Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hvězdná pěchota - kapitola X.

5. 6. 2006

Strom Svobody musí být
čas od času svlažen
krví vlastenců…

– Thomas Jefferson, 1787


KAPITOLA DESÁTÁ

To znamená, že jsem si myslel, že jsem vycvičenej voják, do tý doby, než jsem se ohlásil na svý lodi. Zakazuje nějakej zákon špatnej odhad?

Vidím, že jsem se ještě nezmínil o tom, jak Terranské federace přechází z „míru“ do „stavu nebezpečí“ a pak dál do „války“. Já sám jsem si toho moc nevšímal. Když jsem rukoval, byl „mír“, normální stav, přinejmenším si to lidi myslí (kdo kdy čekal něco jinýho?). Pak, co jsem byl v táboře Cur­rie, nastal „stav nebezpečí“, ale já jsem si toho pořád ještě nevšiml, protože to, co si desátník Bronský myslel o mém účesu, uniformě, nácviku boje a plné polní, bylo mnohem důležitější – a co si o těchto věcech myslel seržant Zim, bylo nepřekonatelně důležité.

Každopádně je „nebezpečí“ ještě pořád „mír“.

„Mír“ je stav, kdy si žádný civil nevšímá vojenských obětí, který se nedostanou na titulní stránku jako hlavní zprá­va – pokud ten civilista není blízký příbuzný jedné z obětí. Ale pokud někdy v dějinách existovala doba, kdy „mír“ zna­menalo, že se vůbec nebojuje, nedokázal jsem ji objevit. Když jsem se hlásil ke své první jednotce, „Willieho Divo­kým kočkám“, známá někde taky jako rota K, třetí pluk, první divize M. P., a nalodil se s nima na Valley Forge (s oním za­vádějícím osvědčením v torně), boj už probíhal několik let.

Vypadá to, že se historikové zatím nemůžou shodnout, jestli to mají nazvat „třetí vesmírná válka“ (nebo čtvrtá) nebo jestli „první mezihvězdná válka“ sedí líp. My tomu říkáme „válka s Brouky“, pokud vůbec nějak, což většinou neděláme, a v každém případě se počátek „války“ datuje podle historiků až po tom, co jsem nastoupil ke své první jednotce a lodi. Všechno až do téhle události a po ní byly „srážky“, „vyčišťovací“ nebo „policejní“ akce. Každopádně budete mrtví úplně stejně, když koupíte kulku ve „srážce“, jako když ji koupíte ve vyhlášený válce…

Ale abych řekl pravdu, voják války nevnímá o moc víc než civil, až na ten svůj malinký kousíček, a to ještě jen ve dnech, kdy se něco děje. Zbytek času se mnohem víc zajímá o spánek, vrtochy seržantů a o to, jak se mezi jídlem vlichotit kuchaři.

Nicméně, když jsme se k nim Kotě Smith, Al Jenkins a já na lunární základně připojili, každý z Willieho Divokých koček už měl za sebou víc než jeden bojový seskok, byli to vojáci a my ne. Nedívali se za to na nás svrchu – aspoň na mě ne – a se seržanty a desátníky se dalo překvapivě dobře vyjít, po tý vypočítaný drsnosti instruktorů.

Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, že tohle poměrně mírné zacházení jednoduše znamená, že jsme byli nikdo, nestáli jsme jim ani za seřvání, dokud jsme se neprokázali při vysazení opravdovým seskoku, – a že bychom možná mohli nahradit opravdový Kočky, kteří bojovali a dostali to a jejichž pryčny jsme teď obsadili.

Nechte mě, ať vám povím, jak zelenej jsem byl. Ještě když byla Valley Forge na lunární základně, vrazil jsem do svýho velitele oddílu zrovna ve chvíli, kdy šel na vycházku, navlíknutej v parádní uniformě. V levým uchu měl docela malou náušnici, malinkou zlatou lebku, krásně udělanou, a pod ní, místo běžných zkřížených hnátů ze starý pirátský vlajky, byl celej chumel malinkatejch zlatejch kostiček, ma­lých tak, že skoro ani nebyly vidět.

Doma jsem vždycky nosíval náušnice a další šperky, když jsem šel na rande – měl jsem pár překrásnejch klipsů, rubíny tak velký jako nehet na malíčku, který patřily matčině dědečkovi. Mám šperky rád a dost jsem litoval, že je musím nechat doma, když jsem nastupoval do základního výcviku… ale tohle byl druh šperku, který se evidentně dal k uniformě nosit. Neměl jsem propíchnutý uši – matka to neschvalova­la, u kluků – ale mohl jsem si ten šperk nechat dát na klips… a ještě mi zbývaly nějaký prašule z odměny k absolvování a já byl celej žhavej se jich zbavit, než zplesniví. „Á, seržante? Kde jste sehnal takovýhle náušnice? Moc šikovný.“

Netvářil se pohrdavě, dokonce se ani neusmál. Jenom se zeptal: „Líbí se ti?“

„No jasně!“ Obyčejný surový zlato zvýrazňovalo zlatý prýmky a lemování uniformy dokonce ještě líp, než by to zvládly drahokamy. Myslel jsem si, že pár by byl ještě hezčí, jenom se zkříženejma hnátama místo toho chumlu naspod. „Dostanou se v PX prodejně?“

„Ne, tady v PX se nikdy neprodávaly.“ Dodal: „Aspoň si nemyslím, že by sis kdy mohl koupit nějakou tady – dou­fám. Ale řeknu ti tohle – až se dostanem na místo, kde by sis moh jednu vlastní koupit, upozorním tě. Slibuju.“

„Á, děkuju!“

„To nestojí za řeč.“

Pak jsem viděl ještě několik takovejch maličkejch lebek, některý měly ještě víc „kostí“, některý míň, hádal jsem správ­ně, tyhle šperky byly k uniformě povolený, přinejmenším na vycházce. Skoro hned potom jsem dostal šanci si jednu „koupit“ a zjistil jsem, že na takovej jednoduchej vzor je cena nesmyslně vysoká.

Byla to operace Úl. První bitva s Klendathu v dějepis­ných knížkách, brzo potom, co rozmázli Buenos Aires. Bylo třeba ztratit B. A., aby si pozemský krysy všimly, že se něco děje, protože lidi, kteří se nikdy nedostali ze Země, dooprav­dy nevěřili na ostatní planety, ne tam uvnitř, kde to něco znamená. Vím, že ani já jsem nevěřil, a to jsem ještě jako kluk byl fanda na vesmír.

Ale B. A. civilisty vážně zvedlo a vyvolalo hlasitý křik, aby byly všechny síly staženy domů, odevšad – na oběžnou dráhu kolem planety prakticky rameno na rameni a vymezily prostor, který Terra považuje za vlastní. Je to samozřejmě pitomost, válku nevyhrajete obranou, ale útokem – žádný „ministerstvo obrany“ ještě nikdy nevyhrálo válku, koukněte do dějepisu. Ale je to zřejmě obvyklá reakce civilistů, volat po obranné taktice, jakmile si všimnou války. Pak chtějí vál­ku řídit – jako pasažér, který se pokouší sebrat pilotovi kon­trolu nad letadlem v nebezpečí.

Tenkrát se mě rozhodně nikdo na můj názor neptal, do­stal jsem rozkaz. Kromě nemožnosti stáhnout vojáky domů kvůli smluvním závazkům a kvůli tomu, co by to udělalo planetárním koloniím Federace a našim spojencům, jsme právě byli strašně zaneprázdněni něčím jiným: přesunout válku k Broukům. Myslím, že jsem zaregistroval zničení B. A. ještě míň než většina civilů. Byli jsme už o pár parseků dál pod Čerenkovovým pohonem a zprávy se k nám nedostaly, dokud jsme je nezískali z jiný lodi, když jsme přibrzdili.

Pamatuju si, jak jsem si pomyslel: „Bože, to je hrozný!“ a bylo mi líto toho jedinýho Portugalce na lodi. Ale B. A. ne­byl můj domov, Terra byla daleko a já jsem byl strašně zaneprázdněnej, protože útok na Klendathu, domovskou planetu Brouků, začal hned potom a my trávili čas do doby setkání přikurtovaní na svých pryčnách, nadopovaní a v bezvědomí, s vnitřním gravitačním polem Valley Forge vypnutým, aby se ušetřila energie a dosáhla větší rychlost.

Ztráta Buenos Aires znamenala pro mě osobně hodně, obrovsky změnila můj život, ale to jsem zjistil až o hodně měsíců později.

Když nastal čas k seskoku na Klendathu, byl jsem přidě­len k vojínu Bamburgerovi, Holanďanovi, jako přespočetný. Povedlo se mu skrýt svou radost nad tou novinkou a ve chvíli, kdy seržant čety zmizel z doslechu, řekl: „Poslouchej, ba­žante, přilepíš se na mě a nebudeš mi překážet. Zpomalíš mě a já ti zlomím ten tvůj pitomej krk.“

Jen jsem přikývl. Začalo mi docházet, že tohle nebude cvičný seskok.

Pak jsem se chvíli třásl a pak jsme byli dole…

Operace Úl se spíš měla jmenovat „operace Vosí hníz­do“. Všechno šlo špatně. Bylo to naplánováno jako akce všech najednou, abychom dostali nepřítele na kolena, obsadili jejich hlavní město a klíčová místa jejich domovské planety a ukončili válku. Místo toho jsme ji sakra málem prohráli. Nekritizuju generála Diennese. Nevím, jestli je pravda, že žádal víc vojáků a větší podporu a nechal se přehlasovat velícím vesmírným Maršálem – nebo ne. Ani to nebyla moje starost. A navíc pochybuju, jestli ti chytráci po–bitvě–je–­každej–generálem znají všechna fakta.

Co ale vím, je, že generál seskakoval s náma a velel nám ze země, a když se situace stala neudržitelnou, osobně vedl protiútok, který umožnil zachránit hezkou řadu vojáků (včetně mě) – a že přitom koupil svoji kulku. Je z něj radio­aktivní odpad na Klendathu a je teď dost pozdě ho postavit před válečný soud, takže proč o tom mluvit?

Mám jen jednu poznámku pro všechny ty fotelový stra­tégy, který nikdy nebyli při jediným vysazení. Jo, souhlasím, že planeta Brouků možná mohla být srovnaná vodíkovkama, dokud by povrch nebyl jedno radioaktivní sklo. Ale vyhrálo by to válku? Brouci nejsou jako my. Pavoukovci dokonce ani nejsou jako pavouci. Jsou to členovci, kteří náhodou vypadají jako šílencova představa obrovskýho inteligentního pavouka, ale jejich organizace, psychologická a ekonomická, spíš při­pomíná mravence nebo termity, mají společné bytí, nejvyšší diktaturu úlu. Rozstřílení povrchu jejich planety by pozabíje­lo vojáky a dělnice, nezabilo by myslící kastu a královny – pochybuju, že si je vůbec někdo jistý, jestli by dokonce i pří­mý zásah zahrabávající se vodíkovou raketou zabil královnu, nevíme, jak jsou hluboko. A nejsem žádostiv to zjišťovat; ani jediný z kluků, co vlezli do těch děr, se nevrátil zpátky naho­ru.

Takže dejme tomu, že jsme zničili produktivní povrch Klendathu. Pořád by ještě měli lodě a kolonie a další planety, stejně jako to máme my, a jejich hlavní velitelství by zůstalo nedotčený – takže dokud se nevzdají, válka nekončí. Ten­krát jsme ještě neměli nova bomby, nemohli jsme Klendathu roztrhnout. Pokud přežili trest a nevzdali se, válka pořád po­kračuje.

Pokud se mohli vzdát –

Jejich vojáci nemohli. Jejich dělnice nemohou bojovat (a vy můžete ztratit spoustu času a munice střílením dělníků, kteří nedokážou říct búú!) a jejich kasta vojáků se nemůže vzdát. Ale nedělejte chybu a nemyslete si, že Brouci jsou je­nom hloupý hmyz, protože vypadají tak, jak vypadají, a ne­vědí, jak se vzdát. Jejich vojáci jsou mazaní, schopní a útoční – mazanější než vy, podle jedinýho všeobecnýho pravidla, jestliže Brouk vystřelí první. Můžete mu spálit jednu nohu, dvě nohy, tři nohy a on se pořád přibližuje, spalte mu čtyři nohy na jedné straně a převrátí se – ale pořád střílí. Musíte najít jeho nervové centrum a trefit se… po čemž kolem vás prokluše a bude střílet do vzduchu, dokud se někde neroztří­ská o zeď nebo něco jinýho.

Výsadek byl od samého začátku masakr. Za nás do toho šlo padesát lodí a měly přejít z Čerenkovova pohonu na reak­tivní tak perfektně uspořádané, aby mohly vlítnout na oběž­nou dráhu a vysadit nás ve formaci a na místě, kde jsme měli zasáhnout, aniž by musely jedinkrát obletět planetu a srovná­vat formaci. Předpokládám, že je to těžký. Kruci, já vím, že je. Ale když se to zvorá, tak M. P. vyžere to nejhorší.

My jsme měli štěstí, protože Valley Forge a všichni ná­mořníci v ní to koupili, ještě než jsme se dostali na zem. V týhle pevný a rychlý formaci (4.7 mil/sec oběžný rychlosti není žádná procházka) se srazila s Ypres a obě lodě byly zničeny. Měli jsme štěstí, že jsme se dostali z jejích od­palovacích rour – ti z nás, kteří se z nich dostali, protože ještě pořád odpalovala kapsle, když narazila. Ale to jsem si neuvědomoval, byl jsem ve svý kukle a mířil k zemi. Před­pokládám, že velitel naší roty věděl, že jsme ztratili loď (a s ním půlku jeho Koček), protože byl první venku a musel po­znat, že najednou ztratil spojení přes velitelský okruh s kapi­tánem lodi.

Bohužel se ho nemůžu zeptat, protože byl mezi těmi, které se nepodařilo vyzvednout. Já si velmi pomalu začal uvědomovat, že věci se zvrtly.

Z příštích osmnácti hodin se stala noční můra. Nemůžu vám o tom moc říct, protože si toho moc nepamatuju, jen zá­blesky, zastavený scény z hororu. Nikdy jsem neměl pavouky rád, jedovatý, nebo ne, křižák v posteli mi nažene husí kůži. Tarantule jsou prostě nemyslitelný, a nemůžu jíst humry, kra­by ani nic podobnýho. Když jsem poprvý uviděl Brouka, mo­zek mi z fleku vyskočil z lebky a začal protestovat.

Teprve za pár vteřin mi došlo, že jsem to zabil a můžu přestat střílet. Myslím, že to byla dělnice, pochybuju, že jsem byl v takový formě, kdy bych se mohl utkat s vojákem a vy­hrát.

Ale i tak jsem byl v lepším stavu, než byly oddíly K-9. Měly dopadnout (kdyby šel výsadek dobře) na okraji celého našeho cíle a novopsi se měly vrhnout ven a provádět taktické zpravodajství pro ženijní družstva, která měli na starosti za­bezpečení okraje. Tihle Calebové nebyli samozřejmě ozbro­jeni ničím jiným než svými zuby. Od novopsa se očekává, že bude slyšet, vidět a čmuchat a rádiem oznámí svému partne­rovi, co zjistil. Všechno, co nese, je rádio a destrukční bom­ba, kterou může on (nebo jeho partner) v případě vážných zranění nebo zajetí odpálit.

Tihle chudáci psi nečekali, až padnou do zajetí, zjevně jich většina spáchala sebevraždu v okamžiku, kdy navázali kontakt. Měli z Brouků stejný pocity jako já, jenom ještě horší. Teď už mají novopsy, kteří jsou od štěňat trénovaní na to, obhlédnout a vyhnout se Broukům bez toho, aby si ustře­lili hlavu při pouhým pohledu nebo pachu Brouka. Ale tihle nebyli.

Ale to nebylo všechno, co krachlo: Jen si řekněte, co vás napadne – všechno krachlo. Nevěděl jsem samozřejmě, co se děje. Jen jsem se držel těsně za Holanďanem a snažil se zastřelit nebo spálit, co se kde hnulo, a do každý díry, kterou jsem uviděl, jsem pustil granát.

Dneska už jsem došel až k tomu, že dokážu zabít Brou­ka, aniž plýtvám municí nebo šťávou, i když jsem se nenaučil rozeznat od sebe ty, kteří jsou neškodní, a ty, kteří nejsou. Jen jeden z padesáti je voják – ale bohatě vydá za těch ostatních čtyřicet devět. Jejich osobní zbraně nejsou těžké jako naše, ale jsou stejně smrtící – mají paprsek, který projde pancířem a rozřízne maso, jako by krájel vajíčka natvrdo, a spolupracu­jou mezi sebou dokonce ještě líp než my… protože mozek, který provádí za „družstvo“ myšlení, není tam, kde se k němu můžete dostat, je dole v jedné z těch děr.

Holanďan a já jsme měli dlouho štěstí, motali jsme se v oblasti takový čtvereční míle, špuntovali jsme díry bombama, zabíjeli jsme, co jsme našli nahoře, a šetřili jsme si trysky, jak nejvíc to šlo, pro případ nouze.

Plán byl zajistit celou cílovou oblast a umožnit posilám a těžkým zbraním dostat se dolů bez vážnějšího odporu. Tohle nebyl nájezd, byla to bitva, která měla zajistit předmostí, zůstat na něm, udržet ho a dovolit čerstvým jednotkám a těž­kým zbraním dobýt nebo zpacifikovat celou planetu.

Akorát že jsme to nezvládli.

Náš vlastní oddíl se docela držel. Byl na špatným místě a bez kontaktu s druhým oddílem – velitel čety a seržant byli mrtví a my jsme se nikdy znovu nezformovali. Ale kontrolovali jsme náš zábor, naše družstvo speciálních zbraní vybu­dovalo opěrný bod a byli jsme připraveni předat naše stano­viště posilám, jakmile se objeví.

Akorát že se neobjevily. Dopadly na místo, kam jsme měli dopadnout my, našly nepřátelský domorodce a měly svý vlastní problémy. Nikdy jsme je nespatřili.

Takže jsme zůstali, kde jsme byli, čas od času to dostal někdo z nás, a když se naskytla příležitost, tak jsme zabíjeli – pomalu jsme končili s municí a šťávou do trysek, a do konce s energií pro udržení obleků v pohybu. Zdálo se, že to trvá pár tisíc let.

Holanďan a já jsme si to šustili kolem zdi a mířili smě­rem k našim speciálním zbraním v odpověď na volání o po­moc, když se najednou země před Holanďanem otevřela, vy­skočil z ní Brouk a Holanďan spadl.

Spálil jsem Brouka, hodil granát a díra se zavřela, pak jsem se otočil, abych se kouknul, co se stalo Holanďanovi. Ležel na zemi, ale nevypadal zraněně. Seržant čety může sledovat fyzický stav každého člena svý čety, rozlišit mrtvé od těch, kdo to jenom nezvládnou bez pomoci a je třeba je vy­hledat. Vy můžete udělat to samý ručně pomocí knoflíků na opasku obleku.

Holanďan neodpovídal, když jsem ho volal. Teplota těla byla devadesát devět stupňů, dech, tep a mozkový vlny na nule – což vypadalo špatně, ale možná byl mrtvej jenom jeho oblek. To jsem si aspoň říkal a zapomněl, že jeho teploměr by nic neukazoval, kdyby to byl oblek, a ne člověk. Každo­pádně jsem hrábl po otvíráku na konzervy uchyceným na svým opasku a začal jsem ho dolovat z jeho obleku a přitom jsem se snažil sledovat okolí.

Pak jsem uslyšel na komunikačním okruhu jednotky ve svý přilbě zprávu, kterou už nikdy slyšet nechci. „Sauve qui peut!*[1] Domů! Domů! Seberte se a domů! K prvnímu signálu, kterej uslyšíte. Šest minut! Všichni, zachraňte se, seberte svý kamarády. Zpátky na každej signál! Sauve qui –“

Spěchal jsem.

Jak jsem se snažil ho dostat z obleku, upadla mu hlava, tak jsem ho nechal a vypadl jsem odtamtud. Při dalších se­skocích už bych měl dost rozumu, abych sebral jeho munici, ale myslelo mi to hrozně pomalu, prostě jsem vyrazil pryč a snažil se dostat k opěrnýmu bodu, ke kterýmu jsme mířili.

Už tam nikdo nebyl a já se cítil ztracenej… ztracenej a opuštěněj. Pak jsem uslyšel volání, ne to, který to mělo být: Yankee Doodle (kdyby to byl člun z Valley Forge) – ale Sugar Bush, melodii, kterou jsem neznal. Na tom nezáleželo, byl to signál. Mířil jsem k němu a plýtval zbytkem svý sko­kový šťávy – a dostal se na palubu, akorát když zavírali, a krátce nato se ocitl na Voortreku ve stavu takovýho šoku, že jsem si nemohl vzpomenout ani na služební číslo.

Slyšel jsem to nazývat „strategickým vítězstvím“ – ale já jsem tam byl a prohlašuju, že jsme dostali strašnej nářez.

O šest týdnů později (a s pocitem, že jsem o šest let starší) na základně Flotily na Sanktuariu jsem se nalodil na jinou výsadkovou loď a hlásil se do služby lodnímu seržantu Jelalovi na Rodger Young.

Měl jsem ve svým propíchnutým levým lalůčku zlome­nou lebku s jednou kostí. Al Jenkins byl se mnou a měl jednu úplně stejnou! (Kotě se nikdy nedostal z roury). Těch pár Divokejch Koček, co přežili, rozstrkali různě po Flotile. Ztratili jsme polovinu lidí, při srážce mezi Valley Forge a Ypres, ten strašlivej zmatek na zemi pak zdvihl ztráty až nad 80 procent a ti nahoře se rozhodli, že je nemožný udělat z těch, co přežili, zase jednotku – uzavřeli to, strčili záznamy do archivu a počkali, až se rány zacelí, než znovu sestavili Rotu K (Divoký Kočky) s novejma tvářema, ale starejma tradicema.

Kromě toho v ostatních jednotkách byla spousta prázd­nejch míst k zaplnění.

Seržant Jelal nás hřejivě přivítal, řekl nám, že se dostá­váme k ostrý jednotce, „nejlepší ve Flotile“, na bezvadný lo­di, a zdálo se, že si nevšiml lebek v našich uších. Později nás vzal k poručíkovi, který se usmíval skoro nesměle a otcovsky si s náma popovídal. Všiml jsem si, že Jenkins svoji zlatou lebku nemá. Já taky ne – protože jsem si všiml, že žádnej z Rasčakovejch Rváčů nenosí lebky.

Nenosili je, protože u Rasčakovejch Rváčů v nejmenším nezáleželo na tom, kolik bojovejch výsadků máte za sebou, ani který, buď jste byli Rváč, nebo nebyli – a když jste nebyli, nezajímalo je, kdo jste. Protože jsme k nim přišli ne jako nováčci, ale jako staří mazáci, byli ochotni věřit, že nejsme úplně k ničemu, a přivítali nás jen s nevyhnutelnou stopou formálnosti, kterou každý nezbytně ukazuje hostu, jenž není členem rodiny.

Ale ani ne za týden, když jsme s nima absolvovali bojo­vej výsadek, jsme se stali plnoprávnejma Rváčema, členama rodiny, nazývanejma křestníma jménama, příležitostně seřvávanejma aniž to kterákoli strana brala s trpkostí, a s pocitem, že jsme pokrevní bratři, od kterejch si půjčujete a kterejm půjčujete, který připouštíte na valný hromady s privilegiem vyjevovat svý vlastní pitomý názory naprosto svobodně – a stejně svobodně za ně dostat vynadáno. Dokonce jsme říkali poddůstojníkům křestníma jménama, kromě přísně služeb­ních záležitostí. Seržant Jelal byl samozřejmě vždycky ve službě, pokud jste ho náhodou nepotkali na vycházce, v tom případě byl „Jelly“ a choval se tak, jako by jeho božská hod­nost mezi Rváčema nic neznamenala.

Ale poručík byl vždycky „poručík“ – nikdy „pan Rasczak“, dokonce ani „poručík Rasczak“. Jednoduše „poručík“, k němu i o něm se mluvilo ve třetí osobě. Neexi­stoval tu Bůh, ale poručík, a seržant Jelal byl jeho prorok. Jelly mohl říct „ne“ sám za sebe a s tím bylo možno diskuto­vat, přinejmenším mladší seržanti mohli, ale když řekl: „Poručíkovi by se to nelíbilo,“ hovořil ex cathedra a předmět byl navždy uzavřen. Nikdo se nikdy nepokusil ověřit si, jestli by se to poručíkovi líbilo, či ne, slovo bylo proneseno.

Poručík nám byl otcem, miloval nás a rozmazloval nás, přesto nám byl na lodi spíš vzdálenej – i na zemi… pokud jsme se na zem nedostali při výsadku. Ale při seskoku – no, nemysleli byste si, že by se důstojník mohl starat o každýho maníka v četě rozhozený na stovce čtverečních mil terénu. Ale on to dělal. Může se mu až udělat špatně, jak se o každý­ho z nás bojí. Jak nás dokázal sledovat, nedokážu vysvětlit, ale uprostřed bitevního kraválu zazpívá jeho hlas na velitel­ským okruhu: „Johnsone! Zkontroluj družstvo šest! Smitty má potíže,“ a bylo jasnější než zlatá mince, že si toho všimne dřív, než Smithův velitel družstva.

Kromě toho jste věděli s nejvyšší a absolutní jistotou, že pokud budete naživu, poručík se bez vás do člunu nevrátí. Ve válce s Brouky byli zajatci, ale ani jedinej z Rasčakovejch Rváčů.

Jelly nám byl matkou, byl nám nablízku, staral se o nás, ale vůbec nás nerozmazloval. Ale taky nás nehlásil poručí­kovi – u Rváčů nikdy nedošlo k válečnýmu soudu a nikdo nikdy nebyl zmrskán. Jelly nás ani nenechával moc často sloužit služby navíc, měl jiný způsoby, jak nám dát pár po­hlavků. Prohlédl si vás při denní obhlídce nahoru a dolů a jednoduše řekl: „V námořnictvu bys moh vypadat dobře. Proč nepřestoupíš?“ – a docílil svého, protože se mezi náma věři­lo, že námořníci spí v uniformách a nikdy se nemejou pod okrajem límce.

Ale Jelly disciplínu mezi vojíny udržovat nemusel, pro­tože udržoval disciplínu mezi svými poddůstojníky a očeká­val, že budou činit totéž. Můj velitel družstva, když jsem poprvé přišel, byl „Red“ Greene. Po pár seskocích, kdy už jsem věděl, jak je prima být Rváč, jsem dostal roupy a vyrostl jsem ve vlastních očích – a Redovi jsem odmlouval. Neohlásil mě Jellymu; jenom mě vzal do umývárny a uštědřil mi střední sbírku úderů, a stali jsme se dobrejma kamarádama. Fakticky to byl on, kdo mě později navrhl na svobodníka.

Doopravdy jsme nevěděli, jestli členové posádky spí ve svých šatech, nebo ne, drželi jsme se ve své části lodi a ná­mořníci taky ve své, protože jsme jim dávali pocítit, že jsou nevítaní, pokud se ukázali na našem území jinak než služebně – koneckonců, jeden má společenský postavení, který si musí udržovat, no ne?

Poručík měl svoji kabinu na území důstojníků mužů v námořnické části lodi, ale my jsme tam nikdy nechodili, ako­rát služebně, a to ještě zřídka. Chodívali jsme dopředu na strážní službu, protože Rodger Young byla smíšená loď, jako kapitán, pilotní důstojníci a někteří plavčíci zde sloužily že­ny; dopředu od paluby třicet bylo dámské území – a dva ozbrojení M. P. tam ve dne v noci stáli na stráži u jediných dveří, které zde byly. (Při bojové pohotovosti byly tyhle dveře jako všechny ostatní plynotěsné, zablokované, nikdo při se­skoku nechyběl.)

Důstojníci měli právo chodit dopředu za třicátou palubu služebně a všichni důstojníci včetně poručíka jedli ve smíše­né jídelně, která byla hned za přepážkou. Ale moc se tam nepoflakovali, najedli se a šli pryč. Možná že to na ostatních korvetních transportérech fungovalo jinak, ale takhle to šlo na Rodger Young – oba, poručík i kapitán Deladrier, chtěli mít vysoce bojeschopnou loď a taky ji měli.

Nicméně byla strážní služba prima. Byl to oddech stát vedle dveří, ruce založený, nohy od sebe, nic moc nevnímat a přemýšlet o ničem… ale vždycky si být lehce vědom toho, že každou chvíli byste mohli spatřit ženský stvoření, i když jste neměli právo s ní promluvit jinak než služebně. Jednou mě zavolali přímo do kapitánovy pracovny a ona na mě promluvila – podívala se rovnou na mě a řekla: „Doneste tohle hlavnímu inženýrovi, prosím.“

Moje denní práce na lodi kromě úklidu obnášela obsluhu elektronických zařízení pod přímým dohledem „otce“ Mi­gliaccia, velitele prvního oddílu, přesně jak jsem býval zvyklej pracovat pod Carlovým dohledem. Seskoky nebyly moc časté a všichni pracovali každý den. Když už člověk neměl žádnej jinej talent, vždycky mohl šúrovat paluby, nikdy neby­lo nic dost čistý, aby to vyhovovalo seržantu Jelalovi. Drželi jsme se pravidla M. P.: všichni bojují, všichni pracují. Náš první kuchař byl Johnson, seržant druhýho oddílu, velkej přátelskej kluk z Georgie a velice talentovanej šéfkuchař. Byl mlsnej, rád sám ujídal mezi jídly a neviděl žádnej důvod, proč by ostatní taky nemohli.

S kaplanem velícím jednomu oddílu a kuchařem druhý­mu o nás bylo dobře postaráno, o tělo i o duši – ale co kdyby to jeden z nich koupil? Kterýho byste si vybrali? Pěkná otázka, kterou jsme se nikdy nepokusili vyřešit, ale vždycky jsme o tom mohli debatovat.

Na Rodger Young bylo rušno a my provedli několik se­skoků, každý jiný. Výsadky se musí lišit, aby oni nikdy ne­mohli odhadnout vaše chování. Ale už žádný hromadný akce, operovali jsme sami, hlídkovali, plenili a prováděli nájezdy. Pravdou bylo, že Terranská federace tenkrát nebyla schopná vést velkou bitvu; ta zvoraná operace Úl stála příliš mnoho lodí, nehledě na příliš mnoho vycvičených mužů. Bylo ne­zbytné získat čas a lízat si rány a taky vycvičit další muže.

Zatím se malé, rychlé lodě, mezi nima Rodger Young a další korvetní transportéry snažily být všude najednou, vyvést nepřítele z rovnováhy, zranit ho a utéct.

Měli jsme ztráty a díry jsme zaplňovali při návratu na Sanktuarium pro další kapsle. Pořád jsem měl při každém se­skoku třes, ale seskoky nebyly tak často ani jsme dole nikdy nebývali moc dlouho – a v mezičase byly dny a dny života na lodi mezi Rváči.

Bylo to nejšťastnější období mého života, i když jsem si to nikdy pořádně neuvědomil – a zvládal jsem plný příděl fyzického tréninku jako všichni ostatní a jinak jsem si užíval.

Doopravdy nám nikdo neublížil, dokud to nekoupil po­ručík.

Hádám, že to bylo nejhorší období v celém mém životě. Už tak jsem na tom byl špatně z osobních důvodů: má matka byla v Buenos Aires, když ho smetli Brouci.

Zjistil jsem to jednou, když jsme se zastavili na Sanktu­ariu pro další kapsle a dostihla nás nějaká pošta – zpráva od mé tety Eleanory, jedna, co nebyla kódovaná a poslaná expres, protože ji zapomněla správně označit, dopis přesto při­šel. Obsahoval tři zahořklé řádky. Vypadalo to, že mě obviňu­je z matčiny smrti. Jestli to byla moje chyba proto, že jsem byl v ozbrojených silách, a měl jsem tak nájezdu zabránit, nebo měla pocit, že má matka jela na výlet do Buenos Aires proto, že jsem nebyl doma, kde bych býval měl být, nebylo úplně jasné. Obojí se jí povedlo naznačit v té samé větě.

Dopis jsem roztrhal a pokusil se na to zapomenout. My­slel jsem, že oba moji rodiče jsou mrtví – protože otec by nikdy neposlal matku na tak dlouhý výlet samotnou. Teta Eleanora se o tom sice nezmiňovala, ale ona by se o otci ne­zmínila v žádném případě. Její oddanost patřila výhradně sestře. Měl jsem skoro pravdu – nakonec jsem se dověděl, že otec chtěl jet s ní, ale něco mu do toho přišlo, a tak zůstal, aby to vyřešil, a měl v plánu přijet druhý den. Ale teta Elea­nora mi to nenapsala.

O pár hodin později pro mě poslal poručík a velice jem­ně se zeptal, jestli nechci na Sanktuariu zůstat, zatímco loď odletí na další hlídku – poukazoval na to, že mám spoustu nevybraného volna a klidně bych mohl nějaké použít. Nevě­děl jsem, jak se dozvěděl, že jsem ztratil člena rodiny, ale zjevně to věděl. Řekl jsem ne, děkuju, pane, radši počkám, až dostane volno celá jednotka.

Jsem rád, že jsem to udělal takhle, protože kdyby ne, nebyl bych tam, když to poručík koupil… a to už by na mě bylo moc. Stalo se to hrozně rychle a těsně před návratem na loď. Maník ze třetího družstva byl raněn, ne moc těžce, ale byl na zemi, zástupce velitele oddílu se pohnul, aby ho vyzvedl – a dostal malej kousek sám.

Poručík, jako obvykle, hlídal všechny najednou – nepo­chybně kontroloval dálkově lékařské záznamy, ale to už se nikdy nedozvíme. Co udělal, bylo, že se ujistil, jestli je zástupce ještě pořád naživu, pak je vyzvedl oba dva sám, v kaž­dé ruce svého obleku jednoho.

Posledních dvacet stop je hodil a oni byli vtaženi do zá­chranného člunu – všichni už byli vevnitř a on se štítem dole a žádným zajištěním dostal zásah a na místě umřel.

Nezmínil jsem tu jména toho vojína a zástupce velitele oddílu schválně. Poručík nás vyzvedával všechny, do posled­ního dechu. Možná jsem byl já ten vojín. Nezáleželo na tom, kdo to byl. Na čem záleželo, bylo, že naše rodina přišla o hla­vu. Hlava rodiny, od který jsme získali své jméno, otec, kterej z nás udělal to, čím jsme.

Po tom, co nás opustil poručík, kapitán Deladrier pozva­la seržanta Jelala do přední jídelny k ostatním vedoucím od­dělení. Ale on prosil, aby ho omluvili.

Viděli jste někdy vdovu s pevným úmyslem udržet rodi­nu pohromadě tím, že se chová, jako kdyby si hlava rodiny prostě jen někam odskočila a každou chvíli se vrátí? Tohle dělal Jelal. Jenom na nás byl o fous přísnější než obvykle, a pokud někdy musel říct: „Poručíkovi by se to nelíbilo,“ bylo to víc, než mohl člověk snést. Jelly to neříkal moc často.

Nechal organizaci našeho bojovýho útvaru téměř beze změny; místo aby škatule hejbejte se, přesunul zástupce veli­tele druhýho oddílu nad flek (nominálního) seržanta čety a nechal svý velitele oddílů tam, kde byli zapotřebí – u jejich oddílů – a mě přesunul ze svobodníka a zástupce velitele družstva na desátníka (zařazením, ne hodností) ve funkci ve­lice ozdobnýho zástupce velitele oddílu. On sám se pak cho­val, jako kdyby poručík byl jenom z dohledu a on akorát pře­dává poručíkovy rozkazy, jako obvykle.

Zachránilo nás to.



[1] fr.: Zachraň se, kdo můžeš. Pozn. překl.



next

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA