Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hvězdná pěchota - kapitola VI.

5. 6. 2006

Co snadno získáme, toho si jen málo
vážíme… bylo by tedy dosti zvláštní,
kdyby tak nebeské zboží, jakým je
SVOBODA, nemělo býti vysoko ceněno.

 

– Thomas Paine


KAPITOLA ŠESTÁ

Té noci, po tom, co vykopli Hendricka, jsem dosáhl nejnižšího bodu za celý pobyt v táboře Currie. Ne­mohl jsem usnout – a museli byste projít výcvikovým táborem, abyste pochopili, jak strašně na tom musí re­krut být, aby trpěl nespavostí. Ale já jsem za celý den neab­solvoval žádné opravdové cvičení, takže jsem nebyl fyzicky unavený, a rameno mě pořád ještě bolelo, i když jsem byl uznán za „službyschopného“, a taky se mi honil hlavou ten dopis od matky a pokaždé, když jsem zavřel oči, uslyšel jsem to krak! a viděl Teda, jak se svíjí u kůlu.

Nenaštvalo mě, že jsem přišel o frčky. Už pro mě nic ne­znamenaly, protože jsem se pevně rozhodl, že odejdu. Kdyby nebyla hluboká noc a po ruce žádný papír a pero, tak jsem to udělal rovnou.

Ted udělal hroznou chybu, jednu z těch, co trvají půl vteřiny. Skutečně to byla jenom chyba“ protože i když jednot­ku nenáviděl (kdo ji taky měl rád?), tak se tím snažil prokousat a zasloužit si plné občanství; chtěl se pak věnovat politice hodně o tom mluvil, že až dostane občanství: „Začnou se věci hejbat – počkejte a uvidíte.“

No, tak teď už veřejný úřad nedostane. Na jeden jediný okamžik se zapomněl a skončil.

Jestli se to mohlo stát jemu, mohlo se to stát i mně. Co kdybych uklouzl já? Zítra, příští týden? Nejenže by mi nedo­volili normálně odejít… ale vybubnovali by mě s rozsekanými zády.

Nastal čas si přiznat, že jsem se mýlil a otec měl pravdu, čas odevzdat ten malý kousek papíru, odplížit se domů a říct otci, že jsem připraven jít na Harvard, a pak začít pracovat v jeho podniku – jestli mě ještě nechá. Nastal čas zajít za ser­žantem Zimem, první, co udělám zítra ráno, a říct mu, že mám dost. Ale až ráno, protože seržanta Zima budíte jen v případě, kdy jste si jisti, že to on uzná za naléhavé – věřte mi, že jo! Seržanta Zima prostě nebudíte.

Seržant Zim –

Dělal mi starosti, stejně jako Tedův případ. Po skončení válečného soudu, Teda už odvedli pryč, zůstal a řekl kapitánu Frankelovi: „Mohl bych promluvit s velitelem praporu, pa­ne?“

„Zajisté. Sám jsem vás chtěl požádat, abyste se zdržel na slovíčko. Posaďte se.“

Zim po mně hodil pohledem a kapitán se na mě podíval, nemuseli mi nic říkat; vypadl jsem. V přední místnosti nikdo nebyl, jen pár civilních úředníků. Neodvažoval jsem se jít ven, protože by se po mně kapitán mohl shánět. Našel jsem si vzadu mezi řadama spisů židli a posadil se.

Slyšel jsem je mluvit, přes přepážku, o kterou jsem se opíral hlavou. Štáb praporu bylo stavení ne stan, protože v něm bylo umístěno stálé komunikační a záznamové zařízení, ale byla to „nejnutnější polní budova“, bouda, přepážky za moc nestály. Pochybuji, že je slyšeli i civilové, protože měli na uších sluchátka telefonů a skláněli se nad klávesnicemi – kromě toho, ti se nepočítají. Nechtěl jsem poslouchat za dveřma. A, dobře, možná j sem chtěl.

Zim řekl: „Pane, žádám o přeložení k bojové jednotce.“

Frankel odpověděl: „Neslyším tě, Charlie. Zase mě zlobí ucho.“

Zim: „Myslím to vážně, pane. Tohle není služba pro mě.“

Frankel popuzeně odsekl: „Přestaňte na mě házet svoje problémy, seržante. Aspoň počkejte, až se zbavíme služeb­ních úkolů. Co se, pro všecko na světě, stalo?“

Zim ztuha řekl: „Kapitáne, ten kluk si deset ran neza­sloužil.“

Frankel odpověděl: „Samozřejmě, že ne. Ty víš, kdo to zblbnul – a já taky.“

„Ano, pane. Já vím.“

„No? Víš asi lépe než já, že tyhle děti jsou v tomhle věku jako divá zvěř. Víš, kdy je bezpečné se k nim otočit zády a kdy není. Znáš předpisy a platné rozkazy o paragrafu devět nula–osm–nula – nikdy jim nesmíš dát šanci ho porušit. Někteří se o to jistě pokusí – kdyby nebyli agresivní, nebyli by vhodní pro službu u M. P. Při nástupu jsou zvládnutelní, bezpečně se k nim můžeš otočit zády, když jí, spí nebo sedí na zadku a poslouchají výuku. Ale vezmi je do terénu na bo­jové cvičení nebo kamkoliv, kde znervózní, a stoupne jim ad­renalin a jsou tak výbušní jako klobouk plný fulminátu rtuť­natého. Ty tohle víš, všichni instruktoři to vědí, jste vycvičeni – vycvičeni k tomu, abyste si to pohlídali, abyste to vyču­chali dřív, než k tomu dojde. Vysvětli mi, jak bylo možné, aby ti napůl vycvičený rekrut udělal na oku takový monokl. Nikdy se tě neměl ani dotknout, měl jsi ho okamžitě umrtvit, když jsi viděl, že se k tomu chystá. Takže jak to, že jsi nebyl v pohotovosti? Už jsi pomalejší?“

„Nevím,“ odpověděl Zim pomalu. „Myslím, že ano.“

„Hmm! Jestli je to pravda, tak je bojová jednotka to po­slední místo pro tebe. Ale ona to pravda není. Nebo aspoň nebyla, když jsme my dva spolu naposled pracovali, před třemi dny. Takže co se pokazilo?“

Zim si dával s odpovědí na čas. „Myslím, že jsem ho měl v duchu označeného jako bezpečného.“

,,Takoví nejsou.“

„Ano, pane. Ale on byl tak zažraný, tak moc chtěl projít – vůbec na to neměl, ale snažil se –, že jsem si ho tak označil, podvědomě.“ Zim se odmlčel a pak dodal: „Myslím, že to bylo proto, že jsem ho měl rád.“

Frankel si odfrkl. „Instruktor si nemůže dovolit oblíbit si někoho.“

„Já vím, pane. Ale udělal jsem to. Je to banda dobrejch kluků. Už jsme odsud dostali všechny opravdový zgrblíky – Hendrickův jediný nedostatek, kromě toho, že je neohrabaný, bylo to, že si myslel, že zná odpověď na všechny otázky. Ne­vadilo mi to, v tom věku jsem je znal taky. Pitomci odešli domů a ti, co zůstali, jsou horliví, snaží se zavděčit a být při­pravení – a tak roztomilí, jako kupa koliích štěňat. Z většiny budou dobří vojáci.“

„Tak tohle bylo tvoje slabé místo. Tys ho měl rád… takže jsi ho nestihl zarazit včas. A teď byl potrestán a skončil s propuštěním pro porušení disciplíny. Nádhera.“

Zim vážně řekl: „Prosil jsem nebesa, aby byl nějaký způ­sob, jak bych to mrskání moh vzít na sebe, pane.“

„S tím se musíš vyrovnat. Já mám vyšší hodnost, a co si myslíš, že si přeju celou poslední hodinu? Čeho si myslíš, že jsem se bál, od chvíle, kdy jsem tě sem viděl vejít s tím modrajícím okem? Udělal jsem, co se dalo, abych to mohl shodit ze stolu jenom s administrativním trestem, a ten mladý blázen mě nenechal. Ale nikdy by mě nenapadlo, že bude takový pitomec, aby sám vykřikoval, že ti jednu ubalil – je to idiot. Měl jsi ho dostat od jednotky už dávno… místo abys tu o něj pečoval, až se dostal do průšvihu. Ale jak to tu vykřikoval, mně do očí, před svědky, a přinutil mě tomu věnovat oficiální pozornost – to bylo moc. Už se to nedalo vymazat ze zá­znamu, nedalo se vyhnout soudu… dalo se jenom projít celým tím špinavým zmatkem, přetrpět to a výsledek je další civil, který bude proti nám až do konce svých dnů. Protože jsme ho museli zmrskat a ani ty, ani já jsme to za něj nemohli vzít, přestože to byla naše chyba. Protože pluk musel vidět, co se stane, když někdo poruší devět–nula–osm–nula. Naše chyba… ale on to dostal.“

„Moje chyba, kapitáne. Proto chci být převelen. A, pane, myslím, že je to nejlepší i pro jednotku.“

„Myslíš, jo? Ale já rozhoduju, co je pro můj prapor nej­lepší, ne vy, seržante. Charlie, kdo si myslíš, že vytáhl tvoje jméno z klobouku? A proč? Vzpomínáš si, před dvanácti le­ty? Byl jsi desátník, pamatuješ? Kde jsi byl?“

„Tady, jak moc dobře víte, kapitáne. Přímo tady na týhle samý Bohem zapomenutý prérii – a přál jsem si, abych se sem už nikdy nemusel vrátit!“

„To asi my všichni. Ale náhodou je to nejdůležitější a nejchoulostivější práce v celé armádě – předělat nevycvála­ná hříbata na vojáky. A kdo byl nejnevycválanější v tvém družstvu?“

„Mmm…“ odpovídal Zim pomalu. „Nezašel bych tak daleko, abych řekl, že jste to byl vy, kapitáne.“

„Nezašel, jo? Ale musel bys hodně přemýšlet, aby sis vzpomněl na někoho dalšího. Nenáviděl jsem tě z hloubi du­še, ' desátníku' Zime.“

Zim zazněl překvapeně a trochu ublíženě. „Vážně, kapi­táne? No, já vás teda ne – já vás měl docela rád.“

„Jo? No, nenávist je další luxus, který si instruktor ne­může nikdy dovolit. Nesmíme je nenávidět, nesmíme si je oblíbit – musíme je učit. Mmm, jestli jsi mě měl tehdy rád, zdá se mi, že máš dost zvláštní způsob, jak to dávat najevo. Ještě pořád mě máš rád? Neříkej nic, je mi jedno, jestli ano nebo ne – nebo to spíš nechci vědět, ať už je to jakkoliv. Ale to nic. Nenáviděl jsem tě a snil jsem o tom, jak se ti dostat na kobylku. Tys ale byl vždycky pohotový a nikdy jsi mi nedal šanci vysloužit si paragraf devět–nula–osm–nula. Takže jsem tu díky tobě. A teď k tvé žádosti: Měl jsi zvyk dávat mi jeden rozkaz pořád dokola, když jsem byl bažant. Hnusil se mi málem víc než všechno ostatní, co jsi dělal nebo říkal. Pamatuješ? Já ano a teď ti ho vrátím: 'Vojáku, držte hubu a vojákujte!'“

„Ano, pane.“

„Ještě neodcházej. Tahle nepříjemná věc byla i k něčemu dobrá; každý pluk nováčků potřebuje tvrdou lekci, aby po­chopili devět–nula–osm–nula, to víme oba. Oni se ještě nenaučili myslet, nečtou a zřídka poslouchají – ale vidí… a neštěstí mladého Hendricka může jednou zachránit některého z jeho kamarádů před pověšením až do smrti, do smrti, do smrti. Mrzí mě jen, že k lekci musel posloužit člen mého pra­poru, a rozhodně si nepřeju, aby zde byly další. Svolej si své instruktory a varuj je. Ještě tak čtyřiadvacet hodin budou ty­hle děcka v šoku. Pak začnou být vzpurní a poroste napětí. Tak kolem čtvrtka, pátku začne nějaký kluk, který by stejně odpadl, přemýšlet o tom, že Hendrickovi se zase tak moc ne­stalo, dokonce nedostal ani tolik ran jako za jízdu v opilosti… a začne dumat nad tím, že by mohlo stát za to praštit instruk­tora, kterého nejvíc nenávidí. Seržante – ta rána nesmí nikdy dopadnout! Je to jasné?“

„Ano, pane.“

„Chci, aby byli osmkrát opatrnější než normálně. Chci, aby si je drželi od těla, aby měli oči i na temeni. Chci, aby byli pozorní jako myš na výstavě koček. Bronský – speciál­ně si promluvíte s Bronským – má sklony k bratříčkování.“

„Bronskému domluvím, pane.“

„Dohlédni na to. Protože další dítě, které začne rozdávat rány, musíte zastavit natvrdo – ne to zvorat jako dneska. Kluk musí skončit na zemi a tuhý a instruktora se nesmí vidi­telně ani dotknout – nebo ho, zatraceně, vyrazím pro ne­schopnost. Vyřiď jim to. Musí tyhle děcka naučit, že porušit devět–nula–osm–nula je nejen drahé, ale přímo nemož­né… že jim i jen pokus o to přinese krátké odpočinutí, kýbl vody na hlavu, velice bolestivou čelist – a nic jiného.“

„Ano, pane. Uděláme to.“

„To byste radši měli. Instruktora, který to zvorá, neje­nomže vyhodím, ale osobně ho odvleču do prérie a seřežu ho… protože nechci, aby další z mých hochů skončil uvázaný u toho kůlu jenom proto, že jeho učitelé jsou neschopní. Od­chod.“

„Ano, pane. Dobré odpoledne, kapitáne.“

„Co je na něm dobrého? Charlie –“

„Ano, pane.“

„Jestli nejsi dnes večer moc zaneprázdněný, proč si do ubytovny pro důstojníky nepřineseš tenisky a chrániče? Tro­chu si zatancujem. Řekněme kolem osmé?“

„Ano, pane.“

„To není rozkaz, to je pozvání. Jestli jsi opravdu poma­lejší, možná se mi povede ti vykopnout lopatku.“

„A, nechtěl by si na to kapitán trochu vsadit?“

„Cože? S tím, jak si tady sedím a roztékám se po židli? To teda ne! Ne, dokud nebudeš souhlasit s tím, že budeš bo­jovat s jednou nohou zalitou v betonu. Vážně, Charlie, měli jsme špatný den a než se to začne zlepšovat, tak se to nejspíš ještě zhorší. Když se my dva spolu trochu zapotíme a dáme pár ran, třeba budeme moct dneska v noci spát i přes všechny ty maminčiny mazánky.“

„Budu tam, kapitáne. A moc se u večeře nenacpěte – musím si sám odpracovat pár záležitostí.“

„Já na večeři nejdu, budu sedět tady a potit se nad touhle čtvrtletní zprávou… kterou velitel pluku s potěšením prohléd­ne ihned po své večeři… a na které jsem kvůli někomu, koho nebudu jmenovat, začal pracovat s dvouhodinovým zpoždě­ním. Takže se možná o chvilku opozdím na náš taneček. Teď už běž, Charlie, a neotravuj mě. Uvidíme se později.“

Seržant Zim odešel tak rychle, že jsem se málem nestihl předklonit a zavazovat si botu, a tak zmizet z dohledu za skříněmi na spisy, když procházel přední místností. A kapitán Frankel už hulákal: „Ordonanc! Ordonanc! ORDONANC! – to vás musím volat třikrát? Vaše jméno. Přihlaste se k hodině výcviku navíc, s plnou polní. Najděte velitele rot E, F a G, vyřiďte jim moje poručení a že bych se s nimi rád setkal ještě před nástupem. Pak skočte do mého stanu a přineste mi čistou uniformu, baret, osobní zbraň, stužky – ne medaile. Nechte mi to tady. Pak se ohlaste na ošetřovně – když se s tou rukou můžete drbat tak, jak jsem vás to viděl dělat, tak to s vaším ramenem nemůže být příliš špatné. Máte třináct minut do návštěvy ošetřovny – pohyb, vojáku!“

Zvládl jsem to… dva jsem odchytil ve sprchách starších instruktorů (ordonanc může všude) a třetího u jeho stolu. Rozkazy, které dostáváte, nejsou nesplnitelné, to se jenom tak zdá, protože jsou skoro nesplnitelné. Pokládal jsem právě kapitánovu uniformu, když zazněl signál k hlášení na oše­třovnu. Aniž vzhlédl, zavrčel: „Zapomeňte na tu službu na­víc. Odchod.“ Takže jsem se domů dostal akorát včas, abych vyfasoval výcvik navíc za: „Uniforma, v nepořádku, dva na­víc,“ a viděl smutný konec Hendrickova působení u M. P.

Takže jsem toho měl spoustu na přemýšlení, když jsem tu noc ležel a nemohl usnout. Věděl jsem, že seržant Zim tvrdě pracuje, ale nikdy mě nenapadlo, že by mohl být jiný, než se zdál – úplně a samolibě spokojený s tím, co dělá. Vy­padal tak samolibě, tak sebejistě, tak spokojený se světem i sám se sebou.

Myšlenka, že by tenhle nepřemožitelný robot mohl cítit, že selhal, a cítit se tak hluboce a osobně zahanbený, že chtěl utýct, skrýt se mezi cizíma a nabídnout na omluvu svého odchodu, že by to „bylo lepší pro jednotku“, mnou otřásla hlu­boce, a určitým způsobem i víc, než Tedovo bičování.

A vědět, že s ním kapitán Frankel souhlasí myslím s velikostí toho selhání – a pak mu v tom vymáchat nos a se­řvat ho. Teda! Myslím doopravdy. Seržanty nikdo neseřvává, seržanti seřvávají ostatní. Přírodní zákon.

Ale musel jsem uznat, že to, co seržant Zim dostal a spolkl, bylo tak ponižující a důkladné, že všechno, co jsem kdy slyšel sám nebo zaslechl od seržantů, znělo ve srovnání s tím jako láskyplná píseň.

Celá příhoda byla tak strašně nepravděpodobná, že mě to ani nesvádělo se o ní zmínit někomu jinému.

A co se týče kapitána Frankela – důstojníky jsme moc často nevídali. Objevovali se na večerních nástupech, přicou­rali se vždycky až úplně na poslední chvíli a nedělali nic, u čeho by se zapotili. Jednou týdně provedli inspekci, občas ně­co prohodili k seržantům, poznámky, které neměnně zname­naly trable pro někoho jiného, a každý týden rozhodli, která rota bude mít tu čest stát na stráži u plukovní vlajky. Kromě toho se občas neočekávaně vynořili při namátkových kontro­lách, nažehlení, bez poskvrnky, vzdálení a jemně z nich byla cítit kolínská – a za chvíli byli pryč.

No, jeden nebo dva nás vždycky doprovázeli na pocho­dových cvičeních a Frankel nám dvakrát předváděl svoji zběhlost v la savate. Důstojníci prostě nepracovali, myslím doopravdy, a neměli žádné starosti, protože seržanti byli pod nimi a ne nad nimi.

Teď se ale zdálo, že kapitán Frankel dře tak, že se ani nestihne najíst, pořád ho to či ono zaměstnávalo tak, že si stě­žoval na nedostatek cvičení, a obětuje svůj vlastní volný čas jen na to, aby se trochu udržel v kondici.

Co se týče starostí, čestně, vypadal z toho, co se stalo Hendrickovi, ještě víc nešťastně než Zim. A to ho ani neznal, musel se ho zeptat na jméno.

Měl jsem nejistý pocit, že jsem byl úplně vedle, pokud jde o pravou podstatu světa, v kterém jsem se nacházel; jako by každá jeho část byla naprosto jiná, než se navenek zdála – jako byste najednou zjistili, že vaše matka není někdo, koho znáte, ale cizinec v gumové masce.

Jedním jsem si ale byl jistý: Netoužil jsem po tom zjistit, co je M. P. ve skutečnosti zač. Jestli je tak drsná, že i její bo­hové – seržanti a důstojníci – z ní byli nešťastní, je pro Johnnieho drsná až moc! Jak se můžete vyvarovat chyb ve věcech, které ani nechápete? Já teda nechtěl viset za krk až do smrti, do smrti, do smrti! Dokonce jsem nechtěl ani risko­vat pouhý mrskání… přestože doktor stojí vedle a zajišťuje, aby vám to nezpůsobilo trvalé škody. Nikdo v naší rodině ne­byl nikdy zmrskán (kromě pohlavků ve škole, samozřejmě, což rozhodně není to samé). V naší rodině nebyli žádní kri­minálníci ani v jedné větvi, nikdo, kdo by byl jenom obviněn ze zločinu. Byli jsme rodina dbalá cti, jediné, co nám chybě­lo, bylo občanství, a otec to ani nepovažoval za opravdovou čest, spíš za zbytečnost a neužitečnost. Ale kdyby mě zmr­skali! – No, asi by ho trefil šlak.

A přitom Hendrick neudělal nic, o čem bych já sám ti­síckrát nepřemýšlel. Proč jsem to neudělal já? Myslím, že jsem mírná povaha. Věděl jsem, že tihle instruktoři, každý z nich, by ze mě mohl vytlouct duši, takže jsem držel jazyk za zuby a ani jsem se o to nepokusil. Nemáš na to kuráž, John­nie. Ted Hendrick aspoň kuráž měl. Já ne… a chlap bez kurá­že nemá v první řadě co pohledávat v armádě.

Kromě toho to ani kapitán Frankel nepovažoval za Te­dovu chybu. I kdybych si nevysloužil 9080, kvůli nedostatku kuráže, kdy udělám něco jiného než 9080 – co nebude moje chyba – a stejně skončím přivázanej ke kůlu?

Čas odejít, Johnnie, dokud ještě můžeš.

Dopis od matky jenom posílil moje rozhodnutí. Dokud mě rodiče odmítali, dokázal jsem se proti nim zatvrdit – ale když změkli, nemohl jsem to vydržet. Nebo když změkla matka. přinejmenším. Psala:

– je mi líto, ale musím ti říct, že tvůj otec stále ještě ne­dovoluje vyslovit ve své přítomnosti tvoje jméno. Ale nej­dražší, on takto projevuje svůj zármutek, protože nemůže plakat. Musíš pochopit, mi drahé dítě, že tě miluje víc než svůj život – více než mi – a že jsi ho velmi hluboce ranil. Hlásá do světa, že jsi dospělý muž schopný se sám rozhodo­vat a že je na tebe hrdý. Ale to z něj mluví jeho pýcha, hořká rána uštědřená hrdému člověku, kterého hluboko v srdci zranil ten, koho nejvíce miluje. Musíš pochopit, Juanito, že o tobě nemluví a nepíše ti, protože nemůže – ještě ne, ne, do­kud se jeho zármutek nestane snesitelným. Až k tomu dojde, já to poznám a pak se za tebe přimluvím – a zase budeme všichni spolu.

Co já? Jak by mohl synáček udělat něco, co by rozzlobi­lo jeho matku? Ranil jsi mě, ale nemůžeš mě donutit, abych tě méně milovala. Kdekoliv jsi, cokoliv ses rozhodl dělat, vždycky budeš můj chlapeček, který si rozbil kolínko a běží si pro útěchu do mi náruče. Má náruč je menší nebo jsi možná vy­rostl (i když jsem tomu nikdy nevěřila), ale přesto pro tebe bude připravena vždy, když ji budeš potřebovat. Malí chlapci se nikdy nezbaví potřeby matčiny náruče – viď, drahý? Doufám, že ne. Doufám, že mi to napíšeš.

Ale musím dodat, že vzhledem ke strašlivě dlouhé době, kdy jsi nenapsal, bude lepší (pokud ti nedám vědět jinak), když mi napíšeš k tetě Eleanoře. Ona mi dopis dá – a nevy­volá tak další smutek. Chápeš?

Tisíc hubiček mému děťátku,

 TVÁ MATKA

Pochopil jsem, v pořádku – a jestli můj otec nemůže brečet, já můžu. Taky jsem brečel.

A konečně jsem usnul… a okamžitě mě probudil po­plach. Vletěli jsme na bombovou střelnici, celý pluk, a prošli simulovaným cvičením bez munice. Jinak jsme na sobě měli hromadu výstroje včetně sluchátek a všichni sebou rovnou hodili na zem, když jsme dostali rozkaz „ani hnout“.

Tak jsme zůstali aspoň hodinu – a myslím tím, že jsme to drželi a skoro ani nedýchali. Myš plížící se okolo by nadě­lala víc kraválu. Něco přese mě přeběhlo, asi kojot. Ani jsem se nezachvěl. Pěkně jsme přitom promrzli, ale mně to bylo fuk; věděl jsem, že je to naposled.

Příští ráno jsem přeslechl budíček, poprvé za mnoho týdnů mě museli vykopat ze spacáku a jen taktak jsem zvládl rozcvičku. Stejně nemělo cenu pokoušet se rezignovat před snídaní, protože nejdřív jsem musel za Zimem. Ale on u sní­daně nebyl. Požádal jsem Bronského o povolení nahlásit se veliteli roty a ten řekl: „Jasně. Poslužte si,“ a nezeptal se mě proč.

Jenže nemůžete jít na hlášení k někomu, kdo tady není. Po snídani jsme vyrazili na pochodové cvičení a já ho pořád ještě nenašel. Šli jsme jen tam a zpátky, oběd nám dodali vrtulníkem – neočekávaný luxus, protože když jsme před od­chodem nedostali konzervy, tak to většinou znamenalo pro­cvičovat si hladovění, pokud jste si něco nevzali s sebou… což já neudělal, měl jsem toho v hlavě moc.

Seržant Zim se objevil s jídlem a rozdal poštu – což ne­očekávaný luxus nebyl. Tohle musím M. P. přiznat, můžou vám zarazit dávky jídla, vody, spánku a čehokoliv jiného, bez varování, ale nikdy nezadržovali osobní poštu byť jen o mi­nutu déle, než vyžadovaly okolnosti. Ta byla vaše a oni vám ji dodali při první možné příležitosti a vy jste si ji mohli pře­číst při první přestávce, dokonce i na manévrech. Pro mě to nebylo extra důležité, protože (kromě pár dopisů od Carla) jsem dostával akorát reklamy, dokud mi nenapsala matka.

Ani jsem se nemotal kolem, když ji Zim rozdával; roz­hodl jsem se s ním teď nemluvit, dokud nebude pod střechou nemělo smysl mu zavdávat příčiny, aby si mě všiml, do­kud nebudeme v dosahu velitelství. Takže jsem byl překva­pen, když zavolal moje jméno a podal mi dopis. Vyskočil jsem a vzal si ho.

A byl jsem překvapen ještě jednou – dopis byl od pana Duboise, mého učitele dějepisu a morální filozofie na střední škole. To bych dřív čekal dopis od Ježíška.

I potom, co jsem si ho přečetl, mi připadal jako omyl.

Musel jsem překontrolovat svoji i zpáteční adresu, abych se přesvědčil, že to napsal on a napsal to mně.

MŮJ DRAHÝ HOCHU,

napsal bych Vám už mnohem dříve, abych vyjádřil své potěšení a svou hrdost, když jsem se dozvěděl, že jste se nejen rozhodl sloužit, ale že jste si také vybral moji zbraň. Ale neměl bych být překvapen; právě toto jsem od Vás očekával – možná kromě onoho dodatečného a velice osobního přídavku, že jste si vybral M. P. To je druh zakončení, jež se nestává příliš často, a přesto dává veškerému úsilí pedagoga smysl. Nutně prosejeme množství oblázků a mnoho písku, abychom získali jeden nugget – ale tyto nuggety jsou naši odměnou.

Teď už je Vám jasný důvod, proč jsem nenapsal dříve. Mnoho mladých mužů, nikoliv nezbytně jen díky vlastním chybám, odchází v průběhu základního výcviku. Čekal jsem (byl jsem ve styku díky svým známostem), dokud se 'nepropotíte' za určitý vrchol (jak dobře všichni známe tento vrchol!) a bude jisté, že pokud nedojde k úrazu či nemoci, do­končíte svůj výcvik a svou službu.

Nyní procházíte nejtěžší částí své služby – nemyslím fy­zicky nejtěžší (fyzická námaha Vám už nikdy nebude činit problémy, teď už jste poznal její meze), ale nejtěžší duševně… hluboké, duši převracející přizpůsobování a přehodnocování, nezbytné pro přeměnu občana potenciálního v občana sku­tečného. Nebo bych měl raději říci: právě jste prošel nejtěžší částí, přestože vás v budoucnu očekávají další strasti a pře­kážky, každá vyšší než ta předchozí, jež budete muset překo­nat. Ale je tu onen „vrchol“, který se počítá – a protože Vás znám, chlapče, vím, že jsem čekal dostatečně dlouho, abych si mohl být jist, že jste onen „bod“ překonal – jinak byste byl již nyní doma.

Když dosáhnete onoho duchovního vrcholu, něco pocítí­te, něco nového. Možná pro to nemáte slova (vím, že já jsem je neměl, když jsem byl nováčkem). Takže možná dovolíte staršímu kamarádovi, aby Vám ta slova půjčil, protože často pomůže mít určitá slova. Jednoduše toto: Nejvznešenější osud, který může muž přijmout, je položit své smrtelné tělo mezi milovaný domov a pustošivost války,. Tato slova, samo­zřejmě, nepocházejí ode mne, jak jste asi poznal. Základní pravdy se nemění a v okamžiku, kdy jasnozřivý člověk vyjádří jednu z nich, není již nutné, bez ohledu na to, jak moc se svět mění, je vyjadřovat jinými slovy. Což je nezměnitelná pravda kdekoliv, kdykoliv, pro všechny lidi a všechny národy.

Dejte mi o sobě, prosím, vědět, pokud byste mohl pro starého člověka obětovat trochu svého vzácného volna a na­psat občas dopis. A pokud byste náhodou narazil na některého z mých dřívějších druhů, vyřiďte jim mé nejvřelejší po­zdravy.

Mnoho štěstí, vojáku! Jsem na Vás hrdý.

 JEAN V. D UBOIS

 Pplk., M. P., v v.

Podpis byl stejně překvapující jako dopis sám. Tak Stará křivá huba byl málem plukovník? No, náš velitel pluku byl akorát major a pan Dubois ve škole nikdy nepoužíval žádné hodnosti. Předpokládali jsme (pokud jsme o tom vůbec uva­žovali), že mohl být desátník nebo tak něco, kterého propus­tili, když přišel o ruku, a nechali ho za odměnu učit předmět, který nebyl známkován, a tak jsme se ho ani nemuseli učit – jenom si to odsedět. Jasně, že jsme věděli, že je veterán, pro­tože dějepis a morální filozofii musí učit občan. Ale M. P.? Nevypadal na to. Upjatý, lehce pohrdavý, typ učitele tance – ne jeden z nás, opičáků.

Ale přesně takhle se podepsal.

Celou dlouhou štreku zpět do tábora jsem strávil přemý­šlením o tomhle ohromujícím dopise. Ani v nejmenším to ne­znělo jako cokoliv, co kdy říkal ve třídě. Nemyslím tím, že by to odporovalo něčemu, co nám kdy ve třídě pověděl, ale tón byl absolutně jiný. Od kdy nazývá podplukovník vojína „kamarádem“?

Když ještě byl jenom obyčejným „panem Duboisem“ a já byl jeden z kluků, co k němu chodili na hodiny, zdálo se, že si mě vůbec nevšímá – akorát jednou, kdy mě naštval, protože naznačoval, že mám sice hodně peněz, ale příliš málo zdravýho rozumu. (Takže můj tatík mohl koupit celou školu a dát mi ji k vánocům – copak je to zločin? Nic mu do toho nebylo.)

Motal se kolem „hodnoty“ a srovnával marxistickou teorii s ortodoxní teorií „užitné hodnoty“. Pan Dubois říkal: „Zajisté, Marxova definice hodnoty je směšná. Ať už se jeden rozhodne obětovat kolik chce práce, nezmění tím bábovičku z písku na jablečný koláč; bábovička zůstane bábovičkou, nu­lovou hodnotou. Z čehož plyne, že nekvalifikovaná práce do­káže hodnotu snadno zmenšit; neschopný kuchař může změnit dobré těsto a čerstvá zelená jablka, což už hodnotu má, v nepoživatelnou směs, hodnota nulová. Naopak velký mistr kuchař může z těch samých přísad vytvořit pokrm mno­hem vyšší hodnoty, než má obyčejný jablkový koláč, s vyna­ložením menší námahy, než obyčejný kuchař použije k pří­pravě obyčejné sladkosti.

Tyto kuchyňské příklady ničí Marxovu teorii hodnoty – klamu, z něhož pochází celý velkolepý podvod komunismu – a ukazují pravdivost definice 'užitné hodnoty' založené na zdravém rozumu.“

Dubois mávnul svým pahýlem. „Nicméně – probuďte se, vy tam! – nicméně tato stará neuspořádaná mystika Kapi­tálu, tento bombastický, utrápený, zmatený a neurotický, ne vědecký, nelogický, pompézní podvod – Karel Marx, v sobě měl záblesk velice důležité pravdy. Kdyby Marx měl analy­tickou mysl, byl by mohl zformulovat první skutečnou defi­nici hodnoty… a tato planeta mohla být ušetřena nekonečného utrpení.

Nebo by nemusela být ušetřena,“ dodal. „Vy!“ S trhnutím jsem se narovnal.

„Když neumíte poslouchat, možná byste mohl třídě říci, zda je 'hodnota' relativní nebo absolutní.“

Poslouchal jsem ho, jen jsem neviděl jediný důvod, proč bych to nemohl dělat s očima zavřenýma a relaxovat při tom. Ale jeho otázka mě dostala, nepřečetl jsem si ten den úkol. „Absolutní,“ hádal jsem.

„Špatně,“ řekl chladně. „Hodnota nemá žádný význam vyjma ve vztahu k živým bytostem. Hodnota věci je vždy re­lativní vzhledem k určité osobě, je úplně osobní a liší se svou kvantitou pro každého živého člověka – tržní hodnota je fik­ce, spíše hrubý odhad průměru osobních hodnot, z nichž kaž­dá musí být kvantitativně odlišná jinak by trh nemohl fungo­vat.“ (Zajímalo mě, co by řekl otec, kdyby uslyšel nazývat tržní hodnotu pouhou fikcí – asi by si znechuceně odfrkl.)

„Tento velice osobní vztah, hodnota, má pro lidské by­tosti dva činitele: za prvé, co může s touto věcí udělat, její užitečnost… a za druhé, co musí udělat, aby ji získal, její cena. Existuje jedna stará píseň, v níž se tvrdí: že všechny nej­lepší věci v životě jsou zadarmo. To není pravda! Je to na­prosto špatně! Toto byl tragický omyl, jenž vedl k úpadku a zhroucení demokracií dvacátého století, tyto vznešené pokusy ztroskotaly, protože lidé byli vedeni k víře, že si mohou jed­noduše odhlasovat všechno, co chtějí… a dostat to bez dřiny, bez potu, bez slzí.

Žádná hodnota není zadarmo. I první nadechnutí v životě je při narození zaplaceno námahou a bolestí.“ Ještě pořád koukal na mě a dodal: „Kdybyste vy, hoši a dívky, museli dřít na své hračky tak, jako musí novorozenec bojovat o svůj ži­vot, byli byste šťastnější… a mnohem bohatší. Tak, jak tomu je u některých z vás, lituji chudobu vašeho majetku. Vy! Prá­vě jsem vám předal cenu za běh na sto metrů. Potěší vás to?“

„No, hádám, že jo.“

„Neuhýbejte, prosím. Tady máte cenu – napíši na ni: Velká cena šampionátu, běh na sto metrů.“ A skutečně došel až ke mně a připíchl mi ji na hruď. „Tady! Jste šťasten? Cení­te si jí – nebo ne?“

Naštval mě. Nejdřív ty blbý kecy o bohatých dětech – typický pošklebování těch, co nic neměli – a teďka tahle fraška. Strhl jsem si ji a hodil ji po něm.

Pan Dubois vypadal překvapeně. „Netěší vás?“

„Víte zatraceně dobře, že jsem byl čtvrtej!“

„Přesně! Cena za první místo je pro vás bezcenná… protože jste si ji nezasloužil. Ale máte radost z čestného uznání za čtvrté místo, to jste si zasloužil. Věřím, že někteří ze zde přítomných náměsíčníků pochopili smysl této malé hry na etiku. Domnívám se, že básník, který napsal onu píseň, chtěl naznačit, že nejlepší věci v životě musí být koupeny ji­nak než za peníze – což je pravda – právě tak, jako je do­slovný význam jeho slov nesprávný. Nejlepší věci v životě nelze penězi zaplatit, jejich cena je v útrapách, potu a odda­nosti… a cena požadovaná za nejvzácnější věc v životě je ži­vot sám – nejvyšší cena za dokonalou hodnotu.“

Když jsme kráčeli zpátky do tábora, přemílal jsem si v hlavě věci, které jsem slyšel pana Duboise – plukovníka Du­boise – říkat, a taky jeho zvláštní dopis. Pak jsem přestal přemýšlet, protože se vzadu za námi v koloně objevila kapela a chvíli jsme zpívali, francouzský písničky – Marsellaisu, jasně, a Madelon, Syny dřiny a nebezpečí, a pak Legion Étrangćre a Slečinku z Armentićres.

Je hezký, když hraje kapela, zvedne vás to, když vlečete nohy po prérii. Nejdřív jsme měli akorát konzervovanou mu­ziku, a to jenom pro nástupy a přehlídky. Ale naši mocní brzo zjistili, kdo umí hrát a kdo ne, dodali nám nástroje a vytvořili plukovní kapelu, naši vlastní – i dirigent a hlavní bubeník byli bažanti.

Neznamenalo to, že by se z něčeho vyvlíkli. To ne! Je­nom jim dovolili hrát a povzbuzovali je, aby hráli ve svém volném čase, zkoušeli pak po večerech a v neděli a tak – ale pak místo aby při přehlídkách pochodovali v řadách se svou četou, předváděli různý vopičky s nástroji a speciální pocho­dový figury. Spousta věcí. které jsme dělali. byla takhle vedena. Náš kaplan například, byl taky bažant. Byl starší než většina z nás a byl vysvěcen v nějaký záhadný malý sektě, o který jsem v životě neslyšel. Ale do svých kázání vkládal hodně citu, ať už jeho víra byla ortodoxní, nebo ne (mě se na to neptejte), a rozhodně dokázal chápat problémy rekruta. A zpívání byla legrace. Kromě toho se v neděli ráno mezi ranní prohlídkou a obědem stejně nedalo jít jinam.

Hoši z kapely dost trpěli únavou, ale nějak se jim dařilo fungovat. Táboru patřily čtvery dudy a nějaké skotské kroje, které mu věnoval Lochiel z Cameronu, jehož syn se tu při tréninku zabil – a z jednoho bažanta se vyklubal dudák, naučil se to u skotských skautů. Brzo jsme měli už čtyři du­dáky, možná ne moc dobrý, ale zato hlasitý. Dudy se napopr­vé zdají divný a začátečník vám může způsobit bolení zubů – zní to a vypadá, jako by měl v podpaží kočku, její ocas v puse a kousal do něj.

Ale zvyknete si na ně. Když naši dudáci poprvé nakráčeli do čela kapely a nasadili na Mrtví od Alameinu, postavily se mi na hlavě všechny vlasy, až mi nadzvedly baret. Je to pů­sobivá muzika – přinutí vás až k pláči.

Na terénní pochod jsme si s sebou naši vojenskou kapelu brát nemohli, protože oni neměli žádné zvláštní úlevy. Trom­bony a bubny musely zůstat doma, protože kluci z kapely museli nést plnou polní jako všichni a mohli nést navíc jenom nástroj docela malý, tak aby to všechno unesli. Ale M. P. měla hudební nástroje, o kterých nevěřím, že by je měl ještě někdo jiný, jako třeba malou krabičku, ne větší než foukací harmonika, elektrický udělátko, který fantasticky napodobo­valo velký roh a hraje se na něj stejně. Pochodujeme takhle k obzoru, přijde povel pro kapelu, každý člen bez zastávky shodí svou výstroj, kamarádi z družstva si to rozeberou mezi sebe, on nakluše do čela svý roty a už se hraje. Pomáhá to.

Kapela se začala opožďovat, byla skoro z doslechu a my jsme přestali zpívat, protože když se dostanou moc daleko, náš vlastní zpěv přehluší rytmus.

Najednou jsem zjistil, že je mi dobře.

Pokusil jsem se přijít na to, proč. Protože za pár hodin budem zpátky a já budu moct požádat o propuštění?

Ne. Když jsem se k tomu rozhodl, smířil jsem se s osu­dem, uklidnilo to moji příšernou nervozitu a já jsem mohl usnout. Ale teď jsem se cítil jinak – i když pro to nebyl žád­ný důvod, o kterém bych věděl.

Pak mi to došlo. Dostal jsem se přes svůj vrchol!

Už jsem byl za vrcholem, o kterém mi psal plukovník Dubois. Skutečně jsem se přes něj dostal a sbíhal jsem dolů, lehce. Prérie kolem byla placatá jako lívanec, ale přesto jsem měl pocit, že se plahočím do kopce celou cestu tam a půlku té zpáteční. Pak, v nějakém bodě – myslím, že to bylo tehdy, když jsme zpívali – jsem dolezl na vrchol a odtud už se šlo pořád jenom dolů. Plná polní se mi najednou zdála lehčí a už mi nic nedělalo starosti.

Po návratu jsem za seržantem Zimem nešel, už jsem to víc nepotřeboval. Místo toho po rozchodu on zavolal mě. „Ano, pane?“

„Toto je osobní otázka… takže neodpovídejte, jestli se vám nebude chtít.“ Zarazil se a mě napadlo, jestli netuší, že jsem slyšel, jak ho kapitán seřval, a zamrazilo mě.

„Dneska jste v poště dostal dopis,“ řekl. „Všim jsem si – čistě náhodou, nic mi do toho není – jména na zpáteční adrese. Někde je to dost běžný jméno, ale – tohle je osobní dotaz, nemusíte odpovědět – nemá náhodou osoba, co na­psala ten dopis, levý zápěstí pryč?“

Spadla mi čelist. „Jak to víte, pane?“

„Byl jsem poblíž, když se mu to stalo. Je to plukovník Dubois? Správně?“

„Ano, pane.“ Dodal jsem ještě: „Učil mě na gymnáziu dějepis a morální filozofii.“

Myslím, že to byl jediný případ, kdy jsem na seržanta Zima udělal dojem, i když malý. Obočí mu vyletělo o dobrou osminu palce výš a oči se mu lehce rozšířily. „Vážně? To jste měl neobyčejný štěstí.“ Pak dodal: „Až budete odpovídat na ten dopis – pokud by vám to nevadilo –, mohl byste při­psat, že palubní seržant Zim mu posílá pozdrav?“

„Ano, pane. É… myslím, že pro vás poslal zprávu, pane.“

„Cože?“

„A, nejsem si jistej.“ Vytáhl jsem dopis a přečetl: „'–­pokud byste náhodou narazil na některého z mých dřívějších spolubojovníků, vyřiďte jim mé nejvřelejší pozdravy.' Je to pro vás, pane?“

Zim o tom zauvažoval, oči upíral skrz mě, někam do dálky. „Hm? Ano, to je. Kromě dalších. Děkuji mnohokrát.“ Pak to bylo najednou pryč a on rázně řekl: „Devět minut do nástupu. A vy se musíte ještě vysprchovat a převlíct. Pohyb, vojáku.“


 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA