Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hvězdná pěchota - kapitola VIII.

5. 6. 2006

Vyučuj mladého podlé způsobu cesty jeho;
nebo když se i zestará, neuchýlí se od ní

 

– Kniha Přísloví XXII:6


KAPITOLA OSMÁ

Byli i další zmrskaní, ale bylo jich zatraceně málo. Hendrick byl z našeho pluku jediný, kdo k tomu byl odsouzen válečným soudem, ostatní byly administrativní tresty, jako ten můj, a pro mrskání bylo nezbyt­né projít celou cestu až k veliteli pluku – což podřízenému veliteli připadalo nechutný, abych to vyjádřil jemně. I pak major Malloy spíš dotyčného vykopnul, „propuštění pro ne­žádoucí chování“, než aby nechal vztyčit bičovací kůl. Urči­tým způsobem je administrativní mrskání tou nejmenší po­klonou; znamená totiž, že si vaši nadřízení myslí, že existuje slabounká možnost, že byste mohli mít charakter, z kterýho se nakonec nechá udělat voják a občan, přestože to v tom okamžiku na to nevypadá.

Já jsem byl jediný, kdo dostal plný administrativní trest, nikdo z ostatních nedostal víc než tři rány. Nikdo se taky ne­dostal tak blízko k civilu, ale ještě jsem proklouzl. Je to určitý sociální postavení. Nedoporučuju ho.

Ale měli jsme jiný případ, mnohem horší než můj nebo Teda Hendricka – opravdu nechutný. Jednou vztyčili šibe­nici.

Koukejte, nechápejte to špatně. Ten případ doopravdy neměl co dělat s armádou. Zločin se nestal v táboře Currie a rozmísťovací důstojník, který toho kluka přijal k M. P., by měl jít pořádně do sebe.

Dezertoval, jenom dva dni po příjezdu do Currie. Divný, že jo, ale nic v tom případě nedávalo smysl – proč nepožá­dal o propuštění? Dezerce je přirozeně jedno z „jedenatřiceti tvrdejch přistání“, ale armáda za ni nepředepisuje trest smrti, pokud zde nejsou nějaké zvláštní okolnosti, jako „tváří v tvář nepříteli“ nebo něco jiného, co vede k tomu, že se z nefor­málního propuštění stane něco, co se nedá přejít.

Armáda se nenamáhá s hledáním dezertérů a jejich ta­háním zpátky. Tohle má hlubokej smysl. My všichni jsme dobrovolníci, jsme M. P., protože jima chceme být, jsme hrdý na to, že jsme M. P. a M. P. je hrdá na nás. Pokud to někdo takhle necítí, od svejch plochejch nohou až k svejm chlupa­tejm uším, nechci ho mít vedle sebe v rojnici, až půjde do tu­hého. Jestli to koupím, chci mít kolem sebe chlápky, co mě vyzvednou, protože oni jsou M. P. a já jsem M. P. a moje ků­že pro ně znamená zrovna tolik, co jejich vlastní. Nechci tam žádný náhražkový vojáčky se stáhnutým ocasem a zdrhající pryč, když se zábava stane poněkud tvrdou. Je mnohem bez­pečnější jít proti ostrý palbě s mezerou v rojnici než mít vedle sebe rádobyvojáka, co si pěstuje „braneckej“ syndrom. Takže když utečou, nechte je běžet, je to ztráta času a peněz, vláčet se s nima zpátky.

Jasně, většina z nich se vrátí, i když jim to může trvat roky – v kterémžto případě jim armáda věnuje jejich padesát ran, místo aby je pověsili, a nechá je jít. Předpokládám, že to jednomu musí jít na nervy, být uprchlík, když kolem je každý buď občan, nebo má povolení k pobytu, i když se je policie nesnaží hledat. „Proklet je uprchlík, kterého nikdo neproná­sleduje.“ Touha se přihlásit, přijmout svůj díl a znova se vol­ně nadechnout musí být postupně nesnesitelná.

Ale tenhle kluk se sám nepřihlásil. Byl pryč čtyři měsíce a pochybuju, že by si ho pamatovali i u jeho vlastní roty, když s nima byl jenom pár dní, nejspíš to bylo jenom takové jméno bez tváře, „Dillinger N. L.“, kterého museli při ranním nástu­pu hlásit den za dnem jako nepřítomného bez povolení.

Pak zabil holčičku.

Byl chycen a souzen místním soudem, ale kontrola to­tožnosti ukázala, že je to voják, museli informovat minister­stvo a náš velící generál se do toho okamžitě vložil. Vrátili ho k nám, protože vojenský zákon a pravomoc mají přednost před civilním právem.

Proč se s tím generál otravoval? Proč tu práci nenechal udělat místního šerifa?

Aby nám „dal lekci“?

Vůbec ne. Jsem si jistej, že si náš generál nemyslel, že by se někdo z jeho chlapců potřeboval pozvracet, jenom aby nezabil další holčičky. Teď věřím, že by nás toho pohledu ušetřil – kdyby to bylo možný.

Dostali jsme lekci, i když to tak tenkrát nikdo nemyslel, je to jedna z těch, co potřebujou dlouhou dobu, než se ponoří tak hluboko, až se stanou druhou přirozeností: M. P. se o svý věci stará – a nezáleží na tom, o jaký. Dillinger patřil k nám, ještě pořád byl v našich záznamech. I když jsme o něj nestáli, i když se k nám nikdy neměl dostat, i když bychom byli mno­hem šťastnější, kdybychom se ho mohli zříct, byl to člen na­šeho pluku. Nemohli jsme ho smést a nechat to vyřídit šerifa tisíc mil daleko. Když se to musí udělat, muž – opravdovej muž – svýho psa zastřelí sám, nenajme si na to záskok, kte­rej by to za něj uklidil. Plukovní záznamy říkaly, že Dillinger je náš, takže bylo naší povinností se o něj postarat.

Ten večer jsme na shromaždiště pochodovali pomalým krokem, šedesát taktů za minutu (dost těžký udržet krok, když jste zvyklí na stočtyřicet), za zvuků Hymnu za neoplakávané. Pak přivedli Dillingera oblečeného do parádní uniformy, tak jako my, a za doprovodu Danny Deever ho zbavili všech dis­tinkcí, dokonce knoflíků a baretu, nechali ho v rudohnědém a bleděmodrém obleku, který už nebyl uniformou. Chvíli vířily bubny a byl konec.

Přehlídka i cesta zpátky proběhly v poklusu. Nemyslím, že někdo omdlel nebo že by se někomu udělalo opravdu špat­ně, i když většina nás ten večer toho moc nesnědla a ještě nikdy jsem v jídelně neslyšel takový ticho. Ale přesto, jak to bylo hrozný (poprvý jsem viděl smrt, stejně jako většina osta­tních), nebyl to takovej šok jako zmrskání Teda Hendricka – myslím tím, že jste si nemohli představit sebe na jeho místě, neměli jste pocit: „To jsem moh být já.“ Nepočítaje v to spíše administrativní delikt, jakým byla dezerce, Dillinger spáchal nejmíň čtyři hrdelní zločiny, i kdyby jeho oběť bývala přežila, stejně by tančil Danny Deevera za ostatní tři – únos, vymá­hání výkupného, zločinný zanedbání, atd.

Necítil jsem k němu žádný sympatie a pořád je necítím. Ta stará průpovídka, že „Chápat znamená odpouštět“ je pěk­nej nesmysl. Čím víc některý věci chápete, tím víc si je hnusíte. Moje sympatie patří Barbaře Anne Enthwaiteové, kterou jsem nikdy neviděl, a jejím rodičům, kteří svoji malou hol­čičku už nikdy neuvidí.

Když ten večer kapela odložila svý nástroje, začali jsme držet třicetidenní smutek za Barbaru a za naši potupu, naše prapory byly zahalené do černého, nástupy bez hudby, pochody bez zpěvu. Jen jednou jsem slyšel, jak si kdosi stěžuje, a jinej bažant se ho okamžitě zeptal, jak by se mu líbilo dostat pořádnou do zubů. Jasně, nebyla to naše chyba, ale naše práce je chránit malý holčičky, ne je zabíjet. Náš pluk byl potupen, museli jsme ho očistit. My jsme byli potupeni a my se cítili potupený.

Tu noc jsem se snažil vydumat, jak by se dalo takovejm věcem zabránit. Samozřejmě se to dneska stává jenom zřídka – ale i jedenkrát je jednou navíc. Nikdy jsem nenašel uspokojivou odpověď. Tenhle Dillinger – vypadal jako každý ji­ný a jeho chování a záznamy nemohly být příliš špatný, jinak by se na prvním místě nikdy do tábora Currie nedostal. Před­pokládám, že to byl jeden z těch patologických typů, co se o nich dočtete – nedají se poznat předem.

No, i když neexistuje způsob, jak tomu zabránit poprvé, určitě byl způsob, jak tomu zabránit podruhý. A ten jsme po­užili.

Jestli Dillinger chápal, co dělá (což se zdá neuvěřitelný), tak dostal, co si zasloužil… akorát byla škoda, že netrpěl tolik jako Barbara Anne – prakticky netrpěl vůbec.

Ale předpokládejme, což se zdá pravděpodobnější, že byl takovej šílenec, že si ani neuvědomoval, že dělá něco špatnýho? Co pak?

No, vzteklý psy přece taky střílíme, ne? Jistě, ale být takovejhle šílenec je nemoc –

Viděl jsem akorát dvě možnosti. Buď se nedal vyléčit – v tom případě mu bylo líp mrtvýmu pro jeho vlastní dobro a bezpečnost ostatních –, nebo se měl léčit a uzdravit. V tom případě (zdálo se mi), kdyby se někdy stal natolik příčetným pro civilizovanou společnost… a přemýšlel o tom, co udělal, když byl , „nemocnej“ – co jinýho by mu zbývalo, než sebe­vražda? Jak by mohl žít s tím vědomím?

A co kdyby uprchl předtím, než by byl vyléčenej, a udě­lal to znova? A možná ještě jednou? Jak vysvětlíte tohle za­rmouceným rodičům? Vzhledem k jeho trestnímu rejstříku? Viděl jsem jenom jednu odpověď.

Najednou jsem zjistil, že si přemílám diskusi v naší třídě při hodině dějepisu a morální filozofie. Pan Dubois hovořil o nepokojích, které předcházely rozpadu Severoamerické republiky, tenkrát v 20. století. Podle něj byly doby, těsně předtím, než se spláchly do kanálu, kdy takové zločiny jako Dillingerův, byly stejně běžné jako psí rvačky. Teror se nevy­skytoval jenom v Severní Americe – taky v Rusku a na Brit­ských ostrovech, stejně jako leckde jinde. Ale vrcholu dosáhl v Severní Americe krátce předtím, než se všechno rozpadlo na kusy.

„Zákona dbalí lidé,“ říkal nám Dubois, „se téměř neod­važovali vstoupit v noci do veřejného parku. Riskovali by tím útok smečky dětí ozbrojených řetězy, noži, doma vyrobenými zbraněmi, obušky… zranění, přinejmenším, oloupení zcela jistě, celoživotní invalidita pravděpodobně – či dokonce smrt.

Tak to šlo léta, rovnou k válce mezi rusko–anglo­americkou Aliancí a čínskou Hegemonií. Vraždy, toxikomá­nie, krádeže, útoky a vandalismus byly běžnou věcí. A nejen v parcích – tyto věci se děly také v ulicích za denního světla, na školních hřištích, dokonce i ve školních budovách. Ale parky byly tak nebezpečné, že se jim slušní lidé po setmění vyhýbali.“

Pokoušel jsem si tyhle věci představit na naší škole. Prostě to nešlo. Ani v našich parcích. Park byl místo pro zá­bavu, ne pro ubližování. A být v jednom z nich zabitej – „Pane Dubois, to oni neměli policii? Nebo soudy?“

„Měli mnohem více policistů, než máme my. A více soudců. Všechny přepracované.“

„Myslím, že to nechápu.“ Kdyby v našem městě udělal kluk něco jen z půlky tak špatného… no, on a jeho tatík by byli zmrskáni vedle sebe. Ale takový věci se prostě nestávaly.

Pak mě pan Dubois požádal: „Definujte mladistvého de­likventa.“

„Á, jedno z těch děcek – ti, co tloukli lidi.“

„Špatně.“

„Co? Ale v učebnici se říká –“

„Omlouvám se. Ve vaší učebnici toto opravdu stojí. Ale říkat ocasu noha ještě neznamená, že to je správné. Mladistvý 'delikvent' je protimluv, jenž dává klíč k jejich problému a jejich neschopnosti jej vyřešit. Vychovával jste někdy štěně?“

„Ano, Pane.“

„Propašoval jste je někdy do domu?“

,,Err… ano, pane. Nakonec.“ Byla to moje váhavost, kte­rá způsobila, že moje matka nařídila, že psi musí zůstat ven­ku.

„Aha, ano. Když vaše štěně udělalo chybu, rozzlobilo vás to?“

„Cože? No, ono přece nevědělo co a jak, bylo to jenom štěně.“

„Co jste udělal?“

„No, vynadal jsem mu, vymáchal mu v tom nos a naplá­cal mu.“

„Ono vám jistě nerozumělo ani slovo, že?“

„Ne, ale chápalo, že se na ně zlobím.“

„Ale právě jste řekl, že jste nebyl rozzloben.“

Pan Dubois měl iritující způsob jak člověka plést. „Ne, ale ono si muselo myslet, že se zlobím. Muselo se učit, ne?“

„Připouštím. Ale když už jste mu objasnil, že se to nedě­lá, jak jste mohl být tak krutý a ještě je uhodit? Řekl jste, že to ubohé zvíře nevědělo, že provádí něco špatného. Přesto jste mu způsobil bolest. Ospravedlňte se! Nebo jste sadista?“ Tenkrát jsem nevěděl, co to sadista je – ale znal jsem štěňata. „Pane Dubois, to musíte udělat! Vynadáte mu, takže ví, že je v průšvihu, vymácháte mu v tom nos, takže bude vě­dět, jakej průšvih myslíte, a naplácáte mu, takže si to příště zatraceně rozmyslí – a musíte to udělat hned! Potrestat ho pozdějc už není k ničemu, jenom ho popletete. I tak se z jed­ný lekce nepoučí, takže ho hlídáte, přistihnete ho znova a naplácáte mu ještě víc. Naučí se to hezky rychle. Ale jenom mu vynadat je plýtvání dechem.“ Pak jsem dodal: „Hádám, že jste štěně nikdy nevychovával.“

„Spousty. Teď právě vychovávám jezevčíka – vašimi metodami. Vraťme se k oněm mladistvým delikventům. Ti nejhorší byli v průměru o něco mladší, než jste vy v této tří­dě… a svoji kariéru začínali často ještě mladší. Nesmíme za­pomenout na to štěně. Tyto děti byly často chyceny, policie jich každý den zavírala spousty. Dostaly vynadáno? Ano, často velice. Vymáchal jim v tom někdo nos? Zřídka. Noviny a úřední orgány často držely jejich jména v tajnosti – na mnoha místech to zákon pro zločince pod osmnáct let vyža­doval. Dostaly nasekáno? Rozhodně nikoliv! Mnoho jich ni­kdy nedostalo výprask ani jako malé děti, existovala rozšířená domněnka, že výprask nebo jakékoliv potrestání způsobující bolest, působí dítěti trvalou psychickou újmu.“

(Napadlo mě, že můj otec o týhle teorii v životě nesly­šel.)

„Tělesné tresty ve školách byly zakázány zákonem,“ pokračoval pan Dubois. „Mrskání bylo jako rozsu­dek soudu uzákoněno jen v jedné malé provincii Delaware, a i tam jen za několik málo zločinů a málokdy používáno. Bylo to pokládáno za 'krutý a zvláštní trest'.“

Dubois uvažoval nahlas: „Nerozumím námitkám proti 'krutému a neobvyklému trestu'. I když by soudce měl být shovívavý, jeho výroky by měly zločince nechat trpět, protože jinak to není trest – a bolest je základní mechanismus, zabu­dovaný v nás během milionů let vývoje, jenž nás chrání tím, že nás varuje v okamžiku, kdy něco ohrožuje naše přežití. Proč by měla společnost odmítat takovýto vysoce vyvinutý mechanismus přežití? Nicméně bylo toto období zatíženo předvědeckými a pseudopsychologickými nesmysly.

A k tomu 'neobvyklému', trest musí být neobvyklý nebo není k ničemu.“ Ukázal svým pahýlem na jinýho kluka: „Co se stane, když štěněti nasekáte každou hodinu?“

„A … asi se zblázní!“

„Pravděpodobně. Rozhodně je to ničemu nenaučí. Jak je tomu dlouho, kdy ředitel této školy naposledy musel na žáka použít rákosku?“

„No, nejsem si jistej. Asi dva roky. To děcko, co –“

„Na tom nezáleží. Je to dostatečně dlouho. Znamená to, že takovýto trest je natolik neobvyklý, aby byl významný, odstrašující a poučný. Zpět k oněm mladým zločincům – Pravděpodobně nebyli jako malé děti trestáni, zcela určitě ne­byli za své zločiny zmrskáni. Obvyklý postup byl: za první přestupek varování vyhubování, často bez soudu. Za další přestupky trest vězení, leč často s odložením trestu a mla­distvý propuštěn na podmínku. Chlapec mohl být mnohokrát zadržen a několikrát odsouzen, než byl potrestán – a i potom to bývalo jen vězení, kde seděl s dalšími takovými, od nichž se naučil dalším zločinným návykům. Pokud se ve vězení vy­hýbal potížím, obvykle se mohl vyhnout i většině tohoto mír­ného trestu a být propuštěn na podmínku – 'na čestné slovo' v žargonu oněch dob.

Tento neuvěřitelný postup mohl pokračovat léta, zatímco jeho zločiny se stávaly častějšími a horšími, a nenásledoval za ně trest kromě nudného – leč pohodlného –vězení, a to jen někdy. Pak náhle, obvykle podle zákona při jeho osmnáctých narozeninách, se z tohoto 'mladistvého delikventa' stal do­spělý zločinec – často už během několika týdnů nebo měsíců skončil v cele smrti, kde čekal na popravu za vraždu. Vy –“

Zase vybral mě. „Dejme tomu, že svému štěněti jen vy­hubujete, nikdy je nepotrestáte a necháte je dělat doma neple­chu… a občas je zavřete venku do boudy, ale brzy je necháte se vrátit do domu s varováním, aby to příště nedělalo. Pak si jednou uvědomíte, že je to již dospělý pes a stále ještě není vychován – pročež vytáhnete pistoli a na místě ho zastřelíte. Poznámky, prosím?“

„No… to je nejpitomější způsob, jak vychovávat psa, o kterým jsem kdy slyšel!“

„Souhlasím. Nebo dítě. Čí by to byla chyba?“

„No… no, moje, hádám.“

„Opět souhlasím. Leč nehádám.“

„Pane Dubois,“ vyhrkla jedna dívka, „ale proč? Proč ne­naplácali malým dětem, když to potřebovaly, a ty větší, když si to zasloužily, nepřetáhli pořádně řemenem – takovouhle lekci by určitě nezapomněly? Myslím, když udělaly něco opravdu zlýho. Proč ne?“

„Nevím,“ odpověděl zasmušile, „kromě toho, že časem prověřená metoda vštěpování sociálního vědomí a úcty do duší mladých se nezamlouvala předvědeckým pseudoodborníkům, kteří sami sebe nazývali 'sociálními pracovníky' nebo někdy 'dětskými psychology'. Pro ně to bylo zjevně příliš jednoduché, protože to uměl každý, používat pouze trpělivost a rozhodnost potřebné při výchově štěněte. Občas by mě za­jímalo, zda neměli vrozený zájem o nepořádek – ale to je nepravděpodobné, dospělí téměř vždy jednají na základě vě­domých 'nejvyšších pohnutek', ať už je jejich chování jaké­koliv.“

„Ale – dobrý Bože!“ odpověděla dívka. „Nelíbí se mi dostávat nářez o nic víc než každýmu jinýmu dítěti, ale když to potřebuju, máma to provede. Když jsem jedinkrát dostala výprask ve škole, dostala jsem doma další – a to už je moc a moc let. Nečekám, že by mě někdy přitáhli před soudce a od­soudili k mrskání, dáte si na sebe pozor a takový věci se vám nikdy nestanou. Na našem systému nevidím nic špatnýho, je to mnohem lepší než se bát vyjít ze dveří, aby vás někdo ne­zabil – no, to je příšerný!“

„Souhlasím. Mladá dámo, tragický omyl toho, co lidé v dobré víře dělali, v rozporu s tím, co si mysleli, že dělají, jde velmi hluboko. Neměli žádnou vědeckou teorii morálky. Měli teorii morálky a snažili se podle ní žít (radši bych se neměl pošklebovat jejich motivům), ale jejich teorie byla mylná – z jedné poloviny zmatené přání, z druhé rozumem vysvětlova­né šarlatánství. Čím více tomu věřili, tím více je to zavádělo na scestí. Víte, předpokládali, že člověk má morální instinkt.“

„Pane? Myslím – Ale on ho má! Já ho mám.“

„Ne, má drahá, vy máte vypěstované svědomí, velice pečlivě cvičené. Člověk nemá žádný morální instinkt. Nerodí se se smyslem pro morálku. Vy jste se s ním nenarodili, já taky ne – a štěně taky ne. My smysl pro morálku získáváme, pokud ano, tak cvičením, zkušeností a tvrdou prací mysli. Tito nešťastní mladiství zločinci se rodili bez něj tak jako vy a já a neměli žádnou možnost nějaký získat, jejich zkušenosti to nedovolovaly. Co je 'smysl pro morálku'? Je to pečlivé zpracování instinktu přežít. Instinkt přežít je sám lidskou při­rozeností a každá stránka našich osobností se z něj odvíjí. Cokoliv se s ním dostane do rozporu, vede dříve či později k odstranění jedince a pak se neobjeví v dalších generacích. Tato pravda je matematicky prokazatelná, kdekoliv ověřitel­ná, je to jediný věčný imperativ řídící vše, co děláme.

Ale instinkt přežít,“ pokračoval, „může být vypěstován do motivací jemnějších a mnohem komplexnějších než slepé zvířecké nutkání jedince zůstat naživu. Mladá dámo, to, co mylně nazýváte 'morálním instinktem', je vašimi rodiči vště­pená pravda, že přežití se může řídit silnějšími příkazy než vaše vlastní osobní přežití. Přežití vaší rodiny, například. Vašich dětí, až je budete mít. Vašeho národa, jestli se propra­cujete tak vysoko na stupnici. A tak dále. Vědecky ověřitelná teorie morálky musí být zakotvena v instinktu jednotlivce přežít – a nikde jinde! –, musí přesně popisovat hierarchii přežití, na každé úrovni si všímat motivací a řešit všechny rozpory.

My již takovou teorii máme, můžeme řešit každý mo­rální problém na jakékoliv úrovni. Sobeckost, lásku k rodině, povinnost k vlasti, odpovědnost k lidské rase – dokonce vyvíjíme přesnou etiku pro mimolidské vztahy. Všechny mo­rální problémy mohou být znázorněny jedním nepřesným ci­tátem: 'Větší lásky nemá žádný člověk než kočičí matka umí­rající při obraně svých koťat.' Jak jednou pochopíte problém stojící před tou kočkou a to, jak jej ona vyřešila, tehdy bude­te připraveni zkoumat sami sebe a zjistit, jak vysoko jste schopni se vyšplhat po žebříku morálky.

Tito mladiství zločinci skončili velice nízko. Zrozeni pouze s instinktem přežít, nejvyšší morální hodnota, jíž do­sáhli, byla vratká věrnost skupině sobě rovných, uličnímu gangu. Ale humanisté se snažili 'apelovat na jejich lepší při­rozenost', o 'přiblížení se k nim', o 'zažehnutí jejich smyslu pro morálku'. Tss! Oni neměli žádnou 'lepší přirozenost', zkušenost je naučila, že to, co dělají, je cesta k přežití. Štěně nikdy nedostalo nářez, proto to, co dělá rádo a úspěšně, musí být 'morální'.

Základem veškeré morálky je povinnost, pojem se stej­ným vztahem ke skupině, jaký má sobeckost k jednotlivci. Nikdo těmto dětem nekázal o povinnosti způsobem, kterému by rozuměly – to jest výpraskem. Ale společnost, v níž žily, jim neustále vykládala o jejich 'právech'.

Výsledky se daly předpovědět, protože lidská bytost ne­má žádná přirozená práva žádného druhu.“

Pan Dubois se odmlčel. Někdo se chytil na udici. „Pane? A co 'život, svoboda a hledání štěstí'?“

„Á, ano, 'nezcizitelná práva'. Každý rok někdo cituje tyto skvělé verše. Život? Jaké 'právo' na život má člověk, který se topí v Tichém oceánu? Oceán nebude věnovat pozornost jeho nářkům. Jaké 'právo' na život má člověk, který musí zemřít, pokud chce zachránit své děti? Pokud se roz­hodne zachránit svůj vlastní život, učiní to jako své 'právo'? Kdyby dva lidé umírali hladem a kanibalismus byl jedinou alternativou smrti, právo kterého z nich je 'nezcizitelné'? A je to vůbec 'právo'? A co se týče svobody, hrdinové, kteří podepsali ten velký dokument, se zaručili vykoupit svobodu svými životy. Svoboda není nikdy nezcizitelná, pravidelně musí být obnovována krví vlastenců nebo navždy zmizí. Ze všech takzvaných přirozených lidských práv, která kdy byla vymyšlena, je u svobody nejméně pravděpodobné, že bude levná, a nikdy není zadarmo.

Třetí 'právo'? – 'hledání štěstí'? Je skutečně nezcizitel­né, ale není to právo, je to prostě všeobecný stav, který ne­mohou tyranově zničit ani vlastenci znovu nastolit. Uvrhněte mne do vězení, upalte mne na hranici, korunujte mne králem králů, mohu 'jít za štěstím', dokud je naživu můj mozek – ale ani bohové, ani svatí, mudrci, ani drogy, nemohou zaručit, že je získám.“

Pak se pan Dubois obrátil ke mně. „Řekl jsem vám, že 'mladistvý delikvent' je protimluv. 'Delikvent' znamená 'selhání při plnění povinností'. Ale plnění povinností je dospělá ctnost – ovšem, mladistvý se stane dospělým tehdy a jen tehdy, když získá povědomí o povinnosti a přijme ji jako dražší než sobectví, s nímž se zrodil. Nikdy nebyl, ani nemů­že být, 'mladistvý delikvent'. Ale na každého mladistvého zločince je vždycky jeden nebo více zločinců dospělých – lidé dospělí věkem, kteří buď neznají svoji povinnost, nebo kteří, i když ji znají, selhávají.

A tohle bylo slabé místo, které zničilo to, co bylo v mnoha směrech obdivuhodnou kulturou. Mladí pobudové, kteří se potulovali jejich ulicemi, byli pouze příznaky vážnější nemoci, jejich občané (všichni se za takové počítali) oslavovali svoji mytologii 'práv'… a ztratili pojem o svých povinnostech. Žádný národ, založený na tomto, nemůže vydr­žet.“

Zajímalo by mě, kam by plukovník Dubois zařadil Dil­lingera. Byl to mladistvý zločinec, který si zasloužil politovat, i když jste se ho museli zbavit? Nebo to byl dospělý deli­kvent, který si nezasloužil nic jiného než opovržení?

Nevěděl jsem to a nikdy se to nedovím. Jedním jsem si byl jist, už nikdy nezabije žádnou malou holčičku.

To mi stačilo. Šel jsem spát.


 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA