovy v okolí.

Bylo už dost světlo. Posunul jsem si infradalekohled na čelo a rychle jsem se rozhlédl prostým okem. Hledal jsem ně­co za námi, co by stálo za výstřel, cokoliv, neměl jsem čas být vybíravej.

Na obzoru cosi bylo směrem k jejich kosmickému letišti – možná správní budova & kontrolní věž, nebo dokonce kosmická loď. Stejným směrem asi v poloviční vzdálenosti stála obrovská konstrukce, jejíž účel jsem nedokázal rozpo­znat vůbec. Vzdálenost k letišti byla veliká, ale ukázal jsem ho raketě a řekl: „Hledej, bejby!“ a pootočil jsem jí směrov­kami. Vrazil jsem tam tu poslední, poslal ji k bližšímu cíli a skočil.

Budova, na které jsem stál, dostala přímý zásah ve chvíli, kdy jsem ji opouštěl. Buď jeden z místních usoudil (a správně), že jeden vlastní barák stojí za pokus dostat jednoho z nás, nebo byl někdo z mejch vlastních kluků zatraceně ne­opatrnej při zacházení s výbušninama. Ať tak, nebo tak, ne­chtěl jsem ze svého místa skákat, ani maličko, chtěl jsem radši několika dalšími domy projít než je přeskočit. Takže jsem při dopadu strhl z ramene těžký plamenomet, stáhl si in­fradalekohled dolů přes oči a pohladil zeď před sebou ostrým paprskem na plný pecky. Kus zdi spadl a já se vrhl dovnitř.

Ven jsem vypadl ještě rychleji.

Nevěděl jsem, do čeho jsem se to vlastně naboural. Do církevního shromáždění – domorodé ubytovny – možná dokonce do jejich obranného velitelství. Všechno, co jsem věděl, bylo, že je to velikánská místnost a v ní víc hubeňourů, než bych si přál vidět v celým svým životě.

Pravděpodobně to kostel nebyl, protože po mně cestou ven někdo střelil – jenom rána, která se odrazila od pancíře, až mi zazvonilo v uších, drcla do mě, ale nezranila. Připomnělo mi to však, že bych neměl odejít, aniž bych jim nechal upomínku na svoji návštěvu.

Popadl jsem první věc na opasku, vhodil jsem ji dovnitř – a slyšel, jak to začalo ječet. Jak vám neustále říkají při základním výcviku: udělat něco konstruktivního okamžitě je lepší než vymyslet tu nejlepší věc o pár hodin později.

Čistě náhodou jsem udělal to nejlepší. Tohle byla speci­ální bomba, každý na tento úkol jednu dostal s poučením, aby ji použil, pokud pro ni najde vhodné uplatnění. Jekot, který jsem slyšel, když jsem ji odhodil, byla bomba křičící jejich jazykem (volný překlad): „Jsem třicetisekundová bomba! Jsem třicetisekundová bomba! Dvacet devět!… dvacet osm!… dvacet sedm! –“

Mělo jim to zabrnkat na nervy. Možná to fungovalo, rozhodně to zabrnkalo na nervy mně. Laskavější by bylo je postřílet.

Nečekal jsem na odpočítání, skočil jsem, a zajímalo by mě, jestli stihli najít dostatečný množství dveří a oken, aby se dostali ven včas.

Na vrcholku skoku jsem zaměřil Redův přerušovaný sig­nál a po přistání Esův. Už jsem byl zase pozadu – čas poh­nout kostrou.

O tři minuty později jsme uzavřeli mezeru, půl míle na­levo jsem měl Reda. Podal Jellymu hlášení. Slyšeli jsme Jel­lyho ulehčené zavrčení určené celé četě: „Kruh je uzavřen, ale sonda tady dole ještě není. Postupujte pomalu vpřed, ale přebíhejte do stran, přidělejte jim ještě nějaké starosti – ale pamatujte na sousedy, ať nepřiděláte starosti jim. Zatím dobrá práce – tak to nezvorejte. Četo! Po družstvech… Proveďte!“

Mně se taky zdálo, že jsme odvedli dobrou práci. Větši­na města hořela, a přestože už byl skoro bílý den, bylo těžký říct, jestli jsou lepší oči, nebo dalekohledy, tak byl kouř hus­tej.

Johnson, velitel našeho oddílu, vyštěkl: „Druhý oddíl, ohlaste se!“

Opakoval jsem: „Družstva čtyři, pět a šest – ohlásit a podat zprávu!“ Výběr nových bezpečných obvodů, které jsme měli v nových komunikačních stanicích, věci rozhodně urychloval. Jelly mohl mluvit se všemi nebo jenom s veliteli oddílů, velitelé oddílů mohli zavolat celý svůj oddíl nebo své poddůstojníky a četa se mohla hýbat dvakrát tak rychle, když rozhodovaly vteřiny. Poslouchal jsem, jak se hlásí čtvrté družstvo, a přepočítával jsem zbývající munici. Hodil jsem jednou bombou po nějakém domorodci, který vystrčil hlavu zpoza rohu. Utekl a já taky. ,,Převálcujte to tu,“ říkal šéf.

Čtvrté družstvo drmolilo hlášení, dokud si velitel ne­vzpomněl, že musí započítat i Jenkinse. Páté družstvo odpočí­távalo jako hodinky a já se začal cítit příjemně… když se hlášení zastavilo za číslem čtyři Esova družstva. Zavolal jsem: „Eso, kde je Louda?“

„Sklapni,“ odsekl. „Číslo šest! Ohlaš se!“

„Šest!“ odvětil Smith.

„Sedm!“

„Šesté družstvo, chybí Flores,“ zakončil Eso. „Velitel družstva na cestě.“

„Jeden muž chybí,“ ohlásil jsem Johnsonovi. „Flores, družstvo šest.“

„Chybí, nebo mrtev?“

„Nevím. Velitel družstva a zástupce velitele oddílu ho jdou vyhledat.“

„Johnnie, nech to na Esovi.“

Ale já ho neslyšel, tak jsem nemohl odpovědět. Slyšel jsem jeho hlášení Jellymu a taky Jellyho zaklení. Koukněte, já jsem nešel po metálu – je to práce zástupce velitele roty, vyhledávat, on je děvče pro všechno, poslední muž v řadě, postradatelnej. Velitelé družstev mají na práci jiný věci. Jak jste si určitě domysleli, tak zástupce velitele roty není důleži­tej, dokud je velitel roty naživu.

Právě v tý chvíli jsem si připadal neobvykle postradatel­nej, skoro ztracenej, protože jsem slyšel nejsladší zvuk v ce­lým vesmíru, sonda, která navádí návratný člun nás svolávala k odletu. Sonda je automatická raketa, vystřelená před člu­nem, je to jenom hlavice, která se zahrabe do země a začne vysílat tu nádhernou, kouzelnou hudbu. Návratný člun přista­ne automaticky o tři minuty později a vy byste měli být radši po ruce, protože autobus nečeká a žádný další už nepojede.

Ale vy prostě neodkráčíte od kamaráda, ne, pokud je šance, že je pořád ještě naživu – ne u Rasčakovejch Rváčů. Ani v žádný jiný jednotce mobilní pěchoty. Pokusíte se ho dostat pryč.

Slyšel jsem Jellyho nařizovat: „Hlavy vzhůru, hoši! Přiblížit k místu odletu a ticho! Na povel!“

A taky jsem slyšel sladký hlásek sondy: ,,– pro nehy­noucí slávu pěchoty, září jméno, září jméno Rodger Young!“ a mě to k ní táhlo tak silně, tak moc, že jsem to skoro cítil v ústech.

Místo toho jsem si to namířil na opačnou stranu, blížil jsem se k Esovu signálu a odhazoval všechno, co mi ještě zbylo z bomb a ohnivých koulí a všeho ostatního, co mě zatě­žovalo. „Eso! Máš jeho signál?“

„Ano. Vrať se. Nejseš tu na nic!“

„Už tě vidím. Kde je?“

„Přímo přede mnou, asi čtvrt míle. Zmizni! Je to můj muž.“

Neodpověděl jsem, jednoduše jsem si to namířil šikmo k místu, kde Eso říkal, že je Louda.

A našel jsem Esa, jak stojí nad ním, kolem pár usmaže­nejch domorodců a pár dalších utíkalo pryč. Snesl jsem se vedle něj. „Sundejme mu pancíř – člun tu bude každou chvíli.“

„Je těžce raněnej.“

Podíval jsem se a viděl, že má pravdu – v Loudově pancíři byla skutečná díra a krev vytékala ven. To mě zarazi­lo. Abyste mohli dopravit raněného zpátky, musíte ho dostat z jeho pancíře… a pak ho jednoduše vezmete do náručí – v silovém obleku to není žádný problém – a odskáčete odtam­tud. Člověk váží míň než munice a krámy, které jste původně nesli s sebou. „Co budeme dělat?“

„Ponesem ho,“ řekl Eso temně. „Popadni ho vlevo za opasek.“ On popadl pravou stranu a postavili jsme Florese na nohy. „Drž se! A teď odpočítat, čekej na skok – jedna – dva!“

Skočili jsme. Nijak daleko a nijak dobře. Jeden člověk by se s ním neodlepil od země, pancéřový oblek je moc těžký. Ale rozdělte váhu mezi dva muže a dá se to zvládnout.

Skok – a skok – a znovu a znovu, Eso to odpočítával a oba jsme při každém doskoku Loudu podpírali a vyrovnávali. Jeho gyroskopy byly nejspíš v háji.

Slyšeli jsme, jak se signál přerušil, když přistál návratný člun – viděl jsem ho přistávat… bylo to příliš daleko. Slyšeli jsme výkonného seržanta čety volat: „Po řadě připravit k na­lodění!“

A Jelly zakřičel: „Počkej s tím!“

Nakonec jsme se dostali na otevřené prostranství a spa­třili člun, jak stojí na ocase, slyšeli jsme houkání předstar­tovního varování – spatřili jsme četu stále na zemi kolem v obranném kruhu, přikrčenou za štítem, který vytvořila.

Slyšeli jsme Jellyho zařvat: „Po řadě muži do člunu – pohyb!“

A my byli pořád ještě moc daleko! Viděl jsem, jak se první družstvo odděluje, šplhá do člunu a obranný kruh se zužuje. 

Jedna postava se odpoutala od kruhu a vyrazila k nám rychlostí, kterou umožňuje pouze velitelský oblek.

Jelly nás dostihl ještě ve vzduchu, popadl Florese za Y-nosič a pomohl ho zvednout.

Tři skoky nás dostaly ke člunu. Všichni už byli uvnitř, ale dveře byly stále otevřené. Dostali jsme Florese dovnitř a dveře jsme zavírali ve chvíli, kdy pilot člunu ječela, že jsme ji donutili prošvihnout rendez-vous na oběžné dráze a teď to koupíme všichni! Jelly jí nevěnoval pozornost, položili jsme Florese na zem a uložili se vedle něj. Když s námi trhlo odpá­lení motorů, Jelly si pro sebe mumlal: „Všichni přítomni, po­ručíku. Tři muži zraněni – ale všichni přítomni!“

Tohle musím o kapitánovi Deladrier říct: už se nedělají lepší piloti. Setkání člunu s lodí na oběžné dráze je přesně vypočítané. Nevím jak, ale je, a nedá se to změnit. Nejde to.

Ale ona to dokázala. Na svém radaru zjistila, že člun prošvihl start, přibrzdila, znova nabrala rychlost – a srovnala to, zachytila nás, podle oka a citu, neměla čas to prohnat počítačem. Kdyby Všemohoucí někdy potřeboval pomocníka, aby udržel hvězdy v jejich drahách, vím, kam by se měl kouk­nout.

Flores zemřel cestou nahoru.



 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA