Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hvězdná pěchota - kapitola II.

5. 6. 2006

Lekl jsem se, tak jsem zdrhl,
domů jsem se řítil.
Nekoukal jsem vpravo, vlevo,
ukryl jsem se v skříni.

Yankee Doodle, krok si drž,
Yankee Doodle dandy.
Dívky líbej a věz, že nic
je život beze srandy.

KAPITOLA DRUHÁ

Já vlastně nikdy doopravdy nechtěl narukovat.

A určitě ne k pěchotě! Radši bych dostal deset ran před lidmi na náměstí a poslouchal svýho otce, jak mi říká, že jsem ostuda našeho hrdýho jména.

Jo, zmínil jsem se otci, koncem posledního roku na střední škole, že uvažuju o vstupu do federální služby. My­slím, že to chce každý dítě, když se na obzoru objeví jeho osmnáctý narozeniny – a moje budou v maturitním týdnu. Jasně, většina z nich o tom jen dumá, trochu si s tím nápadem pohraje a pak jde dělat něco jinýho – na vejšku nebo do prá­ce nebo něco takovýho. Myslím, že se mnou to mohlo být stejný… kdyby se můj nejlepší kámoš smrtelně vážně neroz­hodl přihlásit.

Carl a já jsme na střední škole dělali všechno spolu – koukali jsme spolu po holkách, společně chodili na rande, byli jsme spolu v debatním kroužku, v jeho domácí kabině jsme si spolu postrkovali elektrony. Já na elektronickou teorii moc nebyl, ale mám jemnou ruku s pájkou. Carl si potil mo­zek a já prováděl jeho instrukce. Byla to legrace, všechno, co jsme dělali spolu, byla legrace. Carlovi staroušci neměli ani zdaleka tolik peněz, jako měl můj otec, ale mezi náma to nic neznamenalo. Když mi otec ke čtrnáctým narozeninám koupil vrtulník rollsku, byla stejně tak Carlova jako moje; a naopak, jeho sklepní laboratoř patřila mně.

Takže když mi Carl řekl, že nepůjde rovnou na vejšku, ale nejdřív odslouží svůj turnus, zarazilo mě to. Myslel to vážně, pro něj to bylo přirozený, správný a samozřejmý.

Takže jsem mu řekl, že se přihlásím taky.

Divně se na mě kouknul. „Tvůj stařík tě nepustí.“

„Jo? Jak mě asi zastaví?“ Jasně, že mě nemohl zastavit, ne oficiálně. Je to první svobodné rozhodnutí (a možná i po­slední), které může každý udělat. Když kluk nebo holka do sáhne osmnácti, může se přihlásit a nikdo jiný do toho nemá co mluvit.

„To uvidíš.“ Změnil Carl téma.

Takže jsem to probral s otcem. Začal jsem dost ze široka a obloukem se blížil k tématu.

On odložil noviny a cigaretu a zíral na mě. „Synu, ty jsi se zbláznil!“

Zamumlal jsem, že já si to nemyslím.

„No, rozhodně to tak zní.“ Povzdechl si. „Stejně… asi jsem to měl očekávat. Ve vývoji chlapce je to normální sta­dium. Pamatuju se, jak ses naučil chodit a už jsi nebyl dítě – vážně, chvíli jsi byl učiněný rošťák. Rozbil jsi jednu z matči­ných mingských váz – schválně, tím jsem si jist… ale byl jsi příliš mladý, než abys věděl, jak jsou cenné, takže jsi dostal jenom plácnutí přes ruku. Pamatuju se na den, kdy jsi vy­kouřil jeden můj doutník a jak ti z něj pak bylo zle. Tvá mat­ka a já jsme se opatrně vyhýbali tomu, abychom si všimli, že jsi tenkrát nemohl večeřet, a já se o tom nikdy nezmínil, až teď – chlapci si musí takovéto věci vyzkoušet a zjistit, že zlozvyky dospělých pro ně nejsou. Dívali jsme se, jak překra­čuješ hranici puberty a začínáš zjišťovat, že jsou dívky jiné – a nádherné.“

Znova si povzdechl. „Všechno normální stadia. A to po­slední, na samém konci puberty, je, když se chlapec rozhodne vstoupit do armády a obléknout si slušivou uniformu. Nebo se rozhodne, že je zamilován, tak zamilován, jako nikdo jiný před ním, a že se musí okamžitě oženit. Nebo obojí.“ Ponuře se usmál. „U mě to bylo obojí. Ale obojí jsem postupně pře­konal včas, abych ze sebe neudělal hlupáka a nezničil si ži­vot.“

„Ale otče, já si přece nezničím život. Podepíšu to jen na ty dva roky, nechci být profesionálním vojákem.“

„Vyjasněme si to, ano? Poslouchej a nech mě, abych řekl tobě, co uděláš – protože to chceš udělat. Nejdůležitější je, že tato rodina se vyhýbá politice a hraje si na svém vlastním písečku už více než sto let – a já nevidím žádný důvod, proč bys měl zrovna ty přetrhnout takovou krásnou tradici. Před­pokládám, že je to vliv toho chlapa tam u vás na škole – jak se jmenuje? Víš, koho mám na mysli.“

Myslel našeho profesora dějepisu a morální filozofie – byl to veterán. „Pan Dubois.“

„Hmm, hloupé jméno – padne mu. Bezpochyby cizinec. Zákon by měl zakázat používat školy jako tajné základny pro verbování vojáků. Myslím, že o tom napíšu pěkně ostrý dopis – daňový poplatník má určitá práva!“

„Ale otče, on s tím nemá nic společnýho! On –“ zarazil jsem se, protože jsem nevěděl, jak to mám vysvětlit. Pan Du­bois měl pohrdavý a nadřazený manýry. Choval se tak, jako by nikdo z nás ve skutečnosti nebyl dost dobrý pro armádu. Neměl jsem ho rád. „Jestli něco, tak on nás od toho odrazuje.“

,,Hmm! Víš, jak se vodí vůl? No, nevadí. Po maturitě půjdeš na Harvard studovat management, to víš. Potom budeš pokračovat na Sorbonně a zároveň budeš trochu cestovat, setkáš se s našimi obchodními partnery, zjistíš, jak se obcho­duje jinde.

