Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hvězdná pěchota - kapitola VII.

5. 6. 2006

Mladý voják hloupý je,
on chce si život vzít.
Ztratil pýchu, nenalez hrdost,
on nemá již proč žít.
A den po dni tváří v hlíně
pomoc malá jest.
Až se vidí jedno ráno
plnou polní nést.
Nechce už v špíně, v nepořádku
ani chvíli být.
Přestal věci jen tak dělat,
by měl pro sebe klid.

 

– Rudyard Kipling


KAPITOLA SEDMÁ

S tím vyprávěním o výcviku už pomalu končím. Vět­šinou to byla prostě práce, ale je to za mnou – víc není co dodat.

Chtěl bych se ještě zmínit o silových oblecích, částečně proto, že mě fascinovaly, a taky proto, že mě dostaly do prů­švihu. Nestěžuju si – dostal jsem, co jsem si zasloužil.

M. P. žije se svým oblekem, jako muž od K-9 žije se svým a pro svého psího parťáka. Silový pancíř je půlka důvo­du, proč si říkáme „mobilní pěchota“ místo jenom „pěchota“. (Ta druhá půlka jsou kosmické lodi, které nás vozí na místo výsadku, a čluny, v kterých jsme vysazováni.) Naše obleky nám dávají lepší oči, lepší uši, silnější záda (abychom unesli těžší zbraně a víc munice), lepší nohy, větší rozhled („rozhled“ ve vojenském smyslu, t.j. víc informací, člověk v obleku může být stejně pitomý jako každý jiný – jenom je lepší, aby nebyl), větší palebnou sílu, větší vytrvalost a menší zranitelnost.

Oblek není kosmický skafandr – i když i tak ho můžete použít. Původně to není ani brnění – ačkoliv ani rytíři Kula­tého stolu neměli tak kvalitní pancíře, jako jsme měli my. Není to ani tank – ale jeden M. P. voják se klidně může po­starat o celou tankovou rotu a zlikvidovat je sám, kdyby byl někdo tak hloupý, aby proti M. P. nasadil tanky. Oblek není plavidlo, ale umí lítat, trochu – na druhé straně ani kosmické lodě, ani letadla nemůžou bojovat proti člověku v tomto ob­leku, kromě plošného bombardování celé oblasti, ve které se nachází (bylo by to jako spálit dům, abyste zabili jedinou ble­chu!). Oproti tomu my můžeme dělat spoustu věcí, které žád­né plavidlo – letadlo, ponorka nebo kosmická loď – nemů­žou.

Existuje tucet různých způsobů, jak neosobně ničit ve velkododavatelském stylu, pomocí lodí, takových nebo ona­kých střel, katastrof, které si nevybírají oběti, tak rozsáhlých, že válka skončí, protože dotyčný národ nebo planeta přesta­nou existovat. To, co děláme my, je úplně jiné. My děláme válku tak osobní, jako je rána do nosu. Můžeme si vybírat, použít přesně odměřený nátlak v určeném bodě a v určeném čase – nikdy nám neřekli, abychom šli dolů a zabili nebo chytli všechny zrzavý leváky v určitý oblasti, ale kdyby nám to nařídili, zvládnem to. Určitě.

My jsme ti hoši, kteří přijdou na konkrétní místo v hodi­nu H, obsadí určitý terén, ovládnou ho, vykopou nepřítele z jeho nor a donutí ho se tehdy a tam buď vzdát, nebo umřít. My jsme ta zatracená pěchota, hraboši, platfusáci, pěšouni, co jdou tam, kde je nepřítel, a osobně si to s ním vyřídí. Děláme to, zbraně se sice mění, ale řemeslo zůstává stejný, už od té doby, kdy nejmíň před pěti tisíci lety donutili pěší jednotky Sargona Velikého Sumeřany volat „Strýčku!“

Možná se jednou bez nás obejdou. Možná nějakej krátkozrakej génius s vydutou hlavou a kybernetickou myslí vy­myslí zbraň, která bude umět vlízt do díry, vybrat protivníka, přinutit ho vzdát se nebo zemřít – bez toho, aby zabil vaše vlastní lidi, který tam dole drží. Nevím, nejsem génius, jsem M. P. Mezitím, dokud tu mašinku, která by nás nahradila, ne­postaví, zvládnou moji kamarádi tenhle džob – a já bych jim s tím mohl kapku helfnout.

Možná jednou bude všechno hezký a spořádaný a my budeme mít to, o čem zpíváme: „už na válku nebudem myslet více“. Možná. Možná že ten samej den pardál sundá svý skvrny a vezme džob za jerseyský krávy. Ale znova, nevím, nejsem profesor přes kosmopolitiku, jsem M. P. Když mě moje vláda někam pošle, jdu. Mezitím mám spoustu času na spaní.

Ale i když ještě nepostavili tu mašinku, rozhodně vymy­sleli pár věciček, které nám ulehčují práci. Ten oblek napří­klad.

Není nutné ho tu popisovat, protože všude je plno jeho obrázků. Vypadáte v něm jako veliká ocelová gorila ozbroje­ná zbraněma gorilí velikosti. (Možná proto seržant většinou začíná své připomínky: „Vy opičáci –“ I tak je dost pravdě­podobné, že Caesarovi seržanti používali stejnou poklonu.) Obleky jsou ale značně silnější než gorily. Kdyby si za­čal M. P. vyměňovat s gorilou objetí, skončila by gorila mrtvá, rozmáčknutá a M. P. a jeho oblek by neměli ani škrábnutí.

O „svalech“, pseudomuskulatuře se furt píše, ale je to ří­zení celé té síly, o čem by se mělo psát. Nejgeniálnější na něm je to, že oblek nemusíte řídit, prostě si ho jenom oblíknete jako šaty, jako kůži. Každý plavidlo se musíte naučit řídit, což zabere fůru času, úplnou novou sadu reflexů, odlišný a umělý způsob myšlení. I k ježdění na kole potřebujete čas, abyste získali obratnost, která se tolik liší od chůze, zatímco kosmická loď – ó, Bože! nechtěl bych žít tak dlouho. Kos­mické lodě jsou pro akrobaty, co jsou zároveň matematici.

Ale oblek jenom máte na sobě.

Má dva tisíce liber, zhruba, plně vystrojený – a přesto když si ho úplně poprvé natáhnete, můžete okamžitě chodit, běhat, skákat, lehat si, zdvihnout vejce a nerozbít ho (to chce trochu praxe, ale všechno se cvikem zlepšuje), tancovat jig (pokud jig umíte tancovat, totiž bez obleku) – rovnou pře­skočit nejbližší barák a přistát zlehka jako pírko.

Tajemství leží v negativní zpětné vazbě a zesílení. Nechtějte po mně, abych vám namaloval schéma jeho obvodů, to neumím. Ale pochopil jsem, že někteří velmi do­bří koncertní houslisti taky neumí postavit housle. Zvládám polní údržbu a opravy a kontrolu tří set sedmačtyřiceti polo­žek od „vypnuto“ po připraven k použití, a to je všechno, co se od hloupýho M. P. očekává. Ale když je mýmu obleku opravdu zle, zavolám doktora – doktora věd (inženýra přes elektromechaniku), což je aktivní důstojník od námořnictva, obvykle poručík (čti „kapitán“ v našich šaržích), a je součásti personálu lodi pro dopravu vojska – nebo je přinucen být u plukovního velitelství v táboře Currie, pro námořníka osud­–horší–než–smrt.

Ale pokud se opravdu zajímáte o popisky, obvody a schémata fyziologie obleku, většinu z nich najdete (odtajněné části) v každé větší veřejné knihovně. Ta menší, tajná, část, pro tu se musíte obrátit na spolehlivýho agenta nepřítele – říkám „spolehlivýho“, protože špióni jsou divná cháska, urči­tě vám prodá to, co můžete najít volně v knihovně.

Tady máte, jak to funguje, ovšem bez nákresů. Uvnitř obleku je hromada tlakových čidel, stovky. Přitisknete hřbet ruky, oblek to ucítí, znásobí, odtlačí vás, aby dostal z čidla tlak, který mu dává příkaz zatlačit. Je to matoucí, ale nega­tivní zpětná vazba je vždycky matoucí, když se s ní setkáte poprvé, přestože to vaše tělo provádí od chvíle, kdy jste jako dítě přestali bezmocně kopat nohama. Malé děti se to ještě pořád učí, proto jsou tak neohrabané. Dorostenci a dospělí to dělají každý den a nevědí, že se to vůbec kdy učili – a člo­věk s Parkinsonovou nemocí si zničil k tomu určené obvody. Oblek má zpětnou vazbu, která způsobuje, že kopíruje každý váš pohyb, přesně – ale s větší silou.

Kontrolovanou silou… síla kontrolovaná bezmyšlenkovi­tě. Skočíte, ten těžký oblek skočí, ale výš, než byste dokázali skočit sami. Odskočíte opravdu silně, oblekové trysky se do toho vloží a znásobí pohyb „svalů“ na nohách obleku, dají vám třítryskový šťouch, přičemž osa tlaku prochází vaším těžištěm. Takže přeskočíte ten vedlejší barák. Což znamená, že jdete dolů stejně rychle, jako jste šli nahoru… oblek to za­registruje pomocí zařízení pro vzdálenost & přibližování (druh prostoduchého radaru podobného přibližovací pojistce), a tím pádem se do toho trysky vloží znova, přesně tolik, aby vám utlumily přistání a vy jste na to vůbec nemuseli myslet.

A tohle je na energetickém obleku ta pravá krása: ne­musíte o něm přemýšlet. Nemusíte ho řídit, pilotovat, zamě­řovat nebo obsluhovat; jenom si ho navlíknete a on přijímá rozkazy rovnou od vašich svalů, dělá pro vás to, co se vaše svaly snaží dělat. To vám nechává celou mysl volnou k mani­pulaci se zbraněmi a k pozorování, co se děje kolem vás… což je pro pěšáka, který chce umřít ve vlastní posteli, to nej­důležitější. Když ověsíte zablácenýho kluka hromadou udělá­tek, který si musí pořád hlídat, někdo s mnohem jednodušším vybavením – řekněme kamennou sekyrou – se k němu připlíží a usekne mu hlavu, zatímco on se bude pokoušet od­ečíst nějakej údaj.

Taky jsou tam zabudované „oči“ a „uši“, aby vám po­máhaly, aniž by odváděly vaši pozornost. Řekněme, že máte tři zvukové obvody, běžné v průzkumnickém obleku. Frekvenční kontrola k udržení taktického utajení je hrozně složi­tá, nejmíň dvě frekvence pro každý obvod, obě nezbytné pro jakýkoliv signál, a každá kmitá pod dohledem cesiových ho­din sladěných s protějškem na mikromikrosekundy – ale tohle všechno vůbec není vaše starost. Chcete, aby obvod A zavolal vašeho velitele družstva, jednou skousnete – pro obvod B dvakrát – a tak dál. Mikrofon je přilepen na krku, slu­chátka v uších tak, že nemůžou vypadnout, jenom mluvíte. Kromě toho vám vnější mikráky umístěné na obou stranách přilby umožňují stereoposlech vašeho nejbližšího okolí, jako byste na hlavě nic neměli – nebo můžete potlačit každého hlučného souseda prostým otočením hlavy, a tak nepřijdete o to, co říká váš velitel čety.

Protože vaše hlava je jediná část vašeho těla, která se nepodílí na tlakovém ovládání oblekových svalů, používáte hlavu – žvýkací svaly, tvář, krk – na přepínání tlačítek, takže vám ruce zůstávají volné k boji. Tvářové destičky ovlá­dají všechny vizuální displeje stejně, jako čelist ovládá audio. Všechny displeje se promítají na zrcadlovou plochu před va­ším čelem, všechna práce se odehrává nahoře a vzadu za vaší hlavou. Kvůli tomuhle zařízení v přilbě vypadáte jako gorila s vodnatelností mozku, ale, s trochou štěstí, váš nepřítel nebude žít dost dlouho, aby se cítil dotčen vaším vzhledem. Je to ve­lice výhodné uspořádání, můžete se procvakat několika typy radarových displejů rychleji, než přehodíte TV kanál, abyste se vyhnuli reklamám – zjistit vzdálenost & zaměření, za­měřit šéfa, zkontrolovat své podřízené, cokoliv.

Když pohodíte hlavou jako kůň po mouše, vaše infrada­lekohledy vám vyjedou na čelo – pohoďte znova a sjedou dolů. Když upustíte svůj raketomet, oblek ho chytí a podrží vám ho, dokud ho zase nepotřebujete. Nemá smysl diskutovat o kohoutcích s vodou, dodávce vzduchu, gyroskopech apod. – smysl všech těchto zařízení je stejný: umožnit vám sou­středit se na vaše řemeslo řezníka.

Jasně, že tyhle věci vyžadují praxi, a vy cvičíte tak dlou­ho, dokud pro vás není nalezení správného obvodu stejně automatické jako třeba čištění zubů a tak. Ale mít oblek jenom na sobě a chodit v něm skoro žádnou praxi nevyžaduje. Trénujete skoky, protože i když to provádíte úplně přirozeně, skáčete výš, dál a letíte dýl. To vyžaduje nový způsob orien­tace, ty vteřiny ve vzduchu se dají využít – vteřiny jsou v boji nezaplatitelné klenoty. Zatímco letíte, můžete odečíst vzdálenost & náměr, zvolit terč, vysílat & přijímat, vypálit, nabít, rozhodnout se skočit znovu bez přistání a přepnout automatiku, aby znovu nahodila trysky. Tohle všechno může­te udělat při jednom skoku, tedy pokud máte praxi.

Ale obecně vzato silový pancíř nevyžaduje praxi, prostě to pro vás dělá, stejně jako to děláte vy, akorát líp. Kromě jediné věci – nemůžete se podrbat. Jestli někdy najdu oblek, který mě nechá se podrbat na zádech, ožením se s ním.

Existují tři hlavní typy M. P. pancíře: útočný, velitelský a průzkumnický. Průzkumáci mají obleky hrozně rychlé a s velkým doletem, ale jsou jenom lehce opancéřované. Velitelské obleky jsou nacpány věcmi k pohybu a skákání, jsou ry­chlé a skáčou vysoko, mají třikrát víc komunikačních & rada­rových budíků než ostatní a samozaměřovač, setrvačný. Útočné jsou pro nás, pro ty kluky s ospalým vzezřením – popravčí.

Jak už jsem možná říkal, zamiloval jsem se do silového pancíře, přestože mi první setkání vyneslo vykloubené rame­no. Od té doby byl pro mě každý den, kdy můj oddíl dostal povolení cvičit s obleky, svátkem. V den, kdy jsem to zvoral, jsem měl jakoby seržantské prýmky jakoby velitele oddílu a měl jsem simulované atomové rakety pro použití v simulova­né tmě proti simulovanému nepříteli. To byl ten problém, všechno bylo simulované – ale od vás se požaduje, že se bu­dete chovat, jako by to bylo opravdové.

Ustupovali jsme – tím myslím, že „jsme postupovali vzad“ – a jeden instruktor odpojil rádiem jednomu z mých mužů přívod energie, a udělal tak z něho těžce raněného. Podle M. P. řádů jsem nařídil vyzvednutí a cítil jsem se doce­la pyšně, že se mi povedlo ten rozkaz vydat dřív, než se můj číslo dvě utrhl a šel to udělat sám, a otočil jsem se, abych provedl další věc, podle řádů, totiž udělat simulovanej ato­movej bengál k odstrašení simulovanýho nepřítele, který nás mohl dopadnout.

Naše křídlo se stáčelo a ode mě se očekávalo, že vystře­lím našikmo, s dostatečnou rezervou na ochranu svých mužů před výbuchem a zároveň dost blízko, aby to těm lumpům způsobilo trable. Stále v pohybu, samozřejmě. Přemísťování v terénu i samotný problém jsme probrali předem, pořád jsme byli jenom bažanti – jediná předpokládaná změna byli ra­nění.

Řády vyžadovaly radarem přesně zaměřit vlastní muže, které by výbuch mohl zasáhnout. Tohle všechno se muselo udělat rychle a já pořád ještě nebyl moc dobrej na čtení těch malejch radarovejch displejíků. Zašvindloval jsem jenom trošičku – odsunul jsem dalekohledy a podíval se prostýma očima v plném denním světle. Měl jsem spoustu místa. Kruci, já viděl jedinýho muže, který by mohl být zasažen, půl míle daleko, a já měl jenom mizernou mrňavou vysoce explozivní raketku, která měla udělat akorát spoustu kouře a nic moc ji­nýho. Takže jsem namířil od oka, popadl odpalovač raket a odpálil.

Pak jsem odskočil a cítil se skvěle – neztratil jsem ani vteřinu.

A ještě ve vzduchu mi odpojili energii. To vám neublíží, je to zpožděná akce, která se projeví až při přistání. Dopadl jsem na zem a tam jsem se ve dřepu zapíchl, gyroskopy mě držely ve svislé poloze, ale nemohl jsem se pohnout. Ne­zkoušíte se nepohnout, když trčíte v tuně kovu a máte odpo­jenou energii.

Místo toho jsem se proklínal – nemyslel jsem si, že by ze mě udělali raněného, když jsem tomu měl velet. Kruci­písek atd.

Měl jsem vědět, že seržant Zim bude velitele oddílu sle­dovat.

Přiřítil se ke mně a soukromě si se mnou promluvil. Na­značoval mi, že bych třeba mohl dostat práci jako uklízeč, protože jsem na umejvání špinavýho nádobí příliš pitomej, neobratnej a neopatrnej. Probral moji minulost a pravděpo­dobnou budoucnost a pár dalších věcí, o kterých jsem nechtěl nic slyšet. Zakončil to bezvýrazně: Jak by se ti líbilo, kdyby plukovník Dubois viděl, cos vyvedl?“

Pak odešel. Zůstal jsem tam celý skrčený ještě další dvě hodiny, než skončilo cvičení. Oblek, který býval lehký jako pírko, pravý sedmimílový boty, mi připadal jako železná panna. Nakonec se pro mě Zim vrátil, zapojil energii a vyrazili jsme plnou rychlostí k velitelství.

Kapitán Frankel toho napovídal míň, ale víc to ťalo. Odmlčel se a dodal tím monotónním hlasem, co ho dů­stojníci používají k citování řádů: „Můžete žádat proces u vojenského soudu, pokud se tak rozhodnete. Co říkáte?“ Polkl jsem a řekl: „Ne, pane!“ Až do týhle chvíle mi ne­došlo, v jak velkým průšvihu vlastně vězím.

Zdálo se, že se kapitán Frankel trochu uvolnil. „Pak tedy uvidíme, co k tomu řekne velitel pluku. Seržante, odveďte vězně.“ Rychle jsme kráčeli ke štábu pluku a já jsem se poprvé setkal s velitelem pluku tváří v tvář – to už jsem si byl jistý, že mě soud nemine, ať už se stane cokoliv. Ale pamato­val jsem si dobře, jak se Ted Hendrick do jednoho takového sám vemluvil, tak jsem neříkal nic.

Major Malloy mi řekl celkem pět slov. Po tom, co vy­slechl seržanta Zima, řekl tři z nich: „Je to pravda?“

A já jsem odpověděl: „Ano, pane,“ čímž skončila moje účast.

Major Malloy řekl kapitánu Frankelovi: „Je zde nějaká možnost jak zachránit tohoto muže?“

Kapitán Frankel odpověděl: „Myslím, že ano, pane.“

A major Malloy řekl: „Takže se pokusíme o administra­tivní potrestání,“ otočil se ke mně a řekl:

„Pět ran.“

No, rozhodně mě v tom nenechali dlouho. Patnáct minut poté dokončil doktor kontrolu mého srdce a seržant stráže mi podal tu speciální košili, která se dá strhnout, aniž se musí převlíkat přes ruce – zipy od krku dolů k zápěstím. Právě zazněl signál k nástupu. Cítil jsem se mimo, neskutečně… což, jak jsem zjistil, je jeden ze způsobů, jak se projevuje smrtelný děs. Noční můra –

Zim přišel do strážního stanu těsně po skončení signálu. Kouknul na seržanta stráže – desátníka Jonese – a Jones vypadl ven. Zim ke mně přistoupil a strčil mi něco do ruky. „Skousněte to,“ řekl tiše. „Pomáhá to. Já to vím.“

Byl to gumový roubík, jaký používáme na ochranu zubů při nácviku boje muže proti muži. Dal jsem si ho do pusy. Dali mi náramky a vyvedli mě ven.

Rozkaz zněl: „– v simulovaném boji, obrovská nedba­lost, jež by ve skutečném boji způsobila smrt dalšího vojáka.“ Strhli ze mě košili a připoutali mě.

Tohle je velice zvláštní: bičování není tak těžký dostá­vat, jako dívat se na to. Nemyslím tím, že je to legrace. Bolí to víc než všechno ostatní, co se mi kdy stalo, a to čekání mezi ránama je ještě horší než rány samotný. Ale roubík mi pomohl a ten jedinej výkřik, kterej mi unikl, přes něj nikdy nepřešel.

A tohle je taky divné: Nikdo se o tom přede mnou ani nezmínil, dokonce ani bažanti. Pokud jsem si všiml, tak se mnou Zim a ostatní instruktoři jednali stejně jako před tím. Okamžikem, kdy mi doktor napatlal rány a řekl mi, abych se vrátil zpátky do služby, všechno skončilo, úplně. Dokonce jsem ten večer dokázal i něco sníst a předstírat, že se u stolu účastním obvyklého zívání.

A ještě k administrativnímu potrestání: nezůstane vám černá tečka. Tyhle záznamy se na konci základního výcviku zničí a vy začínáte čistí. Jediný záznam je ten, který se nejvíc počítá.

Nikdy na to nezapomenete.


 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA