Hvězdná pěchota - kapitola IV.
I řekl Hospodin
Gedeonovi: Příliš mnoho jest lidu s tebou… A protož provolej hned, ať slyší
lid, a řekni: Kdo jest strašlivý a lekavý, navrať se zase… I navrátilo se z
lidu dvamecítma tisíců a deset tisíc zůstalo. Řekl opět Hospodin Gedeonovi: Ještě jest mnoho lidu; kaž jim sstoupiti k
vodám, a tam jej tobě zkusím… I kázal sstoupiti lidu k vodám, a řekl Hospodin k Gedeonovi: Každého, kdož
chlemtati bude jazykem svým z vody, jako chlemce pes, postavíš obzvláštně,
tolikéž každého, kdož se přisehne na kolena svá ku pití. I byl počet těch, kteříž
chlemtali, rukama svýma k ústům svým vodu nosíce, tři sta mužů…
I řekl Hospodin
Gedeonovi: Ve třech stech mužů… vysvobodím vás… ale ostatek lidu nechť se
vrátí…
– Kniha soudců VII: 2–7
KAPITOLA ČTVRTÁ
Dva týdny po příchodu nám sebrali lůžka. To znamená, že jsme měli to pochybné potěšení je poskládat, odtáhnout čtyři míle a uložit je do skladiště. V té době už to ale nevadilo, země se zdála mnohem teplejší a docela měkká – zvlášť když se uprostřed noci rozječel poplach a my jsme se museli vyhrabat ven a hrát si na vojáky. Což se dělo asi tak třikrát týdně. Já jsem už ale dokázal usnout okamžitě po návratu z takovýho cvičení, naučil jsem se usnout kdykoliv a kdekoliv – vsedě, vestoje, dokonce i za pochodu. Což o to, uměl jsem spát i v pozoru během večerního nástupu a užívat si při tom hudbu, aniž mě budila – a okamžitě se probrat, když na mě přišla řada při rozpočítávání.
V táboře Currie jsem učinil důležitý objev. Štěstí spočívá v dostatku spánku. Jen tohle, nic jinýho. Všichni ti bohatí nešťastní lidé, které jste kdy potkali, brali prášky na spaní. Mobilní pěšáci je nepotřebují. Dejte obyčejnýmu vojákovi palandu a čas se zakutat a bude šťastnej jak blecha – a spát.
Teoreticky jste měli každou noc osm plných hodin spánku a asi hodinu a půl po večerním žvanci volno. Ale ve skutečnosti vaše doba na spaní byla „ukusována“ poplachy, nočními službami, terénními pochody, božskými zásahy a žertíky nadřízených a vaše večerní volno, pokud náhodou nebylo v tahu díky pitomečkům z družstva nebo po službě za nějakou pitomost, tak jste ho strávili leštěním bot, praním, stříháním vlasů (někteří z nás se vycvičili na výborné holiče, ale hlava jako kulečníková koule byla vždy přijatelná, a to jsme zvládali všichni) – už vůbec nemluvě o tisících dalších menších povinnostech kolem výstroje, vaší osoby a požadavků seržantů. Například jsme se na ranním nástupu naučili zařvat: „Vykoupán!“, což znamenalo, že jste se koupali aspoň jednou od posledního budíčku. Člověk mohl zalhat a projít (mně to párkrát prošlo), ale nejmíň jednoho z těch, co se pokusili z toho vybruslit vzdor jasnýmu usvědčujícímu důkazu, vydrbali jeho kamarádi rejžákama a mýdlem na podlahu a jeho desátník–instruktor u nich stál a přispíval užitečnými radami.
Nicméně pokud jste neměli po večeři jiný nutnější věci na práci, mohli jste psát dopisy, flákat se, pomlouvat, probírat miliony duševních a morálních nedostatků vašich seržantů, a co bylo nejlepší ze všeho, povídat si o ženskejch vašeho druhu (postupně jsme si začali být jistí, že žádný takový stvoření není, že je to mytologie, kterou stvořila přehnaná představivost – jeden kluk z naší roty, který prohlašoval, že viděl holku nahoře ve štábu pluku, byl jednohlasně prohlášen za lháře a podvodníka). Nebo jste mohli mastit karty. Naučil jsem se, a to tím nejtvrdším způsobem, že se do toho nemám vrhat po hlavě, a od té doby jsem to taky neudělal. Vlastně jsem karty od té doby nehrál.
Nebo, pokud vám doopravdy zbylo dvacet minut jenom pro vás, mohli jste usnout. Tahle varianta byla hodnocena hodně vysoko; vždycky jsme, pokud jde o spánek, měli deficit několik týdnů.
Možná to vypadá, že základní výcvik je tvrdší, než by bylo nezbytné. Tak to není.
Výcvik je tak těžkej, jak je jenom možný, a má to svůj důvod.
Každej bažant byl pevně přesvědčenej, že je to úplnej nesmysl, vykalkulovaná saďárna, ďábelský potěšení, který maj vylízaní pitomci z lidskýho utrpení.
Nebylo. Příliš to klapalo, bylo to příliš dobře vymyšlené, příliš účinné a neosobně organizované, než aby to byla jen krutost pro zvrhlé potěšení z krutosti. Bylo to naplánováno jako operace zcela chladná, tak jako u chirurgů. Ó, přiznávám, že některým instruktorům se to mohlo líbit, a já nevím, jestli se jim to líbilo – vím ale (teď), že psycho-důstojníci se snažili odstranit veškerý plevel mezi instruktory, dostat pryč všechny psychopaty. Vyhledávali všechny schopné a zanícené řemeslníky znalé řemesla jak to ztěžovat bažantům co nejvíc, ale psychopat je moc hloupý, moc se citově angažuje a je dost pravděpodobné, že ho to brzo unaví a on odpadne, není proto užitečný.
Pořád ještě mezi nima může zůstat pár blbců, ale já slyšel, že existují i chirurgové (a ne všichni špatní), co mají rádi řezničinu a všechnu tu krev okolo chirurgie.
To je přesné: chirurgie. Jejím bezprostředním úkolem bylo zbavit se přímo u jednotky všech nováčků, kteří byli moc měkcí nebo dětinští, než aby se z nich mohli stát mobilní pěšáci. A celkově to taky fungovalo. (Sakra, skoro se jim povedlo zbavit se mě.) Naše rota se v prvních šesti týdnech smrskla na četu. Někteří byli naprosto chladně vyloučeni s tím, že jim dovolili, pokud si to přáli, dokončit službu u nebojových útvarů, jiní byli vyloučeni pro špatné chování, nevyhovující výkony nebo ze zdravotních důvodů.
Obvykle jste ani nevěděli, proč jde dotyčný pryč, pokud jste ho neviděli odcházet a on vám to dobrovolně neřekl. Některým dalším se výcvik přejedl, což prohlásili nahlas a vzdali to, čímž si navždy uzavřeli šanci dostat plné občanství. Někteří, zvlášť starší kluci, to prostě fyzicky nezvládli, bez ohledu na to, jak moc se snažili. Pamatuju si na jednoho takového milého staříka, jmenoval se Carruthers, muselo mu být nějakých pětatřicet. Odnášeli ho na nosítkách a on pořád vykřikoval, že to není fér! – a že se vrátí.
Bylo to docela smutný, protože jsme ho měli rádi a on se snažil – takže jsme se koukali na druhou stranu a počítali, že už ho nikdy neuvidíme, že je zralej pro propuštění ze zdravotních důvodů a pro civil. Ale já ho potkal znovu, mnohem později. Odmítl propuštění (lékařské důvody nemusíte přijmout) a dostal se zpátky jako třetí kuchař u dopravy. Pamatoval si mě a chtěl si popovídat o starých časech, hrdý, že byl chovancem tábora Currie, jako je můj otec hrdý na svůj harvardský přízvuk – cítil, že je o chlup lepší než obyčejný mariňák. No, možná že byl.
Ale důležitější než odřezat nepotřebné údy a ušetřit vládě prachy za trénink těch, co to nikdy nezvládnou, byl hlavní a nejdůležitější úkol, totiž zajistit, jak to jen je v lidských silách, že žádný pěšák nikdy nevleze do vyloďovací kapsle, pokud pro to nebude plně připraven – fit, odhodlaný, disciplinovaný a schopný. Kdyby nebyl, nejenže by to nebylo fér k Federaci, ale rozhodně by to nebylo fér k jeho kamarádům v družstvu, a co je ještě horší, nebylo by to fér k němu.
Byl teda základní výcvik těžší a krutější, než bylo nutné? Jediné, co můžu říct, je: Při příštím bojovým výsadku chci mít vedle sebe kluky, co prošli táborem Currie nebo jeho sibiřským protějškem. Jinak odmítnu vlízt do kapsle.
Tenkrát jsem si ale vážně myslel, že to je kupa opovrženíhodnejch, zlotřilejch nesmyslů. Maličkosti – Asi po týdnu v táboře nám k našim pracovním hadrům poslali ještě převlek pro nástupy. (Uniformy, i ty parádní, přišly až mnohem později.) Vzal jsem svoji blůzu zpátky do výdejny a stěžoval jsem si zásobovacímu seržantovi. Protože to byl jenom zásobovací seržant a choval se skoro přátelsky, myslel jsem si, že je napůl civilista – tehdy jsem se ještě nevyznal tak jako teď ve stužkách na jeho prsou, jinak bych se nikdy neodvážil s ním takhle mluvit. „Seržante, tahle blůza je moc velká. Velitel říká, že mi padne jako stan.“
Prohlídl si ten kus látky odshora dolů aniž se ho dotkl. „Opravdu?“
„Jo. Chci nějakou, co mi sedne.“
Pořád se ani nehnul. „Dovol, abych tě poučil, synku. V armádě jsou jen dvě velikosti – moc velká a moc malá.“
„Ale velitel –“
„Nepochybuju.“
„A co mám teda dělat?“
„Jo, tak ty chceš poradit! Mám tu akorát tohle – nová dodávka, dneska přišla. Mmm… řeknu ti, co udělám. Tady máš jehlu a dám ti i špulku nití. Nůžky nebudeš potřebovat, břitva je lepší. A teď je zaber kolem boků, ale tu látku si nech na nastavení přes ramena, pozdějc to budeš potřebovat.“ Jediné, co seržant Zim řekl na mý krejčování, bylo: „Určitě jste to mohl udělat líp. Dvě hodiny po službě.“ Takže jsem to na příští nástup upravil.
Těch prvních šest týdnů bylo samé otužování a zocelování, spousta pořadovejch a spousta pochodování. Nakonec, jak řady prořídly, někteří se vrátili domů nebo zmizeli jinam, jsme dosáhli bodu, kdy jsme zvládli padesát mil v deseti hodinách v tahu – což je slušný výkon i pro jezdeckého koně, pokud jste nikdy neběhali po svých. Odpočívali jsme, ne že bychom se zastavili, ale změnou tempa na pomalý krok, rychlý krok a poklus. Občas jsme ušli celou vzdálenost, utábořili se, zbodli polní dávky, přespali ve spacáku a druhý den jsme odpochodovali zpátky.
Jednou jsme vyrazili na normální denní pochod bez spacáků na zádech a bez přídělů. Když jsme nezastavili na oběd, nevyvedlo mě to z míry, protože jsem se už dávno naučil pašovat z jídelny cukr a tvrdej chleba a schovávat si to u sebe, ale když jsme pokračovali pořád dál od tábora celé odpoledne, začalo mi to být divný. Naučil jsem se ale nedávat hloupý otázky.
Zastavili jsme chvilku před setměním, tři roty, teď už kapku prořídlý. Prapor nastoupil, celé jsme to zvládli bez hudby, postavili jsme stráže a dostali jsme rozchod. Okamžitě jsem se ohlížel po desátníku-instruktorovi Bronském, protože se s ním dalo vyjít maličko líp než s ostatníma… a poněvadž jsem cítil určitou zodpovědnost. V té době jsem byl sám rekrut-desátník. Tyhle prýmky sice moc neznamenaly – většinou akorát výsadu být seřvanej za všecko, co vyvedlo vaše družstvo, stejně jako za to, co jste vyvedli sami – a mohly být fuč tak rychle, jak se objevily. Zim to nejdřív zkusil se všema staršíma chlapama jako s dočasnýma poddůstojníkama a já prýmky na rukávě zdědil před pár dny, když se náš velitel družstva složil a zmizel v nemocnici.
Řekl jsem: „Desátníku Bronský, kam se podělo to správný slovo? Kdy bude nástup na mináž?“
Uculil se na mě. „Mám s sebou pár sušenek. Mám se s tebou rozdělit?“
„Co? Ó, ne, pane. Děkuji.“ (Měl jsem s sebou rozhodně víc než pár sušenek; učil jsem se.) „Žádná strava?“
„Mně taky nic neřekli, synku. Ale nevidím přilítat žádný vrtulníky. No, kdybych byl tebou, tak bych teď sehnal svý kluky a ozřejmil jim to. Možná by někdo z vás moh trefit šutrem králíka.“
„Ano, pane. Ale – totiž, zůstanem tu přes noc? Nemáme deky.“
Zdvihl obočí. „Nemáte deky? No, to je věc!“ Vypadal, že o tom přemýšlí. „Mmm… už jsi někdy viděl, jak se k sobě ve vánici choulí ovce?“
„Ne, pane.“
„Zkuste to. Ony nezmrznou, vy možná taky ne. Nebo jestli nechceš společnost, tak by ses moh celou noc procházet.
Nikdo tě nebude otravovat, pokud zůstaneš uvnitř kruhu hlídek. Když se budeš hejbat, tak nezmrzneš. Akorát budeš ráno kapku ušlej.“ Znova se zašklebil.
Zasalutoval jsem mu a vrátil se k svému družstvu. Dali jsme zásoby dohromady a rozdělili je rovným dílem – a já skončil s míň jídlem, než jsem měl na začátku; někteří z těch pitomců buď nic z jídelny nepropašovali, nebo všecko snědli za pochodu. I tak ale udělá pár sušenek a sušených švestek hodně pro umlčení vašeho protestujícího žaludku.
Ten ovčí trik taky fungoval. Celá naše četa, tři družstva, to zkusila dohromady. Jako způsob spaní bych to nedoporučoval, protože buď jste ve vnější vrstvě, z jedné strany omrzáte a snažíte se prodrat doprostřed, nebo jste veprostřed, kde je vám sice teplo, ale všichni ostatní na vás zkoušej svý lokty, nohy nebo svůj smradlavej dech. Celou noc se přemísťujete z jedné pozice na druhou jakoby Brownovým pohybem, ani úplně vzhůru, ani spící. Pak se vám noc zdá dlouhá sto let.
Za svítání jsme vstávali za známýho řevu „Budíček! Vstávat!“ povzbuzovanýho instruktorskýma hůlkama použitýma na části vykukující z hromad… pak následovala rozcvička. Cítil jsem se jako mrtvola a neměl jsem potuchy, jak se mi podařilo dosáhnout si na špičky prstů u nohou. Zvládl jsem to, i když to bolelo, a dvacet minut nato, když jsme se vydali na cestu, jsem se cítil jako stařec. Seržant Zim nebyl rozcuchanej, a dokonce se ten parchant i stihl nějak oholit.
Slunce nás při chůzi hřálo do zad a Zim nás donutil zpívat, nejdřív starší kusy, jako Le Regiment de Sambre to Meuse a Cassions a Paláce Montezumy, a pak tu naši Polka kapslovejch vojáků, která vás přinutí zrychlit a nakonec i klusat. Seržant Zim neměl hudební sluch, ale měl silný hlas. Breckinridge naopak měl hlas jistý a silný a dokázal nás ostatní udržet i přes Zimovy strašlivě falešné noty. Cítili jsme se hrdě a nebezpečně.
O padesát mil dál už jsme se hrdě necítili. Jestli byla noc dlouhá, den neměl konce – a Zim nás seřval proto, jak jsme vypadali při nástupu, a pár maníků bylo potrestáno za to, že se v těch devíti minutách mezi pádem na zem a nástupem nestihli oholit. Pár nováčků to ten večer vzdalo a já o tom taky uvažoval, ale neudělal jsem to, protože jsem měl ty pitomý prýmky a oni mě zatím nevyhodili.
V noci byl dvouhodinový poplach.
Ale nakonec jsem se naučil považovat si domáckého přepychu dvou tří tuctů teplých těl stulených k sobě, protože o dvanáct týdnů později mě vyhodili úplně nahého v neobydlené části kanadských Skalistých hor a já musel projít čtyřicet mil přes hory. Prošel jsem – ale proklínal jsem armádu každej centimetr té cesty.
Přesto jsem na tom nebyl při návratu až tak špatně. Pár králíků nebylo tak ostražitých jako já, takže jsem nešel úplně o hladu… ani úplně nahý. Měl jsem na sobě krásný teplý a tlustý kožich z králičího špeku a hlíny a na nohách mokasíny – těm králíkům by už jejich kůže stejně k ničemu nebyla. Je zajímavé, co všechno dokážete udělat s odštěpkem pazourku, když doopravdy musíte – hádám, že naši jeskynní předkové nebyli zas až tak hloupí, jak si většinou myslíme.
Ostatní to taky zvládli, ti, kteří se rozhodli, že to zkusí, a nevzdali se už před testem – všichni až na dva kluky, kteří při tom umřeli.
Všichni jsme se pak vrátili do hor a strávili třináct dní jejich hledáním. Vrtulníky nad hlavama nám pomáhaly určit směr, používali jsme nejlepší komunikační vybavení a naši instruktoři ve velitelských silových oblecích na nás dohlíželi a ověřovali občasné typy – protože mobilní pěchota nikdy nikoho neopouští, pokud existuje nejmenší jiskřička naděje.
Pak jsme je s celou slávou pohřbili za zvuků písně Země je naše a s posmrtnou hodností svobodníka, první z našeho útvaru, kdo dosáhl tak vysoko – protože výsadkář nemusí nutně zůstat naživu (smrt je součástí dohody)… ale zatraceně se starají o to, jak zemřete.
Musí to být s hlavou nahoře, v pozoru a pořád se snažit.
Jeden z nich byl Breckinridge, ten druhý byl Australan, kterého jsem ani neznal. Nebyli první, kdo umřel při tréninku; a nebyli ani poslednínext.