Pak se vrátíš domů a budeš pracovat. Začneš od spod­ních příček, jako obyčejný poslíček, skladník nebo něco tako­vého, jen pro zachování formy – ale než se stihneš nadechnout, dostaneš se do vedení, protože já už mladší nebudu, a čím rychleji převezmeš tu zátěž, tím lépe. Jakmile budeš schopen a ochoten, staneš se ředitelem. Tak! Jak se ti líbí to­hle jako program? Ve srovnání s dvěma zahozenými roky tvého života?“

Neřekl jsem nic. Nic z toho pro mě nebylo novinkou. Otec vstal a položil mi ruku na rameno. „Synu, nemysli, že s tebou necítím. Ale podívej se na to reálně. Kdyby byla válka, byl bych první, kdo by tě povzbuzoval – a zavedl bych vá­lečnou výrobu. Ale žádná válka není a prosme Boha, aby už nikdy nebyla. Přerostli jsme války. Tato planeta nyní žije v míru a šťastně a máme docela dobré vztahy s ostatními plane­tami. Takže co je takzvaná federální služba? Prostě a jedno­duše parazitování. Nefunkční útvar, naprosto zastaralý, tyjící z daňových poplatníků. Rozhodně nákladný způsob pro pod­řadné lidi, kteří by jinak byli bez práce. Je to způsob, jak žít pár let z veřejných peněz a pak se celý zbytek života vytaho­vat. Je tohle to, co bys chtěl dělat?“

„Carl není podřadnej.“

„Promiň. Ne, Carl je hodný hoch… ale špatně vedený.“ Zamračil se a pak se usmál. „Synu, chtěl jsem si pro tebe schovat jedno překvapení – dárek k maturitě. Ale prozradím ti to už nyní, takže se té hlouposti budeš moci vzdát snadněji. Ne, že bych se bál, co uděláš. Důvěřuji v tvůj zdravý rozum, i v těchto choulostivých letech. Ale vím, že se trápíš – a tohle ti pomůže. Hádej, co to je?“

„Á, nevím.“

Usmál se: „Prázdninová cesta na Mars.“

Musel jsem vypadat užasle. „Bože, otče, neměl jsem potuchy –“

„Chtěl jsem tě překvapit a vidím, že se mi to podařilo. Vím, jak se vy děti díváte na cestování, ačkoliv si lámu hlavu, co na tom kdo po první cestě ještě vidí. Ale teď je vhodná doba, abys to zkusil – sám, neříkal jsem to? – a dostal to ze sebe ven… protože jak jednou začneš dělat, těžko si najdeš čas byť i jen na týden na Měsíci.“ Zvedl své noviny. „Ne, ne­děkuj mi. Radši běž a nech mě dočíst si noviny – jeden pán přijde dnes večer, už brzy. Obchodně.“

Odběhl jsem. Hádal jsem, že si myslí, že tím je to v po­řádku… a já si to asi myslel taky. Mars! A sám! Ale Carlovi jsem o tom neřekl, měl jsem tajný podezření, že by se na to koukal jako na úplatek. No, možná to taky úplatek byl. Místo toho jsem mu řekl, že to vypadá tak, že můj otec a já na to máme různý názory.

„Jo,“ odpověděl, „můj taky. Ale je to můj život.“

Dumal jsem o tom v naší poslední hodině dějepisu a mo­rální filozofie. Děják a morfizka se lišily od ostatních před­mětů v tom, že tam každý musel chodit, ale nikdo nemusel skládat zkoušky – a pan Dubois nikdy nevypadal, že by ho zajímalo, jestli jsme něco pochopili, nebo ne. Jenom na vás ukázal pahýlem levé ruky (nikdy se nezatěžoval jmény) a vy­štěkl otázku. Pak začala diskuse.

Ale poslední den to vypadalo, že se pokouší zjistit, co jsme se vlastně naučili. Jedna holka mu otevřeně řekla: „Moje máma říká, že násilím se nikdy nic nevyřeší.“

„Jo?“ Pan Dubois na ni smutně koukal. „Jsem si jist, že Rada starších města Kartága by to uvítala. Proč jim to vaše matka neřekla? Nebo vy?“

Už se chytli dřív – protože nemůžete prolítnout, není nutný mazat panu Duboisovi med kolem pusy. Takže zapro­testovala: „Děláte si ze mě legraci! Každý přece ví, že Kartá­go bylo zničeno!“

„Zdálo se mi, že si toho nejste vědoma,“ řekl pan Dubois temně. „Ale protože to víte, neřekla byste, že násilí jejich osudy uspořádalo jednou pro vždy? Přesto, nedělal jsem si legraci z vás osobně, snažil jsem se zesměšnit neomluvitelně hloupý nápad – což budu činit vždy. Každému, kdo se drží historicky nepravdivé – a naprosto nemorální – doktríny, která praví, že 'násilím se nic nevyřeší', bych radil, aby vyvo­lal ducha Napoleona Bonaparta a vévody z Wellingtonu a ne­chal je to prodebatovat. Hitlerův duch by mohl soudcovat a v porotě by klidně mohli sedět ptáci dodo, alka velká a holub stěhovavý. Násilí, holá síla, vyřešilo v dějinách mnohem více než kterýkoliv jiný faktor, a opačný názor je jenom toužebné očekávání v té nejhorší podobě. Druhy, jež na tuto základní pravdu zapomněly, vždycky platily svými životy a svobo­dou.“

Povzdechl si. „Další rok, další třída – a pro mě další prohra. Jeden může vést dítě ke znalostem, ale nemůže je při­nutit myslet.“ Náhle ukázal svým pahýlem na mě. „Vy. Jaký je rozdíl v morálce vojáka a civilisty?“

„Rozdíl,“ odpovídal jsem opatrně, „leží na poli občanské ctnosti. Voják přijímá osobní odpovědnost za bezpečnost ob­ce, ke které přináleží, a v případě nutnosti ji brání svým živo­tem. Civilista to nedělá.“

„Přesný citát z učebnice,“ řekl posměšně. „Ale rozumíte tomu? Věříte tomu?“

„No, já nevím, pane.“

„Samozřejmě, že nevíte! Pochybuji, že by kdokoliv z vás poznal 'občanskou ctnost', i kdyby vyskočila a štěkala vám do obličeje!“ Podíval se na hodinky. „To je vše, konec. Možná se uvidíme znovu za šťastnějších okolností. Rozchod.“

Hned nato maturita, o tři dny později moje narozeniny a ani ne týden potom Carlovy – a já mu pořád ještě neřekl, že nenarukuju. Jsem si jistý, že on to ani nepředpokládal, ale nahlas jsme o tom nemluvili z rozpaků. Jednoduše jsem si s ním domluvil schůzku den po jeho narozeninách a k od­vodní komisi jsme šli spolu.

Pár kroků od Federální budovy jsme narazili na Car­mencitu Ibaeez, spolužačku, jednu z těch věcí, co zpříjemňují příslušníkovi rasy, rozdělené na dvě pohlaví, život. Nebyla to moje holka – ona nebyla ničí holka, nikdy si nedávala rande s jedním klukem dvakrát za sebou a všechny nás obdařovala stejnou pozorností a zcela neosobně. Ale já ji znal docela do­bře. Často si k nám totiž chodila zaplavat, protože náš bazén měl olympijskou délku – někdy s tím klukem, jindy s jiným. Nebo sama, jak na ni má matka naléhala – považovala ji za „dobrý vliv“. Pro jednou měla pravdu.

Carmencita nás zahlídla a s úsměvem počkala: „Čau, kluci!“

„Ahoj, oči čornyje,“ odvětil jsem. „Co tě sem přivádí?“

„Neuhodnete? Dneska mám narozeniny.“

„Jo? Všecko nejlepší!“

„Takže se jdu přihlásit.“

„Ó…“ myslím, že Carl byl stejně překvapený jako já. Ale Carmencita už byla taková. Nikdy nedělala drby a svoje záležitosti držela pod pokličkou. „Nehoupeš?“ dodal jsem chytře.

„Proč bych vás měla houpat? Bude ze mě pilot kosmický lodi – nebo se o to aspoň pokusím.“

„Není důvod, proč bys to neměla zvládnout,“ řekl Carl rychle. Měl pravdu – teď vím, jak moc velkou pravdu ten­krát měl. Carmen byla malá a hezká, dokonale zdravá a s perfektními reflexy – dokázala, že soutěžní skoky do vody vy­padaly úplně jednoduše, a byla rychlá v matematice. Já zvládl algebru za tři a obchodní aritmetiku za dvě. Ona se přihlásila do všech matematických předmětů na škole a ještě bokem doučovala. Ale mě nikdy nenapadlo uvažovat nad tím, proč to dělá. Fakt byl, že malá Carmen byla tak hezoučká, že vás ni­kdy nenapadlo. že by mohla dělat něco užitečnýho.

„My – hm, já,“ řekl Carl, „se jdu taky přihlásit.“

„Já taky,“ přidal jsem se. „Jdeme oba.“ Ne, já žádné roz­hodnutí neudělal, moje pusa vedla svůj vlastní život.

„To je skvělý!“

„Přihlásím se taky k pilotům,“ dodal jsem pevně. Nerozesmála se. Velice vážně odpověděla: „Ó, to je nádhera! Možná na sebe narazíme při tréninku. Doufám.“

„Kolizní dráhy?“ zeptal se Carl. „To teda není pro pilota nejlepší cesta.“

„Nebuď hlupáček, Carle. Jasně že na zemi. Taky se dáš k pilotům?“

„Já? Já nejsem žádnej řidič náklaďáku. Znáš mě – Hvězdnej V&V, pokud mě budou chtít. Elektronika.“

„'Řidič náklaďáku', no teda! Doufám, že tě strčí na Pluto a nechají tě tam zmrznout. Ne, to ne – hodně štěstí! Tak jdeme, co?“

Odvodní komise byla v rotundě ohrazené zábradlím. Se­děl tam u stolu seržant flotily v parádní uniformě, vozdobenej jako šašek. Hruď měl přeplněnou stužkama, který jsem neznal. Ale pravá ruka mu chyběla tak dokonale, že měl kabát ušitý úplně bez rukávu… a když jste došli až k zábradlí, bylo vidět, že nemá nohy.

Zdálo se, že mu to nevadí. Carl řekl: „Dobrý den, chtěl bych se přihlásit.“

„Já taky,“ připojil jsem se.

Ignoroval nás. Dokázal se vsedě uklonit a řekl: ,Dobrý den, mladá dámo. Co pro vás můžu udělat?“

„Já se chci taky přihlásit.“

Usmál se. „Hodná holka! Zajděte laskavě do místnosti 201 a ptejte se po majoru Rojas, ona už se o vás postará.“ Prohlídl si ji odshora dolů. „Pilot?“

„Pokud možno.“

„Vypadáte na to. No, najděte slečnu Rojas.“

Carmen mu poděkovala, rozloučila se s námi a opustila nás. Seržant obrátil pozornost k nám a přejel nás pohledem bez nejmenší známky nadšení, které projevoval nad malou Carmen. „Takže kam?“ řekl. „K pracovním praporům?“

„To ne!“ zvolal jsem. „Budu pilot.“

Zadíval se na mě a pak prostě uhnul očima. „A ty?“

„Zajímám se o Sbor pro výzkum a vývoj,“ řekl Carl klidně, „zvlášť o elektroniku. Slyšel jsem, že šance jsou doce­la dobré.“

„To jsou, jestli to zvládneš,“ poznamenal seržant Flotily chmurně, „ale špatné, pokud nemáš, co je potřeba, v přípravě i schopnostech. Koukněte, hoši, víte vůbec, proč mě sem do­předu posadili?“

Nerozuměl jsem mu. Carl se zeptal: „Proč?“

„Protože vláda nedá ani búra za to, jestli se přihlásíte ne­bo ne! Protože to začala být móda mezi některýma lidma – až moc lidma – odkroutit si dva roky, získat zvláštní práva a nosit na klopě stužku, která říká, že jste veteráni… ať už jste vůbec viděli boj, nebo ne. Ale jestli opravdu chcete sloužit a já vám to nevymluvím, tak vás musíme vzít, protože je to va­še ústavní právo. Tam se říká, že každý, žena nebo muž, má přirozené právo sloužit, a získat tak plné občanství – ale faktem je, že nás nutí těžce hledat místa pro všechny ty do­brovolníky, který nejsou zrovna v oslavovaný službě v ku­chyni. Všichni nemůžete být vojáky, tolik jich nepotřebujem a většina dobrovolníků stejně není z toho správnýho materi­álu, kterej dělá vojáka. Víte vůbec, co to obnáší, být vojá­kem?“

„Ne,“ přiznal jsem.

„Většina lidí si myslí, že k tomu stačí dvě ruce, dvě nohy a notná dávka pitomosti. Možná ano, pro kanonfutr. Nejspíš to bylo všechno, co požadoval Julius Caesar. Ale dnešní voják je specialista, tak vysoce kvalifikovaný, že v každým ji­ným oboru by získal doktorát, nemůžem si dovolit přijímat hlupáky. Takže pro ty, kteří trvají na svým – ale nemají, co chceme a co musí mít – musíme vymyslet celý seznam špi­navý, nechutný a nebezpečný práce, která je buď zažene do­mů s ocasem mezi nohama před koncem závazku… nebo si až do konce života zapamatujou, že jejich občanství je pro ně tak cenný, protože za něj zaplatili vysokou cenu. Vemte si tu mladou dámu, co tu byla – chce se stát pilotem. Doufám, že to zvládne, pořád potřebujem dobré piloty, nikdy jich není dost. Možná to zvládne. Ale jestli ne, může skončit v An­tarktidě s těma svýma hezkýma očima rudýma od toho, že ni­kdy neuvidí nic jinýho než umělý světlo, a s rukama plnýma mozolů od tvrdý práce.“

Chtěl jsem mu říct, že tím nejmenším, čím se může Carmencita stát, je programátor počítače pro sledování oblo­hy; ona byla v matice hotovej kouzelník. Ale on pokračoval.

„Takže mě sem šoupli, abych to vám, klukům, rozmlu­vil. Koukněte na tohle.“ Otočil se s židlí kolem dokola, aby se ujistil, že jsme nepřehlídli jeho chybějící nohy. „Dejme tomu, že neskončíte na Měsíci u kopání tunelů nebo že z důvodu úplnýho nedostatku jakýhokoliv talentu nebudete dělat lidský morčata při výzkumu nových nemocí; dejme tomu, že z vás udělají bojovníky. Pořádně se na mě podívejte – takhle taky můžete dopadnout… pokud to nekoupíte definitivně, a vaši pak dostanou telegram s 'hlubokou soustrastí'. Což je víc pravděpodobný, protože dneska není moc raněných ani při tréninku, ani v boji. Pokud zhebnete, přidají vám rakev – já jsem řídká výjimka. Měl jsem štěstí… i když vy byste tomu možná štěstí neříkali.“

Odmlčel se a pak dodal: „Takže proč se, hoši, nevrátíte domů, nejdete na vysokou a nestanete se drogistama nebo pojišťovákama nebo tak? Služba není dětskej tábor, je to buď opravdová vojenská služba, drsná a nebezpečná dokonce i v míru… nebo jeho slabomyslná kopie. Žádný prázdniny. Žádný romantický dobrodružství. Takže?“

Carl řekl: „Jsem tu, abych se přihlásil.“

„Já taky.“

„Je vám jasný, že si službu nemůžete vybrat?“

Carl se ozval: „Myslel jsem, že můžem říct, čemu by­chom dávali přednost.“

„Jistě. A to je taky poslední možnost vyjádřit svý přání, kterou do konce služby máte. A umísťovací důstojník na to taky bere ohled. První, co udělá, je, že se podívá, jestli tento týden nemá požadavek na levoruké foukače skla – pokud si myslíte, že by vás to potěšilo. Pokud s těžkým srdcem sezná, že tu je požadavek na to, co jste si vybrali – umístění nejspíš někde na dně Pacifiku – vyzkouší si vaše vrozené schop­nosti a připravenost. Asi tak jedenkrát z dvaceti případů musí připustit, že všechno sedí, a vy ten džob dostanete… dokud vám nějakej kanadskej vtipálek nevydá rozkaz na něco úplně jinýho. Ale v těch ostatních devatenácti případech to vaše přání zamítne a rozhodne se, že jste přesně ten pravej, koho budou potřebovat pro praktický testování výbavy pro přežití na Titanu.“ Přemýšlivě dodal: „Na Titanu je chladno. A je zajímavý, jak často se experimentální vybavení pokazí. Ale praktický testy se musí udělat – laboratoře nikdy nemůžou předvídat všechno.“

„Můžu splnit požadavky na přidělení k elektronice,“ prohlásil Carl pevně. „Pokud je u nich práce.“

„No? A co s tebou, chlapečku?“

Zaváhal jsem – a náhle jsem si uvědomil, že pokud to­ho nevyužiju, tak se budu celý život ptát sám sebe, jestli jsem opravdu jenom šéfův synáček. „Zkusím to.“

„Dobrá, nemůžete říct, že jsem se nepokusil. Máte s se­bou rodný listy? A ukažte identifikační karty.“

Za deset minut, ještě jsme ani nesložili přísahu, nás v horním patře proťukávali a prošťourávali a prohlíželi fluoro­skopem. Usoudil jsem, že účel lékařské prohlídky je následující: pokud nejste nemocní, tak oni udělají, co je v jejich si­lách, abyste nemocnými byli. Pokud snaha selže, jste přijat. Zeptal jsem se jednoho doktora, jaký je procento obětí, který neprojdou prohlídkou. Vypadal překvapeně. „No, my nikdy nikoho nevyhodíme. Zákon nám to nedovoluje.“

„Jo? Totiž, myslím, promiňte, doktore, ale k čemu je pak celej tenhle děsivej cirkus?“

„No, smyslem je,“ odpověděl, sklonil se a uhodil mě kladívkem do kolena (kopl jsem ho, ale ne moc), ,,zjistit, jakou službu jste schopen fyzicky vykonávat. Ale i kdybyste sem přijel na kolečkovém křesle, slepý na obě oči a byl nato­lik pitomý, abyste trval na tom, že narukujete, najdou vám něco dost pitomého, abyste to mohl provádět. Třeba počítat pohmatem housence chlupy. Jediný způsob, jak byste mohl neprojít, je přesvědčit psychiatry, že nejste schopen porozu­mět přísaze.“

„Aha. Hm… doktore, byl jste už doktor, když jste naru­koval? Nebo se rozhodli, že byste se měl stát doktorem, a poslali vás do školy?“

„Mě?“ Vypadal šokovaně. „Mladíku, to vypadám tak hloupě? Já jsem civilní zaměstnanec.“

„Aha. Promiňte, pane.“

„Bez urážky. Ale vojenská služba je pro mravence. Věřte mi. Vidím je odcházet, vidím je vracet se – pokud se vrátí. Vidím, co to s nimi dělá. A proč? Pro čistě nominální politické privilegium, které nestojí ani za pár centů a které většina z nich stejně není schopna moudře použít. Kdyby to radši ne­chali lidem od medicíny – ale toho si nevšímejte, mohl byste si myslet, že páchám velezradu, svoboda projevu sem nebo tam. Ale mladíku, jestli máte dost rozumu, abyste napočítal do deseti, tak odsud vypadnete, dokud ještě můžete. Tady, vemte ty papíry zpátky seržantovi u odvodu – a pamatujte si, co jsem vám říkal.“

Vrátil jsem se zpátky do rotundy. Carl už tam byl. Ser­žant Flotily prohlídl moje papíry a ponuře řekl: „Zdá se, že jste oba nesnesitelně zdraví – kromě těch dutin v hlavě. Okamžik, než seženu nějaký svědky.“ Zmáčkl knoflík a vyšly dvě úřednice, jedna stará harcovnice, druhá celkem ušla. Seržant ukázal na výsledky naší prohlídky, rodné listy a ID a formálně prohlásil: „Vyzývám vás a požaduji po vás, abyste každá samostatně prozkoumala tyto předměty a určila, co znamenají, každý z nich, a jaký má každý z těchto doku­mentů vztah, k těmto dvěma mužům stojícím zde ve vaší přítomnosti.“

Provedly to s rutinou, což taky určitě pro ně byla, nicmé­ně prohlédly pečlivě každý dokument, vzaly nám otisky – zase! –– a ta hezká si nasadila na oko hodinářskou lupu a zkontrolovala otisky od narození až po současnost. To samé udělala s podpisy. Začal jsem pochybovat, jestli já jsem já. Seržant Flotily dodal: „Objevily jste důkazy ve vztahu k jejich nynější schopnosti složit vojenskou přísahu? Jestli ano, tak jaké?“

„Na konci každého záznamu o prohlídce,“ řekla ta starší, „jsme našly náležitě podepsané nálezy skupiny autorizova­ných a zplnomocněných psychiatrů, v nichž stojí, že každý z nich je duševně schopen složit přísahu a ani jeden není pod vlivem alkoholu, narkotik, jiných omezujících drog ani hyp­nózy.“

„Velmi dobře.“ Obrátil se k nám: „Opakujte po mně – Já, plnoletý a o své svobodné vůli –“

„Já,“ opakovali jsme oba, „plnoletý a o své svobodné vůli –“

„– bez přinucení, slibu nebo navádění jakéhokoliv dru­hu, plně poučen a varován o smyslu a důsledcích této přísa­hy –“

„– nyní vstupuji do Federální služby Federace Terra na dobu ne menší než dva roky, která může být prodloužena, jak bude nutné pro potřeby Služby –“

(Při téhle části jsem ztěžka polknul. O „době služby“ jsem vždycky uvažoval jen jako o dvou letech, i když mě to mohlo napadnout, protože o tom lidi mluvili. No, možná jsme se upisovali na celý život)

„Přísahám udržovat a bránit Ústavu Federace proti všem jejím nepřátelům, na Zemi či mimo ni, ochraňovat a bránit ústavní svobody a práva všech občanů a zákona dbalých obyvatel Federace, jejích spojenců a teritorií, provádět na Zemi či mimo ni všechny úkoly v rámci zákonů, jež mi mohou být nařízeny přímo zákonnou nebo zplnomocněnou autoritou –“

„– a uposlechnout všechny zákonné rozkazy velitele Terranské služby a všech důstojníků nebo zplnomocněných osob mně nadřízených –“

„– a vyžadovat tutéž poslušnost ode všech členů Služ­by, jiných osob či cizích bytostí zákonem mně podřízených.“

„– a v případě čestného propuštění po odsloužení pří­slušné doby či v případě odchodu do zálohy po odsloužení příslušné doby plnit všechny úkoly a závazky a užívat všech­na privilegia občanství Federace včetně povinností, závazků a privilegií plného občanství po zbytek svého přirozeného živo­ta, pokud nebudu zbaven cti právním rozhodnutím schvále­ným soudem svrchovaných a mně rovných osob.“

(Jůů!) Pan Dubois s náma rozebíral přísahu v dějepise a morální filozofii a donutil nás si ji prostudovat slovo za slo­vem – ale vy tu její velikost necítíte, dokud se na vás nesvalí, celá, v jednom kuse, těžká a nezarazitelná jako boží mlýny. Aspoň mě to donutilo si konečně uvědomit, že už nejsem civilista s podolkem košile, který mu kouká z kalhot, a s prázdnou hlavou. Ještě jsem nevěděl, co vlastně jsem, ale vě­děl jsem, co nejsem.

„K tomu mi dopomáhej Bůh!“ zakončili jsme oba a Carl se pokřižoval, stejně jako ta hezká úřednice.

Následovalo další kvantum podpisů a otisků všech pěti, udělali ploché kolorografie Carla a mě ze všech stran a přidali je k našim lejstrům. Nakonec seržant Flotily vzhlédl. „No, už jsme skoro prošvihli oběd. Čas na dlabanec, hoši.“

Ztěžka jsem polknul. „Á… seržante?“

„É? Vyjádři se.“

„Moh bych odtud brnknout našim? Říct jim, co jsem – Říct jim, jak se věci vyvinuly?“

„Můžeš udělat víc.“

„Pane?“

„Teď dostanete na osmačtyřicet hodin opušťák.“ Studeně se uchechtl. „Víte, co se stane, jestli se nevrátíte?“

„É… vojenskej soud?“

„Ani náhodou. Nic tak vznešenýho. Jenom vaše papíry dostanou značku Služba nedokončena uspokojivě a vy už ni­kdy, nikdy, nikdy nedostanete druhou možnost. Tohle je zchlazovací období, ve kterým se zbavujeme přerostlejch dě­tiček, který to nemyslely opravdu vážně a nikdy neměly sklá­dat přísahu. Vládě to ušetří peníze a těmhle dětem a jejich rodičům to ušetří zármutek – sousedi se to dovědět nemusí. Dokonce to ani nemusíte rodičům říkat.“ Odsunul židli od stolu. „Takže vás uvidím pozítří v poledne. Jestli vás uvidím. Dojděte si pro osobní věci.“

Byla to špatná dovolená. Otec na mě nejdřív hulákal, pak se mnou přestal mluvit. Matka si odešla lehnout. Když jsem nakonec odcházel, o hodinu dřív, než jsem musel, tak se se mnou loučili jen ranní kuchař a pomocníci.

Zastavil jsem se před stolem odvodního seržanta, napad­lo mě zasalutovat, ale pak jsem si to rozmyslel, protože jsem nevěděl jak. Seržant zdvihl hlavu. „Aha. Tady jsou tvý papíry. Vem je nahoru do místnosti 201. Protáhnou tě mlejnem. Zaklepej a vejdi.“

O dva dny později jsem věděl, že se pilotem nestanu. Ti, co mě prohlíželi, mimo jiné napsali: – nedostatečný intui­tivní odhad prostorových vztahů… nedostatečný talent pro matematiku… nedostačující matematická připravenost… re­akční doba odpovídající… zrak dobrý. Jsem rád, že přidali ty dvě poslední poznámky, začínal jsem si připadat, že zvládnu tak akorát počítání na prstech.

Personální důstojník mě nechal postupně vyjmenovat další věci, o které bych měl zájem, a já strávil čtyři další dny těmi nejdivočejšími testy mých schopností, o jakých jsem kdy slyšel. Chci říct, co tak asi mohli zjistit, když stenografka vy­skočila ze židle a zavřískla: „Hadi!“ Žádní hadi tam samo­zřejmě nebyli, akorát neškodný kus umělohmotné hadice.

Písemné a ústní testy byly skoro stejně praštěný, ale oni z nich byli tak nadšení, že jsem jim nechtěl kazit radost. Jediné, co jsem vyplnil opravdu pečlivě, byl seznam dalších možných profesí. Přirozeně jsem nejdřív uvedl všechny obory kosmického námořnictva (kromě pilota). Jestli mě vezmou jako strojníka k motorům nebo kuchaře, mi bylo fuk, ale věděl jsem, že radši vezmu jakejkoliv džob u námořnictva než u armády – chtěl jsem cestovat.

Pak jsem uvedl výzvědnou službu – vyzvědači se taky dostanou ven a já doufal, že by to nemělo být moc nudný. (Mýlil jsem se, ale to nevadí.) Pak následoval dlouhý seznam: psychologické zbraně, chemické zbraně, biologické zbraně, bojová ekologie (nevěděl jsem, co to může být, ale znělo to zajímavě), logistické sbory (prostá chyba; studoval jsem logi­ku pro debatní kroužek a „logistika“, jak se ukázalo, byla ně­co úplně jiného) a tucet dalších. Úplně nakonec jsem s urči­tým váháním uvedl sbory K-9 a pěchotu.

Neobtěžoval jsem se s různými nebojovými pomocnými sbory, protože pokud mě nevezmou k bojové jednotce, tak mi bylo fuk, jestli budu dělat pokusnýho králíka, nebo mě pošlou pracovat na pozemšťování Venuše – obojí byla cvokárna.

Pan Weiss, důstojník odpovědný za umístění branců, si pro mě poslal týden po přísaze. Ve skutečnosti to byl major od psychologických zbraní v záloze, aktivní službu vzal na přilepšenou, ale chodil v civilu a trval na tom, aby byl oslo­vován „pane“, a vy jste se mohli uvolnit a mluvit s ním ote­vřeně. Měl můj výběr a zprávu o všech mých testech a všiml jsem si, že v ruce drží kopii mých školních záznamů – což mě potěšilo, protože jsem střední školu celkem zvládal. Byl jsem dost nahoře, ale ne tolik, aby mě mohli označit za sliz­kýho šprta. Nikdy jsem nepropadl a pustil jsem jenom jeden předmět a mimo vyučování jsem byl dost aktivní; plavecké družstvo, debatní kroužek, běžecké družstvo, třídní poklad­ník, stříbrná medaile v každoroční literární soutěži, předseda uvítací komise pro absolventy školy a tak. Pěkně tlustý zá­znam a všecko bylo i v té kopii.

Když jsem vešel, zdvihl hlavu a řekl: „Posaď se, John­nie,“ vrátil se zpátky k papírům a pak je odložil. „Máš rád psy?“

„Cože? Ano, pane.“

„Jak moc je máš rád? Spává s tebou tvůj pes v posteli? Mimochodem, kde je teď?“

„No, já teď zrovna žádnýho psa nemám. Ale když jsem měl – no, nespal se mnou. Víte, matka mi nikdy nedovolila mít psa v domě.“

„A ty jsi ho tam nepašoval?“

„É –“ přemýšlel jsem, jak mu vysvětlit matčin obvyklý nezlobím–se–ale–velice–velice–mě–to–mrzí přístup“ když jste se snažili změnit její názor na něco“ o čem se už pevně rozhodla. Nakonec jsem to vzdal. „Ne, pane.“

„Mmm… už jsi někdy viděl novopsa?“

„No, jednou, pane. Ukazovali jednoho v MacArthurově kině asi před dvěma roky. Ale ochranáři jim dělali hrozný problémy.“

„Vysvětlím ti, jak to vypadá u K-9. Novopes není je­nom pes, který mluví.“

„Já tomu v kině moc nerozuměl. Oni opravdu mluví?“

„Mluví. Musíš si prostě nacvičit ucho na jejich přízvuk. Jejich tlama nemůže utvořit 'b', 'm', 'p' nebo 'v', a tak si mu­síš zvyknout na jejich odlišnou výslovnost – něco jako roz­štěp patra, ale u jiných písmen. Nevadí, jejich řeč je stejně jasná jako lidská. Ale novopes není mluvicí pes, vůbec to není pes, je to uměle zmutovaný symbiont odvozený od psí rasy. Trénovaný novopes, Caleb, je asi šestkrát chytřejší než pes, řekněme zhruba stejně inteligentní jako slabomyslný člo­věk – což ale není pro novopsa fér srovnání, protože debil je defektní, kdežto novopes je ve svém oboru génius.“

Pan Weiss se zamračil. „Ovšem za podmínky, že má symbionta. V tom je ten problém. Mmm … jsi příliš mladý, abys už byl ženatý, ale určitě jsi nějaké manželství viděl. Při nejmenším u svých rodičů. Dokážeš si představit manželství s Calebem?“

„Cože? Ne. To nedokážu.“

„Emocionální vztahy mezi psím člověkem a člověčím psem u K-9 jsou mnohem těsnější a mnohem důležitější, než bývají emocionální vztahy ve většině manželství. Je-li zabit pán, zabijeme novopsa – okamžitě! Je to to jediné, co pro toho ubožáka můžeme udělat. Zabití z milosti. Je-li zabit novopes… no, nemůžeme zabít člověka, i když by to bylo nejjednodušší řešení. Místo toho ho zavřeme do ne­mocnice a pomalu ho dáváme dohromady.“ Pan Weiss zvedl pero a udělal si poznámku. „Nemyslím, že bychom mohli poslat ke K-9 hocha, který ani nedokázal přesvědčit svoji matku, aby s ním nechala jeho psa spát. Takže vymyslíme ně­co jiného.“

V té chvíli mi došlo, že jsem prošvihl všechny šance na svém seznamu, které byly nad sborem K-9 – a tuhle jsem teď prošvihl taky. Byl jsem tak překvapený, že jsem skoro přeslechl majorovu další poznámku. Major Weiss mluvil tak zadumaně, že to vypadalo, že mluví o něčem úplně jiném, co se stalo strašně dávno a daleko: „Jednou jsem byl půlkou tý­mu K-9. Když jsem přišel o svého Caleba, šest týdnů mě drželi pod sedativy a pak mě rehabilitovali pro jinou práci. Johnnie, ty předměty, na které jsi chodil – proč jsi nestudo­val něco užitečného?“

„Pane?“

„No, už je pozdě. Zapomeň na to. Mm… zdá se, že tvůj učitel dějepisu a morální filozofie o tobě má vysoké mínění.“

„Vážně?“ To mě překvapilo. „Co říkal?“

Weiss se usmál. „Říká, že nejsi hloupý, spíš omezený, a plný předsudků díky svému prostředí. Od něj je to vysoké ocenění – já ho znám.“

Mě to teda jako vysoký ocenění neznělo! Ten nafoukanej zatvrzelej starej –

„A kluk,“ pokračoval Weiss, „který dostane tři minus ze 'sledování televize', nemůže být tak špatný. No, myslím, že přijmeme doporučení pana Duboise. Jak by se ti líbila pěcho­ta?“

Z Federální budovy jsem vyšel poražený, i když ne zrov­na nešťastný. Aspoň jsem byl voják, v kapse jsem měl papíry, který to potvrzovaly. Nezařadili mě jako úplnýho blbce, ne­schopnýho dělat nic lepšího než makat rukama.

Bylo deset minut po konci pracovní doby a celá budova byla prázdná až na nezbytný noční personál a pár opozdilců. V rotundě jsem vletěl do chlápka, který zrovínka odcházel, obličej mi připadal známý, ale nedokázal jsem ho nikam za­řadit.

Ale on mě zblejskl a poznal. „Večír!“ pozdravil čile. „Ještě jste neodletěl?“

A pak jsem ho taky poznal – seržant Flotily, u kterého jsme skládali přísahu. Myslím, že mi klesla čelist; tenhle maník byl v civilu a kráčel si to po obou nohách a měl obě ruce. „É, dobrý večer, seržante,“ zamumlal jsem.

Dokonale pochopil můj výraz, kouknul se na sebe a ve­sele se usmál. „Uklidni se, chlapče. Po úředních hodinách už nemusím vypadat jako strašák – a taky nevypadám. Už vás někam přidělili?“

„Právě jsem dostal rozkazy.“

„Kam?“

„Mobilní pěchota.“

Obličej se mu roztáhl do širokýho potěšenýho úsměvu a potřásl mi rukou. „Moje jednotka! Třeste se, synu! Uděláme z vás chlapa – nebo vás při tom zabijem. Možná obojí.“

„Je to dobré?“ zeptal jsem se pochybovačně.

„Dobré? Synu, je to to jediné, co je dobré. Mobilní pě­chota je armáda. Všichni ostatní buď mačkaj knoflíky, nebo to jsou učenci, ti nám akorát radí. My děláme všecku práci.“ Znova mi potřásl rukou a dodal: „Pošlete mi pohled – 'Seržant Flotily Ho, Federální budova', to mi dojde. Hodně štěstí!“ A byl pryč, rovná ramena, klapající podpatky a hlava vzhůru.

Podíval jsem se na svou ruku. Ruka, kterou mi nabídnul, byla ta, která tam původně nebyla – pravá ruka. Přesto to vypadalo jako svaly a mou rukou to pevně potřáslo. Někde jsem o těhle myoelektrických protézách četl, ale když na ně­jakou doopravdy narazíte, dost vás to překvapí.

Vrátil jsem se do hotelu, kde byli rekruti dočasně ubyto­váni během rozmisťovacího řízení – ještě jsme ani neměli uniformy, jen jednoduché kombinézy přes den a vlastní šaty mimo pracovní dobu. Šel jsem do svého pokoje a začal balit, protože jsem měl brzo ráno odletět – balil jsem, abych mohl poslat ty krámy domů. Weiss mě varoval, abych si nebral nic než rodinné fotky a možná hudební nástroj, pokud na něco hraju (což nehraju). Carl odletěl už před třemi dny. Dostal umístěnku u V&V, jak chtěl. Já byl stejně rád jako on, akorát jsem byl příliš ohromenej, než abych pořádně pochopil, co jsem to vlastně podepsal. Malá Carmen už taky odletěla, s hodností kadeta poddůstojníka (na zkoušku) – bude z ní pi­lot, v pořádku, pokud to zvládne… a já měl podezření, že to zvládne.

Do balení vešel můj dočasný spolubydlící. „Dostal jsi rozkazy?“ zeptal se.

„Jo.“

„Kam?“

„Mobilní pěchota.“

„Pěchota? Ó ty můj ubohej pitomečku! Cejtím s tebou, fakticky.“

Narovnal jsem se a vztekle odsekl: „Drž hubu! Mobilní pěchota je nejlepší jednotka armády – ona je armádou! Zbytek vás trhloušů se kolem motá, jenom aby nám podával nástroje – my děláme všecku práci.“

Rozesmál se. „Uvidíš!“

„Chceš mít v hubě mou pěst?“


next

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA