Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hvězdná pěchota - kapitola III.

5. 6. 2006

A on vládnouti jim bude knutou železnou.

– Kniha zjevení II:25


KAPITOLA TŘETÍ

Základní výcvik jsem prodělal v táboře Arthur Currie na severních pláních spolu s pár tisíci dalších obětí – a „tábor“ myslím doslova, protože jediná kamenná budova sloužila ke skladování výstroje. Spali jsme a jedli ve stanech, žili jsme venku – pokud byste to nazvali „životem“. Já teda ne.

Byl jsem zvyklý na teplé podnebí a zdálo se mi, že se­verní pól je maximálně pět mil na sever od našeho tábora a pořád se přibližuje. Návrat doby ledové, bezpochyby.

Ale cvičení vás udrží v teple a oni dohlíželi na to, aby­chom ho měli dostatek.

První ráno po příletu nás vzbudili před svítáním. Měl jsem potíže s přizpůsobováním se změně časových pásem a zdálo se mi, že jsem si zrovna lehl. Nedokázal jsem pochopit, jak by někdo mohl myslet vážně, že mám vstávat uprostřed noci.

Ale oni to vážně mysleli. Tlampač odkudsi vyřvával vo­jenské pochody schopné vzbudit mrtvolu a vlasatý otrapa, který proletěl dolů táborovou uličkou hulákal: Všichni ven! Ukažte se! Pohyb! napochodoval zpátky zrovna ve chvíli, kdy jsem si přetáhl deky přes hlavu, překlopil mou palandu a vy­sypal mě na studenou tvrdou zem.

Z jeho strany to bylo zcela neosobní, dokonce ani nepo­čkal, až dopadnu.

Deset minut nato jsem stál v kalhotách, tílku a botách spolu s ostatními v křivé řadě připraven na rozcvičku. Slunko právě vyhlídlo přes východní obzor. Čelem k nám stál vysoký širokoramenný hrozivě vypadající chlap, oblečený stejně jako my – akorát že já vypadal a cítil se jako špatně nabalzamo­vaná mrtvola, on byl oholený do modra, na kalhotách ostrý puky a jeho boty jste mohli používat místo zrcadla. Byl po­zorný, úplně probuzený, uvolněný a odpočatý. Měli jste do­jem, že nikdy nepotřebuje spát – stačí pravidelná prohlídka každých deset tisíc mil a občas oprášit.

Zařval: ,Rotóó! Póó…zor! Jsem seržant výsadkové lodi Zim, váš velitel roty. Když mě budete oslovovat, zasalutujete a řeknete: 'pane' – budete salutovat a oslovovat 'pane' každýho, kdo bude mít hůlku instruktora –“ Držel okovanou hůlku a teď s ní rychle zatočil, aby předvedl, co myslel in­struktorskou hůlkou. Všiml jsem si mužů s takovýma hůlka­ma už včera v noci, když jsme přijeli, a chtěl jsem jednu pro sebe – vypadaly pěkně. Teď jsem si to rozmyslel. „– proto­že tady nemáme dost důstojníků, aby s váma trénovali. Bude­te cvičit s náma. Kdo to kýchnul?“

Žádná odpověď –

„KDO TO KÝCHNUL??“

„Já,“ ozval se hlásek.

„Já co?“

„Já kýchnul.“

„Já kýchnul, PANE!“

„Já kýchnul, pane. Je mi zima, pane.“

„Oho!“ Zim nakráčel ke klukovi, který kýchnul, strčil mu okovaný konec hůlky pod nos a zeptal se: „Jméno?“

„Jenkins… pane.“

„Jenkins…“ Zim to zopakoval, jako by to slovo bylo nějak odporný, málem sprostý. „Hádám, že na noční hlídce budete kýchat, protože vám teče z nosu, co?“

„Doufám, že ne, pane.“

„Já taky. Ale je vám zima. Hmm… něco s tím prove­dem.“ Ukázal hůlkou: „Vidíte tamhleten sklad zbraní?“ Kouknul jsem se a neviděl jsem nic, jenom prérii a akorát jedno stavení, které vypadalo, že stojí skoro na obzoru.

„Padejte. Oběhněte ho. Řekl jsem běžet. Rychle! Bron­ský! Udejte mu tempo.“

„Rozkaz, seržo.“ Jeden z pěti nebo šesti dalších držitelů hůlky se rozběhl za Jenkinsem, lehce ho dohonil a plácl ho svou hůlkou přes zadek. Zim se obrátil k nám ostatním, třesoucím se v pozoru. Přešel tam a zpátky, prohlídl si nás a vy­padal hrozně nešťastně. Nakonec se postavil před nás, potřásl hlavou a řekl, evidentně pro sebe, ale měl hrozně znělej hlas: „A to se musí stát zrovna mně!“

Podíval se na nás. „Vy vopičáci – Ne, ne vopičáci, ne­stojíte ani za tolik. Vy ubohej houfe pitomejch vopiček… s propadlejma hrudníčkama, ochablejma břichama, co zdrhnul od maminčiny zástěry. V celym svým životě sem neviděl ta­kovej nechutnej chumel maminčinejch umazlenejch malejch drahoušků – vy tam! Zatáhněte břicho! Koukejte dopředu! Mluvím s váma!“

Zatáhl jsem břicho, i když jsem si nebyl jistý, jestli my­slel mě. Přecházel sem a tam a já při jeho hromování začal zapomínat na svoji husí kůži. Nikdy se ani jednou neopakoval a nikdy nebyl sprostý a nepoužil nadávku. (Později jsem zjistil, že tohle si schovává na obzvlášť speciální příležitosti, což tahle nebyla.) Ale popsal naše nedostatky, fyzické, duševní, morální a dědičné do detailu.

Jenže já se nějak necítil uražený, byl jsem plně zaujat studiem jeho způsobu vyjadřování. Přál jsem si, abychom ho bývali měli v našem debatním kroužku.

Nakonec se zastavil a vypadal, že začne brečet. „Tohle nevydržím,“ prohlásil hořce. „Prostě jich budu muset pár do­nutit odejít – měl jsem lepší sadu dřevěnejch vojáčků, když mi bylo šest. TAK DOBRÁ! Je mezi vámi sraby aspoň jedi­nej, kdo si myslí, že by mě dokázal prohnat? Je v tom davu aspoň jeden muž? Ozvěte se!“

Nastalo krátké ticho, ke kterému jsem přispěl. V nej­menším jsem nepochyboval, že by on dokázal prohnat mě. Byl jsem o tom přesvědčen.

Zaslechl jsem odněkud z druhého konce řady hlas: „Já meslím, že bech moh… pne.“

Zim vypadal potěšeně. „Dobrá! Vystupte, ať vás vidím.“ Rekrut tak učinil a vypadal působivě, byl aspoň o tři palce vyšší než seržant Zim a taky širší v ramenou. „Vaše jméno, vojíne?“

„Brekinridž, pne – mam dvě sta deset liber a z tich néni ani jedinká 'ochablá'.“

„Nějakej konkrétní způsob boje?“

„P'ne, veberte se sám, jak chcete zhebnót. Nésem vebé­ravé.“

„Prima, volnej způsob. Začněte, kdy budete chtít.“ Zim odhodil svoji hůlku stranou.

Začalo to – a hnedka bylo po všem. Velký rekrut seděl na zemi a držel si pravou rukou levý zápěstí. Ani necekl.

Zim stál nad ním. „Zlomený?“

„Řek bech, že jo… pne.“

„Je mi líto. Trochu jsem to uspěchal. Víte, kde je oše­třovna? Nevadí – Jonesi! Doprovoďte Breckinridge na oše­třovnu.“ Jak odcházeli, Zim ho poplácal po rameni a tiše řekl: „Zkuste to znova asi tak za měsíc. Ukážu vám, co se stalo.“ Myslím, že to měla být soukromá poznámka, ale stáli asi šest stop od místa, kde jsem pomalu zamrzal.

Zim ustoupil a zvolal: „Prima, máme v týhle kumpanii aspoň jednoho chlapa. Už se cejtím líp. Možná je tu ještě je­den? Nebo snad dva? Který dva z vás rachitickejch ropuch si myslí, že by se mi mohli postavit?“ Prohlídl naše řady zprava doleva. „Studený nohy, měkký hřbety – ó, o. Ano! Vystup­te.“

Dva kluci, co stáli vedle sebe v řadě, vystoupili spolu. Hádám, že se šeptem domluvili až tady, ale byli moc daleko ode mě, takže jsem je neslyšel. Zim se na ně usmál: „Jména, pro vaše pozůstalý, prosím.“

,,Heinrich.“

,,Heinrich co?“

,,Heinrich, pane. Bitte.“ Rychle promluvil na druhého rekruta a omluvně dodal: „On ještě nemluví moc dobře angli­cky, pane.“

,,Meyer, mein Herr,“ přidal se druhý kluk.

„To je dobrý, spousta jich anglicky moc neumí, když se sem dostanou – já taky neuměl. Řekněte Meyerovi, ať si s tím neláme hlavu, brzo se chytí. Ale rozumí tomu, o co teď půjde?“

„Jawohl,“ souhlasil Meyer.

„Jistě, pane. Rozumí standardní angličtině, akorát ne­mluví plynně.“

„Dobrá. Kde jste vy dva přišli k těm jizvám na tváři? V Heidelbergu?“

„Nein – ne, pane. V Königsbergu.“

„To je to samý.“ Zim po boji s Brickenridgem zvedl svoji hůlku, teď s ní zatočil a zeptal se: „Možná byste si oba rádi jednu takovou vypůjčili?“

„Nebylo by to k vám fér, pane,“ odpověděl pečlivě Hei­nrich. „Holé ruce, pokud můžeme prosit.“

„Jak je libo. Přesto bych vás mohl oblafnout. Königsberg, co? Pravidla?“

„Jaká by mohla být pravidla pro tři?“

„Zajímavý hledisko. Dobře, takže pokud někdo někomu vyrazí oko, tak mu ho pak podá. A řekněte svýmu korpsbru­derovi, že jsem připravenej. Začněte, až budete chtít.“ Zim odhodil hůlku, někdo ji zachytil.

„Děláte si legraci, pane. My nikomu oči nevyrážíme.“

„Žádný vyrážení očí, souhlas. 'Palte, když jste redy, Gridley.'“

„Prosím?“

„Tak pohyb, bojujte! Nebo se vraťte zpátky do řady.“ Teď si nejsem jistý, že se to odehrálo tak, jak jsem to vi­děl. Možná jsem se část toho dověděl později, při tréninku. Ale tohle je to, co si myslím, že se stalo: ti dva obešli po stra­nách našeho velitele roty, až se mu dostali do boku, ale pořád zůstávali z dosahu. Z této pozice si jeden může vybrat mezi čtyřmi základními pohyby, a využít tak výhody své větší po­hyblivosti a vyšší koordinace pohybů ve srovnání s dvěma osobami – seržant Zim říká (a správně), že každá skupina je slabší než jednotlivec, pokud nemá skvěle natrénovanou spolupráci. Například Zim mohl jako zaútočit na jednoho z nich, druhého bleskově znehybnit, třeba rozdrcenou čéškou – a pak v klidu dokončit prvního.

Místo toho je nechal zaútočit. Meyer po něm rychle skočil a chtěl ho, myslím, srazit na zem tělem, zatímco Hei­nrich by následoval shora a možná na něj dupnul. Tak to vy­padalo ze začátku.

A tohle si myslím, že jsem viděl. Meyer na něj ani nedo­sáhl. Seržant Zim se k němu otočil čelem a přitom kopl doza­du a trefil Heinricha do břicha – a pak už Meyer letěl vzdu­chem a při dopadu mu Zim srdečně pomáhal.

Ale jediné, čím jsem si opravdu jistý, je, že souboj začal a pak už jen ti dva německý kluci vedle sebe spokojeně snili, jeden obličejem v hlíně, druhý tváří nahoru a Zim stál nad nimi a ani se nezadýchal. „Jonesi,“ řekl. „Ne, Jones je pryč, že? Mahmude! Sežeňte kýbl vody a pak je podepřete, aby mohli stát v řadě. Kdo má mý párátko?“

Za chvilku už byli oba při vědomí, mokří a zpátky v řa­dě. Zim si nás prohlídl a jemně se zeptal. „Někdo další? Nebo můžem začít s rozcvičkou?“

Já nikoho dalšího nečekal a pochybuju, že on ano. Ale z levého konce řady, kde stáli mrňata, vykročil kluk a přešel doprostřed. Zim ho přehlídl. „Sám? Nebo si chcete přibrat partnera?“

„Jen já, pane.“

„Jak myslíte. Jméno?“

„Shujumi, pane.“

Zimovi se rozšířily oči. „Jste příbuznej plukovníka Shu­jumiho?“

„Mám tu čest být jeho syn, pane.“

„Á tak! Prima. Černej pás?“

„Ne, pane. Ještě ne.“

„Jsem rád, že jste to přiznal. No, Shujumi, budeme bojo­vat podle soutěžních pravidel, nebo mám zavolat sanitku?“

„Jak si přejete, pane. Ale myslím, pokud mohu říci svůj názor, že soutěžní pravidla budou moudřejší.“

„Nevím sice, jak jste tohle myslel, ale souhlasím.“ Zim odhodil svůj velitelský odznak a pak se, Bůh mi pomoz, k so­bě otočili čelem a uklonili se.

Začali kolem sebe přikrčeně obcházet a vypadali přitom jako párek kohoutů.

Náhle se dotkli – a ten klouček byl dole na zemi a ser­žant Zim mu letěl přes hlavu. Ale nepřistál jako Meyer s tím tupým žuchnutím vyrážejícím dech, překulil se a byl na nohou stejně rychle jako Shujumi a stál proti němu. „Banzai!“ křikl Zim a zašklebil se.

„Arigato,“ odpověděl Shujumi a zašklebil se taky. Okamžitě byli v sobě já myslel, že seržant zase poletí. Neletěl; vlítl do toho a nakonec se ze změti rukou a nohou vynořil Zim, který cpal Shujumiho levou nohu do jeho pravý­ho ucha – moc tam nepasovala. Shujumi plácl volnou rukou do země, Zim ho okamžitě pustil. Znova se uklonili.

„Další kolo, pane?“

„Lituju. Máme tady práci. Někdy jindy, jo? Jen tak pro legraci… a pro čest. Možná jsem vám to měl říct, učil mě váš vážený otec.“

„To jsem si domyslel, pane. Takže příště.“

Zim ho tvrdě poplácal po rameni. „Zpátky do řady, vojí­ne. Rotóó!“

Pak jsme půl hodiny procvičovali kalisteniku a mně bylo tak horko, jak mi předtím byla zima. Zim nám sám předcvi­čoval, všechno dělal s náma a přitom nahlas počítal. Pokud jsem viděl, ani se nerozcuchal a na konci nebyl vůbec zadý­chanej. Později už nikdy nepředcvičoval (už jsme ho nikdy neviděli před snídaní, hodnost má své přednosti), ale to ráno byl s náma, a když jsme skončili a my všichni byli uhnaný, poklusem nás dovedl k jídelně a celou cestu na nás pořvával: „Srovnat! Pohyb! Necourat se!“

V táboře Arthur Currie jsme vždycky všude klusali. Ni­kdy jsem nezjistil, kdo to vlastně byl ten Currie, ale musel to být běžec na dlouhé tratě.

Breckinridge už byl v jídelně, na ruce obvaz, který mu nechával volný akorát palec a ukazováček. Slyšel jsem ho, jak říká: „Nic, enem malečká zlomeninka – jednó sem s těm hrál celo čtvrtko. Ale počkéte – já mo to natřo.“

Pochyboval jsem o tom. Možná by to zvlád Shujumi – ale ne tenhle velkej opičák. On prostě nepoznal, kdy nemá šanci. Zim se mi nelíbil od prvního momentu. Ale byl třída.

Snídaně byla dobrá – všechny jídla byly dobrý, nikdo neblbnul jako na některých internátních školách s tím, že by vám u stolu znepříjemňoval život. Kdybyste se rozhodli sednout si na zem a nabírat si rukama, nikdo by si vás nevšímal – což bylo dobře – jídelna byla jediný místo, kde se po vás nikdo nevozil. Jídelníček byl úplně jiný, než na jaký jsem byl zvyklý z domova, a civilisti, kteří na nás čekali, nám rozho­dili jídlo způsobem, z kterýho by má matka zbledla a odešla z místnosti – ale bylo to teplý a bylo toho hodně a bylo to do­brý, i když jednoduchý. Snědl jsem asi čtyřikrát tolik, co normálně, a splachoval to hrnkama kafe se šlehačkou a spoustou cukru – sněd bych žraloka i s kůží.

Jenkins se objevil s desátníkem Bronským v patách, zrovna když jsem načínal nášup. Zastavili se na moment u stolu, kde jedl Zim o samotě, pak Jenkins zapadl na volnou židli vedle mě. Vypadal hrozně ušle – bledý, vyčerpaný a la­pající po dechu. Řekl jsem: „Na, naliju ti kafe.“

Potřásl hlavou.

„Radši bys měl něco sníst,“ naléhal jsem. „Třeba mícha­ný vajíčka – dobře se polykaj.“

„Nemůžu nic sníst. Ten špinavej zmetek.“ Začal na Zima nadávat tichým, skoro bezvýrazným hlasem. „Všechno, co jsem po něm chtěl, bylo, aby mě nechal jít si lehnout a vynechat snídani. Bronský mě nechtěl nechat – řekl, že se musím zeptat velitele. Tak jsem to udělal a řekl jsem mu, že mi není dobře, řekl jsem mu to. Jenom na mě šáhnul, změřil mi puls a řekl, že nemocní se musí ohlásit do devíti. Nenechal mě odejít do mýho stanu. Ta krysa! Jednou si ho v noci najdu, to udělám.“

Nandal jsem mu nějaká vajíčka a nalil mu kafe. Nakonec začal jíst. Seržant Zim vstal, ještě když většina z nás jedla, a zastavil se u našeho stolu. „Jenkinsi.“

„Jo? Ano, pane.“

„V nula–devět–nula–nula se ohlaste na ošetřovně a navštivte doktora.“

Jenkinsovi se zachvěla čelist. Pomalu odpověděl: „Nepotřebuju žádný prášky – pane. Zvládnu to.“

„Nula–devět–nula–nula. To je rozkaz.“ A odešel. Jenkins začal zase se svým monologem. Nakonec se za­stavil, nabral si sousto vajíček a řekl o něco hlasitěji: „Zajímalo by mě, jaká matka vyprodukovala tohle. Jen bych se na ni rád podíval. Měl vůbec někdy nějakou matku?“

Byla to řečnická otázka, ale dostal na ni odpověď. V čele našeho stolu o pár míst dál seděl jeden z desátníků instruktorů. Už dojedl a teď pokuřoval a přitom se šťoural v zubech. Zjevně naslouchal. „Jenkinsi –“

„É – pane?“

„Vy to o seržantech nevíte?“

„No… učím se.“

„Oni nemají matky. Jen se zeptejte kterýhokoliv vojína po ukončení výcviku.“ Vyfoukl kouř směrem k nám. „Oni se množej dělením… jako všechny baktérie.“



next

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA