Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hvězdná pěchota - kapitola IX.

5. 6. 2006

V téhle jednotce nemáme místo pro ty,
kdo umí prohrávat. Chceme drsný
chlápky, kteří se do toho pustí a zvítězí!

– Admirál Jonas Ingram, 1926


KAPITOLA DEVÁTÁ

Když už jsme udělali všechno, co může pěšák dělat v rovině, přesunuli jsme se do nějakýho drsnýho pohoří, abychom mohli dělat ještě drsnější věci – do kanadských Skalistých hor mezi Good Hope Mountain*[1] a Mount Waddington. Tá­bor Seržant Strašák Smith byl dost podobný táboru Currie (kromě hrbolatého terénu), ale byl mnohem menší. No, třetí pluk byl teď taky mnohem menší – míň než čtyři stovky, a to jsme začínali s víc než dvěma tisíci. Rota H teď byla or­ganizovaná jako jediná četa a prapor nastupoval, jako kdyby to byla rota. Ale pořád nám říkali „rota H“ a Zim byl „velitelem roty“, ne velitelem čety.

Dřina teď doopravdy znamenala spíš osobní výuku, měli jsme víc desátníků-instruktorů než družstev. Seržant Zim měl teď na starosti jenom padesát mužů, místo dvě stě šede­sáti, s kterými začínal, a tak upíral svý Argusovy oči*[2] na každýho z nás a celou dobu – i když tam nebyl. Nebo aspoň když jste něco zblbli, ukázalo se, že stojí přímo za váma.

Nicméně, když vás seřvával, bylo to málem přátelský, děsivým způsobem, protože my jsme se změnili stejně jako pluk – ten jeden–z–pěti, který zůstal, už byl skoro voják a Zim se snažil z něj opravdu vojáka udělat, místo aby ho jen honil přes kopce.

Taky jsme mnohem častěji vídali kapitána Frankela, teď trávil většinu svýho času tím, že nás cvičil, místo aby seděl za stolem, a všechny nás znal jménem a podle tváří a zdálo se, že má v hlavě kartotéku, kde je přesně zapsán pokrok, který každý muž udělal s každou zbraní, každým kusem vybavení – nemluvě o počtu extra služeb, lékařských záznamech, a jestli jste v poslední době dostali dopis z domova.

Nebyl tak přísný jako Zim, jeho slova byla mírnější a chtělo to opravdu pitomej kousek, aby mu z tváře zmizel ten přátelskej úsměv – ale ať vás to nesplete, pod tím úsměvem byl beryliovej pancíř. Nikdy jsem nezjistil, kterej z nich je lepší voják, Zim, nebo kapitán Frankel – myslím, kdybyste si odmysleli ty frčky a brali je jako vojíny. Nepochybně byli oba lepší vojáci než ostatní instruktoři – ale kterej byl lepší? Zim dělal všechno s přesností a elegancí, jako by byl na přehlídce; kapitán Frankel dělal ty stejný věci s vervou a chu­tí, jako by to byla hra. Výsledky byly zhruba stejný – a vždycky se ukázalo, že to vůbec není tak snadný, jak to vypa­dalo u kapitána Frankela.

Nadbytek instruktorů byl nutný. Skoky v obleku (jak už jsem říkal) byly na rovný zemi snadný. No, oblek skáče stejně vysoko a stejně snadno i v horách – ale je to značnej rozdíl, když máte vyskočit na kolmou žulovou stěnu těsně mezi dvě jedle a v posledním okamžiku přetáhnout kontrolu svých try­sek. Při nácviku v oblecích v rozeklaným terénu jsme měli tři větší nehody, dva mrtvý a jeden odchod z lékařských důvodů. Ale zdolání té skalní stěny je bez obleku ještě těžší, i když je opletená lanama a skobama. Opravdu jsem nechápal, k čemu je pěšákovi dobrý horolezecký výcvik, ale naučil jsem se být zticha a snažit se naučit to, co nám ukazovali. Naučil jsem se to a nebylo to moc těžký. Kdyby mi ještě někdo loni řekl, že dokážu zlézt kus skály, plochej a kolmej jako holá zeď nějakýho baráku, akorát s cepínem, pár pitomejma ma­lejma kolíkama a kusem šňůry na prádlo, býval bych se mu vysmál do obličeje; jsem typ pro nulovou výšku nad mořem. Oprava: býval jsem. Staly se nějaký změny.

Začínal jsem zjišťovat, jak moc jsem se vlastně změnil. V táboře Seržant Strašák Smith jsme měli svobodu – mohli jsme vyrazit do města, myslím. Ó, „svobodu“ jsme měli po prvním měsíci i v táboře Currie. To znamená, že v neděli od­poledne, pokud jste neměli službu, jste se mohli ohlásit ve stanu dozorčího a odejít tak daleko od tábora, jak jste chtěli, akorát jste museli pamatovat na to, že se musíte vrátit na ve­černí hlášení. Ale v dosahu nebylo nic, pokud nepočítáte krá­líky – žádný holky, kina, tančírny apod.

Každopádně byla svoboda i v táboře Currie výhodou; občas může být dost důležitý moct odejít tak daleko, že ne­vidíte ani stan, ani seržanta, dokonce ani ošklivý obličeje svejch nejlepších kámošů mezi bažantama… ani nemusíte být pořád v pohotovosti, máte čas vytáhnout svoji duši a prohlíd­nout si ji. O tohle privilegium můžete přijít na několik způso­bů; můžete dostat zákaz opustit tábor… nebo uličku vaší roty, což znamená, že si nemůžete zajít do knihovny ani do toho, co mělo zavádějící název „rekreační“ stan (několik sad člově­če, nezlob se a podobně divoký vzrůša)… nebo můžete mít domácí vězení, který vyžaduje zůstat ve stanu, pokud vaše přítomnost není vyžadována někde jinde.

Tenhle poslední trest moc neznamená, protože se obvy­kle spojuje se službou navíc, která je natolik náročná, že ve stanu máte čas se akorát vyspat. Byla to ozdůbka přidaná asi jako třešinka na zmrzlinovým poháru, aby vám i světu oznámili, že jste spáchali ne nějakej každodenní úlet, ale něco nevhodnýho pro M. P, a proto se nehodíte do společnosti ostatních vojáků, dokud se ten flek nesmyje.

Ale v táboře Strašák jsme mohli jít do města – po služ­bě a při správném chování atd, povoleno. Každý nedělní ráno lítal do Vancouveru pendl, hned po bohoslužbě (která byla posunutá na třicet minut po snídani) a vracel se těsně před večeří a pak další ještě před večerkou. Instruktoři dokonce mohli ve městě strávit sobotní noc nebo dostat třídenní opuš­ťák, pokud jim to dovolovala služba.

Ještě jsem ani pořádně nevystoupil z raketoplánu, moje první volno, a už jsem si začal uvědomovat, že jsem se změnil. Johnnie už sem nepasoval. Myslím do civilního života. Všechno se zdálo tak úžasně složitý a v strašným nepořád­ku.

Neshazuju teď Vancouver. Je to překrásný město na skvělým místě, lidi jsou okouzlující, jsou zvyklí mít ve městě M. P. a taky je tu vítají. Je tu pro nás dole ve městě společenský centrum, kde pro nás pořádají každej týden tancovačku a dohlížejí na to, aby byly mladší hostesky volný k tanci a starší aby zajistily, že nesmělej kluk (já, k mýmu úžasu – ale zkuste strávit pár měsíců, kdy jediný opačný pohlaví kolem jsou králičí dámy) bude představenej a dostane partnerčiny nohy, aby měl po čem šlapat.

Ale moje první cesta nevedla ke společenskýmu centru. Většinou jsem jen postával kolem a zíral – na překrásný bu­dovy, na výlohy zaplněný všema možnejma zbytečnostma (a mezi nima ani jediná zbraň), na všechny ty lidi, kteří pobíhali okolo nebo se jenom procházeli a dělali, co se jim zrovna líbilo, a ani dva nebyli oblečení stejně – a na holky.

Zvlášť na holky. Neuvědomoval jsem si, jak jsou prostě nádherný. Koukejte, děvčata se mi líbila od první chvíle, kdy jsem zjistil, že rozdíl je ještě v něčem jiným, než že se jenom jinak oblékají. Co se pamatuju, tak jsem nikdy neprošel ob­dobím, o kterým se předpokládá, že jím každý kluk projde, kdy ví, že jsou holky jiný, ale nemá je rád, já jsem měl holky vždycky rád.

Ale ten den jsem zjistil, že jsem je dlouho pokládal za samozřejmost.

Dívky jsou jednoduše nádherný. Jenom tak stát na rohu a dívat se, jak chodí kolem, je potěšení. Ony nechodí. Při­nejmenším ne tak, jak to děláme my, když někam jdeme. Nevím, jak bych to popsal, ale je to mnohem složitější a strašně roztomilý. Nehýbou jenom nohama, všechno se hýbe a v rozličnejch směrech… a všechno je to půvabný.

Ještě jsem tam mohl stát, kdyby kolem nešel policajt. Prohlídl si nás a řekl: „Nazdárek, hoši. Bavíte se dobře?“

Rychle jsem si přečetl stužky na jeho hrudi a udělalo to na mě dojem. „Ano, pane!“

„Nemusíte mi říkat 'pane'. Tady není moc co dělat. Proč nejdete do pohostinského centra?“ Dal nám adresu, ukázal směr a my tam vyrazili – Pat Leivy, „Kotě“ Smith a já. Zavolal za náma: „Dobře se bavte, hoši… a vyhýbejte se pro­blémům.“ Což bylo přesně to samý, co nám říkal seržant Zim, když jsme se šplhali do raketoplánu.

Ale nedošli jsme tam, Pat Leivy bydlel jako malej kluk v Seattlu a chtěl se podívat na svý starý město. Měl peníze a nabídl nám, že zatáhne naše letenky, když půjdem s ním. Mně to bylo jedno a bylo to v pořádku, raketoplány lítaly každejch dvacet minut a naše propustky nebyly omezený na Vancou­ver. Smith se rozhodl, že se přidá.

Seattle se od Vancouveru zas tak moc nelišil a dívky byly stejně hojný, líbilo se mi to. Ale v Seattlu nebyli až tak zvyklí mít kolem hromadu M. P. a my jsme si k večeři vybrali špatný místo, kde jsme nebyli moc vítaný – restauraci s ba­rem, dole vedle doků.

Koukejte, my jsme nepili. No, Kotě Smith měl jedno, opakuju.jedno pivo k večeři, ale byl akorát přátelskej a milej.

Proto taky dostal svý jméno: když jsme poprvý cvičili boj muže proti muži, desátník Jones mu znechuceně řekl: „Kotě by mě praštilo tvrději než tohle!“ Přezdívka sedla.

Byli jsme tam jediní v uniformě, většina ostatních zá­kazníků byli námořníci obchodního loďstva – Seattlem pro­chází obrovské množství lodního nákladu. Tenkrát jsem to nevěděl, ale námořníci obchodního loďstva nás nemají v lás­ce. Částečně to plyne z toho, že jejich cechy se snažily a snažily dostat pro sebe stejnou klasifikaci, jako má federální služba, bezúspěšně – ale chápu, že něco z toho sahá zpátky do historie, staletí.

Byli tam taky nějací mládenci, zhruba stejně staří – správnej věk na službu, akorát že nesloužili – dlouhovlasí, zanedbaní a tak nějak špinaví. No, řekněme, že vypadali asi jako já, předpokládám, než jsem narukoval.

Brzo jsme si všimli, že u stolu za náma si dva tihle mladí pobudové a dva námořníci (odhadem podle šatů) vyměňují poznámky, který jsme neměli přeslechnout. Nebudu se po­koušet je zopakovat.

Neříkali jsme nic. Za chvíli byly poznámky ještě osob­nější a smích hlasitější a všichni ostatní v místnosti byli poti­chu a poslouchali. Kotě mi zašeptal: „Zmizme odsuď.“

Mrkl jsem na Pata Leivyho, přikývl. Nemuseli jsme platit účet, bylo to jedno z těch míst, co platíte při vstupu. Zvedli jsme se a odešli.

Šli za náma.

Pat mi zašeptal: „Bacha.“ Pokračovali jsme v chůzi a neotáčeli se.

Zaútočili na nás.

Svýmu chlápkovi jsem při otočce věnoval kopanec do krku, nechal ho spadnout vedle mě a vrhl se na pomoc svejm kamarádům. Ale už bylo po všem. Čtyři do toho, čtyři na zemi. Kotě srovnal dva z nich a Pat nějak jednoho omotal kolem lampy, protože ho hodil poněkud příliš tvrdě.

Někdo, hádám, že majitel, musel zavolat policii, hned jak jsme vypadli ze dveří, protože přijeli hned, jak bylo po všem, když jsme ještě postávali kolem a dumali, co s tím ma­sem – dva policisté, byla to taková čtvrť, kde se všichni zna­li.

Starší z nich chtěl, abychom podali žalobu za napadení, ale nikomu z nás se nechtělo – Zim nám nařídil „držet se stranou“. Kotě vypadal netečně a na patnáct a řekl: „Hádám, že zakopli.“

„To vidím,“ souhlasil policejní důstojník a nohou odsu­nul nůž z bezvládný ruky mýho muže, položil ho na obrubník a zlomil čepel. „No, vy byste, hoši, měli radši pokračovat… dál do města.“

Odešli jsme. Byl jsem rád, že ani Pat, ani Kotě z toho nechtějí nic dělat. Je to dost vážná věc, napadení člena ozbrojenejch sil civilem, ale proč, k čertu? – účet byl vyrovnanej. Oni na nás skočili a dostali, co jim patřilo. Bylo to fifty fifty.

Ale je dobře, že nikdy nechodíme ven ozbrojení… a naučili nás zneškodnit, a přitom nezabíjet. Protože všechno se stalo reflexivně. Nevěřil jsem, že na nás opravdu skočí, dokud to neudělali, a vůbec jsem nepřemýšlel, dokud nebylo po všem.

A takhle jsem poprvý zjistil, jak moc jsem se změnil. Došli jsme zpátky na stanici a chytili raketoplán do Van­couveru.

Výsadky jsme začali nacvičovat okamžitě, jak jsme se přestěhovali do tábora Strašák – vždycky jedna četa, na stří­dačku (plná četa, to je – rota) se přesune dolů na pole severně od Walla Walla, nalodí se, vyletí do vesmíru, provede vý­sadek, projde cvičením a na signál se vrátí domů. Za jeden den. S osmi rotama to nedávalo ani jeden výsadek týdně, a pak, jak lidé odpadali, to dávalo víc než jeden výsadek týdně, zatímco se výsadky přitvrzovaly přes hory, do arktickýho ledu, do australský pouště, a než jsme absolvovali, na povrch Měsíce, kde vaši kapsli umístí jen sto stop nad povrch a vybuchne při opuštění lodi – a vy musíte pořádně koukat a přistávat jen v obleku (žádný vzduch, žádný padák) a špatný přistání vám může způsobit únik vzduchu a zabít vás.

Někteří lidé odpadli kvůli nehodám, úmrtí nebo zranění, a někteří prostě proto, že odmítli vlézt do kapsle – a tím to haslo, dokonce ani nedostali vynadáno, prostě jim jen ukázali stranou a ten večer je vyplatili. Dokonce i člověk, kterej zvládl několik výsadků, může zpanikařit a odmítnout… a in­struktoři na něj byli hodní a zacházeli s ním jako zacházíte s přítelem, který je nemocný a už se neuzdraví.

Já nikdy doopravdy neodmítl vlézt do kapsle – ale roz­hodně jsem se dozvěděl o tom třesu. Vždycky jsem ho dostal, vždycky jsem byl hloupě vyděšenej. A pořád jsem.

Ale výsadkářem se nestanete, dokud vás aspoň jedou ne­vysadí.

Vykládá se historka, možná ne pravdivá, o výsadkáři, kterej si prohlížel Paříž. Navštívil Invalidovnu, prohlídl si Napoleonovu rakev a tam se zeptal francouzský stráže: „Kdo je to?“

Francouz byl úplně v šoku. ,Monsieur to neví? Toto je hrobka Napoleona! Napoleona Bonaparte – největšího vojá­ka, jaký kdy žil!“

Ten baret se nad tím zamyslel. Pak se zeptal: „Jo? Kde ho vysadili?“

Skoro určitě to není pravda, protože venku je tam velký nápis, který říká, kdo Napoleon byl. Ale takhle na to barety nahlíží.

Nakonec jsme absolvovali.

Vidím, že jsem skoro všechno vynechal. Nepadlo ani slovo o většině našich zbraní, nic o době, kdy jsme nechali všeho a tři dni jsme bojovali s lesním požárem, ani zmínka o cvičným poplachu, kterej byl pravej, jenom jsme to až do konce nevěděli, ani o dni, kdy to odfouklo kuchařskej stan – fakticky ani zmínka o počasí, a věřte mi, počasí je pro pěšáka důležitý, zvlášť déšť a bláto. Ale i když je počasí důležitý, připadá mi pěkně hloupý na něj vzpomínat. Můžete vzít popis skoro každýho druhu počasí z kalendáře a plácnout ho málem kamkoliv, pravděpodobně bude sedět.

Pluk začal s 2009 muži, absolvovalo nás 187 – z osta­tních jich bylo čtrnáct mrtvých (jeden popraven, jeho jméno vyškrtnuto) a zbytek to vzdal, byl vyřazen, převelen, vyloučen z lékařských důvodů atd. Major Malloy krátce promluvil, dostali jsme osvědčení, naposled jsme prošli kolem něho slavnostním pochodem a pluk byl rozpuštěn, jeho prapor byl uschován, než bude opět zapotřebí (za tři týdny), aby dalším pár tisícům civilů pověděl, že je z nich bojová jednotka, ne dav.

Byl jsem „vycvičený voják“ a před svým identifikačním číslem jsem namísto „VZS“ měl „VV“. Velkej den.

Největší, jakej jsem kdy měl.



[1] hora Dobré naděje, pozn. překl.

[2] Argus byl v řecké mytologii stooký a storuký hlídač stád – pozn. překl.



next

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA