Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hvězdná pěchota - kapitola V.

5. 6. 2006

Musí bejt parchant
nebo by tady nebyl!
Pravobok… PAL!
Kulka je moc pro tu veš,
raději ho vykopněte!
Levobok… PAL!

 

– Starý popěvek používaný
 při pozdravu zbraním


KAPITOLA PÁTÁ

Ale to bylo až poté, co jsme opustili tábor Currie a mezitím se hodně přihodilo. Bojový trénink, hlav­ně – nácvik boje a jeho praktické provádění a bojové manévry za použití všeho možného od holých rukou až po simulované nukleární zbraně. Já netušil, že existuje to­lik různých způsobů bojování. Pro začátek ruce a nohy – a jestli si myslíte, že tohle nejsou zbraně, tak jste neviděli ser­žanta Zima a kapitána Frankela, našeho velitele praporu, předvádět la savate, ani vás malej Shujumi nepřepral holýma rukama a širokým úsměvem – Zim z něj proto okamžitě udělal instruktora a doporučil nám poslouchat jeho rozkazy, i když jsme mu nemuseli salutovat a říkat mu „pane“.

Jak se naše řady tenčily, Zim se přestal zabývat jednot­kou jako celkem kromě nástupu a trávil víc a víc času osobním výcvikem, kdy doplňoval výcvik našich desátníků-­instruktorů. Byl smrtelně nebezpečný s čímkoliv, ale miloval nože a sám si jeden udělal a vyvážil, místo aby používal per­fektní kusy dodávané armádou. Jako osobní učitel se trochu umírnil, byl jenom nesnesitelný místo úplně odporný – do­kázal celkem trpělivě odpovídat na přihlouplé dotazy.

Jednou, během jedné dvouminutové pauzy, které se ná­hodně vyskytovaly během denní práce, se ho jeden kluk – hoch jménem Ted Hendrick – zeptal: „Seržante? Myslím, že tohle házení nožem je celkem zábavné… ale proč se to musí­me učit? Jak by se to dalo použít?“

„Nóó,“ odpověděl Zim, „dejme tomu, že jediný, co máte, je nůž. Nebo ani to ne. Co uděláte? Prostě se jen pomodlíte a zhebnete? Nebo do toho pudete a donutíte ho zaplatit? Synu, tohle je opravdový – nejni to žádná šachová partie, kterou můžete vzdát, když zjistíte, že už jste moc pozadu.“

„To právě myslím, pane. Co když nejste vůbec ozbroje­nej? Nebo řekněme, že máte akorát jeden z těchhle žabiku­chů. A váš protivník má všechny možný nebezpečný zbraně. Nemůžete s tím přece nic udělat, nakonec vás odrovná.“

Zim promluvil téměř neslyšně: „Díváte se na to špatně, synu. Neexistuje nic jako 'nebezpečná zbraň'.“

„Ano? Pane?“

„Neexistujou žádný nebezpečný zbraně, existujou akorát nebezpeční muži. Snažíme se vás naučit stát se nebezpečný – nepříteli. Nebezpečný dokonce i bez nože. Smrtelně nebezpeční tak dlouho, dokud ještě máte aspoň jednu ruku nebo jednu nohu a jste naživu. Jestli nevíte, co mám na mysli, tak si jděte přečíst Horácia na mostě nebo Smrt dobrého muže Richarda, obě knihy jsou v táborový knihovně. Ale vezměme příklad, kterej jste uváděl na začátku: já jsem vy a jediný, co mám, je nůž. Tenhle cíl za mnou – ten, kterej jste minul, číslo tři – je stráž ozbrojená vším možným kromě vodíkový bomby. Musíte ho dostat… potichu, naráz, nenechat ho volat o pomoc.“ Zim se plavně otočil – cink! a nůž, kterej původně ani neměl v ruce, se chvěl uprostřed terče číslo tři. „Vidíte? Lepší je mít dva nože – ale dostat ho musíte, i ho­lejma rukama.“

„Och –“

„Ještě něco nechápete? Mluvte. Proto tu jsem, abych od­povídal na vaše otázky.“

,,Á, ano, pane. Řekl jste, že stráž nemá vodíkovou bom­bu. Ale on má vodíkovku, to je rozhodující. No, my ji přece míváme, aspoň když jsme na stráži… a každá stráž, na kterou narazíme, ji nejspíš bude mít taky. Nemyslím tu hlídku, ale jejich stranu.“

„Chápu vás.“

„No… vidíte, pane. Když ji můžem použít my – a jak jste říkal, není to šachová partie, je to opravdový, je válka a nikdo si jen tak nehraje –, není pak trochu směšný, plazit se kolem v trávě, házet nožema a možná se nechat zabít… a do­konce prohrát válku… když už máte opravdickou zbraň, kte­rou můžete použít a vyhrát? Jakej má teda smysl riskovat ži­vot spousty mužů se zastaralejma zbraněma, když jeden vě­decky založenej chlápek zvládne mnohem víc jenom zmáčk­nutím knoflíku?“

Zim neodpověděl hned, což se mu vůbec nepodobalo. Pak měkce řekl: „Líbí se vám u pěchoty, Hendricku? Víte, že můžete kdykoliv odejít.“

Hendrick cosi zamumlal a Zim štěkl: „Mluvte!“

„Nechci to vzdát, pane. Chci projít celou službou.“

„Chápu. No, na otázku, kterou jste položil, vlastně seržant nemůže kvalifikovaně odpovědět… takže jste ji ani ne­měl pokládat. Očekává se od vás, že odpověď budete znát dřív než nastoupíte k pěchotě. Nebo byste aspoň měl. Měli jste na škole hodiny dějepisu a morální filozofie?“

,,Cože? No jistě – ano, pane.“

„Pak jste teda odpověď slyšel. Ale já vám povím svůj – neoficiální – názor na tuhle věc. Když budete chtít potrestat dítě, useknete mu hlavu?“

„Proč… ne, pane!“

„Jasně, že ne. Nasekáte mu. A jsou určitý okolnosti, kdy by bylo úplně stejně pitomý zaútočit na nepřátelský město vodíkovou bombou jako plácnout dítě sekyrou. Válka není násilí a zabíjení, čistý a jednoduchý. Válka je kontrolovaný násilí, musíte k němu mít důvod. Účelem války je podpořit rozhodnutí svý vlády silou. Důvodem nikdy není pozabíjet nepřátele jenom proto, aby byli mrtví… ale donutit je, aby udělali, co po nich chcete. Ne zabíjení… ale kontrolovaný a cílený násilí. Není ale ani vaším, ani mým úkolem rozhodovat o důvodech. Úkolem vojáka nikdy není rozhodovat, kdy nebo kde nebo jak – nebo proč – bojuje. To patří státníkům a generálům. Státníci rozhodujou proč a kolik, odsud rozhodují generálové a ti nám říkají kde a kdy a jak. My dodáváme ná­silí, jiní lidé – 'starší a moudřejší hlavy', jak říkají – dodá­vají kontrolu. A tak to má být. Tohle je ta nejlepší odpověď, jakou vám můžu dát. Jestli vám nestačí, vemu vás na pohovor s velitelem pluku. Jestli vás nepřesvědčí ani on – tak se vraťte domů a staňte se civilem! Protože v tom případě se z vás zcela určitě nikdy nestane voják.“

Zim vyskočil na nohy. „Myslím, že jste mě nechávali mluvit, abyste měli klid. Vstávat, vojáci! Ihned! Obsluha ke zbraním, na cíl – vy první, Hendricku. A tentokrát chci, abyste ten nůž hodil jižním směrem. Jižně, rozumíte? Ne se­verně. Cíl je od vás na jih a já chci, aby ten nůž letěl aspoň přibližně jižním směrem. Vím, že se netrefíte, ale zkuste ho aspoň trochu zastrašit. Neusekněte si ucho a nepusťte ho, ať netrefíte někoho za sebou – prostě ten zbytek mozku, co ještě máte, soustřeďte na myšlenku 'jižně'! Připraven – na cíl! Hoď!“

Hendrick znova minul.

Trénovali jsme s holí i s drátem (hodně ošklivých věcí můžete zvládnout jen s kusem drátu) a naučili jsme se, co se dá udělat s opravdu moderními zbraněmi a jak to udělat, jak obsluhovat a udržovat výzbroj simulované nukleární zbra­ně, pěchotní rakety a celou řadu plynů, jedů, zápalných bomb a výbušnin. Taky hromadu dalších věcí, o kterých je možná lepší nemluvit. Naučili jsme se však taky hodně o „zastaralých“ zbraních. Bajonetech na maketách pušek na­příklad, a na puškách, co vůbec nebyly falešné, ale vypadaly skoro úplně stejně jako pěchotní puška z 20. století – dost podobná sportovním puškám používaným k lovu, až na to, že jsme stříleli pouze pevnými náboji, náboji s olověným já­drem, jak na pevné cíle, tak i na rychle se objevující cíle na překážkových dráhách. To nás mělo naučit používat jakou­koliv ruční zbraň a vychovat z nás rychlé, pozorné a na všechno připravené vojáky. No, myslím, že to fungovalo. Nemyslím, jsem si tím zatraceně jistý.

Tyhle pušky jsme používali při terénních cvičeních místo mnohem smrtonosnějších a šerednějších střelných zbraní. Používali jsme hodně simulovaných zbraní, museli jsme. „Výbušná“ bomba nebo granát, použité proti něčemu nebo někomu, vybuchne tak akorát mrakem černého kouře, jiný druh vypustí plyn, který vás donutí kýchat a brečet – což vám řekne, že jste mrtví nebo ochrnutí… a bylo to dostatečně ošklivé, abyste se začali věnovat protiplynovým opatřením, nemluvě o tom, že když jste se nechali chytit, tak vás potom pěkně proprali.

Pořád jsme měli málo spánku, víc než půlka cvičení probíhala v noci, s infradalekohledy, radary, odposlouchává­ním a tak.

Pušky, používané místo skutečných střelných zbraní, byly nabité slepými náboji až na jeden z pěti set, což byla opravdová kulka. Nebezpečné? Ano a ne. Nebezpečné je i jenom být naživu… a nevýbušná kulka vás nejspíš nezabije, po­kud vás netrefí do hlavy nebo do srdce, a ani pak možná ne. Co měla ta jedna–z–pěti–set „pravá“ za smysl, bylo do­nutit nás pořádně se krýt, zvlášť když jsme věděli, že z někte­rých střílí instruktoři, kteří byli dobří střelci a dělali, co mo­hli, aby vás trefili – kdyby kulka náhodou nebyla slepá.

Ujišťovali nás, že by schválně do hlavy nestřelili… ale stávají se nehody.

Tohle přátelské ujištění nebylo moc uklidňující. Ta pěti­stá kulka změnila nudné cvičení na velkoplošnou ruskou rule­tu. Přestali jste se nudit ve chvíli, kdy jste prvně zaslechli kulku zasvištět! kolem ucha ještě dřív, než jste uslyšeli vý­střel.

Přesto jsme ale postupně zvolnili tempo, a tak shora přišlo varování, že jestli nezačnem makat, tak se počet oprav­dových kulek změní na jednu ze sta… a když ani tohle nezabere, tak na jednu z padesáti. Nevím, jestli to opravdu změnili – nedalo se to poznat –, ale vím, že jsme znova přitvrdili, protože jeden kluk od vedlejší roty to dostal ostrým přes za­dek, což mu vyneslo úžasnou jizvu, spoustu připitomělých poznámek, a najednou jsme se všichni zase začali pořádně krýt. Smáli jsme se mu kvůli tomu, kam ho střelili… ale všichni jsme věděli, že to klidně mohla být jeho hlava – ne­bo naše vlastní hlavy.

Instruktoři, kteří nestříleli, se nekryli. Vzali si bílé košile a procházeli se mezi náma s těma jejich legračníma hůlčič­kama. Zřejmě si byli naprosto jisti, že ani nováček nezastřelí schválně instruktora – což mohla u části z nich být přehnaná důvěra. Prostě šance byla pět set ku jedný, že ani střela zamí­řená s vražedným úmyslem nebude ostrá, a bezpečnostní faktor byl ještě vyšší, protože nováček nejspíš stejně neuměl dobře střílet. Puška není jednoduchá zbraň; nemá vůbec žád­ný vyhledávač cíle – pochopil jsem, že i v dobách, kdy se války vedly a rozhodovaly právě takovými zbraněmi, vychá­zelo průměrně několik tisíc výstřelů na jedno zabití. Zdálo se to nemožné, ale vojenské dějiny to potvrzovaly – zjevně ne­byla většina výstřelů ani mířená, ale měla prostě jenom při­nutit nepřítele držet hlavu u země a narušovat jeho střelbu.

Každopádně nebyl ani jeden instruktor střelbou z pušek zraněn nebo zabit. Ani žádný z bažantů. Smrtelné úrazy byly způsobovány jinými zbraněmi nebo věcmi – některé z nich se mohly obrátit proti vám a kousnout, když jste s nimi neza­cházeli podle návodu. Takže si jeden kluk srazil vaz, jak ská­kal příliš nadšeně do úkrytu, když na něj poprvé začali střílet – nezasáhla ho ale ani jedna kulka.

Přesto jsem se díky spojené reakci tohohle střílení a ská­kání do úkrytu dostal do nejhoršího stavu za dobu pobytu v táboře Currie. Nejdřív jsem přišel o svý prýmky, ne proto, že bych něco proved, ale kvůli tomu, co proved jeden z mých kluků, když jsem u toho navíc ani nebyl… což jsem taky řekl. Bronský mi nařídil, abych držel hubu. Takže jsem kvůli tomu zašel za Zimem. Chladně mi oznámil, že jsem odpovědný i za to, co dělají moji muži, bez ohledu… a napařil mi šest hodin služby navíc kromě toho, že mě seřval, protože jsem s ním hovořil bez Bronského svolení. Pak jsem dostal dopis, který mě hodně zdrchal. Konečně mi napsala matka. Pak jsem si při svém prvním cvičení se silovým pancířem vykloubil rameno (tyhle cvičné obleky jsou vybaveny tak, že vám může instruk­tor ublížit, kdy chce, pomocí rádiového ovládání; shodil mě a já si poranil rameno), a tak jsem dostal lehkou službu se spoustou času na přemýšlení v době, kdy jsem měl pocit, že mám hromadu důvodů k sebelítosti.

Kvůli „lehčí službě“ jsem měl ten den službu v kanceláři velitele praporu. Nejdřív jsem se těšil, protože jsem tam ni­kdy předtím nebyl a chtěl jsem udělat co nejlepší dojem. Zjistil jsem, že kapitán Frankel nemá rád přílišný zápal. Chtěl po mně, abych tiše seděl a neotravoval ho. Takže jsem se za­čal litovat, protože jsem se neodvažoval usnout.

Pak najednou, chvilku po obědě, jsem byl dokonale vzhůru. Vešel seržant Zim se třemi muži. Zim byl řízný a upravený jako obvykle, ale měl výraz Smrťáka na siném koni a na pravém oku měl flek, který vypadal, že se z něj vyklube pěkná modřina což byl samozřejmě nesmysl. Prostřední z těch tří byl Ted Hendrick. Byl špinavý jasně, rota byla na polním cvičení; tyhle prérie se nepucují a vy strávíte spoustu času zavrtáváním se do hlíny. Ale Ted měl natrženej ret, krev na tváři a na košili a chyběl mu baret. Vypadal divoce.

Muži po jeho boku byli oba nováčci. Oba měli pušky; Hendrick ne. Jeden z nich byl z mého družstva, kluk jménem Leivy. Vypadal vzrušeně, a potěšeně a když se nikdo nedíval, mrkl na mě.

Kapitán Frankel vypadal překvapeně. „Co se děje, ser­žante?“

Zim stál rovně jako svíčka a mluvil, jako by recitoval: „Pane, velitel roty H hlásí veliteli praporu. Porušení disciplí­ny. Článek devět–jedna–nula–sedm. Znevážení taktického rozkazu a nařízení, oddíl se účastnil simulovaného boje. Člá­nek devět jedna–dva–nula. Neuposlechnutí rozkazů, stej­ná situace.“

Kapitán Frankel vypadal zmateně. „A s tímhle jdete za mnou, seržante? Úředně?“

Nechápu, jak někdo může vypadat rozpačitě a přitom nemít v obličeji nebo v hlase vůbec žádný výraz. „Pane. Jestli kapitán dovolí. Tento muž odmítl služební postup. Trval na předvedení k veliteli praporu.“

„Chápu. Právník samouk. No, pořád to nechápu, seržan­te, ale technicky je to jeho právo. Jaký byl taktický rozkaz a smysl cvičení?“

„'Ani hnout', pane.“ Mrkl jsem na Hendricka a napadlo mě: Ó,ó, tak to si teda vyžere. Při „ani hnout“ sebou hodíte na zem do jakéhokoliv krytu, který máte po ruce, bleskově, a pak se nepohnete – vůbec, ani nezamrkáte, až do odvolání. Nebo se ani nehnete, když už jste v úkrytu. Vykládají se pří­běhy o lidech, kteří byli při tomhle povelu zasaženi… a poma­lu umírali, ale nevydali ani hlásku, ani se nehnuli.

Frankelovi vyletělo obočí nahoru. „A ta druhá část?“

„To stejné, pane. Po odvolání odmítl rozkaz znovu spl­nit, když mu tak bylo nařízeno.“

Kapitán Frankel vypadal ponuře. „Jméno?“

Odpověděl Zim: „Hendrick. T. C.“ pane. Vojín základní služby VZS sedm––devět––šest––nula––devět––dva–––čtyři.“

„Dobrá. Hendricku, jste na třicet dní zbaven všech svých výsad, a pokud nebudete ve službě nebo v jídelně, budete se zdržovat ve svém stanu, s výjimkou sanitárních nezbytností. Každý den odsloužíte tři hodiny navíc pod velením desátníka strážní jednotky, jednu hodinu těsně před večerkou. druhou těsně před budíčkem a třetí v době oběda a místo něj. K ve­čeři dostanete jen chléb a vodu – tolik chleba, kolik sníte. Každou neděli odsloužíte deset hodin navíc, doba bude upra­vena tak, abyste se mohl zúčastnit bohoslužby, pokud se k tomu rozhodnete.“

(Pomyslel jsem si: Ó Bože! On na něho použil paragrafy v plném rozsahu.)

Kapitán Frankel pokračoval: „Hendricku, jediný důvod, proč z toho vyváznete tak lacino, je, že vám nemohu napařit nic většího bez svolání válečného soudu… a to nechci, abych nepošpinil dobré jméno vaší roty. Odchod.“ Vrátil se zpátky ke svým papírům a na příhodu už dávno zapomněl –

– a Hendrick zaječel: „Neslyšel jste moje vysvětlení!“ Kapitán vzhlédl. „Ó. Promiňte. Vy máte vysvětlení?“

„Na to vemte jed, že mám! Seržant Zim to na mě ušil! Pořád a pořád po mně jezdil, každej den od chvíle, kdy jsem se sem dostal! On ‑“

„To je jeho práce,“ řekl kapitán chladně. „Popíráte ta dvě obvinění proti vám?“

„Ne, ale – On vám neřek, že jsem ležel v mraveništi.“

Frankel vypadal znechuceně. „Ó. Takže vy byste se ne­chal zabít a možná i své kamarády, jenom kvůli několika mr­ňavým mravenečkům?“

„Ne jenom několika byly jich tam stovky. Reza­vejch.“

„Ano? Mladý muži, dovolte mi, abych vám to objasnil. I kdyby to bývalo bylo hnízdo chřestýšů, pořád bychom od vás očekávali a vyžadovali zalehnout a zůstat bez hnutí.“ Frankel se odmlčel. „Máte vůbec něco na svou obranu?“

Hendrickovi klesla čelist. „To teda mám! Uhodil mě! Vztáhl na mě ruku! Vždycky se jich kolem motá celá banda s těma jejich hůlkama, tlučou vás přes zadek, strkaj vás do zad a říkaj vám, abyste se sebral – a já se s tím srovnal. Ale on mě uhodil rukou – srazil mě na zem a ječel: 'Ani hnout! ty pitomej osle!' Tak co?“

Kapitán Frankel se podíval dolů na své ruce a pak znova vzhlédl k Hendrickovi. „Mladý muži, jedná se tu o nedoro­zumění běžné mezi civilisty. Myslíte si, že vaši nadřízení nemají právo na vás 'vložit ruku', jak jste říkal? Za čistě společenských okolností to pravda je – například kdyby­chom na sebe narazili v divadle nebo v obchodě, neměl bych o nic větší právo, pokud byste se ke mně choval s respektem odpovídajícím mé hodnosti, dát vám facku než vy mě. Ale ve službě jsou pravidla úplně jiná –“

Kapitán se otočil na židli a ukázal na pár pořadačů s vy­jímatelnými listy. „Tam jsou zákony, podle kterých žijete. Můžete prohledat všechny paragrafy, všechny případy pro jednávané vojenskými soudy podle těchto paragrafů, a nena­jdete jediné slovo, které říká nebo naznačuje, že na vás váš nadřízený důstojník nemůže 'vztáhnout ruku' nebo vás jak­koliv jinak uhodit při výkonu služby. Hendricku, já vám mo­hu zlomit čelist… a budu se odpovídat jenom svým vlastním nadřízeným, které bude zajímat pouze, zda šlo o akt přiměře­ný okolnostem. Nebudu se odpovídat vám. A mohu udělat víc než to. Existují situace, kdy nadřízený, ať už důstojník, nebo poddůstojník, nejenom může, ale dokonce musí zabít důstoj­níka nebo vojína, bez odkladu a možná i bez varování – a rozhodně za to nebude potrestán, ale pochválen. Například když musí zabránit zbabělému chování tváří v tvář nepříteli.“

Kapitán poklepal na stůl. „A teď k těm hůlkám – Mají dva účely. Za prvé, označují nadřízené. Za druhé, očekáváme, že budou používány, aby vás opravovaly a udržovaly v pohybu. Nemohou vás poranit, ne při způsobu, jakým jsou použí­vány, přinejhorším vás to trochu štípne. Ale ušetří to tisíce slov. Řekněme, že při budíčku ihned nevyskočíte. Službuko­nající desátník by se vám mohl uklonit a říkat 'pěkně pro­sím', zjišťovat, zda byste si dnes ráno nedal snídani v posteli – kdybychom mohli postrádat jednoho desátníka z povolání jen na to, aby o vás pečoval. To ale nemůžeme, takže jen plácne do vašich dek a poklusem pokračuje dál a v případě potřeby opět použije povzbuzení. Samozřejmě by vás mohl jednoduše nakopnout, což by bylo stejně podle zákona a té­měř stejně efektivní. Jenže generál, mající na starosti výcvik a disciplínu, si myslí, že je mnohem důstojnější jak pro službu­konajícího desátníka, tak pro vás, probrat dotyčného spáče z jeho snění pomocí neosobní hůlky označující nadřízeného. Totéž si myslím já. Ne, že by záleželo na tom, jaké na to máme my dva názory; tímto způsobem to prostě děláme.“

Kapitán Frankel si povzdechl. „Hendricku, tyto věci jsem vám vysvětlil proto, že je zbytečné trestat člověka, po­kud neví, za co je trestán. Vy jste se zachoval jako neposlušný chlapec – říkám chlapec, protože zcela zjevně ještě nejste muž, i když se nepřestaneme snažit – překvapivě neposlušný chlapec vzhledem ke stadiu vašeho výcviku. Nic, co jste zde řekl, není obhajobou, dokonce ani polehčující okolností. Zdá se, že nevíte, o co jde, ani nemáte nejmenší potuchy o svých povinnostech vojáka. Tak mi svými vlastními slovy povězte, proč si myslíte, že se s vámi špatně zachází. Chci, abyste si to ujasnil. Dokonce by něco mohlo mluvit ve váš prospěch, i když se přiznávám, že nemám představu, co by to mohlo být.

Párkrát jsem po Hendrickovi mrknul, když ho kapitán postupně zpracovával – jeho tichá, mírná slova byla jaksi mnohem horší, než co se kdy povedlo Zimovi. Hendrickův výraz se měnil z rozhořčení na naprostý údiv a nakonec na vzdor.

„Mluvte!“ dodal Frankel ostře.

„Á… no, nařídili nám ani hnout a já jsem padnul na zem a zjistil jsem, že ležím v tom mraveništi. Tak jsem se zvedl na kolena. abych se o pár kroků odsunul, a on mě zezadu praštil a ječel na mě – a tak jsem vyskočil a jednu mu vrazil a on –“

„DOST!“ Kapitán Frankel vyskočil ze židle a najednou vypadal deset stop vysoký, i když není o moc vyšší než já. Zí­ral na Hendricka.

„Vy… jste… uhodil… svého… velitele roty?“

„É? To jsem řekl. Ale on mě praštil první. Zezadu, ani jsem ho neviděl. Tohle si nedám líbit od nikoho. Tak jsem mu jednu vrazil a on mě praštil znovu a pak –“

„Ticho!“

Hendrick se zarazil. Pak dodal: „Chci od týhle prašivý jednotky pryč.“

,,Myslím, že vám můžeme vyhovět,“ řekl Frankel ledo­vě. „A rychle.“

„Dejte mi akorát kus papíru, vzdávám to.“

„Okamžik. Seržante Zime.“

„Ano, pane.“ Zim neřekl ani slovo po celou dobu. Jen tam stál, oči upřené před sebe, ztuhlý jako socha, jedině svaly na čelisti se mu občas pohnuly. Teď jsem se na něj podíval a viděl jsem, že to určitě byl modrák – parádní. Hendrick ho musel zasáhnout přesně. Ale on o tom neřekl ani slovo a kapitán Frankel se neptal – možná si myslel, že Zim prostě vrazil do dveří, a pokud bude chtít, vysvětlí to později.

„Byla vaše rota seznámena s příslušnými řády podle roz­kazu?“

„Ano, pane. Jsou k dispozici a veřejně čteny každou ne­děli.“

„Vím, že byla. Ptám se jen pro záznam.“

Každou neděli těsně před mší nás seřadili a nahlas nám předčítali paragrafy o disciplíně ze služebních řádů ozbroje­ných sil. Pak je připíchli na vývěsku před stanem služeb. Nikdo jim nevěnoval velkou pozornost – byl to jen další výc­vik. Během čtení jste mohli v klidu stát a dřímat. Jediné, co nám utkvělo v paměti, pokud vůbec něco, bylo to, čemu jsme říkali „třicet a jeden způsob tvrdýho přistání“. Koneckonců, instruktoři dohlíželi na to, abyste nasáli všechna nařízení, kte­rá jste potřebovali, rovnou kůží. „Tvrdý přistání“ byl odrba­nej fór jako „Budíčkový mazání“ nebo „Stanovej zvedák“… bylo to jedenatřicet hlavních disciplinárních deliktů. Sem tam se někdo vytahoval nebo obvinil někoho jiného, že objevil dvaatřicátý způsob – vždycky něco nesmyslnýho a obvykle obscénního.

„Napadení nadřízeného důstojníka –!“

Najednou to už nebyl vtip. Praštit Zima? Někoho za to pověsit? No, skoro každý z roty se už na Zima napřáhl a ně­kteří taky trefili cíl… když nás učil boj zblízka. Brával si nás, když s námi skončili ostatní instruktoři a my se začínali cítit sebejistě a schopně – pak nás trénoval on osobně. Kruci, vždyť jsem viděl Shujumiho srazit Zima do bezvědomí. Bronský ho pak polil a Zim s úsměvem vstal a potřásli si ru­kama – a Zim pak přehodil Shujumiho rovnou přes obzor.

Kapitán Frankel se rozhlídl a ukázal na mě. „Vy. Zavo­lejte mi velitelství pluku.“

Což jsem dvěma prsty udělal, a když se objevil obličej důstojníka, ustoupil jsem, abych předal kapitánovi hovor. „Pobočník,“ řekl ten obličej.

Frankel řekl ostře: „Velitel druhého praporu zdraví veli­tele pluku. Žádám o přidělení důstojníka k soudu.“

Nos se zeptal: „Na kdy ho potřebuješ, Iane?“

„Jak nejrychleji ho sem dostaneš.“

„Ihned. Jsem si jist, že Jake bude na velitelství. Článek a jméno?“

Kapitán Frankel uvedl Hendrickovo jméno a pak udal číslo paragrafu. Obličej na obrazovce hvízdl a zatvářil se vážně. „Okamžitě, Iane. Jestli neseženu Jakea, přijedu sám – jen to oznámím starýmu.“

Kapitán Frankel se obrátil na Zima. „Tato stráž – jsou to svědkové?“

„Ano, pane.“

„Viděl to velitel jejich oddílu?“

Zim maličko zaváhal. „Myslím, že ano, pane.“

„Sežeňte ho. Je tam venku někdo v silovém obleku?“

„Ano, pane.“

Zim použil telefon a Frankel se zeptal Hendricka: „Které svědky si přejete předvolat na svoji obhajobu?“

„Cože? Nepotřebuju žádný svědky, on ví, co udělal! Jen mi dejte kousek papíru – já odsaď odcházím.“

„Všeho do času.“

A hodně krátkého, zdálo se mi. Ani ne za pět minut do­vnitř vletěl desátník Jones ve velitelském obleku a nesl v ná­ručí desátníka Mahmuda. Pustil ho a zmizel zrovna ve chvíli, kdy vstoupil poručík Spieksma. Ten řekl: „Brý odpoledne, kapitáne. Obviněný a svědkové přítomni?“

„Všechno je nachystáno. Převezmi to, Jakeu.“

„Záznam běží?“

„Už ano.“

„Dobrá. Hendricku, předstupte.“ Hendrick tak učinil a vypadal popleteně, jako by mu začínaly rupat nervy. Poručík Spieksma rázně řekl: „Vojenský polní soud, svolaný na roz­kaz majora F. X. Malloye, velitele Třetího výcvikového pluku, tábor Arthur Currie, podle Všeobecného rozkazu číslo čtyři, vyda­nýho velícím generálem, Tréninkové a disciplinární velitelství, připojeného k Zákonům a řádům ozbrojených sil Terran­ské federace. Požaduje důstojník: Kapitán Ian Frankel, M. P., přidělený k Druhému praporu Třetího pluku a velící témuž. Soudní dvůr: Poručík Jacques Spieksma, M. P., přidělený k Prvnímu praporu Třetího pluku a velící témuž. Obviněný: Hendrick, Theodore C., vojín základní služby VZS7960924. Podle paragrafu 9080. Žaloba: Útok na nadřízeného důstojní­ka, v době kdy Terranské federace je ve stavu ohrožení.“

Co mě zarazilo, bylo, jak rychle to probíhalo. Zničehonic jsem zjistil, že jsem byl jmenován „soudním úředníkem“ a poslán „odvést“ svědky a mít je po ruce. Nevěděl jsem, jak bych „odvedl“ seržanta Zima, kdyby se mu nechtělo, ale on mrknutím oka povolal Mahmuda a ty dva bažanty a společně odešli ven z doslechu. Zim se od nich oddělil a klidně čekal. Mahmud si sednul na zem a balil si cigaretu – kterou musel zahodit, volali ho jako prvního. V příštích ani ne dvaceti mi­nutách všichni tři odsvědčili, všichni říkali zhruba totéž, co Hendrick. Zim nebyl předvolán.

Poručík Spieksma se obrátil na Hendricka: „Přejete si křížový výslech svědků? Soudní dvůr vám pomůže, budete-li si to přát.“

„Ne.“

„Stůjte v pozoru a říkejte 'pane', když se obracíte k soudnímu dvoru.“

„Ne, pane.“ A dodal: „Chci právníka.“

„Zákon o polním válečném soudu obhájce nepovoluje. Přejete si podat svědectví na svoji obhajobu? Nemusíte, vzhledem k důkazům dosud předloženým soud nebude brát v úvahu, zda jste svědčil, nebo ne. Musíte si ovšem uvědomit, že budete-li svědčit, cokoliv řeknete ve své výpovědi, může být použito proti vám a můžete být podroben křížovému vý­slechu.“

Hendrick pokrčil rameny „Nemám co říct, pane. Co by mi to pomohlo?“

„Soud opakuje otázku: Chcete svědčit na svou obranu?“

„Ach ne, pane.“

„Soudní dvůr vám musí položit jednu technickou otázku. Byl jste s paragrafem, podle něhož jste souzen, seznámen před tím, než jste údajně udeřil důstojníka, jak stojí v obžalobě? Můžete odpovědět ano nebo ne nebo neodpovědět – ale podle Článku 9167 vztahujícího se ke křivé přísaze jste od­povědný za svoji odpověď.“

Obviněný neodpověděl.

„Dobře, soudní dvůr vám přečte příslušný paragraf na­hlas a zeptá se vás znovu. 'Článek 9080: Každý člen ozbroje­ných sil, který udeří nebo napadne či se pokusí udeřit nebo napadnout –“

„Ó, myslím, že jo. Četli nám hromadu takovejch věcí, každou neděli ráno – celej dlouhej seznam toho, co nesmí­te.“

„Byl, nebo nebyl vám tento konkrétní paragraf přečten?“

„Á … ano, pane. Byl.“

„Dobře. Odmítl jste svědčit, chcete učinit nějaké prohlá­šení o polehčujících okolnostech?“

„Pane?“

„Chcete k tomu soudnímu dvoru něco říci? Nějakou okolnost, o níž si myslíte, že by mohla ovlivnit výklad dosud předložených důkazů? Nebo která by mohla zmenšit závažnost předložených důkazů? Jako třeba že jste byl nemocen, pod vlivem drog nebo léků? V tomto bodě nejste pod přísa­hou, můžete říci cokoliv, o čem si myslíte, že by vám mohlo pomoci. Soudní dvůr se snaží zjistit toto: Připadá vám coko­liv, co se týká této věci, jako nespravedlivé? A když ano, tak co?“

„Cože? Jasně, že jo. Všechno kolem toho je nefér! On mě praštil první! Slyšeli jste je! – on mě praštil první!“

„Ještě něco?“

„Cože? Ne, pane. Copak to nestačí?“

„Proces je uzavřen. Vojíne základní služby Theodore C. Hendricku, přistupte!“ Poručík Spieksma stál v pozoru celou dobu, teď se postavil i kapitán Frankel. Najednou se ochladi­lo.

„Vojíne Hendricku, byl jste shledán vinným podle obža­loby.“

Žaludek mi provedl přemet. Tak oni mu to udělají… udělají „Danny Deevera“ Tedu Hendrickovi. A já vedle něj snídal zrovna dneska ráno.

„Soud vás odsuzuje,“ pokračoval poručík a mně se děla­lo špatně, „k deseti ranám a propuštění pro špatné chování.“

Hendrick polkl. „Chci odejít z armády!“

„Soud vám dobrovolný odchod nepovoluje. Soud si přeje dodat, že vaše potrestání je tak mírné jen proto, že soud nemá pravomoc vám udělit tvrdší trest. Žalující strana, která vás poslala před soud, požadovala polní vojenský soud. O důvo­dech, které vedly k tomuto rozhodnutí, soud nebude spekulo­vat. Ale kdybyste byl souzen hlavním vojenským soudem, zdá se jisté, že důkazy předložené tomuto soudu, by přinutily hlavní soud odsoudit vás k pověšení za krk, až by nastala smrt. Máte obrovské štěstí – a vaše jednotka byla velice milosrdná.“ Poručík Spieksma se odmlčel a pak pokračoval: „Trest bude proveden nejpozději hodinu poté, co vyšší in­stance prohlédne a schválí záznam tohoto procesu, pokud tento bude shledán v pořádku. Soud se odročuje. Odveďte ho a zajistěte.“

Tím posledním se obracel na mě, ale já ve skutečnosti nemusel udělat nic jiného než zavolat do strážního stanu a pak si nechat vystavit potvrzení, když ho odvedli pryč.

Kapitán Frankel mě k odpolednímu hlášení na marodce uvolnil a poslal mě navštívit doktora, který mě pak poslal zpátky do služby. Vrátil jsem se k rotě akorát včas, abych se stihl převlíct na nástup – a nechat se Zimem seřvat za „fleky na uniformě“. No, on měl mnohem větší flek na oku, ale to jsem mu neřekl.

Na place někdo postavil kůl přímo za místo, kde stává zástupce. Když došlo na čtení rozkazů, tak místo „rozkazu dne“ nebo podobných nepatrností přečetli zápis z Hendricko­va válečného soudu.

Pak ho vyvedli mezi dvěma strážnými, s rukama spouta­nýma vepředu.

Ještě nikdy jsem mrskání neviděl. Doma bylo sice také prováděno veřejně, ale bylo to vždy na zadním dvoře Fede­rální budovy a otec mi přísně nakázal držet se odtamtud dál. Jednou jsem se ho pokusil neposlechnout… ale oni to odložili a já se o to znova už nikdy nepokusil.

Jednou je až příliš.

Strážní mu zdvihli ruce a zavěsili náramky na velký hák vysoko na kůlu. Pak mu stáhli košili a bylo jasné, že byla upravená, takže šla snadno dolů, a pod ní neměl Hendrick nic. Zástupce rázně pronesl: „Proveďte rozsudek soudu.“ Desátník-instruktor od nějakého jiného praporu vy­stoupil s bičem. Seržant stráže počítal.

Je to pomalé počítání, pět vteřin mezi jednotlivými ra­nami, ale připadá vám to mnohem delší. Ted nevydal až do třetí rány ani hlásku, pak začal plakat.

Další, co si pamatuju, je, že jsem koukal nahoru na de­sátníka Bronského. Pohlavkoval mě a pozorně mě sledoval. Přestal a optal se: „V pořádku? Dobře, zpátky do řady. Ihned, už nastupujem k slavnostnímu pochodu.“ Taky jo a my jsme odpochodovali zpátky do tábora. Při večeři jsem toho moc nesnědl, ale většina ostatních také ne.

Nikdo se o mém omdlení nezmínil. Později jsem zjistil, že jsem nebyl jediný – padlo nás pár tuctů.
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA